Tatínek Lubomíra Dorůžky měl ve svém vysokoškolském indexu podpisy Tomáše Garrigua Masaryka, Zdeňka Nejedlého a Františka Drtiny. Já mám ve svém indexu podpis Lubomíra Dorůžky. Jak k tomu došlo?
Psal se rok 1978 a já byl v druhém ročníku studia oboru čeština - hudební výchova na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Nevím už pro jaký ročník a obor, určitě ne pro ten můj, nicméně objevil se v seznamech přednášek i Úvod do studia populární hudby. Do nevelké potemnělé učebny katedry hudební vědy v Břehové ulici, kterou po válce sám navštěvoval jako student, docházel po dva semestry přednášet spoluautor nebo editor knih Americká lidová poezie (1961), Tvář jazzu (1964), Od folklóru k Semaforu (1964), Jazzová inspirace (1966), Československý jazz: Minulost a přítomnost (1967) nebo Tvář moderního jazzu (1970). V šedi a prachu marxistických strnulostí normalizačního školství to bylo naprosté boží zjevení. Na pulty knihkupectví tehdy právě přistály nové tituly Karel Vacek 1979) a hlavně Populárna hudba: Priemysel, obchod, umenie (1978).
Ta posledně jmenovaná mě ovlivnila nejvíc. Chápání populární hudby ne(jen) jako umění. Ne(jen) jako výsledku komerčních tlaků. Ne(jen) jako průmyslového produktu. Ale jako všeho dohromady coby triády vzájemných vazeb, protikladů i prolínání.
Čas přednášky samozřejmě kolidoval s něčím předepsaným, velmi povinným, ale já nemohl vynechat ani jednu. Staroslověnštinu jsem pak udělal sotva napotřetí, ale když pan doktor Dorůžka uděloval 4. června 1979 zápočty, musel jsem se postavit s indexem do fronty. I když jsem věděl, že to po mně nikdo nikdy nebude chtít a že bude referentka na studijním oddělení nechápavě kroutit hlavou. Bylo to něco mnohem víc než žádat o podpis na obal desky zpěváka nebo zpěvačku. Bylo v tom cosi magického a spikleneckého zároveň.
Čekat, že bude pro „můj“ ročník přednáška opakována, bylo bezpředmětné. Má předtucha se naplnila. Uběhl semestr, a šmytec. Fakulta od experimentu, který byl průkopnický i v tehdejším mezinárodním měřítku, ustoupila. Možná i proto, že učebna byla vždy narvaná k prasknutí vlasáči, nejen studenty, posedávajícími všude, kde se dalo, zatímco jiné zely mrtvolnou prázdnotou. Přednášky měly logickou strukturu a byly provázeny jinde nedostupnými hudebními ukázkami. Vzduchem vibrovala atmosféra nabitá neopakovatelnou energií. Výpisky mám dodnes schované, stejně jako index.
Popularizátor, ale odborný
Lubomír Dorůžka začal studovat muzikologii a estetiku, ale dostudoval anglickou a americkou literaturu. Dostat slovo jazz do absolventské práce se mu podařilo: Američtí romanopisci jazzového věku. Zájem o více oborů jej přivedl k širšímu rozhledu - jak sám říkal - k panorámám. Slovo panoráma se stalo i společným jmenovatelem názvů jeho posledních knížek. Vypěstoval si schopnost uchopovat větší celky, které se snažil zachytit z různých hledisek, s podrobnými detaily i vzdálenými souvislostmi.
Dobrá znalost angličtiny mu umožnila předstih před ostatními při studiu pramenů a zahraničního tisku, občas i malé kšeftíky tlumočnického či průvodcovského rázu i předpoklady pro uplatnění v zahraničním obchodě s nakladatelskými právy. V neposlední řadě, ve spolupráci s Josefem Škvoreckým, jej přivedla k uměleckým překladům:Harry James: Listiny Aspernovy (1958), William Faulkner: Báj (1961), Francis Scott Fitzgerald: Velký Gatsby (1964) a další.
Patřil k hudebním publicistům, jimž k hlubokému pochopení hudby napomohla znalost muzikantského řemesla. A to je, zvláště dnes, dosti vzácné. Hrával na piano, na vojně i na akordeon, aranžoval, doprovázel dle akordických značek, a dokonce se pokoušel skládat. Muzicíroval v několika amatérských kapelách. Kamarádil se se swingaři vlachovské éry, Vlastou Hálou, Mílou Ducháčem, Janem Rychlíkem.
Žurnalista, ale odborný
Byla válka, totální nasazení ročníku 1924, kde hledat informace o jazzu? Což takhle podat na toto téma inzerát! Od roku 1941 si psal a vyměňoval informace s jistým jazzovým fandou Miloušem Vejvodou. O tři roky později jejich soukromá korespondence přerostla v ilegálně rozmnožovaný amatérský časopísek, v Okružní korespondenci.
Několikačlenná „redakce“ namnožila několikastránkový „dopis“ a rozeslala jej na nějakých dvacet adres. Začali kooperovat s tradicionalisty Janem Šímou, Emanuelem Uggém a jejich Gramoklubem.
Za pár let Dorůžka, ještě jako student, spolupracoval externě snad s pěti časopisy. Psal recenze koncertů do Mladé fronty, publikoval v měsíčníku Rytmus (do roku 1948), měl na starosti dvoustranu v Kulturní politice, v nepravidelně vycházejícím Členském zpravodaji Gramoklubu, až konečně psal a redigoval články v časopise Jazz. Tento zázrak poválečného nadšení však vycházel jen dva roky. Únor 1948 přerušil nejednu slibně se rozvíjející tradici.
Nicméně tyto bohaté zkušenosti Dorůžku připravily na pozdější veledůležitou praxi: od září 1958 magazíny Hudba pro radost a od roku 1964 šéfredaktorství časopisu Melodie. Konstituce prestižního časopisu o moderní populární hudbě, jakým se Melodie brzy stala, byla především projevem a produktem jeho vize a rukopisu. V té opojné a překotné době, kdy se rozvíjelo divadlo Semafor, kdy byl budován JOČR a SOČR, vznikaly festivaly a přehlídky jazzové i populární hudby, hudební kluby, rozvětvené a specializované rozhlasové a televizní vysílání, byla publicistická reflexe takovéto úrovně více než zapotřebí.
Organizátor, ale odborný
Byl tajemníkem klavírní soutěže talentů Pražského jara, zahraničním tajemníkem u R. A. Dvorského, pracovníkem ekonomického úseku Supraphonu. V letech 1955-56 doprovázel Vlachovo nebo Janáčkovo smyčcové kvarteto na zájezdech po exotických zemích.
V jihoafrickém Grahamstownu se setkal s etnomuzikologem Hughem Traceyem, který jej vzal na shromáždění afrického kmene s kanonádou bubnů. V Johannesburgu zažil zběsilou nedělní taneční zábavu domorodých dělníků z diamantových dolů. Poznal zblízka Etiopii, arabskou hudbu i Řecko.
Byl průvodcem a tlumočníkem Louisi Armstrongovi, když v roce 1965 přijel do Prahy. Patřil k zakladatelům Mezinárodního jazzového festivalu Praha (1964), kde zastával funkce vedoucího programu i ředitele. Byl i jedním z iniciátorů Mezinárodní jazzové federace, ve které působil jako viceprezident (1969-79) a krátce i jako prezident. Opět jezdil do mimo republiku. Stal se hudebním diplomatem, uznávaným u nás i v zahraničí.
Jen on sám věděl, jak a kam musel kličkovat při nepříjemných atacích ze strany československé Státní bezpečnosti. Existují obvinění. Ve své bilancující autobiografii Panoráma paměti (Praha: Torst 1997, s. 367) k tomu Lubomír Dorůžka napsal: „Dodnes nevím, jak si to mám vysvětlit. Snad to bylo díky fiasku, jímž skončily námluvy StB získat si mě někdy v sedmdesátých letech; snad měli dojem, že jim postačí moje služební zprávy z cest, povinně odevzdávané vysílající organizaci, tedy ministerstvu kultury.“
Život, ale beze zbytku naplněný
Lubomír Dorůžka by se 18. března dožil devadesáti let. Zemřel 16. prosince 2013 (o čtyři dny později jej následovala jeho celoživotní partnerka, s níž měl svatbu v roce 1948). Málokdo v tak vysokém věku zůstával profesně tak vitální, aktivní i noblesní. Ještě před pár lety řídil auto. Stále sledoval současné hudební dění, poslouchal nové nahrávky. Psal recenze, nahrával rozhlasové pořady. Mimochodem, první rozhlasové pořady stvořil se Zdeňkem Petrem a potom s Karlem Krautgartnerem před šedesáti lety, v letech 1952-53. Ty poslední budou v Českém rozhlase na sanici Vltava vysílány ještě v době vydání tohoto článku, neboť jich předtočil řadu dopředu...
Po odchodu muzikologů Josefa Kotka (1928-2009) a Ivana Poledňáka (1931-2009) se tak nyní uzavírá jedna generační kapitola českých studií o populární hudbě. Kapitola zakladatelská a inspirativní.
