Bubeníka Lenny Whiteho snad není třeba představovat. Již na přelomu šedesátých let se prosadil jako jeden z nejuznávanějších bubeníků nově vzniklé jazzrockové fúze a podílel se také na některých klíčových nahrávkách této doby.
Dodnes si jeho bubnování můžeme vychutnávat na tradičních i moderních jazzových deskách či koncertech. U příležitosti jeho pražského vystoupení v malém sále Lucerny se mi podařilo položit mu několik otázek.
Na posledních deskách působí vaše hra mnohem uvolněnějším dojmem, než tomu bylo v dobách dejme tomu Return to Forever.
To je tím, že jsem se dost uvolnil. Když jsem byl mladší, hrozně jsem se snažil. Všude jsem dával přechody. Teď už se tolik nesnažím dělat dojem. Není proč.
V raných sedmdesátých letech jste se jako jazzman nechal ovlivnit rockovými postupy. Kdo vás oslovil z této scény?
John Bonham z Led Zeppelin. To je moje oblíbená rock´n´rollová kapela. Jen si poslechněte takové věci jako Black Dog či In My Time of Dying. Bonham kdysi řekl, že jeho oblíbení bubeníci jsou Billy Cobham, Tony Williams a já. Ale kvůli tomu ho neposlouchám... Předtím jsem měl hlavně jazzové vzory. Nejvíce to byl asi právě Tony Williams, pak Elvin Jones, Max Roach, Roy Haynes, Art Blakey, Philly Jo Jones. Prostě jazzoví klasici.
Na svých internetových stránkách vyzdvihujete hlavně vliv Tony Williamse. Co na něm spatřujete tak zásadního?
Byl to ten nejinvenčnější bubeník, kterého jsem kdy slyšel. Ovládal svůj nástroj opravdu dokonale. Uměl zahrát v duchu té nejlepší tradice, a přitom posunul hru na bicí někam jinam. Jsem rád, že jsme se mohli setkat a popovídat si spolu o hraní. Myslím si, že mě to velmi ovlivnilo.
Patříte k bubeníkům, kteří vydali vlastní videoškolu. Do jaké míry jsou podle vás videoškoly užitečné?
Myslím si, že z toho mohou mít bubeníci užitek. Domnívám se ale, že podstatně užitečnější je zajít třeba za dobrým bubeníkem a po koncertě si s ním promluvit. Když někdo uznává moji práci, vždycky si rád najdu čas, abych mu třeba s něčím poradil a pomohl mu rozvíjet talent. Cítím to jako svojí povinnost. Každopádně jestli se chcete o bicích něco dozvědět, choďte co nejčastěji na dobré bubeníky. Chci říci, že slyšet dobrého bubeníka je fajn, pustit si ho na videu také. Ale vidět svého oblíbeného hráče přímo na koncertě, tomu se nic nevyrovná.
Victor Bailey (prochází šatnou a zaslechne kus rozhovoru): "Já jsem kdysi na Jaca chodil každý týden".
Za svojí kariéru jste hrál s pěkným kvantem skvělých basových kytaristů...
Řeknu vám svých Top 5 žijících basáků: Ron Carter, Buster Williams, Stanley Clarke, Victor Bailey a Marcus Miller.
S každým z nich jste hrál v rytmické sekci. Můžete je zkusit porovnat?
Victor Bailey a Stanley Clarke jsou nejlepší sólisté na elektrickou baskytaru. Mají skoro nevyčerpatenou fantasii a jsou hrozně kreativní. Ovládají velké množství stylů a málokdy se opakují. Hrají sóla jako saxofonisté. Marcus Miller ja zase mistr groovu. To jak hraje palcem, je prostě neuvěřitelné a nenapodobitelné. Ronu Carterovi jsme zase říkávali Checkpoint Charlie. Má naprosto přesný timing a nikdy neztrácí přehled. S Williamsem je to podobně. Skvělý timing a vynikající cit pro harmonii a pro nejrůznější styly. Se všemi hraji hrozně rád.
Přeci jenom nejčastěji hrajete se Stanley Clarkem.
Hudebně jsme vyrůstali spolu, ze Stanleyho se stal opravdu veliký hudebník, není to jen vynikající basák. Chci říci, jako sólistovi se mu nikdo nevyrovná, ale to není jeho jediná síla. Má vlastní styl. Naposledy, když jsme spolu hráli, tak hrál na kontrabas a jeho technika a lehkost při hraní mě vždycky dostanou. Má fantastickou intonaci.
Hrál jste i na první desce Jaca Pastoriuse. Jak se vám s ním hrálo?
V té době by mě v životě nenapadlo, že se bude jednat o naprosto přelomovou desku. Ale hrálo se s ním perfektně. V té době přišel s tím svým charakteristickým stylem a nevídanou technikou. Prostě jsme to nahráli a dobře se pobavili.
Vy sám často skládáte. Spousta bubeníku ale ani neovládá noty. Myslíte, že znalost hudební teorie je důležitá pro hraní?
Ano, ano. Hodně bubeníků prostě bubnuje. Já se snažím být hudebníkem v širším slova smyslu. Když si můžete přečíst aranže a skladbu, je pro vás mnohem lehčí najít si tu správnou linku a to správné místo v kapele. Jinak už od roku 2000 připravuji vlastní operu, což by bez znalosti hudební teorie šlo asi dost těžko.
Operu?
Ano. Bude to příběh o žárlivosti. Hudebně tam využiji všechny své zkušeností. Od klasiky až po jazz.
Také u vás cítím dost vlivů moderního R&B či hip hopu.
Snažím se sledovat všechny hudební trendy a poslouchat všechny druhy hudby. Přitom se také snažím zůstat autentický. S Georgem Bensonem budeme provozovat semináře zaměřené na fúzi jazzu a hip hopu. S raperem a producentem Nasem jsme teď navíc dali dohromady nějaké tracky s Milesem Davisem. Myslím, že to bude velmi zvláštní deska, která přinese kvalini spojení jazzu s hip hopem.
Co byste na závěr poradil bubeníkům, jaká je jejich častá chyba?
Hodně jich vůbec nemá páru o harmonii. Prostě přijdou a hrají beat. Ale to není dobře. Pochopení kompozice je obravdu základ, bez kterého se nelze vyvíjet. Důležitá je samozřejmě i technika. Je to slovník, ze kterého můžete čerpat. Když máte příliš úzký slovník, nikdy se nebudete moct správně vyjádřit.
Return to Forever
Jméno Lenny Whita je pro většinu posluchačů spjato se známou fusionovou kapelou Return to Forever. Méně už je však známo, jakým způsobem se Lenny do kapely dostal. S Chickem Coreou a Stanley Clarkem se tento mladý bubeník znal již z nahrávání pro Milese Davise, respektive Joe Handersona. Není proto divu, že v roce 1971, po odchodu Airto Moreiry z kapely, byl jako náhrada povolán právě White. Ten souhlasil, že s RTF dokončí americké turné, ale stálé členství odmítl kvůli Santanou silně ovlivněné kapele Azteca, ve které tou dobou působil. Chic Corea se proto obrátil na tehdy již proslulého studiového bubeníka Steva Gadda, který nahrál bicí na LP Hymn of the Seventh Galaxy. Nicméně Gadd také odmítl přidat se ke kapele natrvalo, neboť se mu práce ve studiu zamlouvala více nežli pobyt na turné.
Vzhledem k rozpadu kapely Azteca nabídku bubnovat za RTF dostává opět White, který se tím ocitá v hrozivém dilematu: přijmout Coreovu nabídku, nebo se spoluhráčem z Azteca, Nealem Schonem, odejít do nově vznikající kapely Journey. Lenny White se nakonec, hlavně kvůli vynikajícímu Stanley Clarkovi, rozhodl pro Return to Forever, a dokonce po Gaddovi přehrál přelomovou desku Hymn of the Seventh Galaxy, která představila kapelu jako předního představitele moderní fusion. Dodnes jsou RTF, spolu s Mahavishnu orchestra a Weather Report, považováni za nejklasičtější představitele žánru. Z čistě finančního hlediska by však byla Journey určitě podstatně lepší volbou. Na místo bubeníka u ní mimochodem nastoupil jistý Aynsley Dunbar, známý například od Franka Zappy.
Lenny White se podílel na následujících nahrávkách RTF: Hymn of the Seventh Galaxy (1973), Where Have I Known You Before (1974), No Mystery (1975), Romantic Warrior (1975)
