Na Frankfurtském veletrhu jsme měli tu čest potkat se s jedním z nejrespektovanějších basistů současnosti (i minulosti). Patří mezi vyhledávané hollywoodské studiové hráče. Jeho basa zní ve znělce seriálu Knight Rider nebo ve filmu Forrest Gump. Je považovaný za dvorního basáka Phila Collinse. Nahrával s B.B. Kingem, Joem Cockerem, Nilsem Lofgrenem a mnoha dalšími. Při prohlížení seznamu alb, na kterých se tenhle sympaťák podílel, jenom poklesne čelist. Čítá totiž těžko uvěřitelných dva tisíce kusů.
Narodil se jako Leland Bruce Sklar, dvacátého osmého května 1947 v Milwaukee. V útlém mládí se jeho rodina přestěhovala do jižní Kalifornie. Od pěti let hrál na piano, kterému se věnoval až do dvanácti. Chtěl hrát ve školním orchestru, ale tam byl na místo pianisty nával. Pokud se chtěl v kapele uplatnit, bylo třeba se poohlédnout po jiném nástroji. Instruktor Ted Lynn mu nabídnul neobsazený post basisty. Od té doby, jak Lee vzpomíná, piano šlo stranou a basa se stala číslem jedna.
Během studia na kalifornské umělecké škole se seznámil s Jamesem Taylorem. Začali spolu hrát naživo a po krátké době došlo k velikému zlomu. Taylorova věc Fire and Rain se stala obrovským hitem a Leeova kariéra nabrala ten správný směr. První nahrávání proběhlo samozřejmě s Taylorem a lidé z hudební branže se začali poohlížet po chlapíkovi, co na albu hraje na basu. Během roku se stal jedním z nejvyhledávanějších studiových hudebníků v Hollywoodu a začal hrát s nejvýznamnějšími jmény tehdejší hudební scény. Tento status si drží dodnes.
Samotný Lee preferuje minimalismus. Jak v hraní, tak ve vybavení. Podle vlastních slov se vždy snaží nalézt to, co je nejlepší pro písničku, nikoliv pro něj. Ze zásady nehraje basová sóla.
Drogám a přehnanému pití alkoholu se prý vyhnul díky tomu, že od začátku hrával s mnohem staršími muzikanty, než byl on sám. Na vlastní oči tak viděl, jak tohle všechno může člověka po čase zničit.
Nástroje
Nejstarším kusem je basa, žertem nazývaná Frankenstein, kterou pro něj sestavil John Caruthers. Vzal krk z Precision Bass, který upravil do tvaru Fender Jazz Bass. Jak Lee říká, Jazz Bass mu přijde lepší než Precision. Tělo je z nástroje Charvel, osazené aktivními snímači, které pro něj vyrobil Rob Turner ještě před tím, než založil EMG. Další basou je pětistrunka od chlapíka jménem Sheldon Dingwall. Na strunách E a H má páčku na rychlé podladění, takže je možné rychle přeladit na D a A, přičemž basa nadále perfektně drží ladění. Lee ji preferuje na živá hraní. Dalším kouskem je bezpražcová Yamaha TRB5, osazená mj. snímačem pro Roland Virtual Bass. Nyní je Lee firemním hráčem Warwicku.
Efekty
Jako minimalista v hraní i ve zvuku odmítá jakékoliv efekty, narvané lednice a podobné věcičky. Je známý dlouholetým přátelstvím se starým octaverem Boss OC-2. Občas používá Chorus Flanger od TC Electronic. Jednu dobu používal V-Bass od Rolandů.
Aparát
Nejčastěji hraje na aparáty Euphonic Audio I-800 pocházející z New Jersey. Bedny má osazené jednou dvanáctkou, dvěma desítkami nebo dvěma osmičkami. Ve studiu občas využívá staré kombo Gallien-Krueger s jednou dvanáctkou. Občas hrál na zesilovač Yamaha BBT 500H. Na živých hraní využívá direct box Groove Tube Brick nebo Tubeworks DI, který má i ve studiu. Zajímavostí je umístění Yamaha Sub-Kick jako snímače před dvanáctipalcový reproduktor. Získává tak prý dokonalý zvuk.
Díky managementu firmy Warwick jsme měli možnost se setkat s několika osobnostmi čtyřstrunného světa. Jedním z nich byl právě mistr Lee Sklar. Velmi příjemný, vstřícný, usměvavý chlapík s vousem skoro až na zem. Podmínky nebyly ideální, do konferenční místnosti pronikal z okolí příšerný randál, skrz který jsme stěží slyšeli jeden druhého. Přesto vše proběhlo fajn a mistrovi budiž dík za jeho optimistický přístup. Po rozhovoru nás překvapil žádostí, zda by si každého z nás nemohl vyfotit se vztyčeným prostředníkem. Prý už pěkných pár let prý sbírá fotografie „fuckujících“ lidí a ve své sbírce má přes tisíc tváří. Mimo jiné třeba Baracka Obamu. Snad v jeho sbírce neuděláme ostudu.
Ahoj Lee, na čem právě teď děláš?
Poslední rok jsem byl hodně na cestách. S Jamesem Taylorem jsme dali zpátky dohromady kapelu, se kterou jsme v sedmdesátých letech začínali. Cestovali jsme Austrálií, Spojenými státy, Novým Zélandem, Japonskem. Hráli jsme písničky které mám rád, a bylo to moc fajn. Takže jsme byli na cestách deset měsíců.
Deset měsíců?!
Jo! Ale tenhle rok možná vyjedu později, budu mít práci ve studiu. Právě jsem dokončil album, pak mám dva japonské a ještě nějaké další projekty. Ale chtěl jsem sem přijet. Hans Peter z Warwicku mě pozval a já jsem rád, že jsem tady. Nikdy před tím jsem tady na Musikmesse ve Frankfurtu nebyl.
Za chvíli hraješ. Zkoušeli jste před vystoupením?
Skoro vůbec. Víš, my to bereme tak, že si chceme užít legraci. Prostě si to užít. Bude tu se mnou Steve a Jonas. To bude v pohodě, užijeme si to.
Můžeš představit tvůj nástroj?
Mám několik nástrojů. Doma mám svou starou basu, kterou používám ve studiu. Ve skutečnosti to vlastně není jeden nástroj, ale je složený z více kusů dohromady. Také hraji na Dingwall. Teď mám bezpražcový Warwick Star Bass. Tenhle nástroj skutečně miluju. Je to čtyřstruná basa.
Ale víš, pro mě je důležitá písnička, kterou hraji, a ne na co hraji. Warwick jsem před tím, než jsem se stal jejich firemním hráčem, moc neznal. Ale teď jsem měl možnost se dokonce podívat do továrny a ty nástroje mám fakt moc rád. Je to fajn být tady.
Používáš efekty?
Když je to třeba, tak jen octaver Boss OC-2 a starý TC Chorus Flanger. To je všechno. Já to vidím tak, že moje práce je hrát na basu. Pro mě je hlavní to, co jde ze zesilovače.
Ptám se proto, že muzikanti rádi kombinují efekty...
Ono záleží na tom, co děláš. Hodně lidí jsou umělci, kteří k tomu, co dělají, potřebují kolem sebe spousty efektů. Já potřebuji pevný basový zvuk.
Jaké kabely používáš?
To vůbec neřeším. Podívej se kolem, tady je spousta prodejců, kteří ti nabídnou kabel šest stop za tři sta dolarů. Já mám nějaký obyčejný kabel, a to je celé.
Zkusil jsi někdy bezdrátový systém?
Jednou jsem to vyzkoušel v roce 1985 na turné s Philem. Pak jsem to vyzkoušel v roce 1991 a zvukový inženýr mi hned na zkoušce řekl: „Jestli to můžeš odpojit, udělej to.“ Tak jsem se odpojil.
Bezdrát je pro lidi, kteří běhají po pódiu kolem dokola. A to není nic pro mě. Moje práce je hrát na basu a taky znít co nejlíp. Nástroj zní líp, když je zapojený kabelem. A já se taky nezajímám o tanec. (smích)
Pojďme k hraní s Philem Collinsem. Jeho hudba je pro muzikanta „v zásadě“ jednoduchá. Cítíš tam ty nějaké složitosti?
Zní to jako jednoduchá muzika, protože ti muzikanti jsou skutečně dobří. Co miluji na Philovi, je, že umí všechno. On je popový hudebník, a je to zároveň nejlepší bubeník, se kterým jsem kdy hrál, skvěle zpívá, píše písničky, výborně rozumí produkci. Já radši hraji jeho písničky než třeba fussion. Mnohem raději! Já mám moc rád kvalitní pop music. Miluji, když vidím, že publikum šílí.
(Tady bacha, asi jste si už všimli, že v anglosaských zemích nemá spojení pop music onen pejorativní nádech jako u nás. Když někdo řekne, že hraje či poslouchá pop, působí to u nás jako něco odporného. Původ lze hledat v úrovni kultury povolené bolševickým režimem. Songy provozované továrnou „Frenký Dženečka“ a jemu podobných, mluví samy za sebe. Ale na západ od nás je popem označována normální muzika, mimo jiné třeba Beatles a spol.; pozn. autora.)
Měníš během vystoupení nástroje, třeba basu čtyřstrunnou a pětistrunnou?
Nikdy. Na živá vystoupení mám vždycky čtyřstrunnou. Nikdy jsem nebyl ten typ, kdy vidíš na pódiu deset nástrojů. Já beru dvě basy, jedna je záložní a ta je schovaná někde vzadu. Na studiové hraní používám zase jenom mojí pětistrunnou basu. Jsem jednoduchej hráč. Nemám rád, když se věci komplikují. Když to budu dělat jednodušší já, budou to mít jednodušší i muzikanti kolem mě.
Chvíli si prohlížíme fotku ze sedmdesátých let z turné s Jacksonem Brownem, kde má Lee na sobě dvoukrkou basu, vyrobenou Moonstar Guitars z Californie. Lee vzpomíná, že ten nástroj byl krásný, ale taky pekelně těžký.
Na čem jsi vyrústal, když jsi byl mladý?
Začínal jsem s klasickou hudbou. Od pěti let jsem hrál na piano. Ve dvanácti jsem šel na Junior School do školního orchestru, kde byl nával pianistů, ale žádný basista. Učitel se mě zeptal, jestli nechci zkusit kontrabas. A jak jsem tam stál a zahrál tón, ucítil jsem ten zvuk celým tělem... (vztyčený palec). Piano muselo ustoupit.
Ale prošel jsem klasickou průpravou, žádný Elvis a podobně. I když je pravda, že jsem poslouchal Beatles, ty jsem měl moc rád. Taky chrámovou hudbu. Ale vlastně všechno, co slyším, mě ovlivňuje. I to, co slyšíme tady (ukazuje prstem za sebe na ten „kravál“) . To mi říká, že tohle je něco, co bych fakticky nechtěl hrát (smích).
Co děláš, když jsi doma?
Miluju svoji zahrádku. Rád se vrtám v zemi. A taky stavím auta „Hot Rocks“. Neuvěřitelné mašiny.
Rozhovor se rázem stáčí na auťáky, je vidět, že přišlo na Leeovo oblíbené téma. Zvedá ukazovák a vyndává notebook s fotkami pekelně nadupaných strojů. První z nich je model rok 1923, tisíc „koňů“.
Nemohl jsem se nezeptat na pár věcí:
Jak rychle to jede?
Velmi rychle!
Kolik to žere?
To ti je jedno, když jedeš v tomhle (smích)! Ale ne, není to tak strašný, protože ten auťák je lehký.
Kolik jich vlastně máš?
Měl jsem jich spoustu, ale nemám na to moc čas. Pár jsem jich už prodal, jednomu chlapíkovi z Utrechtu.
Brzdí to aspoň dobře?
To nemá brzdy. Kašlu na brzdy! (smích)
Jaké jsou tvé hudební sny?
Prožívám můj sen o hudbě každý den. Cítím se hodně obdarovaný, že můžu dělat muziku celý život. Příští měsíc mi bude šedesát čtyři a už od mládí dělám pořád jenom muziku. Jsem za to vděčný, že tuhle možnost mám. Pořád pracuju, pořád toho mám hodně. Skvělé.
Nemám žádné sny do budoucna, jako třeba být tady a podobně. Nečekal jsem, že tu budu, nečekal jsem, že potkám lidi, jako je Hans Peter. Prostě to všechno nechávám přicházet. Jsem moc spokojený.
Poslední otázka: Víš co znamená tvé jméno v češtině?
Pocházím z Ruska a v ruštině to znamená sklář. Rodina mého otce je z Oděsy a rodina mé matky je z Polska. Takže mám evropsko-slovanský původ. (Zde Leemu musíme odpustit, že usadil Oděsu do Ruska; pozn. autora)
Umíš rusky nebo polsky?
Samozřejmě že ne. Moji rodiče už vyrostli ve Státech, rodiče mých rodičů přišli do Ameriky v minulém století. Problém je, že pokud vyrůstáš v nějaké komunitě, třeba v německé, stejně všichni mluví anglicky. Takže nemáš možnost se učit jazyk nebo se v něm cvičit. Strávil jsem několik let hraním ve Francii...
Takže umíš francouzsky?
... neumím! Protože všichni v kapele se chtěli cvičit v angličtině. Nechtěli mi pomoci s mojí francouzštinou. Chtěli, abych já pomohl jim s jejich angličtinou... Je to bláznivý (smích).
Rádi se pyšníme tím, co cizinci českého původu všechno dokázali. V tomto případě pohoříme. Lee Sklar nemá kořeny u nás, ale na Ukrajině a v Polsku.
Na netu můžete najít pár fotek Lee Sklara s Billym Gibbonsem. Ačkoliv jsem oddaným fanouškem ZZ Top, musím kajícně přiznat, že Leeův vous je vždy o pár coulů delší.
