Palác Akropolis a šestnáctého listopadu, festival Kytara napříč žánry a kytarista ex-brouka Paula Mc Cartneyho legendárních Wings, Laurence Juber. Držitel dvou Grammy, fenomenální britský kytarista žijící dlouhodobě v LA v Kalifornii přichystal pro posluchače nádherný zážitek. Virtuózní technika, nádherné melodie a radost z tvoření byla vidět po koncertu na každé tváři. Úsměv všude, kam se člověk podíval. Kytarista z Who, Pete Townshend dlouze a naprosto výstižně popsal hru Laurence Jubera: „... a Master...“ Netřeba překládat.
Jsem rád, že jste si na mne udělal čas. Je to poprvé, co jste v České republice?
Ano, jsem tu poprvé.
Z toho, co o vás vím, tak kytara byla váš první nástroj. Je to tak?
Ano.
Takže je pravda, že po poslechu skladby od the Beatles jste začal s kytarou?
Jo, to bylo asi nějak v tu dobu. Hele, u nás samozřejmě Beatles nebyli první, co jsem kdy slyšel, měli jsme třeba Shadows a spoustu dalších kapel, ale pravda je, že Beatles byli nejdůležitější.
Takže to bylo kolem vašich jedenácti let?
Ano, bylo mi jedenáct a ke svým jedenáctým narozeninám jsem dostal svoji první kytaru.
A pamatujete se ještě, jaká byla vaše první kytara?
Určitě. Nebyla moc dobrá.
Jo, to jsem četl, hodně levná...
To jo, levná, myslím, že pravděpodobně z Ruska, a další, co jsem měl, byla z České republiky... teda pardon, z Československa. Byla to lubovka s efkovými otvory. Ta první byla pouze klasická malá kytara.
Pocházíte z hudební rodiny, nebo jste muzikant pouze vy?
Hudebníkem v rodině v přímé linii jsem pouze já, ale právě nedávno jsem se dozvěděl, že vzdálenější příbuzní byli nějací muzikanti. Ale o tom jsem v dětství vůbec nevěděl.
Tak kolem třinácti už jste si hudbou vydělaval, že? To už byl váš projekt s George Martinem?
Ne, ne, to bylo mnohem později, až když jsem opustil univerzitu. Na začátku to byly pouze místní kapely, hraní na svatbách a tak.
To bylo s George Martinem pro Cleo Laine?
Ano, to byla moje první nahrávací zkušenost. Po univerzitě jsem se stal studiovým hráčem na plný úvazek.
A jaké to bylo hrát s Cleo, držitelkou Grammy?
To samozřejmě bylo neskutečně vzrušující, hrát s někým tak notoricky známým. Její muž John Dankworth (známý anglický saxofonista a klarinetista) mne jednou viděl hrát se studentským orchestrem, který hrál jeho aranže. No a George Martin byl známým producentem.
První kategorie...
To jo, první superliga. A já nováček... ale měl se mnou velkou trpělivost.
Měl jste v mládí nějakou svoji kapelu?
Určitě, ale moje ambice byla stát se studiovým hráčem. Takže jsem měl různé skupiny, hráli jsme, psal jsem skladby, zpíval, ale asi to nebylo úplně tak na vážno. Jednou jsem se v Londýně setkal s jedním producentem, ten mi přehrál nějaké skladby a řekl mi: „Tak něco takového budeš hrát,“ a já na to: „Tak to teda ne, děkuji.“ Prostě to nebyl směr, kterým jsem chtěl jít. Já jsem prostě chtěl hrát na kytaru. A být studiovým hráčem znamenalo hrát na kytaru a živit se tím. A tak jsem začal studovat a cvičit...
No a pak přišla spolupráce s Davidem Katzem...
Dave Katz byl hudební producent. Smluvně zařizoval muzikanty na různé hudební akce. A ten mne viděl v televizi hrát s Národním studentským jazzovým orchestrem. Zavolal mi hned následující den a řekl mi, že by mne chtěl pozvat do studia.
Spolupracoval jsem se spoustou lidí, třeba s Charlesem Aznavourem, světoznámým zpěvákem. A samozřejmě ve velké spoustě různých žánrů. Reklamní znělky, nějaká studiová nahrávka, hudba do televizních pořadů, filmů...
... do videoher...
Samozřejmě, ale to logicky až v poslední době. Ale tehdy ta studiová práce byla něco, co jsem dělal každý den. Třeba jsem začal v osm ráno a do devíti jsme dělali na nějaké reklamě. Pak od deseti do jedný jsem pracoval pro někoho na nějaké nahrávce, pak od dvou do pěti jsem dělal na nějaké jiné nahrávce. A večer jsem hrál do nějakého televizního pořadu. Každý den tak tři až čtyři sezení.
A kdy došlo k setkaní s Dennym Lainem?
Dennyho Laina jsem potkal 1977, přesně v září. A pak mě zavolali na zkoušku s Wings v dubnu 1978.
Takže jste s Wings začal až 1979?
Ne, už v 1978.
A jaký to byl pocit, setkat se s Paulem a Lindou?
Prostě úžasný. Paula (Mc Cartneyho) jsem potkal už předtím, jednou, velmi krátce... vlastně dvakrát, ale pak skutečně pracovat s Paulem, to byla velká paráda.
A tak jste jen na posledním CD, Back o he Egg?
Ano, ale jsem i na singlu Good Night Tonight. Byly to prostě krásný tři roky od dubna 1978 do dubna 1981. V lednu 1981 jsem se přestěhoval do New Yorku. A skupina Wings se oficiálně rozpadla až v dubnu 1981.
Takže jste se přestěhoval do NYC, až když se skupina Wings rozpadla?
Ne, už trochu dřív, když se rozpadala.
Na první skladbě tohoto CD hrajete na syntezátor, myslím, že to byla skladba Reception.
Ano, hraju na ARP Avatar. To byl synťák stejný jako ARP Odyssey, ale místo klapek tam byl snímač. To jsem použil s mým Stratem. Předtím jsem používal Roland. Úplně první syntezátor Roland, který ovšem vyžadoval speciální kytaru.
Ale pak už to bylo strašně moc krámů... a ARP byl jednodušší na ovládání. I když se nijak moc neprodával. A to mi umožňovalo hrát jak kytarové, tak syntezátorové linky. A Paul hrál v té době na Gismo.
Nevím, jak se nejlépe zeptat, ale jak vám to s Paulem a ostatními klapalo?
Velmi dobře.
Měl Paul hlavní slovo?
Ano, jasně že měl hlavní slovo, ale bylo tam spousta svobody. Nikdy neřekl, musíš hrát tohle nebo tamto. Nechal mne hrát to, co jsem si myslel, že tam patří.
A pak jste dostal Grammy za Rockestra Theme. To byla vaše vlastní věc?
Ne, to nebyla moje věc. To byla věc celých Wings, s přidáním trošky Pink Floyd...
Pak jsem slyšel vaši věc s Růžovým panterem, a to byla druhá Grammy, že?
Ano, to byla druhá Grammy.
Máte nějaký nový projekt? Projekty?
Stále mám nějaké nové projekty. Například teď mám knihu, fotoknihu se spoustou obrázků z nahrávání Back to the Egg. Paul tam je s basou Rickenbecker, Danny Laine hraje na kytaru, Linda hraje na Hammondy B3. A je to hodně zajímavý, protože tam jsou všude poznámky ke všemu, co se tehdy používalo. K nástrojům, nahrávání a vůbec zkušenosti při nahrávání. Takže ta kniha je téměř hotová a myslím, že bude venku tak v dubnu letošního roku. A k tomu jsem vydal, myslím, už dvacet dva nebo dvacet nahrávek.
Myslím, že máte na kontě dvacet dva nahrávek.
Když to říkáš, tak asi tak, ale taky mám čínské album, tak nevím, jestli jsi počítal i tohle. (smích) No a mám spoustu materiálu, který chci začít nahrávat, hned jak se vrátím do LA.
Tuším, že v roce 1993 jste narazil na ladění DADGAD. Kdo vás k tomu přivedl?
Samozřejmě jsem o tomhle ladění věděl, ale nikdy jsem si nepomyslel, že DADGAD může být tak užitečné. Jednou jsem o něm začal skutečně přemýšlet jako o nové hudební možnosti - všechny ty různé jiné intervaly, které teď mohu začít využívat, různé nové druhy harmonií... prostě nový prostředek k tvoření hudby. A čím víc to používám, tím víc mne to baví a dokážu s tím pracovat.
Je to jediné ladění, které používáte, co CGDGAD?
Ano, taky CGDGAD. Taky používám otevřený g moll, kdysi jsem používal otevřené G a někdy otevřené D, ale ve většině případů používám CGDGAD, což je vlastně verze DADGAD.
V roce 1997 jste udělali po letech setkání Wings...
Ano, ale i před pár týdny jsem byl zase s Dennym Lainem a Dennym Seiwellem, takzvanými Křídláky.
A plánujete něco společného?
Ano, ale to bude jen záležitost v USA. A samozřejmě bez Paula a Lindy to nikdy nebudou Wings. Ale stejně z toho máme radost, že spolu hrajeme.
Tenhle rozhovor je pro hudební časopis pro muzikanty. Mohl bych mít, prosím, pár konkrétních otázek? O kytarách a podobně?
Samozřejmě.
Tohle je váš custom model od CF Martin Guitars?
Ano, tohle je moje signovaná edice. Tenhle je z madagaskarského palisandru. Jak tady nazýváte rosewood? V Německu tomu říkají palisandr.
I tady palisandr.
Palisandr, ale z Madagaskaru.
A nepoužíváte nejvíc kytaru s javorovým tělem?
Neřekl bych většinou, jeden čas jsem ji používal častěji. Mám různé modely. Javor, mahagon, koa, palisandr, a stane se, že některá z nich se stane na nějaký čas mojí oblíbenou kytarou. Teď si právě hraji s touhle, která je teda už téměř zralá na přepražcování. Pak ji dám do fabriky, a když je hotová, tak to někdy trvá i tři až šest měsíců, než ji zase vezmu s sebou na cesty. Ale tohleto je skutečně nesmírně užitečná kytara.
Není z brazilského palisandru, protože s tím se už de facto nedá cestovat. Ale pokud potřebuji hrát strikně akusticky, tak tuhle. Javor je dobrý, ale nedává mi to tolik „těla“, co potřebuji. A pokud nahrávám, tak je to většinu pouze na mahagon. Skutečně mám rád mahagon pro studiovou práci. Je to velmi čistý, nekomplikovaný zvuk.
Já sám mám starý CF Martin z roku 1956.
Jaká velikost? Trojitý óčko (pozn. OOO 18) Hodně těchto kytar z padesátých let má právě smrk Adirondack (červený smrk) nebo Engelmannův smrk, ale ne sitku (Picea sitchensis). Takže jestli máš Adirondack, tak máš navíc hutný spodky, co ze sitky mít nikdy nebudeš.
Jaké používáte struny?
To jsou GHS, moje signovaná edice. A přesně „medium“ 013, 017,0 24, 032, 042, 056. Perfektně to pracuje na DADGAD.
Používáte nějaké zesilovače, mikrofony, efekty...?
Převážně používám předzesilovač Headway EDB 2, mám i EDB 1, anebo jen malý předzesilovač Headway ke snímači a malému mikrofonu Neumann KM140.
Někdy, pokud používám jen malý zesilovač, tak používám Cube 60, Compact 60. Ale vždycky s předzesilovačem, nikdy přímo do zesilovače. Ten předzesilovač Headway považuji za velice muzikální, co se týká zvuku. Často je měním, protože na nich vždycky něco ulomím, ale jinak jsou senzační. A snímač používám pod sedlem v kobylce. A pak mikrofon Audix. Malinkatý omnidirectional na zakázku. Udělali to pro me u Seymour Duncanu, dali dohromady a namontovali.
A používám ladičku Peterson, někdy i iPhone. Domnívám se, že Peterson je jedna z nejlepších ladiček. A je velice rychlá, což já potřebuji, přelaďovat rychle. Ale abych ti řekl pravdu, iPad pracuje možná ještě líp.
Pamatuji si, jak jsem mezi stovkami tátových LPéček objevil SPéčka. Pro moji generaci objev jako blázen. Malý vinyl s velkou dírou uprostřed. Co jsem se nahledal středicího kroužku gramofonu! Jednou z SP byl luxusně obehraný single Wings Mull of Kintyre, kde jsem poprvé s úžasem slyšel použií dudy jinde než ve folklóru. Že se singlu prodalo dva miliony kusů, jsem tehdy netušil. Teď tu sedím s jedním z Křídláků (Wings Man), jak si mezi sebou říkají členové legendárních Wings. Žaludek mám scvrklý jako švestku.
Co vás po všech těch letech hraní stálé motivuje?
To je pořád něco nového. Prostě popadnu kytaru, napadnou mě nějaké nové postupy, nové věci ke hraní. A samozřejmě hraní naživo - pro lidi. I když původně jsem chtěl být pouze studiový hráč, našel jsem zalíbení v živém hraní. Ale samozřejmě stále ve studiu natáčím. Hlavne v LA, kde natáčím od osmdesátého prvního roku. Hrál jsem na stovkách různých představení, v televizi, na spoustě nahrávek, kde nejsem ani uveden. A rád hraji na elektrickou kytaru, možná mnohem víc než dřív. Ale co miluji, je prostě zvuk kytary. Kvalita a sonorita nástroje samého. A proto mám rád ladění DADGAD. Je otevřené, nechává ti obrovský prostor. A můžeš dělat věci, které ti standrdní ladění nedovolí. Baví mě hudbu tvořit. To je pro mě podstatné.
A jsme u poslední otázky. Co byste za sebe doporučil mladým kytaristům? Na co se hlavně soustředit?
Cvičit, rozumět hudbě, živě hrát pro lidi, ne jenom sám pro sebe, ale pro ostatní, a starat se o byznys, to znamená nebýt nedochvilný, dokonale ladit a být vždy připraven. Domnívám se, že pokud se chceš živit jako kytarista, musíš být maximálně profesionální. Ve všech směrech. Ale co je nejpodstatnější: prostě můžeš si hrát jen pro sebe a určitě je to příjemné, ale pokud to s hraním skutečně myslíš vážně, musíš hrát lidem. A nehrát zbytečně složitou hudbu. Prostě hrát jednoduchou melodii, nemusíš hrát spoustu akordů, aby tomu lidé rozuměli. Jde to třeba jen změnou přednesu jednoduché melodie, nemusíš se předvádět. Později to samozřejmě můžeš rozvinout, ale hlavně to držet v jednoduchosti a výrazu.
Domníváte se, že je dobré hrát na víc nástrojů k rozšíření hudebního obzoru a cítění?
Určitě to dává zkušenost naučit se poslouchat další nástroje. Chci se sám trochu naučit hrát na housle.
Ještě pořád hrajete na loutnu?
Ano, od univerziních dob hraju na loutnu, trošku na mandolínu, bendžo... převážně pro studiové potřeby. Jinak mám šestistrunné bendžo, ne pětistrunné. Napsal jsem hudbu pro nějaké videohry, filmy a také pro orchestry. Takže vímrozumím, jak psát například pro violoncello nebo anglický roh, pro kterýkoli nástroj v orchestru. Každý má jiná specifika. A o co se pokouším u kytary, je to, že slyším-li například zvuk trubky nebo houslí, violoncella, snažím se, aby se to v té kytaře projevilo.
Říkal jste, že hrajete na Strat...
Vlastně moje nejoblíbenější kytara je Les Paul s P-90, Les Paul Studio. Žádný levný model, Les Paul Studio ’60s ribute s P-90 snímači.
Já mám rád Telecaster...
Jo, ten mám taky rád. Co se mi líbí na Les Paulu, je kratší menzura. Gibson mi tak vyhovuje líp než delší menzura Fendera. Ale samozřejmě mám Stratocastery, Telecastery... spoustu kytar... Rickenbeckera dvanáctistrunku... Používám, co je potřeba, s ohledem na nahrávání. Takže teď většinou beru Les Paula, ale byly doby, kdy jsem automaticky sáhl po Stratu. Gibson není tak komplikovaný. U Strata máš pět poloh a přemýšlíš, kterou nejlépe použít, u Les Paula používam prostřední pozici a jen si mírně hraju s hlasitostí, která stačí k mírné změně tónu.
www:
