Laurence Cottle - Jazzman ve spárech rocku

Již poněkolikáté se do naší země podíval klávesista Deep Purple Don Airey, v jehož kapele hraje nenápadný, ale o to lepší basista Laurence Cottle. Tohoto pána netřeba nijak zvlášť představovat, zvlášť když jeho profil vyšel v květnovém Muzikusu 2014. Tehdy byl součást profilu rozhovor a dnešní povídání tak může být vlastně druhým dílem. Zda bude někdy díl třetí, to se necháme překvapit.

Dělali jsme spolu rozhovor před dvěma lety. Co se od té doby změnilo? Dělal jste na něčem zajímavém od té doby?

Myslím, že jsem natočil několik alb. Co mě bavilo, bylo natáčení s Gavinem Harrisonem. To je bubeník, který hrával s Porcupine Tree a v současné době hraje s King Crimson. Rozhodl se udělat bigbandové album, kde chtěl natočit své skladby z Porcupine Tree v jazzovém provedení. Bylo tam sedmnáct muzikantů a já to celé aranžoval a produkoval. Zabralo nám to docela dost času, ale byla to zajímavá práce. Většinou jsme to nahrávali u mě, jen jeho bicí jsme natočili v jeho studiu. Pokud se k tomu dostanete, určitě si to poslechněte. Je to smícháno ve formátu zvuku  5.1 surround, takže lze krásně slyšet všechny nástroje.

Také jsem si zahrál s Gingerem Bakerem, bubeníkem The Cream. To bylo také zajímavé, protože Ginger je postarší mrzoutský pán. Zaskakoval jsem za jeho basistu na jednom koncertě. Dostal jsem CD a naučil se repertoár a poprvé s nimi hrál až na koncertě. Bylo to fajn, ale Ginger byl většinu času dost sprostý. (smích) Je to sranda, člověk slyší všechny ty historky a pak se přesvědčí, že to všechno byla pravda. (smích) Erica Claptona a Jacka Bruce jsem už znal z minulosti a vím, že to jsou skvělí lidé. Ale Ginger Baker... (smích)

Co nějaké další projekty?

Začal jsem pravidelně hrát v jazzovém klubu Ronnie Scott’s. Hraju tam většinu víkendů v pátek i v sobotu. Je to kapela Marka Fletchera a hrajeme většinou autorské kompozice, ale i nějaké předělávky, Mahavishnu Orchestra, John McLaughlin, Weather Report, Billy Cobham a další.

Pak ještě hodně aranžuji a nahrávám pro jiné umělce, což většinou dělám u sebe doma. Také občas natáčím něco pro filmový průmysl, pro Hollywood. Natočím jim basovou linku a tu potom pošlu přes Dropbox. Stále také cvičím a pracuji na své hře. Snažím se nacházet nové nápady.

Co něco vlastního? Posledně jste mi říkal, že už nechcete natáčet vlastní desky, protože ty první dvě se moc neprodávaly...

O něčem přemýšlím, ale nevím. Ztratil jsem iluze o nahrávacích společnostech. Nechali mě udělat desku, a pak se o ni vůbec nestarali, žádná reklama, nechtěli po mně ani žádné koncerty, abych podpořil prodej alba. Takže ano, ztratil jsem zájem něco takového dělat.

Nicméně posledních dvacet let jsem pracoval, abych uživil rodinu. Teď jsou ale obě děti na univerzitě a já už mohu dělat něco kreativnějšího. Můžu dělat hudbu sám pro sebe. A je mi jedno, jestli to bude někde ležet v regálu. Udělal bych si nějakou hudbu, která by ukazovala, jak jsem na tom v hudbě právě teď.

Takže asi nějaký big band, že? Vy máte vlastní big band...

To nevím. Vlastní big band mám a hrajeme opravdu hodně. Máme nějaké pravidelné koncerty a vystupujeme i na festivalech. Ale kdybych měl nahrávat album, asi by tam bylo hodně baskytary. Možná by tam byly nějaké skladby pro big band, ale nemyslím si, že bych chtěl udělat desku v jednom specifickém žánru. Mám rád i malé kapely, kde je větší prostor pro improvizaci a interakci.

Říkal jste mi, že skládáte hudbu pro hudební knihovny. Co to je za hudbu?

To je úplně jedno, může to být cokoliv. Jsou to velké hudební knihovny, odkud si může kdokoliv koupit hudbu do filmu nebo do reklamy. Posledních pár let jsem toho moc neudělal, ale dva roky zpátky jsem udělal bigbandové album, ze kterého byla jedna skladba použita do filmu The Peanuts Movie (Snoopy a Charlie Brown. Peanuts ve filmu - pozn. autora). Je to dobrá a užitečná práce. Nikdy nevíte, kdo a proč vaši hudbu použije.

Jak se k takové práci člověk dostane?

Úplně jednoduše. Pokud to chcete dělat, prostě složte a nahrajte svoji hudbu a dáte jim ji k dispozici. A pokud o to bude mít někdo zájem, využije vaši hudbu. Můžete to zkusit. Nahrajte nějaké demo a pošlete jim to s dotazem, jestli chtějí, abyste toho natočil více. Většinou mají zájem, chtějí co nejvíce hudby, co mohou dostat.

Vy hrajete na malých podiích, jako jsou kluby nebo i hospody, a pak hrajete i na větších podiích. Připravujete se jinak na malou akci a jinak na velkou?

Vůbec. Na každý koncert se připravuji stejně, ať je to malý jazzový klub nebo velká rocková akce. Musím si poslechnout nebo projít hudbu, absorbovat ji a prostě se dobře připravit. Nechci hrát nepřipravený, nebo abych během koncertu tápal.

Takže i když si jdete zahrát s přáteli do hospody, tak se připravujete stejně?

Jednoznačně. Můžeme hrát třeba něco od Mahavishnu Orchestra, kde jsou liché takty. Na to se člověk opravdu raději připraví. (smích) Samozřejmě že pokud to je jazzový jam session, kde se hrají skladby, které každý zná, tak tam se nepřipravuji. Tam ani nevíte, co bude následovat. Každý zná několik stovek jazzových standardů, řekne se skladba a hraje se.

Vy jste byl v poslední sestavě The Alan Parsons Projectu. Nevíte, zda Alan někdy nechtěl dát tenhle projekt znovu dohromady?

To netuším. S Alanem nejsem v kontaktu už více než dvacet let. Myslím, že se odstěhoval do Ameriky, kde má svoji kapelu, se kterou hraje. Ani nevím, jestli vůbec vydává nějaká alba.

Hrál jsem v několika projektech Erica Woolfsona, což byl vlastně hlavní člověk v The Alan Parsons Project. Je to docela zvláštní, protože pro Alana psal veškerou hudbu a nějaké texty. Klidně to mohl nazvat The Eric Woolfson Project, ale byl skromný. Bohužel, před pěti lety zemřel. Moc mi chybí. Byl to skvělý člověk.

Pro mě celé to působení v The Alana Parson Project bylo úžasně. Dostal mě tam můj bratr Richard, který už s nimi hrál, a já se toho spoustu naučil, především od Erica. Ale byl tam třeba i skvělý bluesový kytarista Ian Bairnson, vynikající a zkušený bubeník Stuart Elliott. Ode všech se jsem měl co naučit.

Zahrajete si ještě se svými bratry někdy?

Občas. Jako děti jsme hráli v jazzové kapele, dělali jsme takový neworleánský dixieland. Hrál jsem na trombón a bratři na trubku a klarinet. Občas se ještě sejdeme a zahrajeme si nějaký tradiční jazz.

Teď vlastně budeme hrát nějaké společné akce s Richardem. Bydlí v Londýně nějakých deset minut ode mě a měli bychom hrát nějaké funky a jazzové akce. Bude to jenom v Británii. Druhý bratr žije ve Walesu, odkud pocházíme, a s ním hrajeme sem tam nějaký jazz.

Jak jste vlastně s hudbou začal? Chodil jste k nějakému učiteli nebo na nějakou hudební školu?

Začal jsem nejdřív na klavír, ale pak jsem začal v rodinné kapele na trombon. Můj strýc navíc vedl vojenskou pochodovou kapelu. Všichni bráchové jsme tam hráli a učili se od sebe navzájem. Chodil jsem také na nějaké soukromé hodiny, ale nikdy jsem nenavštěvoval žádnou hudební školu. V té vojenské kapele jsem se naučil číst noty a prošel jsem i nějakými zkouškami.

Vy jste se nikde neučil hrát z not? To muselo být komplikované, naučit se to jen tak.

Ani ne. Pomalu jsem se do toho dostával, každý den jsem cvičil a prostě se to do mě nějak dostalo. Několikrát týdně jsem zkoušel s kapelou. Jako bych četl knihu, prostě jsem to absorboval.

Během zvukové zkoušky jsem si všiml, že máte před sebou iPod. Proč?

Budeme hrát jednu věc, která je dost komplikovaná a kterou jsem se ještě úplně nenaučil. Už jsem se ji téměř naučil, ale je tam pár míst, kde potřebuji noty. Je tam spousta not. (smích) Je to od kapely Colosseum II, skladba Inquisition. Má komplikovanou formu a spoustu běhů.

To je temná strana toho, že umím číst noty. Simon (McBride - kytarista, pozn. autora) číst noty neumí, a tak se to prostě naučí. Já když se učím nové věci, tak si je občas zapíšu do not. A pak jsem na těch papírech závislý. (smích)

Jak potom obracíte stránky na iPadu?

Mám k němu připojený přes Bluetooth pedál, který sešlápnu, a obrátí se mi strana.

Vy jste byl také v poslední sestavě Bull Bruford’s Earthworks.

Byl jsem v poslední sestavě každé kapely. (smích) Jsem takový poslední hřebík do rakve. (smích)

Jaké to bylo, hrát s takovou legendou?

Bylo to neskutečné. Jako teenager jsem byl Billův obrovský fanoušek. Měl fantastickou kapelu s Allanem Holdsworthem na kytaru, Jeffem Berlinem na basu a Davem Stewartem na klávesy. Pak dal dohromady Earthworks s Djangem Batesem a Iainem Ballamym. Já byl v té poslední sestavě s Timem Garlandem a Gwilymem Simcockem. Byl jsem nadšený, protože jsem byl fanouškem všech tří muzikantů. Třeba Gwilym Simcock, to je naprostý génius, ať už jako hráč, nebo skladatel, nebo improvizátor. Myslím, že teď hraje s Patem Methenym.

Celkově to pro mě byla skvělá zkušenost, moci hrát s těmihle hráči každý večer. Objeli jsme kus světa, Asii, Ameriku a celou Evropu.

Co si myslíte o jeho rozhodnutí skončit s hraním?

Divné, že jo? Nechápu to, ale myslím, že se chtěl soustředit na studium. Myslím, že už má titul Ph.D., a zdá se, že je opravdu šťastný.

Co se pamatuji, tak si tehdy zařizoval všechno sám. Neměl manažera ani tour manažera. Musel všechno zařídit, bookoval všechna letadla, zařizovat všechny koncerty. Každý den pracoval o několik hodin více než my. Myslím, že se mu ulevilo, když se o tohle nemusí starat. Také si myslím, že měl psychické problémy. Nedávno jsem ho potkal a vypadal opravdu šťastně.

Pojďme se podívat na vaše vybavení. Myslím, že jste měl tutéž baskytaru, ale aparát byl myslím jiný.

Ano, mám tutéž baskytaru Yamahu TRB 1005, ale aparát mám také stejný. Tehdy i dnes mám Ampeg SVT a kabinet 810. Normálně hraji na EBS, jejichž jsem firemním hráčem, ale Don Airey preferuje Ampeg, takže na jeho turné hraji na tento aparát.

Co baskytary? Stále ještě hrajete na GB? A říkal jste, že byste si rád pořídil nový Wal.

Na GB stále hraji, je to pro mě hlavní baskytara. A nový Wal je skvělý, ty basy hrají fantasticky, ale jsou strašně drahé.

Ale GB jsou pro mě hlavní. Nedávno jsem byl u nich v továrně a viděl jsem tam nádherný kus v přirozené barvě dřeva. Jak se vrátíme z turné, chtěl bych se za nimi podívat a koupit si tuhle basu. Má skvělý zvuk, pasivní, něco jako Fender Jazz. Ta Yamaha, kterou mám, je skvělá univerzální basa, výborná hlavně do rocku. Já hledám spíš něco do funku nebo do jazzu.

Jaké jsou vlastně vaše požadavky, když kupujete novou baskytaru?

Musí se mi na to dobře hrát a musí to mít zvuk, který mi vyhovuje. Důležitá je i dynamická odezva. V minulosti jsem s tím měl problémy. Ta Yamaha, kterou mám, má perfektně vyvážená zvuk. Často je problém dostat plný zvuk ze struny G. Na GB baskytary se skvěle hraje, a když je zapojíte, mají výborný průrazný a tlustý zvuk. Neřeším pasivní nebo aktivní zvuk, jen preferuji single coily.

Stále nepoužíváte žádné efekty? Zmiňoval jste se, že byste rád vyzkoušel nějaký delay nebo kvákadlo.

Stále nic nepoužívám. Mám doma EBS efekty a občas si je zkouším, ale na koncerty nic neberu. Ztratil bych se v tom. (smích)

Před rokem jsem dělal rozhovor s Jankem Gwizdalou. Říkal mi, že se baskytaristou stal díky vám. Když začínal, čekal jste, že z něj bude tak velká hvězda mezi basisty?

Janka jsem potkal coby teenagera, který bydlel v jižním Londýně a hrál na bicí. Jednu dobu jsme se hodně stýkali. Věděl jsem, že jeho zanícení a vytrvalost ponesou své ovoce. Jeho sláva je výsledkem jeho oddanosti věci a tvrdé práce.