Většina začínajících kytaristů si myslí, že nejdůležitější ze všeho jsou prstová cvičení. A tak jako stroje pořád mydlí nahoru a dolů ty nejzamotanější běhy a etudy. A to je nesmysl. Když už něco cvičit, tak to, co mi něco přinese, čím obohatím svou hru, ne?"
Frank Gambale, Guitarist 1990
Jazzman, jazzrockový kytarista, rock/fusion muzikant, významný novátor v oblasti improvizace - to všechno jsou pouze přídomky, které zdaleka nemohou zcela postihnout obrovskou stylovou šíři Gambaleova feelingu a jeho techniky hry. Frank je totiž opravdu velmi osobitým umělcem. Jeho spolupráce s Chickem Coreou a zejména pak s Vital Information a neuvěřitelně nadupaným triem GHS, jehož poslední album bývá odborníky i posluchači označováno jako renesance a pokračování tvorby takových seskupení, jako Return to Forever a Mahavishnu Orchestra, ho řadí k těm nejexpresivnějším kytaristům současné doby. Vlastní sólová tvorba za těmito projekty až na jedno album sice trochu pokulhává, na rozdíl od svých stylově blízkých kolegů, Pata Methenyho a George Bensona, se jeho desky totiž nesetkávají s nějakým výraznějším komerčním úspěchem, ale všechny tyto nahrávky bez výjimky slouží jako vynikající příklad jeho vysoce originálního přístupu k improvizaci jako takové.
A protože by bylo opravdu škoda nezmínit se o jeho způsobu přemýšlení při vytváření sól, budeme se dnes touto tematikou zabývat šířeji, než jsme na těchto stránkách zvyklí. Rozhodně to ale nebude vadit, protože Frank je právě v této oblasti, oblasti improvizace, opravdu originální. Zařadili jsme i více not, kde jsou jednotlivé ukázky, na které se budeme v textu odvolávat. Začněme ale nejdříve Gambalem jako takovým.
Frank Gambale se narodil 22. prosince 1958 v Canberra v Austrálii. Na kytaru začal hrát již od svých sedmi let. V tomto období základní školní docházky a na začátku studia na střední škole nejvíce poslouchal blues a z kytaristů obdivoval Jimiho Hendrixe, Erica Claptona a jeho tvorbu s Mayallovými Bluesbreakers a také Jerryho Garciu z Grateful Dead. Poté se dostal k tvorbě Steely Dan, zaujali ho Brecker Brothers a začal pronikat do hudby Chicka Corey. Od bluesových schémat tak přešel k jazzovým postupům a roku 1982, ve věku 23 let, se rozhodl opustit Austrálii a odešel studovat do vyhlášené Guitar Institute of Technology (GIT) v Hollywoodu. Tuto prestižní školu absolvoval s nejvyšším možným ohodnocením, kdy byl dokonce vyhlášen za studenta roku. Na základě těchto skutečností mu bylo nabídnuto učitelské místo na tomto institutu, které Frank přijal.
Během následujících čtyři let, kdy vyučoval na GIT, hrál po všech možných místních jazzových klubech se svou vlastní kapelou a stihl vydat i svou první učebnici, Speed Picking. Jeho jméno začalo být v jazzových a jazzrockových kruzích známé a to do té míry, že roku 1986 podepsal u malé společnosti Legato Records kontrakt na tři sólová LP. Ještě významnější událostí vzhledem k jeho další kariéře byla nabídka od Jean-Luca Pontyho, slavného francouzského houslisty, k členství v doprovodné sestavě, s kterou měl naplánované turné. Na těchto koncertech se jeho jméno ještě více zvýraznilo, a tak není divu, že po ukončení spolupráce s Pontym přišla první velká a stálejší nabídka od Chicka Corey.
Roku 1985 totiž tento významný jazzový a jazzrockový pianista (vl. jménem Armando Anthony Corea) sestavil novou fusion skupinu Elektric Band, kterou vedle Corey a Gambaleho tvořil baskytarista John Pattitucci, saxofonista Eric Marienthal a fenomenální bubeník Dave Weckl. Gambale si s Coreovou tvorbou dokonale rozuměl a výsledkem bylo pět svěžích alb, z nichž jedno bylo oceněno cenou Grammy a dvě byla na tuto cenu nominována. Díky tomuto angažmá se Frankovo jméno stalo světově známým pojmem, za což je Gambale Coreovi koneckonců stále vděčen. Přihlásila se i firma Ibanez a nabídla mu vytvořit jeho vlastní signature model kytary, FGM (viz níže). Roku 1987 také podepsal u DCI/Warner Brothers smlouvu na třídílné instruktážní video. Jak se jeho jméno stávalo čím dál větším pojmem, lze vysledovat i z toho faktu, že pro své sólové desky změnil společnost (tentokrát JVC). Právě u této značky vydal své pravděpodobně nejlepší sólové album, Thunder from Down Under, které se velmi dobře prodávalo po celém světě a v japonských jazzových žebříčcích dokonce obsadilo první místo. Na desce se podíleli prominentní muzikanti včetně Corey, Coliauty (dr) a Gregga Bissonetta (dr). Na rozdíl od předcházejících (a také mnohých následujících) sólových počinů netrpělo toto LP tak výrazně nedostatkem silného materiálu a i produkce nebyla ve znamení pouhého předvádění kytaristovy techniky. Deska také přispěla k tomu, že se zvedl zájem o jeho předchozí nahrávky, takže i Brave New Guitar, A Present for the Future a Frank Gambale Live se v jazzových žebříčcích ocitly společně v Top 10!
Roku 1992 se Frank rozhodl, že to zase zkusí jenom podle sebe. Vytvořil si doprovodnou skupinu, se kterou objel nejen Evropu, Japonsko a Severní Ameriku, ale i Jižní Ameriku. Stal se také vyhledávaným pro své semináře, které byly realizovány často na ne moc zrovna obvyklých místech, jako např. v Uruguay či Jižní Africe.
Vedle své sólové činnosti se ale do povědomí kytarového světa ještě více zapsal svým působením v kapele Vital Information, projektu všestranného bubeníka Stevea Smithe. Steve Smith je znám nejen ze svého působení v celé řadě doprovodných těles různorodých umělců a skupin od Steps Ahead přes Mariah Carey a Savage Garden k Journey a vedení k současnému datu dvanácti jazzových či jazzrockových projektů, ale i pro svá neustálá vítězství v nejprestižnějších bubenických anketách světa (nejvíce v anketě magazínu Modern Drummer) včetně uvedení do Modern Drummer Hall of Fame. Dalším členem je Frank Gambale, který je spolu s mnohostranným klávesákem Tomem Costerem hlavním autorským motorem skupiny (Coster hrál např. s Carlosem Santanou). Kvartet doplňuje baskytarista Baron Browne, který je členem formace od roku 1998 (předtím hrál se svým výrazným funky cítěním u Garyho Burtona, Billyho Cobhama, Jeana-Luc Pontyho a řady dalších). Jejich alba se setkávají s nadšeným zájmem fanoušků, které si jednotliví členové přitáhli od svých minulých formací. Where We Come from je například jedna z těch desek, které byste si rozhodně neměli nechat ujít (baskytaru zde hraje ještě Jeff Andrews). Album posbíralo řadu cen, nalezneme zde vliv hudební scény z New Orleans, bluesové muziky obecně, jazzové standardní postupy, rhythm and blues, soul jazz i free jazz. Každý jednotlivec zde přidal své hudební kořeny a kapela je celkově zakomponovala do svého výrazu, který vůbec nepůsobí roztříštěně, ale velmi uceleně. Co mě vedle Frankových sjezdů zaujalo na první poslech, je použití klasických kláves Hammond B3 a piana Fender Rhodes. Ještě lepší představu o kapele a jejích členech získáte při poslechu live dvojalba Live around the World: The ,Where We Come from' Tour 1998 - 1999. Gambale zde navíc experimentuje se zvuky, Smith, na rozdíl od svých velkých souprav, zde hraje na klasickou sadu čtyř bubnů a dvou činelů a tím ještě více vynikne jeho technika. Na této desce už baskytaru hraje Browne, Coster se svým Fender pianem přímo kouzlí. Jak na tomto, tak i na ostatních albech této opravdu vitální formace je znát, že se všichni čtyři členové navzájem hudebně velmi dobře znají, takže mnoho skladeb nese punc vzniku při náhodném jamování: "Kolikrát to praktikujeme ve studiu tak, že prostě zapneme nahrávání a necháme to jen tak plynout."
Jejich prozatím poslední LP, Show'em Where You Live, tyto skutečnosti dokonale potvrzuje. Opět zde najdeme stylovou různorodost, od inspirace melodických postupů Herbieho Hancocka (Soul Principle) přes výbušné Booker T & MG's (Shagadelic Boogaloo), sanfranciskou scénu Lee Morgana (The Blackhawk) a klasické Lifetime Tonyho Williamse (Awaken The Hoodoo) až po naléhavost jazzového klasika Milese Davise (Gingerbread Boy).
Dalším velmi podařeným projektem Franka Gambaleho je jeho členství v power triu, které s Frankem tvoří proslulý baskytarista Stu Hamm a bubeník - kdo jiný - Steve Smith. Natočili spolu zatím tři alba, ale co titul, to síla. Frank se na těchto albech opravdu vytáhl. Hned v prvním, Show Me What You Can Do, dal ještě více najevo svůj obrovský žánrový rozsah, takže zde můžeme sledovat jeho techniku od jemných struktur McLaughlinovy kytary přes virtuózní sjezdy a la Scott Henderson až k výbojům typu Erica Johnsona či Joea Satrianiho. Další album, The Light Beyond, má ještě vyzrálejší stavbu skladeb, ale jejich třetí LP, GHS 3, mám s jejich prvním titulem nejradši. Prolnula se zde nálada klasických formací Return to Forever a Mahavishnu Orchestra se současnými studiovými a zvukovými možnostmi a celkový výsledek lze považovat za jedno z nejlepších (pokud ne vůbec nejlepší) fusion album posledních deseti, patnácti let.
Než se pustíme do Frankových sól, musíme ještě na dokreslení jeho osobnosti uvést, že se roku 1996 stal ředitelem Guitar Department, nové hudební školy v Los Angeles, kde (jak mu vyjde čas) vyučuje jeden až dva dny v týdnu. Nedávno také založil a rozjel vlastní gramofonovou společnost Wombat Records, jejíž nejvýraznějším počinem je album jeho duet s italským klasickým virtuózem Mauriziem Colonnou. Významným počinem je i vydání live alba Absolutely Live - in Poland. Nedávno také dokončil DVD, kde hraje s Ricem Fierabraccim (bg), Stevem Smithem (dr) a Stevem Tavaglionem (sax). Účastnil se také spolu s Davem Weckelem, Johnem Pattituccim a Ericem Marienthalem oslav šedesátých narozenin Chicka Corey, kdy se na čtyřtýdenní turné dal zase dohromady legendární Elektric Band.
Podívejme se nyní podrobněji na jeho způsob přemýšlení při vytváření sól. Jeho šesti nejoblíbenějšími akordy, na kterých staví svou improvizaci, jsou, obecně řečeno, moll7, dur7, dominantní7, alterovaná7, moll 7b5 a zmenšené akordy. Každý z nich si rozpitvá na pět základních způsobů, kdy na ně aplikuje bluesové stupnice, pentatoniku, arpeggia, tercie harmonické i melodické a jednotlivé intervaly. Každou stupnici, která je základem toho určitého akordu, si pro lepší názornost nakonec rozloží do následujících fragmentů: běžná stupnice (7 not), bluesová stupnice (6 not), pentatonika (5 not), arpeggio (4 noty), trojzvuk (3 noty) a interval (2 noty): "Hrát sóla přes změny akordů je opravdu těžké," podotýká Frank. "Je proto nutné co nejhlouběji pochopit vnitřní stavbu každého akordu. Nejzajímavější je pozorovat udivené reakce mých posluchačů, když jim předvádím, jak lze zahrát na nejběžnější akord, Ami7."
Na tento akord nejdříve vychází z dórské stupnice a, což je a, h, c, d, e, fis, g. Dalším způsobem jsou bluesové stupnice a pentatoniky: "Většina kytaristů bude na Ami7 hrát mollovou pentatoniku a, bude to znít hezky. Jenže, když si uvědomíte, že Ami je vlastně druhým akordem stupnice G dur, tak najednou přijdete na to, že je tam možné použít tři mollové pentatoniky." To znamená, že vedle té základní mollové pentatoniky (a, c, d, e, g) lze aplikovat pentatoniku pro Hmi (h, d, e, fis, a) a Emi (e, g, a, h, d)! Což jsou tři mollové pentatoniky, dostupné v G dur. "Většina lidí tohle neví, a tak, když na Ami7 hraju pentatoniku pro Hmi, jsou všichni úplně hotoví! Když učím na svých seminářích, tak nepoužívám takové postupy, jako ,musíte hrát jedině takto', nebo "takhle to nejde, do toho se nepouštějte," to ne. Přímo v tomto případě nechám žáky hrát mollovou pentatoniku h na Ami7 a potom se jich zeptám, zda se jim tam některé tóny líbí. A když jo, tak najednou získávají něco nového, aniž by se museli našprtat nějakou další teorii."
"Když se přidržíme třeba mollové pentatoniky e na Ami7, tak do bluesových stupnic se jednoduše dostaneme tak, že snížíme kvintu. Sice se ocitáme již mimo G dur, ale pořád je to zajímavé (viz notový příklad č. 1).
Dalším krokem porozumění sól na určitý akord je otázka arpeggií. I zde nechme promluvit toho nejpovolanějšího: "Zase, většina lidí na Ami7 ,jede' arpeggio na Ami7, to znamená a, c, e, g. Já jim říkám - zapomeňte na kořen stupnice, na tón a, a inspirujte se třeba zmenšenou tercií a pokračujte tak dál!" Což potom znamená, že vytvoříme sled tónů, který završíme nonou, devítkou (c, e, g, h). A máme zde tak vlastně akord Cmaj7, který na podklad Ami7 vytvoří v konečném vyznění velmi zajímavý souzvuk - akord Ami9. Když budeme pokračovat ve Frankových myšlenkách, tak další arpeggio můžeme začít od kvinty, neboli tónu e, takže nám vznikne řada tónů e, g, h, d, což je v podstatě Emi7. Výsledek je opravdu velmi zajímavý, koneckonců, podívejte se na příklady č. 2 (Cmaj7 s devítkou) a č. 3 (Emi + jedenáctka).
Jestliže tento akord, Ami7, by zněl delší dobu, tak by ho Frank rozpracoval ještě jinak. Na základě harmonické stupnice G by hrál arpeggia přes akordy Ami7, Hmi7, Cmaj7, D7, Emi7, Fismi7b5 a Gmaj7 (viz příklad č. 4 - směr dolů a příklad č. 5 - směr nahoru): "Poprvé jsem slyšel arpeggio Fismi7b5 přes Ami7 u Chicka Corey a rok mi to trvalo, než jsem na to přišel, jak to vůbec funguje."
Po arpeggiích je čas na trojzvuk, kde Frank klade důraz na I., IV. a V. stupeň (pro G dur tedy tóny g, c, d) - viz ukázka č. 6 (sestupné sextoly) a daleko více používaný typ vyhrávek v ukázce č. 7 (vzestupné sextoly). "Je dobré také využít tyto postupy jako typ doprovodu, aby člověk pořád jen nehrál ten stejný akord na stejném místě na hmatníku."
Využití těchto trojzvuků v arpeggiích přes celý hmatník předvádí ukázka č. 8 a příklad č. 9 ukazuje možnosti doprovodu, stále na Ami7, a to ve Frankem oblíbených trojzvucích. Další ukázka prezentuje jeho oblíbené tercie a to jak v intervalech melodických (č. 10), tak i v harmonických (č. 11): "Postupovat podle tercií dává hodně možností, jak z celého běhu vybočit a začít hrát na kterémkoli místě hmatníku." Frank rád pracuje i s dalšími intervaly, např. s kvartou (příklad č. 12), kvintou a sextou. "Rád bych také poradil to, že je dobré nekoukat se jenom na noty, ale zkusit si celé postupy vizualizovat. To znamená přenést si je na hmatníkové diagramy, na hmatníková schémata. Daleko lépe se celý postup zapamatuje." Při poslechu Frankových desek si můžete přímo poslechnout, jak mu tyto teorie vycházejí. Že je to ale velmi zajímavé a podnětné, o tom není pochyb. Osobně se mi jeho kytara dlouho zdála daleko méně přístupná, než např. Bensonovy, Scofieldovy a McLaughlinovy běhy (nemluvě o klasických jazzmanech, kde člověk už od počátku vychází z jazzových standardů). Po poslechu jeho alb s Vital Information a zejména GHS a po hlubším popřemýšlení nad jeho postupy se před člověkem otvírají nové způsoby uvažování nejenom nad stavbou sól jako takových, ale hlavně nad způsobem prezentování a výuky těchto postupů (některé z nich využívám jak v První české rockové kytarové škole, tak i v částech několika kapitol v učebnici Rocková kytara II). A funguje to.
Frankova kariéra je ve znamení dvou značek kytar, Ibanez a Yamaha. V případě nástrojů Ibanez zaznamenaly jeho modely mezi kytaristy široký ohlas, a úspěšně tak rozšířily prestižní řadu signovaných kytar, které firma produkovala či produkuje. Patří sem např. masivní kytary řady JEM (Steve Vai), JS (Joe Satriani), PGM (Paul Gilbert), JPM (John Petrucci), PS (Paul Stanley), RBM (Reb Beach) a další a také i lubové nástroje, kde najdeme jména Frankovi stylově přece jenom bližší a to PM (Pat Metheny), GB (George Benson) a Johnem Scofieldem zaštítěná série AM, AS a AF.
Frank ve spolupráci s firmou vyvinul modely FGM (100, 200, 300, 400), které mají tělo z mahagonu, krk z jednoho kusu javoru, palisandrový hmatník a kobylku Lo-Pro Edge: "Nic zbytečně nevyčnívá, všechno je v maximálním kontaktu se dřevem, při těch mých požadavcích na zvuk už nebylo snad možné instalovat méně kovových součástí." Jednotlivé série se od sebe vedle povrchových úprav liší hlavně osazením, nejproslulejší modely, FGM100 a FGM300, mají tedy nainstalovány tyto snímače (vždy krk/střed/kobylka - HB/SC/HB): FGM100 - IBZ/USA F1/DiMarzio HS3/DiMarzio DualSound, FGM300 - DiMarzio Fred Lite/DiMarzio Fast Track 1/DiMarzio PAF Pro Lite.
Frank v současnosti opustil stáj Ibanez a přešel pod vlajku firmy Yamaha, kde také vznikl jeho nejsoučasnější model, signovaná kytara AES-FG (javorový krk s palisandrovým hmatníkem, snímači Seymour Duncan/Yamaha SSH a tremolem Wilkinson VS100).
Dalšími yamahami jsou pak lubové kytary řady SA (zejména SA2200), z akustických kytar vyzkoušel martinky a taylory, ale i v této oblasti nakonec zakotvil u Yamahy. Zde se orientoval jak na širokou nabídku série Compass (CPX5 a CPX8SY se smrkovou vrchní deskou a CPX8M s cedrovým víkem) tak i na řadu FPX300, vhodnou zejména pro klasické prstové hraní (p, i, m, a).
Ze všech možných aparátů se Frank jednu dobu déle soustředil na Mesa/Boogie: "Leze z toho výborný zvuk, ale v Anglii to stojí hrozně peněz. Naštěstí ve Státech je to lepší..." Jako preamp používal Boogie Quad s Boogie 295 power amp, z procesorů se v devadesátých letech orientoval na DBX160, Hush 2, Alesis Quadraverb a Alesis Midiverb a také Ibanez SDR1000 (pro reverb). Nevyhýbal se ani řadě DigiTech (zaujal ho např. Smart Shift) a multiefektům firmy Korg (zejména klasický A3): "Nesoustřeďuju se ale nijak zvlášť na určitou značku. Když se něco objeví, vyzkouším to a pak se prostě uvidí..." V současnosti již delší dobu pracuje s digitálními modelery řady DG firmy Yamaha: "Tyhle věci umí perfektně nasimulovat lampy. To mě zvlášť těší, protože já opravdu nejsem blázen do lampových aparátů, i když se mi jejich zvuk líbí. Ale ty problémy s údržbou a stárnutím lamp a tak... To raději modelery." Z dalších zařízení můžeme jmenovat klasický rackový Marshall JMP-1, dále Stewart Power Amp a zejména pak T. C. Electronic G-Force s MIDI kontrolérem, volume a expression pedály. Veškeré efekty včetně wah efektu Frank používá právě z tohoto procesoru, výsledek můžeme nejlépe slyšet na jeho posledních albech včetně tria GHS.
Diskografie:
A) Frank Gambale sólově (včetně kompilace):
Brave New Guitar (1985/1986/1999/2000, Legato/Wombat)
A Present for the Future (1986/1987/1999/2000, Legato/Wombat)
Frank Gambale Live (1987/1999/2000, Legato/Wombat)
Thunder from Down Under (1989/1990/1991/1999/2001, JVC/Samson/Wombat/Samson)
Note Worker (1991/1999/2001, JVC/Samson)
The Great Explorers (1993/1999/2001, JVC/Wombat/Samson)
Passages (1994/1999/2001, JVC/Wombat/Samson)
Thinking out Loud (1995/1999/2001, JVC/Wombat/Samson)
The Best of Frank Gambale (1999, výborná kompilace, Favored Nations)
Coming to Your Senses (2000, Favored Nations)
Resident Alien - Live Bootlegs (2001, Wombat)
Absolutely Live - In Poland (2002, Wombat)
B) Frank Gambale + Vital Information:
Fiafiaga (1988, Columbia)
Vitalive! (1991, Blue Note Records/VeraBra)
Easier Done Than Said (1992, Blue Note Records/Columbia)
Ray of Hope (1996, Intuition)
Where We Come from (1998, Intuition)
Live around the World: The 'Where We Come from' Tour 1998 - 1999 (2000, 2CD, live, Intuition)
Show'em Where You Live (2001, Tone Center)
C) Frank Gambale + Chick Corea (Elektric Band):
Light Years (1987, GRP)
Super Live in Concert - Tokyo (1. CD je Elektric Band, 2. CD je Dave Grusin, GRP)
Eye of the Beholder (1988, GRP)
Inside out (1990, GRP)
Beneath the Mask (1991/1992, GRP)
D) Frank Gambale + Stu Hamm + Steve Smith - trio Gambale-Hamm-Smith (GHS):
Show Me What You Can Do (1998, Tone Center/Shrapnel Records)
The Light Beyond (2000, Tone Center)
GHS 3 (2002, Tone Center)
E) Další významné spolupráce a výrazná hostování:
- s Allanem Holdsworthem - Truth in Shredding (1990, Legato)
- s Mauriziem Colonnou - Gambale & Colonna: Imagery Suite - Playgame (2000, Wombat)
- s Davem Wecklem - Rhythm of the Soul (1998, Frank hraje pouze na třech skladbách, ale skvěle, Stretch Records)
- dále např. s Greggem Bissonettem, Jeffem Berlinem, Tomem Costerem a dalšími.
