"Dnes je opravdu vzácné slyšet takový talent, jakým je Debbie. Celou svou osobností se chci postavit za tak výjimečnou kytaristku, jako je ona." (John Mayall)
Když se někde objeví spojení termínů blues a kytaristka, jako tajenka této rovnice s největší pravděpodobností vyjde Bonnie Raitt. To je ovšem od roku 1997 přinejmenším diskutabilní. Debbie Davies si totiž svým přirozeným bluesovým feelingem a hlubokým vztahem ke kytaře vydobyla všeobecnou vážnost a obecně ji valná většina nadšenců bluesové a bluesrockové kytary řadí na pomyslném žebříčku interpretek právě hned za zmíněnou, všeobecně proslulou slide bombu Bonnie Raitt. A to je při relativně krátké sólové kariéře velmi dobrý výsledek...
Debbie Davies se narodila 22. srpna 1952 v Los Angeles. Rodiče byli sami muzikanti, zvláště pak její otec, jazzový zpěvák, který spolupracoval například s Rayem Charlesem, Frankem Sinatrou a Pearlem Baileym. Díky tomu se malá Debbie dostala k muzice dost brzo. Již jako dítě účinkovala v některých televizních pořadech, podílela si i na projektech studia Walta Disneyho (včetně It0s a Small World) a v jedenácti letech se aktivně účastnila natáčení alba s Burl Ives. Na střední škole se její aktivity ještě více rozrostly, zpívala i v místním sboru, ale najednou objevila jinou muziku, než kterou jí pouštěl někdy dost despotický otec.
Ze striptýzových klubů do klubů bluesových
V první polovině šedesátých let ji začala velmi přitahovat hudba The Beatles, Rolling Stones, intenzivně se zajímala o rhythm and blues jako takové a fenomén bluesové a posléze rockové kytary ji zcela uchvátil. Ve dvanácti letech kytaru sice dostala, rodiče jí dokonce povolili brát hodiny hry u místního učitele, ale elektrickou kytaru jim do domu zatím přinést nesměla. V roce 1965 se jí ale dostala do rukou deska Blues Breakers John Mayall with Eric Clapton a o budoucí orientaci bylo rozhodnuto. Claptonova hra ji uchvátila tak, že se učila zpaměti nejen jeho sólům, ale všem kytarovým partům z desky. Spolu s jeho nahrávkami rozvíjela svou techniku hry a v době, kdy Clapton sklízel celosvětové úspěchy se super skupinou Cream, si vysněný elektrický nástroj díky výdělkům za svá vystoupení ve striptýzových klubech pořídila také.
To už studovala na vysoké škole v Severní Kalifornii a podle svých vzpomínek veškerý volný čas věnovala studiu techniky a feelingu Erika Claptona. Když ve snaze dopátrat se toho nejniternějšího v jeho hře pročítala Claptonova interview a zjistila jeho vzory, začala také poslouchat a následně studovat kytarové postupy Freddieho Kinga, Otise Rushe a Clarence "Gatemouth" Browna. Chodila také do místních klubů, zejména když tam vystupovaly takové veličiny jako Buddy Guy, Junior Wells, Etta James či Albert Collins. Co bylo hlavní, začala v těchto místních klubech i vystupovat a ráda se účastnila všech dostupných sessionů.
The Cadillacs
V San Francisku prošla členstvím v několika místních kapelách, které však neunesly její obrovský entuziasmus. Už tehdy její repertoár obsahoval jak tradiční bluesové kusy Magic Sama
a T-Bone Walkera, tak i modernější přístup Freddieho Kinga a Alberta Collinse. Nevyhýbala se ani hřmícímu podání Stevieho Raye Vaughana a umění skladby jeho bratra Jimmieho. Jenomže to pořád nikam nevedlo. Sice se hrálo dost, v lokálním měřítku se Debbie stala velmi uznávanou bluesovou kytaristkou i zpěvačkou a dokázala se úspěšně prosadit také na klubových pódiích vedle slavnějších jmen, ale léta plynula a kontrakt na desku žádný, vyhlídky na vzestup také ne... A tak se v roce 1984 rozhodla přestěhovat do Los Angeles.
Díky svému jménu již pro ni nebyl problém etablovat se v tamních studiích. Zúčastnila se celé řady sessionů a než se sešel rok s rokem, přišla první větší nabídka. A to na post sólové kytary v kapele Maggie Mayall and the Cadillacs, což byla ryze ženská skupina pod vedením Maggie, ženy velikána britského blues Johna Mayalla. Debbiiny styky s Mayallem pokračovaly i po rozpadu The Cadillacs, důkazem je její kytara ve Without Her na jeho albu Sense of Place.
"Hrát na jevišti vedle Alberta Collinse - to je neopakovatelná škola zkušeností."
Samozřejmě že příležitostí k prosazení přibývalo. Na základě předchozích zkušeností a svých stále se rozvíjejících styků s osobnostmi hudebního světa začala Debbie v Los Angeles a okolí vystupovat sólově. Ale ten dlouho očekávaný zlom v její kariéře nastal přece jen až v roce 1987, kdy Coco Montoya, tehdejší kytarista Mayallových Bluesbreakers, pozval Debbie do místního baru, kde ji seznámil s Albertem Collinsem. Collins jí nejdříve nabídl, aby si zahrála na San Francisco Blues Festivalu. Už šest měsíců poté, když se s ním zúčastnila řady sessionů, jí ale nabídl místo ve své skupině! A tak Davies po tři další roky hrála na jednom pódiu s velkou legendou bluesové kytary a spolu s jeho doprovodnou skupinou Icebreakers procestovala nejen celé Státy, ale i Kanadu a Evropu. Její nesmírný talent ji vynesl do popředí zájmu a stále větší okruh posluchačů si ji začal uvědomovat jako kytaristku, která cítí blues v takové pohodě, že se neztratí ani vedle Collinse - jejich koncert totiž často vyústil do vzájemných kytarových soubojů.
Debbie se od svého příchodu dokázala vypracovat na lídra Icebreakers a díky tomuto angažmá se stále častěji objevovala na pódiích vedle dalších bluesových velikánů. Vedle námi již jmenovaného Buddyho Guye a Johna Mayalla to byl například Duke Robillard, Coco Taylor či Robert Cray. S Collinsem se roku 1991 také zaslouženě podělila o slávu z udělení ceny Grammy jeho desce Iceman.
Debbie Davies Band
V létě roku 1991 se Davies rozhodla Icebreakers opustit a přijala místo u Fingers Taylor and the Ladyfingers Review, což bylo hudební sdružení, ve kterém hrály většinou ženy. Soubor jako takový fungoval hlavně jako předskokan na turné Jimmyho Buffetse. Tohle ovšem nebyl původní záměr, se kterým Davies opustila Collinse. V září téhož roku totiž zformovala svou vlastní kapelu, Debbie Davies Band a vyrazila už vyloženě po své linii.
Skupina si téměř okamžitě získala uznání od kritiků i stále početnější obce fanoušků a začala působit nejen v rámci USA, ale i za hranicemi. Její mezinárodní turné bylo vyloženým úspěchem, a tak není divu, že se začátkem roku 1993 kapela odebrala do studia, aby dala vzniknout prvnímu Debbiinu sólovému LP.
Na začátku devadesátých let působila jakákoli zpráva o novém jménu pohybujícím se v blues výrazně. Ale že tím novým objevem je žena, a nadto s tak velkými zkušenostmi - to bylo vskutku ohromující. LP Picture This bylo plné energie, Debbie se zde svou vyzrálou kytarovou technikou vyznala ze svého obdivu k Eriku Claptonovi, Albertu Kingovi, Albertu Collinsovi a Steviemu Ray Vaughanovi - tyto vzory totiž z alba přímo čiší. Sóla nepostrádají určitou divokost, rozhodně se zde nedá mluvit o nějaké vypočítavosti a otrocké naučenosti sólových postupů. Vše je ryzí, přirozené a všechny tyto faktory dělají z této bezprostřední desky jeden z nejzajímavějších debutů devadesátých let.
Vedle jednoznačně pozitivních ohlasů v tisku si deska výborně vedla i v bluesových anketách, kde se dokázala držet celé měsíce na prvních místech. Také v prodeji se ukázala být více než úspěšnou - dostala se mezi první tři nejprodávanější bluesové tituly roku. Debbie sama byla na základě tohoto LP nominována na cenu W. C. Handy v kategorii Nejlepší současná bluesová umělkyně (o rok dříve, v roce 1992, byla na stejnou cenu nominována také). Několikrát se objevila v celonárodním prestižním rozhlasovém programu House of Blues a její osobnost byla zahrnuta dokonce i do dokumentárního televizního pořadu věnovaného čtyřicátému výročí kytar Fender Stratocaster. Takto bychom mohli pokračovat dál, a tak není divu, že její další album bylo očekáváno s velkou dychtivostí.
Vyšlo o rok později a na jeho realizaci se až na Marka Pendera podílel zcela jiný tým než na té předcházející - Tab Benoit (g), Danny Klein a Paul Opalach (bg), Jeff Levine (key), Teo Leyasmeyer (piano), Edward Manion (sax) a Debbiin starý přítel Greg "Fingers" Taylor na foukačku. Nezmínil jsem se o bicích. Ty obsadil Don Castagno, který se stal na delší dobu stálým Debbiiným spolupracovníkem - hlavně pak na turné.
LP obsahuje výrazné riffy, skvěle vedená sóla a zemitý zpěv. Je zde také i více originálního materiálu, sedm věcí z jedenácti pochází přímo od ní. V každém případě tato vysoce energická bluesrocková deska upevnila její reputaci kytaristky výjimečného talentu.
... "bědující stratocaster"...
Na I Got that Feeling, její třetí desce, můžeme zaznamenat určitý posun. LP je rozmanitější, není tak syrové jako předcházející tituly, celkově je více přístupnější. Debbiina kytara nevystupuje tolik do popředí, přesto si zde příznivci jejího "bědujícího stratocasteru" (výraz z ankety Billboard) přijdou na své. Důraz je zde položen spíše na skladbu jako takovou. Hudebně velmi silná je úvodní Howlin0 at the Moon s výrazně sociálním podtextem, klasickým číslem pak Lucky in Love s bluesovým intrem, zajímavě působí Homework, která by klidně slušela i Bonnie Raitt. Však také v roce vydání tohoto LP byla Debbie Davies nejen nominována, ale i vyhrála cenu W. C. Handy v kategorii Nejlepší současná bluesová umělkyně.
Projekty tří osobností
Po změně nahrávací společnosti přišla Davies s další silnou deskou, na niž mj. vyloženě potěší její verze Fogertyho Who0ll Stop The Rain od Creedence Clearwater Revival, jejichž tvorba kytaristku v tomto období stále častěji oslovovala. V témž roce si u Blueside Records střihla další desku, Grand Union, která bývá někdy označována jako souhrnný projekt Davies a dalších dvou kytaristů, Otise Granda a Ansona Funderburgha. Její podíl na celkovém vyznění (a následném ohlasu) je ale tak výrazný, že obecně se tato deska počítá mezi její sólové počiny.
Debbie se tento projekt tří osobností tak zalíbil, že vedle své stálé koncertní činnosti a přípravy další sólové desky se rozhodla myšlenku zopakovat. Tentokrát se svým dlouholetým kolegou Tabem Benoitem a Kennym Nealem. Obecně jde o desku, která potěší jakéhokoli fanouška bluesové kytary. Velmi zajímavá je kupříkladu souhra všech tří protagonistů v Luberta, kde si odpovídají vzájemně i v součinnosti s foukačkou Rafula Neala. Nutno také poznamenat, že jak pěvecky, tak i svými instrumentálními výkony se zde hodně přiblížila hájemství Bonnie Raitt. Celkově lze o této výjimečné desce říci, že ukazuje novou generaci bluesových kytaristů v tom nejlepším světle. Bývá sice často srovnávána s neuvěřitelně invenční deskou Showdown!, kterou natočila trojice bluesových legend Albert Collins, Johnny Copeland a Robert Cray, ale s ohledem na ryzí muzikantství si ani v tomto srovnání nevede špatně. Homesick of the Road ale Grammy nezískala a přes její výjimečnost Debbie cítila, že by se měla zase vrátit ke své vlastní práci. Její další, tentokrát jednoznačně sólové LP ovšem stálo za to.
Vaughan alias Davies?
K realizaci tohoto po všech stránkách výjimečného alba se dala dohromady s proslulými muzikanty, s baskytaristou Tommym Shannonem a bubeníkem Chrisem Laytonem, členy legendárního souboru Stevieho Raye Vaughana Double Trouble: "Byla jsem vlastně s kluky, kteří kdysi hráli s představitelem texaského blues. No může být silnější inspirace?" Debbie se dokonce kvůli atmosféře rozhodla celé album Tales From the Austin Motel natočit právě v Austinu.
Všech dvanáct skladeb stojí za poslech a tvoří neopakovatelnou kolekci bezprostředního muzikantství: "Točilo se tak, že jsem klukům dala nejdříve svoje demo a pak už jsme se jen sešli ve studiu, prodebatovali možnosti a hned točili. A bylo to tam."
Jestliže už předtím měla reputaci vynikající kytaristky a interpretky blues obecně, po tomto LP se začala řadit k texaskému bluesovému pantheonu - poslechněte si třeba Percolatin..
"Jako za starých časů - zase se natáčejí desky, založené na kytaře a blues." (Shanachie Week Advicer)
Debbie vyrazila opět na turné (už několik let se počet jejích koncertů pohybuje kolem dvou set vystoupení za rok) a složení její doprovodné kapely se na čas ustálilo - vedle bubeníka Dona Castagna se u ní zabydlel baskytarista Alan J. Hager, který své zkušenosti získal, mimo jiné, u kytaristy Paula Marka a jeho Van Dorens (natočil s nimi dvě LP): "Jsou to perfektní kluci, na každém koncertu mi pomáhají při kontaktu s publikem a to je to, proč mám tak ráda blues. To živé hraní je neuvěřitelně příjemné a na oba se mohu spolehnout - a to i autorsky."
Autorský přínos Castagna a Hagera je znát i na velmi pohodovém Love the Game, kde Castagno je autorem či spoluautorem sedmi (!) ze třinácti skladeb. Album produkoval Duke Robillard, sám si i zahrál, velký prostor dostal také Debbiin dlouholetý kamarád Coco Montoya.
Velmi příjemným zážitkem se stalo další LP Key to Love, kde se Davies vyznala ze svého obdivu k Johnu Mayallovi. A ten fakt, že zde nalezneme vklad i takových osobností, jako je Mick Taylor či Peter Green, jen celkový dojem umocňuje.
I prozatím poslední, interpretačně i po stránce skladby velmi pohodová a vyzrálá deska All I Found jednoznačně potvrdila postavení Davies jako jedné z nejlepších současných bluesových kytaristek. Ona sama to potvrzuje i na svých celosvětových turné, takže ať už ji slyšíte živě či na desce, vždy vám její kytara nabídne nevšední zážitek.
Kytary
Z celé své sbírky si Debbie nejvíce oblíbila tři kytary. První z nich je Jim DeCava signature model, polomasiv s vintage zlatou barvou v povrchové úpravě na klenuté, ručně ubírané vrchní desce bez jakýchkoli f-otvorů. Kytara je osazena dvěma humbuckery a stala se Debbiinou poznávací ochrannou značkou, zejména na jevišti: "Vypadá krásně, hraje jako sen a zpívá blues, jako kdyby přicházelo shůry..."
Druhou kytarou je 1962 Fender Stratocaster Custom Shop (Pearl) v barvě shell-pink, japonský reissue model z roku 1996, na němž nejvýznamnější změnou je snímač Gibson P-90 z padesátých let, instalovaný u kobylky, kde u klasických modelů bývá singl v šikmé poloze. Dva další snímače jsou singly Van Zandt Stratocaster.
Trojici oblíbených kytar uzavírá Fender Tex-Mex Strat v úpravě Daphne Blue, který má také u kobylky instalován P-90 (tentokrát ze šedesátých let). Navíc prostřední snímač je humbucker Joe Barden s rozpínatelnými cívkami a u krku je kytara osazena dalšímu humbuckerem, podle Debbie prý z Gibsona SG z roku 1968.
Z dalších kytar pak můžeme jmenovat Fender Stratocaster, Debbie pojmenovaný Cinnamon Girl. Jasanový korpus je ze Stratocasteru, ročníku 1979, v úpravě Cherry Sunburst, krk je z `62 reissue modelu. Nástroj je osazený klasiky, třemi singly Fender Texas Special. Stranou Daviesina zájmu nezůstává ani další kytara ve tvaru stratocastera, postavená Harleym Ericksonem a sloužící v podstatě jako alternativa jejího oblíbeného Tex-Mex Stratu. Tělo je z jasanu, krk je reissue model z nástrojů ročníku 1962, nástroj je osazen HB/SC/HB, kde humbucker u krku je Seymour Duncan Seth Lover, SC je SP90 Pete Biltoft (Vintage Vibe Guitars) a u kobylky je Seymour Duncan Phat Cat P-90. Debbie si tento typ osazení oblíbila hodně, protože i další kytara, postavená tentokrát kytarářem Craigem Roederem, je také ve znamení HB/SC/HB. Tentokrát jde o PAF, repliku od Tokai, singl je opět od Peteho Biltofta z Vintage Tube Guitars a HU u kobylky je P-90 Kent Armstrong.
Další stratocastery jsou Luna (tělo z japonské kopie z roku 1988 a krk z modelu Eric Clapton Custom Shop) a zejména Stevie, což je Strat z roku 1965. Vedle těchto nástrojů si Debbie zahraje i na telecastery, ve sbírce nechybějí ani gibsony, nízkoluby ES-335 a ES-355.
Na kytary si zvykla natahovat struny Dean Markley Blue Steel 010, z trsátek používá Gibson Heavy.
Aparáty
Z jejích aparátů můžeme jmenovat již hodně letitý Fender Bassman a k tomu reverb jednotku Fender Reverb Tank: "Protože Bassman se nedělá s reverbem, musím vozit i Tank." Na pódiu i ve studiu čím dál častěji hraje i přes komba Fender Hot Rod DeVille 4 x 10 " a Super Reverb.
Efekty
"Jako bluesová muzikantka preferuji přirozený kytarový zvuk. Ale zase, když chci, abych na jakémkoli jevišti zněla stejně, tak je to totéž jako s aparáty. Určitá variabilita se hodí." Debbie tedy používá klasický Ibanez Tube Screamer, starý Vox wah-pedal a Klon Centaur: "To je moje tajná zbraň. Dovede ztlustit tón i při nižších hlasitostech." Všechny efekty má instalované na pedalboardu, včetně ladičky Boss TU-2.
Víte, nevíte?
Debbie Davies není jediná kytaristka v bluesovém či bluesrockovém světě. O Bonnie Raitt jsme se již zmínili. Dokázali byste si ale jen tak pro sebe určit tři další, které mimo jiné dokázaly i odpovědět na otázku, zda žena či dívka může vůbec zahrát dobře blues? Nápovědou k této, přiznávám, že velmi obtížné otázce, nám budiž názvy alb, skladeb či skupin nebo zařazení do období. Pozor, nemusí jít o kytaristky, hrající po celou dobu své kariéry "jen" blues.
Na přiloženém CD naleznete správné odpovědi.
- (1894 nebo 1897-1973), představitelka Memphis blues, proslula vypracovanou technikou hry prsty, výrazná melodička, swingovější doprovod, používání vyhrávek, natočila přes dvě stě padesát skladeb, When the Levee Breaks převzali Led Zeppelin
- 1962, výrazná technička, známá zejména pro obouruční tapping, lektorka na G. I. T., tvorba zahrnuje širokou stylovou oblast, počínaje bluesovou hudbou přes jazz a world music k metalovým smrštím. Nevyhýbá se ani klasické kytaře. Po turné s Michaelem Jacksonem založila bluesový band The Immigrants, kde se vyznala z lásky k bluesové muzice a feelingu Jeffa Becka (s ním se podílela i na realizaci Who Else! a You Had It Coming).
- 1945, v sedmdesátých letech leader kapely Fear Itself, hraje stylem slide, výrazná alba Women in (E)motion (1998) a Spontaneous Combustion (2002), všeobecně uznávána, stále však ve stínu Bonnie Raitt a Debbie Davies.
diskografie
A) Debbie Davies sólově (včetně těch alb, na nichž sice hrají i další osobnosti, ale Debbiin vklad je natolik výrazný, že bývají obecně řazena k její sólové tvorbě):
Picture This (1993, Blind Pig)
Loose Tonight (1994, Blind Pig)
I Got that Feeling (1997, Blind Pig)
Round Every Corner (1998, Shanachie)
Grand Union (1998, s Otisem Grandem a Ansonem Funderburghem, Blueside)
Homesick for the Road (1999, s Tabem Benoitem a Kennym Nealem, Telarc)
Tales From the Austin Motel (1999, Shanachie)
Love the Game (2001, Shanachie)
Key to Love: A Celebration of the Music of John Mayall (2003, Shanachie)
All I Found (2005, Telarc Blues)
B) Nejvýraznější, nejvýznamnější spolupráce:
- s Albertem Collinsem - Iceman (1991, Point Blank)
- s Johnem Mayallem - A Sense of Place (1990, Island)
- s Coco Montoyou - Gotta Mind to Travel (1995, Blind Pig)
- s Dukem Robillardem - Exalted Lover (2003, Stony Plain Music)
C) Další spolupráce a účasti na tematicky zaměřených kompilacích (pouze výběr, celkový počet alb, kde bychom mohli najít její kytaru, by přesáhl číslo 20):Například na Every Woman's Blues, Tribute to Howlin0 Wolf, Blues for a Sunday Morning, velice dobré a svěží Blues for a Barbecue...
