Kurzy zvukové techniky XXXIII - důležité rady a praktické postřehy pro práci v hudebním studiu, co lze vyčíst ze signálové křivky (3)

Zobrazení signálové křivky v individuálních stopách je rovněž obrovským přínosem při kombinaci nejlepších natočených verzí (sestřih hudebního či slovesného materiálu). Dřívější techniky vyhledávání přesného místa střihu na základě zpomaleného poslechu v obou směrech (dopředu i reverzně) s plynulým přechodem (například mechanický posun magnetofonového pásu po hlavách, využití kontroléru jog/shuttle či poslech od a do kurzoru) se postupně stává doplňujícím prostředkem potvrzujícím správný vizuální úsudek. Zvlášť u editace zvuků s ostrými přechody (bicí, perkuse, akustická kytara, klavír apod.) je dnes rychlé a detailní vyhledání bodu střihu čistě rutinní záležitostí a nepřeberné grafické možnosti umožňují snadno vyhledat správné místo i těm uživatelům, pro které je hudba naprosté tabu.

Sledování signálových křivek ve stopách pod sebou a jejich porovnávání vede bohužel někdy ke zbytečným diskuzím, které bývají doplněné rozsáhlou „přednáškou“ s přesvědčivou vizuální prezentací. Témata se nabízejí automaticky podle nastavení horizontálního a vertikálního rozlišení - proč je to či ono místo rytmicky labilní, kdo nastoupil dříve či později, kdo má v kýženém slově delší sykavku či komu se povedlo ve vokálech zkrátit frázi či vynechat závěrečnou souhlásku (jistě můžete uvést stovky dalších). Tento způsob práce připomínající spíše praxi v pitevně než v hudebním studiu má ale své limity a zvlášť zvukaři, kteří si na muzikantech ve studiu rádi léčí různé komplexy z vlastní, nevydařené hudební kariéry, často zapomínají, že zpracovávají hudbu, kde by se měla řešit především umělecká hlediska. Možnost dorovnání nepřesných nástupů či zakončení frází na základě grafického zobrazení však rozhodně není prostředek k zahození a v rozumné míře dokáže využití těchto možností značně urychlit editační práce. Také v případech, kdy je zapotřebí využít tzv. time stretching (změna délky příslušného úseku beze změny ladění), nám pomáhá zobrazení signálové křivky přesně určit časový interval, na který bude nutné danou část zkrátit či prodloužit.

Ze signálové křivky se dá vyčíst i řada užitečných frekvenčních informací, zejména v náběhové fázi zvuku (viz obr.). Pokud má mít zvuk určitou průraznost či razanci, na kterou jsme si u moderních nahrávek zvykli a považujeme ji za standard, musí být počáteční fáze náběhu úrovňově výrazná pro vyšší frekvenční složky. I když jsou náběhy relativně rychlé a ostré, zní nástroj poměrně tupě a mrtvě, pokud mu tyto vlastnosti chybí. Například při zpracování bicích nástrojů v populární hudbě je agresivnější náběh zvuku většinou neodmyslitelně spojen s činností gejtů, vhodných lampových kompresorů a limitérů či záznamem na magnetofonový pás, protože vedlejším (ale žádaným) produktem těchto procesů je také řízené zkreslení, které výše jmenované zvukové vlastnosti podporuje.

Příště: Poslechové monitory ve studiu (1)