Existuje celá řada kytaristů, a co kytarista, to názor. Jeden svůj gear vůbec neřeší a spokojí se s kytarou za dva tisíce, jiný chce mít svou sexy krásku z custom shopu nebo nějakého „emerikan standardu“, no a pak jsou ti další, co hledají dobře hrající starou otřískanou kytaru.
Každá cesta má zkrátka svoje a já vám povím příběh o oné třetí zmíněné možnosti... Když vše vezmu pěkně od začátku, staré kytary jsou za mě prostě nejvíc. Nebudu vám ale kecat, z hlediska funkčnosti je občas lepší na pódiu mít kytaru novější, protože ty vintage zkrátka nic neodpustí a
mají i své neplechy. Ovšem pokud starý nástroj nezavrhnete, mám pocit, že umění nebo hudba se nedají prostě tlačit pouze nejvýkonnějšími, nejnovějšími stroji, a ten starý veterán vám často nakonec i přes všechny ty mouchy nabídne daleko víc než nástroj nový. To je jednoduchý úvod k vintage nástrojům a nyní se dostáváme k jádru věci.
Každý kytarista má nějakou představu o svém hraní a o nástroji, se kterým bude zkrátka a jednoduše hrát. Mým snem bylo už celou řadu let najít dobře hrající starý Fender Stratocaster, který by měl ideálně ke všemu ještě černou či bílou barvu. Je ovšem nutné říci, že najít dobrého vintage strata je velice těžký úkol, nehledě na to, že u nás v Česku tyhle kytary na trhu zkrátka téměř nemáme. A ještě s custom barvou? Ano, staré Stratocastery se nejvíce vyráběly v odstínech sunburst, mocha brown nebo natural. Další barvy se pak dělaly velice málo, a tudíž jsou v dnešní době neskutečně vzácné. Právě díky tomu jsem byl nucen hledat nástroj po celé Evropě...
Další důležitou záležitostí bylo, určit si období, kdy byl nástroj vyroben a také jeho cenu. Kytary, které jsou totiž vyrobeny dřív než v letech sedmdesátých, jsou dnes taková rarita, že člověk ani nedostane šanci vzít si je do ruky, a když ano, zkrátka se nedoplatí. Nehledě na to, že jich bylo tehdy vyrobeno opravdu pramálo. Celé hledání se tedy soustředilo na nástroj vyrobený v první polovině sedmdesátých let, což je doba, kdy kytary byly ještě celkem kvalitně vyrobeny, a zároveň nestojí v dnešní době statisíce. Co si ale budeme povídat, začalo to opravdu dlouhým hledáním. Mapoval jsem známé weby jako Reverb, Vintageandrare, Gbase atd. Zde se sem tam tyto kytary objevovaly, nicméně ceny byly opravdu přemrštěné, jelikož nástroje ve velké míře nabízely kytarové obchody, nikoliv běžní muzikanti a soukromé osoby.
Začal jsem se tedy zaměřovat na normální internetové bazary a svůj nástroj hledal po celé Evropě... Postupně se mi nástroje z tohoto období začaly objevovat v Anglii, Německu, ale i třeba na jihu Evropy, kde je nabízeli za lepší cenu. Kontaktoval jsem poté různé muzikanty, nejvíce ze zemí, jako je Chorvatsko, Slovinsko nebo Itálie a Srbsko. Po určité době emailování jsem narazil konečně na dva krásné vyhrané nástroje z požadovaného období, které vypadaly jako v původním stavu a měly i vysněnou barvu. První obchod jsem řešil s jedním slavným slovinským kytaristou z Lublaně, který zvažoval, zda svůj kousek prodá. Jednalo se zde o Fender Stratocaster 1974 Black s javorovým krkem, což je zkrátka sen! Psali jsme si poprvé zhruba před dvěma roky a tehdy mi bylo řečeno, že nástroj nakonec odmítá prodat, že mi ale může nabídnout jiný ze své sbírky. Já měl ale zkrátka zálusk jen na tuto kytaru. Tehdy jsme se nedohodli a komunikace začala nabírat obrátky až nedávno, kdy se sám ozval, že nakonec je ochoten tuto kytaru prodat. Obchod byl plánován na březen, kdy jsem chtěl osobně do Lublaně dojet, kytaru vyzkoušet a koupit. Doba tomu ovšem nepřála, zavřely se hranice kvůli koronaviru... I přesto jsme si každý měsíc psali a bylo dohodnuto, že po otevření hranic obchod opravdu konečně uskutečníme. Měsíce plynuly, a nakonec v červnu konečně státy hranice otevřely. Navrhl jsem tudíž přesné datum obchodu, se kterým jsem obdržel souhlas, a vše bylo dokonale naplánováno.
Co se ovšem nestalo... Na poslední chvíli přišla zpráva, že kytaru nemůže prodat, a tím to hasne. No jo, tak to zkrátka s dobrými vintage nástroji chodí. Když má někdo skvělou starou kytaru, neprodá ji ani za nic...
Nyní se vrátím ale v čase, protože jsem si před těmi asi třemi lety psal ještě s jedním Chorvatem. Zde se jednalo o nádherný Fender Stratocaster 1973 v barvě olympic white. Ano, slyšíte dobře. Kytara vypadala podle fotek velice vyhraně, bílý odstín na větší části těla nástroje nahradil zub času za žlutý, který pak šel postupně do původní bílé a pak do dřeva. Hmatník byl celojavorový a hlava pěkně načervenalá, což bývá časté na starých kytarách Fender z tohoto období. No kytara zkrítka vypadala naprosto úžasně. Problém ovšem tehdy byl ten, že pán z Chorvatska za ní chtěl opravdu hodně peněz, tudíž jsme se nedohodli. Vše ale vzalo obrátky právě až nyní, po zklamání z obchodu z Lublaně, kdy jsem omylem po letech zabrouzdal zpět na již zmíněný internetový chorvatský bazar.
A co na bazaru nevidím? Je tam ta nádherná bílá kytara za přesně tu cenu, kterou jsem ochotný dát. Okamžitě jsem našel starou komunikaci v historii e-mailů a napsal Chorvatovi Danielovi e-mail.
Pan Daniel mi řekl, že kytaru je ochotný prodat, pouze pokud tam dojedu rychleji než Ital, který si na nástroj brousil zuby již pár měsíců přede mnou. Neváhal jsem ani minutu, zavolal kámošovi a naplánovali jsme další víkend ihned cestu na sever Chorvatska do Rovinje. Obrovské štěstí bylo to, že Italové měli díky koronaviru zavřené hranice déle než my, tudíž byla velká šance, že svůj nástroj konečně seženu.
Inu, vyjeli jsme směr Chorvatsko. Cesta přes Alpy tam na jih je opravdu nádherná záležitost. Doporučuji občas sem tam vyjet i z dálnice a jen tak někde zastavit a třeba se projít. Má to opravdu megakouzlo! To je ale už jiný příběh...
Do Chorvatska jsme v pořádku dojeli druhý den a obchod jsme konečně uskutečnili. Na terasu našeho apartmá přišel zhruba čtyřicetiletý chlapík s dvěma kytarovými kufry. V jednom kufru byl Fender Stratocaster 1969, který donesl na ukázku díky mému naléhání, no a v druhém kufru byl můj bělouš. Musím říci, že kytara vypadala naprosto úžasně, přesně jako na fotkách. Když jsem ji chytil do ruky, překvapil mě skvělý pohodlný hmatník a váha. Kytara sice měla velice staré struny a majitel na ni asi patrně ty dva roky nehrál, nicméně rezonovala naprosto fantasticky a po zapojení do aparátu, který mimo jiné také donesl, se zvukově blížila staršímu šedesátkovému kousku. Rozdíl zde byl opravdu minimální. Neváhal jsem a vysněný nástroj konečně po letech hledání koupil.
A co říci na závěr? Víte, hudba a hraní na nástroj je asi ta nejúžasnější věc na celým tom širým světě. A když k tomu všemu máte ještě nástroj, který opravdu milujete, je to zkrátka fenomenální záležitost. Nebojte se a zajeďte si pro něj, klidně těch tisíc kilometrů, stojí to za to!
fotokredit mapky: https://mapy.cz
