Téma měsíce března je na první pohled čímsi nepříliš zajímavým a podle obecné zkušenosti je většinou kytaristů, nebo lépe majitelů elektrických kytar a baskytar, považované za méně důležité, než například materiál použitý na výrobu těla či krku, kvalita snímačů, anebo tvrdost strun.
Kobylky si ale pozornost zaslouží, nejen proto, že jsou od vzniku prvních modelů masivních elektrifikovaných kytar neoddělitelně spjaty s jejich vývojem, ale jsou i jedním z prvků, který zásadním způsobem určuje charakteristiku a kvalitu každého nástroje. Následující řádky by měly stravitelným způsobem poodhalit jejich vznik a vývoj a pokud možno komplexně a srozumitelně popsat současnou nabídku a trendy v oblasti tohoto kytarového hardwaru.
Bigsby a ti druzí - počátek 30. let
Stále se vedou diskuse, ba leckdy až spory o tom, kdy, kde a kdo byl otcem první kytary se snímáním, tedy něčeho, co by se z dnešního hlediska dalo jednoznačně považovat za praotce (nebo chcete-li prabábu) elektrické kytary. Autor tohoto textu se kloní k obecně přijímanému názoru, že za takový nástroj lze považovat některý z prvních elektroakustických modelů z let 1932-1934, postavených v americké firmě Ro-Pat-In, kterou založil původem Švýcar Adolph Rickenbacker spolu s kytaristou a vynálezcem Georgem Beauchampem (předtím spolupracoval na vývoji rezonátorových kytar u Nationalu) a Paulem Garthem (též konstruktér Nationalu). Tito předchůdci elektrických kytar používali kobylky v podstatě identické s kobylkami tehdejších akustických modelů kytar. V principu to byl systém můstek - závěs, kde můstek byl dřevěný, většinou dvoudílný (horní díl byl pomocí dvou šroubů vertikálně stavitelný), závěs byl kovový, převážně kombinovaný z odlitků a plechu.
Tvary, především u závěsů, byly záhy většinou výrobců využívány jako jakýsi individuální poznávací znak či zdobný prvek každého nástroje, což se projevovalo velkým množstvím různých typů a variací. Brzo se objevily první modely elektroakustických kytar značky Gibson, dodnes považované za klasiku, které byly též téměř bez výjimky osazovány v té době osvědčeným kobylkovým systémem můstek - závěs ("bridge - tailpiece"). V průběhu čtyřicátých let docházelo k dílčím vylepšováním tohoto systému, například použitím kovového horního dílu můstku s posuvnými kameny, umožňujícími dokonalejší doladění oktáv (poprvé zřejmě u Gibsona), nazývaného tune-o-matic. Některé modely byly osazovány zjednodušenou kobylkou, kde oba prvky - můstek i závěs - byly sloučeny do jednoho dílu.
Postupně se tento systém neustále vyvíjel a zdokonaloval, jeho princip však jako jeden ze dvou základních typů kobylkových systémů přetrvává až do současnosti.
Již v roce 1932 si nechal Clayton "Doc" Kauffman, steel kytarista spolupracující s Rickenbackerem, patentovat jednoduchý systém vibráta, dodnes známý pod názvem Vibrola. I tento systém, pracující na principu ohýbání pružného dílu závěsu proti pružině, přetrval v různých modifikacích a tvarech až do dnešních dnů.
Nejdále ve vývoji se v té době pravděpodobně dostal konstruktér Paul A. Bigsby, který v druhé polovině 40. let zkonstruoval podle návrhů countryového zpěváka a kytaristy Merla Travise zcela originální typ kobylky, jenž v různých obměnách a variantách nalezneme na mnoha modelech elektrických kytar od 40. let dodnes (Gibson, Gretsch, Mosrite, Epiphone, Vox, ale také například první modely československých nízkolubových kytar Jolana). Jde v podstatě o první "sériově" vyráběné a používané vibráto, kde Bigsby do masivního odlitku závěsu uložil pohyblivě válcový díl (struník), který pomocí šroubem připevněné páky válečkem otáčel, tlačil proti pružině, jež vracela závěs zpět do základní polohy. Ve vylepšené verzi byl závěs doplněn válcovitou vypínací kladkou, která stabilizovala tah strun přes kobylku při "vibrování". Závěs byl u starších modelů doplňován dřevěným, později kovovým můstkem se stavitelnými kameny.
Již v průběhu 50. a 60. let vznikla celá řada napodobenin původního Bigsby systému. Zajímavá byla například variace firmy Vox z let 1965-68, pozornost si zaslouží i vibráto Vibramute, řešené jako monolitický odlitek. Poprvé se objevilo koncem 50. let a firma Mosrite jej dodnes osazuje na své modely masivních elektrických kytar.
Fender - přelom 40. a 50. let
Geniální Leo Fender se začal zajímat o vývoj elektrických kytar již od konce 30. let. Někdy kolem roku 1944 vyrobil první masivní prototyp, od roku 1948 pak se svým nejbližším spolupracovníkem Georgem Fullertonem intenzivně pracoval na modelu masivní elektrické kytary, vhodné pro komerční sériovou výrobu. Ta se pod původním názvem Broadcaster, později změněným na dodnes známý a oblíbený Telecaster, objevila na trhu v roce 1950. Na první pohled se od dosavadních modelů lišila i originální jednoduchou kobylkou. Šlo o výlisek ze silného pochromovaného mosazného plechu s otvorem pro kobylkový snímač, který byl až do 70. let osazován pouze třemi posuvnými kameny (vždy po dvou strunách), opatřenými dvěma červíkovými šroubky pro výškové seřízení.
Tento systém, byť z dnešního hlediska nedokonalý, poprvé umožňoval ideální přizpůsobení výšky strun jakémukoliv profilu hmatníku, eventuálně snímačům. Již v následujícím roce se na americkém trhu objevila první sériově vyráběná elektrická baskytara Precision Bass, která byla osazena koncepčně obdobnou, opět konstrukčně velmi jednoduchou kobylkou se dvěma posuvnými kameny. Vylepšená verze s děleným snímačem z roku 1957 byla dodávána již s novým typem kobylky se čtyřmi kameny. Tato kobylka se v téměř nezměněné podobě vyrábí a používá dodnes. Oblíbená je hlavně pro svou jednoduchost a tím i spolehlivost a dlouhou životnost. Ohnutý silný chromovaný mosazný plech se čtyřmi otvory pro provlečení strun, čtyřmi (eventuálně dvěma) válečkovitými kameny s červíky, pevně přišroubovaný vruty do těla kytary - to opravdu nemůže být jednodušší, a přitom to funguje, jak má!
Ještě v roce 1953 pracoval Fender spolu s Freddiem Tavaresem na vlastní, vylepšené verzi vibráta systému Bigsby, které pro omezení tření mělo můstek opatřen válečkovými prahy. Country-swingový kytarista Bill Carson, který s Fenderem spolupracoval již od konce 40. let, toto vibráto vyzkoušel, nebyl s ním však především po zvukové, ale ani po mechanické stránce vůbec spokojen. A tak šlo již vyrobené strojní zařízení do šrotu a vývoj na počátek cesty.
Opravdu zlomovým datem v historii kobylek se stal 30. srpen roku 1954. Tehdy podal Clarence Leo Fender svůj patent na "Tremolo device for stringed instruments", později pojmenované "Fender Synchronized Tremolo" (vhodnější by byl název "vibráto", než "tremolo", který pojmenovává spíše změnu hlasitosti, než výšky tónu - pozn. aut.).
Jde o první a konstrukčně zcela originální kobylkový systém, který od té doby s různou měrou úprav, změn a vylepšení vyrábí nejen Fender a v licencích i celá řada dalších více či méně renomovaných firem, ale z kterého vychází i téměř všechny současné modely a typy kytarových tremol. Fender s Tavaresem vymysleli a zkonstruovali systém, u kterého použili hned několik převratných konstrukčních prvků. Především sloučili můstek se závěsem do společného racionálně řešeného mechanismu, který se při vibrování vychyluje jako celek. To ve svém důsledku především zamezuje nežádoucímu tření strun přes kameny můstku. Celý systém je uchycen k tělu nástroje šesti šrouby, na těch tremolo "visí" na břitech, přes které se kýve. V neutrální poloze proti tahu strun udržují tremolo pružiny (dodávána bývá většinou kompletní sada pěti kusů, nemusí se však vždy všechny použít), které jsou uchyceny ve spodní části nástroje a s tělem tremola jsou spojené přes mohutný odlitek, procházející volně skrze celé tělo kytary. Tímto blokem procházejí i struny, což ve výsledku přináší výborný sustain.
Dalším inovačním prvkem jsou kameny, v prvních verzích odlitky ve tvaru malého profilu, individuálně pro každou strunu horizontálně i vertikálně stavitelné. O tom, jak jsou i v současnosti ceněny, svědčí fakt, že se dodnes vyrábějí jejich četné kopie, leckdy nesnadno rozeznatelné od kamenů původních.
Také samotná páka, šroubovaná do dolní části základní desky vibráta, byla zcela originální a dodnes se tvarově nezměnila. V květnu roku 1954 se na trhu objevila první masivní elektrická kytara s tímto vibrátem, legendární Fender Stratocaster. Během let prodělala sice tato kobylka množství úprav a vylepšení, především v oblasti materiálů a technologií, vše podstatné však zůstalo beze změn až do dnešních dnů. Ještě koncem 50. let zkonstruoval Fender zajímavé klasické dvoudílné vibráto, vycházející z principu systému Vibrola. Montovalo se na modely Jazzmaster (od r. 1958) a Jaguar (od r. 1962).
Problém rozlaďování strun při používání dosavadních typů vibrát a tremol, i když se jej dařilo díky konstrukčním a technologickým vylepšením postupně odstraňovat, vedl počátkem sedmdesátých let ke vzniku dokonalejších systémů, které lépe vyhovovaly nastupujícímu "brutálnějšímu" stylu hry.
Floyd Rose & family
- od konce 70. let dodnes
Konjukce v oblasti hudebního průmyslu v 70. letech přinášela i nebývalý rozmach výroby elektrických kytar. Stále častěji se objevovaly četné mutace základních typů tremol. Typickým příkladem může být například systém Bowen Handle, konstruovaný tak, aby mohl bez úprav nahradit můstek typu Gibson tune-o-matic. Tento zajímavý koncept později použil a rozvinul Washburn v tremolu Wonderbar.
Řešení, zamezující definitivně rozlaďování strun jejich zamykáním, nalezl koncem 70. let novozélandský konstruktér a kytarář Dave Storey. První systém s "horním" zámkem, fixujícím struny na úrovni sedlového pražce, uvedla na trh americká firma Kahler na přelomu 70. a 80. let. Samotná kobylka byla z hlediska vývoje jakýmsi mezistupněm, oproti tremolu typu Fender byla vybavena (při uzamčení strun horním zámkem nezbytným) systémem dolaďování strun. Řešení mechaniky je patrné z obrázku spodní části tremola. Jedním z hlavních nedostatků byla nemožnost seřízení tlaku pružin jejich přidáním či ubráním, jak tomu bylo u tremola Fender. Naproti tomu odpadala nutnost provrtávání velkého otvoru skrze tělo kytary.
Zcela originální systém, který se nadlouho stal jakýmsi vzorem pro ostatní výrobce, si nechal v roce 1982 patentovat mladý americký amatérský kytarista a nadaný konstruktér Floyd Rose.
První patenty získal již v roce 1978 na dvouzvratné tremolo se zamykáním strun, ještě bez možnosti dolaďování. V podstatě vyšel z osvědčené konstrukce tremola Fender, zavěsil jej přes břity na dva masivní šrouby a kameny opatřil vložkou, která pomocí šroubu sevřela provlečenou strunu.
Floyd Rose oslovil řadu výrobců, avšak bez úspěchu. Během let 1978-1980 poskytnul svoje tremolo řadě kytaristů, mezi kterými figuroval například i Steve Vai nebo Brad Gillis. Osudovým se stalo setkání s Eddie Van Halenem, které mu zprostředkoval president firmy Kramer Dennis Berardi v roce 1981. Eddie v té době úzce spolupracoval s Kramerem, který krátce před tím uvedl nové tremolo Rockinger. Ten byl, podobně jako první Kahler, vybaven systémem dolaďování, ale neměl zamykání strun, a tak nedržel dobře ladění.
Eddie byl nespokojen s techniky, kteří toto tremolo vyvíjeli bez ohledu na jeho připomínky, a odmítl jej. Naopak již od prvního okamžiku byl nadšen z přístupu Floyda Rose a z jejich několikaměsíční spolupráce vzešel v polovině roku 1982 první model dnes již legendárního systému dvouzvratného tremola se zámky a dolaďováním. Floyd geniálně skloubil své dosavadní nápady a zkušenosti s Eddieho požadavky na funkčnost a kvalitu. Vypracoval důmyslný, byť poněkud komplikovaný systém, který se v podstatě jen s velmi malými změnami vyrábí dodnes. Podstatou je základní masivní rám, pověšený na dvou břitech, v kterém jsou posuvné kameny, vybavené šroubovacími vložkami (u nás se vžil název zámky) a systémem jemného dolaďování pomocí shora osazených šroubů.
Eddie oceňoval především stabilitu ladění a stal se prvním významným propagátorem tohoto tremola. Výroba se rozeběhla u Kramera koncem roku 1982, první kytary s tímto tremolem byly označeny jako Floyd Rose Signature. V následujících letech pak Kramer postupně osazoval všechny své modely výlučně tremoly značky Floyd Rose. Záhy začala tato tremola na vybrané modely svých kytar osazovat řada dalších výrobců - Jackson, Charvel, Washburn, Hamer, Fender.
Již v průběhu první poloviny 80. let umožnil Floyd Rose řadě světových firem vyrábět licenčně kopie svých tremol, objevily se i různé napodobeniny. Mezi nejkvalitnější patří výrobky německého Schallera a japonský Gotoh. Sám Floyd Rose dále pracoval na zdokonalování a odstraňování nedostatků původního systému, a tak byly postupně představeny modely Floyd Rose II (základna tremola s kameny z ekonomičtějšího ocelového výlisku) a Floyd Rose Pro (zmenšená verze s nižším profilem a menšími nároky na výřez v těle kytary). Nejnovějším modelem, uvedeným v předloňském roce, je systém SpeedLoader s výklopnými kameny, usnadňujícími navlékání strun, který však vyžaduje sady se speciálním zakončením.
S vlastním vývojem nezahálely ani ostatní firmy, a tak postupně vznikaly různé klony, z nichž se jen některé dočkaly širšího uplatnění nebo větší obliby. Aktivní byly nejen americké (Kahler, Wilkinson, Hipshot a Washburn), ale také japonské firmy, především Ibanez, který se snažil koncem 80. let prorazit se svými modely Edge a Lo Pro Edge.
Neměli bychom zapomenout ještě na jednoho neúnavného inovátora. Byl jím americký konstruktér Ned Steinberger, který již v roce 1977 vyrobil první prototypy bezhlavé baskytary, pro kterou vyvinul zcela nový kobylkový systém s integrovanými ladícími šrouby a posléze také tzv. "double ball-end" struny se zakončením na obou koncích. Z basového systému odvozené kytarové tremolo TransTrem, opět nositel několika patentů, se objevilo v roce 1980. Masivní odlitek přední části, obsahující můstek s válečky v kamenech, je pevně uchycen k tělu kytary, kyvná je zadní část s ladícími šrouby. Steinberger pokračuje neustále ve vylepšování a vývoji svých systémů, mezi novinkami se postupně objevily například basové kobylky s D-tunerem, systémy pro 12strunné elektrické kytary s jedním posuvným ladícím šroubem a další konstrukční lahůdky.
Obliba bezhlavých kytar a baskytar kulminovala na přelomu 80. a 90. let , našinec si jistě pamatuje na kytary a baskytary Hohner, které se k nám dostaly ještě před listopadem 1989. V současnosti převládá návrat ke "klasice", nejčastěji jsou k vidění variace na tremola typu Fender Stratocaster, pevné kobylky typu Gibson Les Paul tune-o-matic a Fender Telecaster. U basových kytar převládají jednoduché typy Fender Precission a jejich masivnější klony, z hlediska mechanických a akustických vlastností jsou v současnosti nejlépe hodnoceny typy skládané z individuálních kobylek pro každou strunu.
A co naši?
V počátcích vývoje a výroby elektrických kytar a baskytar v našich zemích na přelomu 50. a 60. let převládaly tendence kopírovat zahraniční, především americké výrobky. Vzhledem k obtížné dostupnosti však některé z částí těchto nástrojů nebylo možné přesně "obkreslit" a to nutilo naše inženýry vyvinout vlastní řešení. To platilo (bohužel) u snímačů i u některých mechanických částí. Díky tomu se zrodily dvě na svou dobu vcelku unikátní a originální řešení kobylkových systémů. Pro první modely legendárních Gracioz bylo vyvinuto tremolo konstrukčně přibližně odpovídající tremolu od Fendera, čeští technici jej však pověsili na dva šrouby (!) dávno před Fenderem či Floyd Rosem. Druhý typ, montovaný na pozdější typy Futuram, byl ještě originálnější. Skládal se ze dvou částí - dolní základní deska byla pevně přišroubovaná v nevelkém výřezu v korpusu, horní část, obsahující můstek a struník, byla jedinou pružinou přitlačována k horní desce, od které byla oddělena dvěma plovoucími válečky. Proti vibrapáce pevně spojené se zadním kyvným válečkem pak působila šestice pružin, opřených o ohnutou část spodní desky. Struny byly provlečeny trubičkami, tvořícími osu těchto pružin.
Pozdější typy a modely elektrických kytar a baskytar používaly již většinou kopie zahraničních systémů.
Petr Jurkovič, kytarář a kytarista
Jaký typ kobylek je podle tebe v současnosti nejžádanější a proč?
Na straty všichni chtějí kobylku typu vintage, doporučuji buď Gotoh nebo originál Fender. I některé levnější typy asijské výroby se dají použít, je ale třeba je osadit kvalitnějšími kameny, já mám nejraději ty ze slitiny "brass", třeba od Gotoha. Na telecastery občas někdo chce tříkamenovou "klasiku", já dávám přednost masivnímu typu, nejlépe opět z "brassu". Les Pauly nejvíce osazuji klasickou dvoudílnou kobylkou (můstek-závěs), velmi dobré jsou Schallery, Gotoh má z neznámých důvodů trochu širší rozteč, což vadí spíše při výměně, u nového nástroje to je jedno. I asijské kobylky se dají použít, zase doporučuji výměnu kamenů v můstku. Na kvalitě závěsu už tolik nezáleží. Když někdo požaduje tremolo typu Floyd Rose, doporučuji nejčastěji Schaller nebo Gotoh, který má lépe umístěné dolaďovací šrouby - jsou níže než u klasického Floyd Rose a nevadí pravé ruce při hře. Modely typu Low-Pro, například od Schallera, moc nepoužívám, jsou velmi drahé. Pokud někdo nechce používat tremolo tohoto typu extrémním způsobem, lze osadit i levnější asijskou výrobu, je ale nutné vyměnit horní zámky a vložky v kamenech za kvalitnější.
Pro baskytary doporučuji klasické Fender kobylky s válečky - jsou jednoduché a spolehlivé, dobře fungují, uchycení strun skrz tělo je snadné. Některé masivní kobylky uchycení strun skrz tělo neumožňují, ale pro dobrý kontakt s tělem kytary jsou vhodné. Asi nejideálnější pro přenos chvění struny na tělo jsou individuální masivní typy, kdy každá struna má "svou" kobylku. Pro jejich vysokou cenu ale nejsou příliš žádané.
Máš nějakou radu pro výběr kobylky?
Podle mne platí - čím jednodušší, tím lepší. Správná kobylka by měla být: a) jednoduché konstrukce, b) z kvalitního materiálu, c) s dostatečnou možností vertikálního i horizontálního posunu kamenů. Jinak se vybírá většinou podle modelu kytary nebo baskytary a samozřejmě stylu muziky a hry.
Mirek Linhart, kytarista
Kterým typům kobylek dáváš přednost a proč?
Co se týče kytarových kobylek, většinou dávám přednost klasickým modelům. Na stratech mi nejvíce vyhovuje vintage kobylka z prolisovaného ocelového plechu a původní tremolo fender se všemi pěti pružinami nataženými tak, aby přitlačovaly kobylku pevně k tělu kytary. Podobně je tomu u gibsonů a jim podobných nástrojů, kde mám rád opět tradiční systém tune-o-matic. U telecastera je to trochu jiné, lépe než vintage model mi vyhovuje kobylka Gotoh se šesti masivními kameny. Snadněji se dolaďuje a podle mého soudu při jejím použití jsou struny stabilnější. Tremolo Floyd Rose rád nemám, vadí mi, že při bendingu (natahování struny) dochází k podlaďování ostatních strun, a mám taky pocit, že ubírá zvuku nástroje jisté "tělové frekvence". Kdybych potřeboval obousměrně fungující tremolo, dal bych raději přednost zamykacím systémům Wilkinson nebo Steinberger.
Jinak se cítím zdráv a zdravím všechny podobně postižené "řešiče"!
František Kotva, kytarista
Jaké typy kobylek používáš na svých kytarách a proč?
Nikdy jsem moc nepřemýšlel, proč používám věci, na které hraju. Spíš jsem volil podle zvuku. Pamatuju si, že jedna z prvních kytar, která se mi zvukově moc líbila, byl Fender Stratocaster, který mám dodnes nejraději. Nevěděl jsem, čím to všechno je, až později mi moji zdatnější kamarádi (Ondřej Liška a jemu podobní) vysvětlili, jak zvuk ovlivňuje ta pevná kobylka a sklon strun atd. Mně vyhovuje tvrdý zvuk - kytaristovy ruce musí trpět - a to stratocaster umí. Mám taky Gibsona Les Paula, kterého používám spíš ve studiu. Jeho zvuk se mi zdá měkčí, což je prý dáno také menším sklonem strun na kobylce. Používám i Godin Artisan T. C., který je stavěn jako stratocaster, má i podobnou kobylku, která mi vyhovuje, a tak po něm sahám stále častěji.
Jak řešíš problém rozlaďování při používání tremola?
Tremolo nepoužívám. Když potřebuju, ohnu krk, zalomcuju s ním, a je to. Je prý spousta receptů, jak problémy s rozlaďováním řešit (grafitový sprej, atd.). Já ale nejsem ten pravý typ na rady (leda snad to lomcování), moji zdatnější kamarádi (Ondřej Liška a jemu podobní) určitě nějaký recept mají.
Jaroslav Janecký, kytarář a kytarista
Jaký je v současnosti zájem o tremola typu Floyd Rose?
Podle mne je již zájem o tento typ tremola dost malý, většina kytaristů dnes dává přednost kobylkám typu stratocaster nebo pevným typům můstek-závěs. Hlavním důvodem je myslím to, že tremolo typu Floyd Rose je mnohem náročnější na seřízení a ladění, stačí třeba změna teploty a všechno je jinak...
Jaké máš praktické zkušenosti s montáží a používáním tremol typu Floyd Rose?
Montáž tremola typu Floyd Rose je práce pro odborníka, laik by se do ní neměl vůbec pouštět. Základní problém spočívá v pečlivém sladění tahu strun proti tlaku pružin tak, aby tremolo bylo v ideální poloze a mohlo "pracovat" na obě strany. Vše začíná již u horních zámků - musí být kvalitní a dobře připevněné, pokud nemají šrouby skrz, ještě je přilepím. Velmi důležité jsou břity a stavěcí opěrné šrouby - oboje opět vyžaduje velmi kvalitní materiál (ocel), šrouby musí být v pouzdrech, ty šroubované přímo do dřeva jsou zvukově i mechanicky k ničemu. Dalším důležitým prvkem je systém uchycení páky - ta nesmí mít vůli, nesmí se "viklat". Samozřejmě i kameny by měly být co nejkvalitnější, správně by to měl být ocelový odlitek. Bohužel se to na první pohled moc nepozná, někdy pomůže magnet (levnější typy mívají kameny z nemagnetického materiálu). Velmi záleží i na kvalitě pružin, které se opět poznají až při používání. Dají se ale celkem snadno vyměnit. Pro tento typ tremol doporučuji nešetřit na strunách, na našem trhu je dostatek kvalitních a renomovaných značek. Při natahování strun je důležité nepřehnat jejich dotažení, které může poškodit vložku v kameni. Platí také zásada, že při výměně strun postupujeme vždy po jedné.
Ondřej Liška, kytarář a kytarista
S jakými problémy se setkáváš při opravách a seřizování kobylek?
Obecně se dá říct, že největším nepřítelem kobylek a kovového "hardwaru" kytary vůbec je koroze. Ta je způsobována nečistotami, které se na nástroji usazují při jeho používání, například potem, mastnotou, vlhkostí atd. Každý muzikant by měl o svůj nástroj dobře pečovat, pravidelně jej čistit a ošetřovat vhodnými prostředky (na trhu je jich dostatek), hlavně kovové části, kobylky nevyjímaje. Typickým příkladem zanedbané péče jsou například zarezlé seřizovací červíky v kamenech klasických kobylek. Všechny seřizovací šrouby a šroubky by se měly občas ošetřit vhodným olejem. Dalším problémem je nesprávné zacházení, především u tremol. U typu Floyd Rose se například často setkávám s příliš utaženým zamykáním strun, zvláště u horních zámků, čímž může u méně kvalitních výrobků dojít až ke stržení závitů. Pak je nutná výměna celého horního zámku, případně kamenů v kobylce. Podobně je tomu i u typu Wilkinson, kde se často stává, že při seřizování kamene nejsou povoleny aretační šroubky a dojde ke zničení vložky, která se samostatně nedodává, a opět je nutná nákladnější výměna celého kamene. Radím proto, aby méně zkušení kytaristé svěřili opravy a seřizování složitějších typů kobylek odborníkům, předejdou tím zbytečným škodám.
Některé zajímavé www adresy:
electricguitar.50megs.com/tremolo.htm
www.vintageguitar.com/brands/default.asp
www.vintage-bass.com/Galleries/galleries.html
edromanguitars.com/parts/PartsHome.htm
guitarrage.vir tualave.net/guitar/mods_mechanical/bridges.html
www.guitarsite.com/database/Guitars
Doporučená základní literatura:
Tony Bacon - Všechno o kytarách (Svojtka a Vašut 1995)
R. Minhinnett a B. Young - Fender Stratocaster (Svojtka a Vašut 1997)
