V podvečer pražského koncertu Megadeth 13. února 2020 se v Music City udála akce, na kterou se vypravili snad všichni kytaristé z Prahy a okolí, a to workshop kytaristy Kika Loureira. Vzhledem k tomu, že Dave Mustaine si nikdy nevybírá žádná béčka, bylo od začátku jasné, že se všichni leccos přiučíme a na bazaru Music City se hned druhý den objeví pár kytar.
Kiko dorazil nenápadně a bez jakýchkoli tanečků se šel hned rozehrávat. Hned po prvních tónech padla všem zúčastněným brada dolů a tam zůstala až do konce zvukovky. Kiko si projel pár svých sólových věcí, šel se připravit do šatny, a poté, co se klub zcela zaplnil se objevil zpátky na
pódiu se slovy: „Ahoj, díky, že jste přišli, já vám asi něco zahraju ne?“ Poté dal asi dvě své věci s lehkostí kolibříka a pravil: „Tohle má být workshop, chcete se někdo na něco zeptat?“
Chvilku bylo nábožné ticho, protože po tom, co předvedl, nám bylo všem dost žinantní vznést nějaký debilní dotaz, tak pokračoval: „Nebojte se, já vám klidně poradím... co třeba, jaký používáš struny, trsátka, kytaru?“ A vtipně předvedl svůj signovaný Ibanez, pochválil D’Addaria s tím, že jim teda moc velkej kšeft nedělá, protože je stejně netrhá, ale vzhledem k tomu, že mu je stejně dávají zadarmo, tak je to pro ně vlastně dobře. Ibanez pochválil s tím, že jim sice dělá firemního hráče, takže se tak nějak čeká, že je nebude natírat, ale musí upřímně přiznat, že to byla jeho první volba již v pubertě, protože na Ibanez hráli všichni tehdejší guitarheroes, takže mu přišlo, že na tom musí něco být. Tím uvolnil atmosféru a začaly padat dotazy typu jaký to bylo, když přišel do Megadeth, a tak, na který košatě odpovídal, aby je v zápětí utnul hláškou: „Nechcete se zeptat, jaká je ‚ultimátní‘ stupnice, ve který se hrajou ty nejpřísnější sóla?“
Všichni se po sobě začali koukat, jakože kdo teda řekne, že jo, ale protože jsme tušili, že nám řekne, že neexistuje, tak jsme jenom tak mručeli a Kiko spustil: „Ve skutečnosti nejde ani tak o stupnici, ale o konkrétní interval v tom kterým místě konkrétní věci. Interval je to, na co byste měli myslet, když začínáte sólo, stupnice, modus, prstoklad z toho vyplyne, hele...“ a projel všechny prstoklady pentatoniky za asi tak tři pikosekundy. Znělo to možná někomu banálně, ale bylo v tom všechno. Samozřejmě dodal, že on muziku studoval, takže tyhle věci harmonicky chápe a nemusí v nich nějak zvlášť ležet a taky má dost najeto, takže mu to tak nějak jde rovnou do ruky, ale že základ jsou intervaly a melodika a od toho se všechno odvíjí, vědět, kde mám 3, 5, 7, 9..., nějaké melodické téma a jedu. Během toho, co to ukazoval si mohli pozorní kytaristé všimnout neuvěřitelné úspornosti jeho pravačky.
Poté krásně popsal tři módy hraní, které je si potřeba uvědomit, a to je za prvé cvičení, za druhé přehrávání a za třetí koncertování. Přičemž cvičení je o koordinaci a uvědomění si, co chci hrát a kde, ale bez ambice to zahrát hned naostro a v tempu. Přehrávání je o memorování a dostávání se do tempa a rutiny, ale bez ambice, aby to bylo na machrování před kámošema. A nakonec koncertování, který je třeba o tom, že každý pódium je jinak velký, takže je si třeba spočítat kroky k Mustainovi, aby na konci sóla mohli zkřížit krky při harmonii, ale bez ambice udělat tam nutně něco světobornýho, co nebylo předtím nacvičený a zapamatovaný. Brečel jsem dojetím nad tímhle zvěstováním kytarového evangelia, ale Kiko se mezitím dostal do ráže a přešel do módu „veselé historky z natáčení“ a ze života a regulérně připomínal Vladimíra Menšíka v křesle pro hosta a povídal a povídal. Nakonec dal ještě něco od Megadeath a od Angry a hodina a půl utekla jako nic. Jako správnej klaďas se s každým, kdo přišel, vyfotil a nechal se ode mě vyhecovat na popis „ultimátní Megadeth scale“, kde přehrál kvintový a kvartový kruh.
Myslím, že nikdo neodcházel zklamaný a že Pražané Kikovi rozumějí!
Kiko Loureiro (1972)
Narodil se v Rio de Janeiru, ale vyrůstal v Sao Paulu, největším městě Jižní Ameriky. Jeho zapálení pro muziku se projevilo již v útlém věku, kdy zalezlý ve školní knihovně poslouchal vše, co se dalo. V jedenácti letech začal chodit na kytaru a již po pár letech si našel své místo na slunci, když objevil svět progrocku. Fascinovali ho všichni kytaroví hrdinové od Jeff Becka po Van Halena a toužil se jim vyrovnat. Nekonečné hodiny cvičení nakonec přinesly své ovoce a z Kika se stal velice univerzální muzikant s unikátním stylem.
Ve věku dvacet jedna let vydal s kapelou Angra debutové album Angels Cry. Album se nahrávalo v Německu a brzy po vydání se stalo zlatým. Od roku 1993 Angra vydala osm studiových alb, tři živá CD, dvě živá DVD, šest maxisinglů, dostala dvě zlaté desky a objela celý svět. Patří k nejzásadnějším brazilským metalovým kapelám všech dob.
Svou sólovou kariéru začal Kiko vydáním debutového alba No Gravity v roce 2004. Hraje na něm osobně všechny nástroje kromě bicích. Chtěl nahrát desku jako Kiko, a ne jako Angra, proto se rozhodl vše nahrát sám. Jen bicí pro něj nahrál Mike Terrana. Dle jeho slov bylo to fajn a zábavné hrát i na jiné nástroje a moc si to užíval. Navíc byl v Německu a neznal tu moc lidí, kteří by mu s nahrávkou pomohli, nebo ti, co, znal neměli čas. Ke skládání používá kytaru, jak elektrickou, tak i akustickou, ale také piano, někdy začíná od bicích. Každá skladba vzniká různou cestou, musí se to nechat plynout. Když se zkouší skládat pořád stejným způsobem, může to „zatuhnout“. V roce 2006 vydává své druhé album Universo Inverso. Album bylo nahráno za pouhé tři dny za pomoci nejlepších jazzových muzikantů v Brazílii. Ve stejném roce je Kiko japonským tiskem zvolen nejlepším kytaristou na světě.
Po dalších třech letech je jeho další album Fullblast přijato tiskem s nadšením: „... skvělý instrumentální výlet pro všechny fanoušky Satrianiho a Santany...“ Jako bonus ke skvělému albu představuje Kiko projekt Neural Code, ve kterém míchá vlivy rocku, jazzu a latiny. Čtvrté sólové album Sounds of Innocence bylo vydáno v roce 2012. Album opět míchá vlivy brazilské hudby s jazzem a metalem. V roce 2013 Kiko vydává své první sólové DVD White Balance, na kterém je koncert z divadla Auditório Ibirapuera v São Paulu, rozdělený na tři části, podle oblíbených Kikových stylů: rock/metal, akustická kytara a latina.
Kromě hraní začíná Kiko po brazilských městech pořádat semináře o showbyznysu pro muzikanty a firmy. V roce 2015 nastala velká životní změna, když byl Kiko pozván do legendárních Megadeth. V sestavě s Dave Mustainem, Davidem Ellefsonem a Chrisem Adlerem nahrávají v Nashvillu své patnácté řadové album Dystopia (2016) a začínají světové turné, které mělo svou zastávku i v Praze. „Vždy je to skvělá zábava,“ říká Kiko, „hrát klasické pecky ode Megadeth. Chemie na koncertech je úžasná. Dave Mustaine je opravdová ikona a s Davidem Ellefsonem tvoří základní kámen kapely, jejich image, styl i vystupování na pódiu.“ To stejné může říci i o bubeníkovi Dirkovi Verbeuerenovi a díky celé kapele se cítí na pódiu dobře, kdy všichni chtějí odehrát skvělý koncert a zahrát skvělé písničky Megadeth.
Kromě častých titulů „nejlepší kytarista“ v různých žebříčcích časopisů typu Young Guitar, Guitar Player nebo Guitar World, (v Muzikusu skončil druhý, hned za Evženem Hofmannem) dostal za účinkování na albu Dystopia v roce 2016 jako vůbec první brazilský hudebník také prestižní Grammy za „nejlepší metalový výkon“.
Písničky Megadeth za tři dny?
Sám Kiko vypráví: „První kšeft byl v Kanadě a nebyl součástí turné. Naučil jsem asi se osmnáct skladeb, pro tohle vystoupení, nevím přesně kolik. Byl to v Quebecu, letní festival pro sedmdesát tisíc lidí. První den hráli Rolling Stones, druhý den Foo Fighters a třetí den Megadeth. Byla to opravdu výzva, dobře se připravit. Takže jsme měli před festivalem třídenní zkoušku, kde jsem se písničky nejen učil, ale i ukazoval, jak je hraji, a Dave Mustain mi ukazoval, jak mám některé party zahrát jinak. A musel jsem to zahrát za tři dny na festivalu. Na koncertě vše bylo nové, aparát..., zvukovka nebyla, šel jsem přímo na pódium, byla tam kanadská televize... Navíc pršelo a na pódiu to klouzalo. A já musel hrát. Nikdy na to nezapomenu.“
Ibanez série Kika Loireira
Jeho kytary vycházejí z řady S, ale s tělem tlustším odpovídající spíše sérii SA. Jsou univerzální, neboť i Kiko hraje široké rozpětí stylů. Jeho první model byla kytara KIKO100 s olšovým tělem a vrchní deskou z plamínkového javoru, osazena snímači DiMarzio, dvakrát rozpínací humbucker a uprostřed singl. Mnoho se o těch snímačích neví, jen podle Kika vycházejí z modelu PAF Pro, ale mají silnější výstup. U DiMarzia zase tvrdí, že u kobylky je to spíše Gravity Storm a u krku Dominion. A singlu je nejblíže model Red Velvet. Tremolo je originální od Ibanezu model Edge. Výroba byla ukončena v roce 2017. V současné době Ibanez nabízí dva modely, a to KIKO200 a KIKO10BP.
Chci vědět kdo si koupí moje kytary...
... a chci být s nimi v kontaktu. Letos v březnu se Kiko rozhodl, že prodá svoje kytary, aparáty, efekty... K tomu Kiko podotýká: „Jsem obrovský sběratel a fanatik do kytar a aparátů. Jak jezdím, po světě mám nástroje z rodné Brazílie, Los Angeles, z Nashvillu, z Finska..., a nechci, aby ležely ve skladu. Chtěl bych aby se na ně hrálo a skládala se nová muzika.“ Na prodeji se domluvil s webem reverb.com a v nabídce bylo přes osmdesát kousků. Když jsem se tam podíval, byla tam už jen jedna akustická kytara. :-)
Diskografie
Angra
Angels Cry (1993),
Holy Land (1996),
Fireworks (1998),
Rebirth (2001),
Temple of Shadows (2004),
Aurora Consurgens (2006),
Aqua (2010),
Secret Garden (2015),
Řmni (2018).
Sólová alba
No Gravity (2005),
Universo Inverso (2006),
Fullblast (2009),
Sounds of Innocence (2012).
Neural Code
Neural Code (2019).
Megadeth
Dystopia (2016).
Evangelium podle Kika
Na základě evangelia, Kiko III, VII a IX, jsem rozebral část své věci abych zjistil, jestli nežiju v hříchu, zkuste si to na svých sólech, opravdu to funguje. (Nebo se dá zjistit, proč to právě nefunguje.) Stačí si ujasnit harmonické funkce, které tam chceme slyšet, promítnout je do sólového partu a začnou samy vylézat melodie. V červených kolečkách jsou citlivé tóny akordu, ke kterému je to vztažené, čísla vyjadřují interval. Občas jsem dopsal akord, který to udělá, není-li to úplně zřejmé. Samozřejmě, že když na něco mám bytelnou teorii, ještě to neznamená, že to nebude ve výsledku hnusný, ale to platí i pro sóla „od srdíčka“.
Legenda k notám
Anglické psaní akordů, tzn. B = naše (německé) H, B♭ = naše B. Pro zažitost německého názvosloví u nás to budu v textu zdůrazňovat, ale to mě přivádí k myšlence, proč se vůbec ještě dneska používá H v celém bývalém Rakousku-Uhersku, když už tady sto let řádí anglosaský swing, jazz a rock ‘n’ roll? Není na čase tento beztak chybný koncept konečně opustit a psát noty stejně jako zbytek světa „ABCDEFG“? Pojďme toto téma otevřít na správných místech, jen tak mimochodem, kdo se přidá? Ale už k notám samotným.
Veselé potvrzení A dur od tercie. Hammondy v základu záměrně hrají kvartsextakord, aby neopakovaly obrat v sóle. Na konci taktu potvrzení sestupu do G, po lopatě do tóniky.
Sestup o půltón dolů na F# udělá z tóniky G třetí stupeň následujícího D dur, který je současně potvrzen jak basou, tak Hammondy.
Přeběhnutí přes 6. a 9. stupeň v prvním arpeggiu lehce naruší předvídatelnost dalšího postupu, kterým je... následující obyčejný akord G dur, napětí se odehrává pouze v podkladu, přes kvartsextakord F dur a všemi třemi obraty G dur (čteno od basu). Sólo záměrně tuto melodiku nekopíruje, takže v tento moment působí i standardní kvintakord (hraný rozšířeně glissy) progresivně. Nekrásnější akord bude asi Cmaj... A z citlivého tónu B (H) v Cmaj7 o tón dolu vzniká další krásný B♭(B)maj7... ... zakončený hrdinským hammeringem, rozšiřujícím sprosté F/A na F9/A. Dvě arpeggia C4 a B♭ (B). Vzhledem k tomu, že B♭ rozklad v sóle přichází dřív než v beglu, vzniká nám z C dur postupně C7, C9 a C6, než se z toho stane čisté B♭. To se následně křiví na B♭6 a B♭9... přechází do Fmaj7, které je i v beglu a přes... divokou devítku dojde až na vysoké smrtelné B♭, které tvoří „divné“ Em5♭, ještě divnější 5#. A když už to vypadá, že spadl řemen, oddechneme si starou dobrou pentatonikou a všechno dobře dopadne...
