Indická formace Skyharbor je dobrým příkladem toho, že bychom nikdy neměli podceňovat vzdálené země a zároveň nezapomínat, že se i dnes rodí brilantní hudebníci a vznikají nové žánry. Progmetalový podžánr „djent“ nezasáhl pouze Evropu a Spojené státy, ale díky moderním technologiím mohou být v centru dění, a hlavně soběstační, i geograficky vzdálené talenty. Jedním ze strůjců obrovského zájmu o inovativní metalové odnože je i kytarista, skladatel a producent Keshav Dhar, který si dnes plní své nejdivočejší sny.
Z pokojíčkového projektu se stala jedna z nejinspirativnějších formací miliardové Indie a díky postupné implementaci elektroniky a ambientu jsou dnes ambice zaslouženě celosvětové.
Na úvod bych se tě rád zeptal na tvůj vlastní model kytary Mayones, na kterém sis dal opravdu záležet, ale také jsi na něj nějakou dobu musel šetřit.
Jedná se o šestistrunný model Regius, a abych řekl pravdu, nikdy jsem netoužil po větším počtu strun. Naživo sice občas hraju na sedmistrunnou kytaru, ale to hlavně kvůli druhému kytaristovi Deveshovi. Kytara je velmi lehká, což byla jedna z hlavních podmínek. Dnes v Praze třeba hrajeme už po dvacáté deváté v kuse s jediným volným večerem. Pokud bych měl na krku nějaký kolos, zničil bych si záda. Navíc pokud se člověk hýbe jako my, musí mít na sobě něco velmi lehkého.
Nejde pouze o krásný vzhled, ale také o praktičnost.
Za pomoci jakého dřeva se podařilo získat takovou lehkost?
Jedná se o bahenní jasan. Chtěl jsem velmi čistý a praktický design, proto mám třeba jen jeden ovladač hlasitosti, a hodně jsem si dal záležet na středové části kytary, kde začíná krk. Nejde pouze o krásný vzhled, ale také o praktičnost, protože většina věcí, které hrajeme, je mezi nultým a dvanáctým nebo čtrnáctým pražcem. Právě mezi těmito dvěma polohami se toho děje nejvíc a jako hráč trvám na tom, aby bylo možné na kytaru pohodlně hrát. Mnoho kytaristů si stěžuje, že na zadní části kytary do něčeho pořád vrážejí a něco je dře. Já jsem proto kus ze zadní části vyjmul a dosáhl jsem toho, že kytara je krásně symetrická a sedí mi přímo na tělo, i když hraju náročnější věci.
Stejně tak sis dal hodně záležet i na snímačích, především na krku.
Obojí je klíčové. Mám totiž kalibrovaný (calibrated covered) set od Bare Knuckle s názvem Juggernaut. Fungují výborně, ale důvod, proč vychvaluju hlavně ten krkový, je fakt, že hrajeme hodně čistých zvuků. Trval jsem na tom, abych dostal snímač, který má cit pro teplý, čistý zvuk a v poslední řadě výšky. Oba snímače tak nejsou vzorově metalové, protože nám jde spíše o spektrum zvuků. Celá kytara je tak velmi vnímavá k mému stylu hry a pochybuju o tom, že by si s ní rozuměl typický metalista, který chce jen „škrábat brambory“. (smích) Je až neskutečně vnímavá k dynamice, když hraju pouze prsty. Pokud se jí občas dotkneš jemněji, než jsi chtěl, nechá tě v tom, což v naší poměrně citlivé hudbě vůbec neuškodí. Horší by to bylo naopak.
Cesta za pravým zvukem
Je tedy velký rozdíl mezi tvou kytarou a modelem, který používá pro tvrdší pasáže tvůj spoluhráč Devesh Dayal?
Ani ne, oba si své kytary totiž různě prohazujeme. Jsme rádi, když jsou slyšet dva různé hlasy, a jako posluchač tak nedostaneš identický zvuk. Stejně tak jsme je různě měnili na albu a musím uznat, že se doplňují až překvapivě atraktivně.
Pokud se nepletu, s touto značkou tě seznámili Textures z Holandska?
Udělalo na mě totiž obrovský dojem jejich vystoupení v Indii. Okamžitě po koncertě jsem se s nimi musel seznámit a zjistit, jakou značku kytar používají. Nakonec se z toho vyklubal tenhle polský klenot. (smích)
Proč zrovna tahle značka a kapela Textures? Mohla to být klidně úplně jiná značka, jako třeba Ibanez, a podobné kapely typu Tesseract nebo Animals As Leaders...
Kluky z Textures znám právě hrozně dlouho, snad od roku 2009, kdy jsem je potkal poprvé. Tosin z Animals As Leaders a kluci z Tesseract teprve začínali a já jsem ani v té době nebyl v kapele. Byl jsem pouze fanda, a když k nám přicestovali, musel jsem je bezpodmínečně vzít po městě a na všechno se jich vyptat, protože jsem jimi byl nesmírně inspirován. Dokonce jsem se tehdy ani pořádně nevěnoval hře na kytaru, ale když řekli Mayones, slíbil jsem si, že jednoho dne budu mít taky tu svou. (smích)
Značku Mayones nezačali šířit pouze holandští inovátoři Textures, ale i mnoho dalších muzikantů, jelikož historie polské značky sahá do roku 1982. Nicméně kapely vyznávající moderní formy progresivního metalu na tuto značku nedají dopustit. Zde je několik kapacit v oboru: John Browne - Monuments, Acle Kahney - Tesseract, Michel Nienhuis - Exivious, ale také Misha Mansoor z Periphery, který vlastní hned osm různých modelů.
To mám radost, ale řeknu ti, že váš debut nemůžu sehnat legální cestou. Náš rodinný dodavatel z ostravského obchodu TNT mi Blinding White Noise: Illusion and Chaos objednal už v září, abych to měl na Vánoce, ale dodnes to nepřišlo. Jsme domluveni, že pokud to budete mít s sebou, nechá si to na prodejně.
Je mi to skutečně trapné, ale budu ti moct podepsat pouze druhou desku. Naše vydavatelství je naprosto k ničemu. Nechci se tu před tebou rozčilovat, ale nedali nám na tohle turné žádné vinyly, ani debut na CD, takže musíme jen zatnout zuby a příště si víc dupnout.
Ambientní exploze
Když porovnávám vaše dvě alba, cítím zde velký posun k atmosféričtějšímu zvuku. Určitou roli hraje nové vybavení, ale také větší autorská pohoda. Debut vznikal jistě improvizovaně a na koleni u tebe doma...
Naprosto s tebou souhlasím a rád bych dodal, že to, co hrajeme, je přímo ukázkou toho, jak se cítíme. Prvním krokem je vydat se jinou cestou než na desce předchozí, jinak by to byla nuda. Důvod, proč se věnujeme tak rozmanité hudbě, je přirozený - toužíme po experimentech. Člověk se musí věnovat zase něčemu jinému, aby rostl, ale tím bych nechtěl zpochybňovat náš debut, protože na tehdejší podmínky dopadl úžasně a jsem na něj moc hrdý. Nicméně na druhé desce se už podílela celá kapela. Neměli jsme vůbec žádnou představu, kam bychom se měli vydat, a dali jsme pouze na souhru a instinkty. To samé uděláme i pro další desku. Může to tak být absolutně cokoliv.
To je jako s předvídáním chování vesmíru: Bude se dál rozpínat a Skyharbor se vydají spíše ambientním směrem jako francouzští Alcest nebo britská Anathema?
Může být, ale také se vesmír může začít opět smršťovat a my přidat na tvrdších věcech. Všechno je relativní, ale hlavní je, že to bude fascinující.
Důvod, proč se věnujeme tak rozmanité hudbě, je přirozený - toužíme po experimentech.
Nepochybuju o tom, že vás jako kapelu muselo dost věcí ovlivnit. Dal bych ruku do ohně za žánry jako ambient, post rock nebo i prvky elektroniky...
Máš naprostou pravdu a vyzdvihl bych hlavně formace z Austrálie. Hned jako první bych zmínil Karnivool, kteří jsou tak úžasní, že to nedokážu ani popsat.
Velkému množství čtenářů ani nemusíš. Nejen já, ale i organizátoři dnešního koncertu jsme velcí fandové. Poprvé se v Česku představili jako předskokani Stone Sour, kde se na mě a kamaráda dívali jako na podivíny, když jsme si koncert užívali od začátku. Stačilo ale jen pár písní, aby to pochopili i všichni ostatní. Jezdí k nám již pravidelně a při každém koncertě všichni skoro pláčou. (smích)
My taky! (smích) Těžko se popisuje proč, ale stejně tak bulím u britské kapely Oceansize, která vydala pouze čtyři alba a pak se rozpadla. Nicméně když si to poslechneš, pochopíš, kolik jsme toho od nich pobrali na nové desce. Máme i hodně vzorů v rámci elektronické hudby, jako třeba Telefon Tel Aviv nebo umělec jménem Tycho. Jedná se o ambientní elektroniku, ale stejně tak velký vliv na nás mají soundtracky, jako třeba ten ze hry Machinarium, který mi vyrazil dech. Je to úžasná hra, ale ten soundtrack je jedna z nejkrásnějších věcí, co jsem kdy v životě slyšel. Celé album má v mé sbírce klíčové místo.
Víš, že to je česká záležitost?
To si piš! Všichni v kapele, a hlavně já, jsme obrovskými fanoušky hry a hudby. Jsem velkým fandou Tomáše Dvořáka, včetně jeho tvorby v rámci Floex. Nekecám, když ti řeknu, že 90 % mého playlistu se skládá z jeho věcí. (smích) Pokud s ním někdy budeš mluvit, vyřiď mu, že hrozně, hrozně moc respektuji jeho práci a považuju ho za jednoho z nejoriginálnějších a nejúžasnějších muzikantů dnešního světa. Bylo by mi velkou ctí s ním jednoho dne spolupracovat.
Názor Tomáše Dvořáka na tvorbu Skyharbor
„Co se týče Machinaria, je to zajímavý fenomén, že na mé ambietní hudbě často ulítavají lidi z oblasti tvrdý muziky, post metalu atp. Např. vím, že moji hudbu mají rádi někteří členové God Speed You Emperor. Možná prostě vyhledávají vyvažující protipól energie, kterou ve své hudbě vydávají. Se Skyharbor si ale myslím, že máme i leccos společného, a to jistý muzikální, emocionálně poetický základ. Já mám v hudbě rád kontrasty. U nich je to přímočará energie proti křehkosti až romantičnosti. U mě ten energetický protipól nahrazuje elektronická vrstva, šumy, zvukové plástve, zvukový design, ale na druhé straně taky stojí důraz na hudební základ, emocionalitu.“
Měl jsi už možnost vidět film Interstellar?
To už se bavíme o věcech překračující lidské chápání (smích), ale tohle je strhující zážitek z poslední doby. Pokud se bavíme o vlivech na naší poslední desce, soundtrack Machinarium hrál klíčovou roli. Pokud si poslechneš píseň Evolution, je tam pasáž uprostřed, u které pochopíš, jak moc mě to ovlivnilo.
Doteky požehnání
Když si vezmu vaše video k písni Guiding Lights, mapující turné po Indii, je i zde uprostřed dech beroucí ambientní moment s fotografiemi publika v naprostém transu a osvícení. Nechal jsem všechny své známé, kteří se věnují antropologii, aby toto video shlédli, protože to vysvětluje, proč se hudební žurnalistice věnuju. Výraz toho publika je fascinující, hudebně antropologický fenomén, který ukazuje, že s podobnou hudbou nemají častý kontakt.
V dnešní době zažívá Indie velmi zajímavé časy. Rockové a metalové kapely se rodí téměř každý den, ale je pravda, že atmosférické nebo ambientní pojetí rock/metalu hraje mizivé procento. Většina hraje extrémní metal s hrubým zpěvem, a proto si nás tolik lidí doma oblíbilo. Musím uznat, že publikum na našem posledním turné po Indii bylo přímo neuvěřitelné - několikatisícové davy a vyprodané večery. Věřím, že naše hudba může zaujmout široké spektrum hudebních fanoušků, a překvapivě velké množství lidí má rádo i naše texty, které jsou sice jednoduché, ale hluboké a každý se s nimi může ztotožnit. Diváci sice dnes dostávají čím dál větší nabídku, protože toho k nám jezdí čím dál víc, ale když se jim něco líbí, umějí to ukázat jako nikdo jiný na světě.
V dnešní době zažívá Indie velmi zajímavé časy.
Rád bych se nyní vrátil k prvnímu albu, kde jste měli na debutu několik hvězdných hostů v čele s Martym Friedmanem. Jak se ti ho podařilo získat? Nebo se ozval sám?
Těžko tomu uvěřit, ale ozval se sám. Brouzdal takhle po YouTube a prý mu vyskočilo něco z mé práce. V roce 2011 mi poslal e-mail s tím, že by si přál, abych s ním spolupracoval na jeho desce Tokyo Jukebox 2. Tehdy po mně chtěl, abych vzal tradiční japonské písně a přepracoval je do instrumentální metalové podoby. Byl to velmi zajímavý experiment a pochopitelně mi nic neplatil, ale na oplátku jsem ho požádal o pár sól. Bral to jako samozřejmost.
Dalším hostem byl Vishal J. Singh, o kterém jsem ale nikdy předtím neslyšel. Nicméně píseň Celestial, kde hostuje, je pro mě písní roku 2012.
Toho si nesmírně vážím, nicméně bych se opravdu divil, kdybys ho předtím znal, protože je to indický umělec a hlavní mozek formace Amogh Symphony. Je to absolutní génius, jeden z mých blízkých přátel, ale je pravda, že jsme se už pár let neviděli, protože je nesmírně zaneprázdněný. Přesněji, jeden z nejpracovitějších lidí, jaké jsem kdy viděl. Vždy jsem věděl, že ho na desce chci, ale zároveň jsem nechtěl nic bombastického. Když jsem mu nabízel prostřední klidnou pasáž v písni Celestial, řekl jsem mu: „Vypni distortion, nebo spíš i všechno ostatní, a hrej tu nejjednodušší a nejkrásnější melodii, která tě zrovna napadne.“ Věděl naprosto přesně, co chci, a myslím, že se mu to povedlo. Ve skutečnosti tahle pasáž je jedna z nejkrásnějších věcí spojená s naší kapelou.
V Indii jsou podmínky velmi těžké, a to nemluvím o shánění spoluhráčů, vydavatelství a managementu.
Přibliž nám nyní, prosím, hosty, které jste přizvali na nové album Guiding Lights.
Hned v úvodní písni Allure nám hostuje Mark Holcomb, což je třetí kytarista Periphery. Mám jejich kapelu velmi rád, ale největší sympatie cítím právě k Markovi a jeho osobitému stylu hry. Moc jsem si přál, aby nám přispěl sólem, a on naši nabídku s nadšením přijal. Dalším hostem je australský kytarista Plini Roessler-Holgate. Je to neskutečný talent a známe se už taky hodně dlouho, proto když jsem potřeboval sólo pro píseň The Constant, hned jsem věděl, komu mám napsat. I jemu stačilo jen pár hodin, aby mi vyrazil dech. Nakonec je tu pár hostů, kteří přidali trochu mluveného slova, ale to jsou především naši přátelé z taneční školy. Chtěli jsme, aby každý mluvil ve svém rodném jazyce o svých zážitcích a o tom, co pro ně život znamená. Tím jsme chtěli podtrhnout celý koncept alba založený na dosažení lepších zítřků v životě. Jedna z hostujících je i naše kamarádka Valentina Reptile, která zpívá v anglické kapele Hieroglyf a najdete ji v písni Kaikoma. Ještě bych rád zmínil Randyho Slaugha, který hraje na housle v poslední písni Patience. Řekl bych, že jich je nakonec celkem dost, ale velmi rádi spolupracujeme s talentovanými lidmi. (smích)
Střední škola djentlemanů
Měl jsem již možnost mluvit s muzikanty spojenými s kapelami jako Periphery, Animals As Leaders, Tesseract, Vildhjarta, tj. formacemi, se kterými jste orientačně začleněni do podkategorie djent. Se všemi jsme vtipkovali na téma vašich začátků, které probíhaly v podstatě ve stejnou dobu po pokojíčcích, založeny na podobných inspiracích, a přitom jste všichni z různých částí světa.
V prvé řadě bych nikdy nečekal, že to dojde tak daleko. Sice bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem si nepřál mít oblíbenou kapelu a koncertovat po světě. My totiž nyní opravdu žijeme svůj sen. Na druhou stranu, když jsem začínal, šlo mi primárně o hudbu a to, co přišlo navíc, je krásný bonus. Náš debut sice vyšel v roce 2012, ale na skladbách jsem reálně pracoval už od roku 2008. Tedyještě předtím, než celá tahle „djentová“ odnož existovala. Ostatní, které jsi jmenoval, měli mnohem snazší začátky, protože žijí v zemích, kde je hudební trh mnohem živější a ustálenější. V Indii je situace úplně odlišná a trvalo mi hodně dlouho, než jsem byl na svůj výtvor natolik hrdý, abych ho pustil do světa. A to nemluvím o shánění spoluhráčů, vydavatelství a managementu. Jel jsem si proto svou vlastní cestou a zaměřoval se pouze na styl muziky, která v té době ještě ani nebyla tak populární. Nebylo proto možné sehnat spoluhráče, a musel jsem tak nedobrovolně vše dělat sám u sebe doma. V případě Tesseract vím, že vše píše Acle, a nepochybně jim to tak vyhovuje, ale já jsem vždy chtěl psát a jamovat s ostatními muzikanty. Musel jsem proto improvizovat a vše dávat na internet zdarma. Z ničeho nic se pak rozjela celá vlna zájmu, přišla mi nabídka na vydání alba, spolupráce s Danem, a věř mi, že nic z toho nebylo plánované. Týpek z Indie totiž bere všechno, co přijde. Pokud ti píše Marty Friedman, držíš hubu a kýveš. (smích)
Kde bych navíc na něj vzal e-mail? Nevěřím v boha, ale cítím se opravdu požehnaný, že jsem měl takové štěstí. Neříkám, že máme špatnou hudbu, ale je mnohem větší pravděpodobnost, že by Marty ten den dělal něco smysluplnějšího, než brouzdal po YouTube. Kdyby ho třeba zavolala žena k obědu, nebo aby jí s něčím pomohl, celý tenhle indický sen se nemusel nikdy splnit. Je to opravdu krásné, ale i tak to chtělo hrozně moc práce. Jsem hrdý, že jsme to od začátku brali velmi přirozeně a nedávali si žádné velké cíle. Máme totiž členy ze tří různých kontinentů, a pokud si řekneš, že s nimi budeš nahrávat a koncertovat po světě, jsi absolutní blázen. Nicméně se to stalo, a věřím, že to je jen kvůli tomu, že jsme šli krok za krokem.
Aktuální odchod frontmana
Koncem června přišla z tábora Skyharbor informace, že Daniel Tompkins kapelu opouští, což mnozí fanoušci tušili jako nevyhnutelné po jeho návratu k Tesseract. Oběma kapelám by se skutečně nemohl věnovat maximálně, hlavně naživo, což pro Skyharbor představuje klíčovou fázi rozvoje. Jako náhrada byl ohlášen Američan Eric Emery, který vyhrál konkurz. „Erica nám doporučil producent Forrester Savell a jeho podání skladby Evolution to jenom potvrdilo. Nesmírně nás zaujala hloubka a síla jeho hlasu, ale budoucí spolupráci podpořil i fakt, že má vlastní studio, což je pro mezinárodní kapelu, jako jsme my, stěžejní,“ přidává Dhar.
Nepochybně tyto podmínky fungovaly jako extra motivace...
Člověk musí být realista a zajistit si živobytí. Na druhou stranu jsem věděl, že se chci věnovat hudbě, a ne sedět někde v kanceláři od rána do večera. Výhoda naší pokojíčkové generace je fakt, že si vše můžeme nahrát doma, na levném vybavení a nemusíme platit za drahé nahrávací studio. Dnes v podstatě stačí notebook a kytara. Protože jsem tyhle znalosti měl, za mnou začalo chodit velké množství místních kapel, abych jim produkoval desky. Tím jsem si vydělával peníze, které jsem pak reinvestoval do sebe a své kapely.
Jednalo se hlavně o extrémní metal?
Produkuju v podstatě cokoliv. Bylo jich tam dost, ale po těch letech jsem nasbíral celkem zajímavé spektrum zkušeností, od metalu přes pop až po fusion nebo klasiku. Někdy dělám i komerční věci, jako třeba reklamy pro televizi. Pokud to přináší peníze, které bych mohl investovat do Skyharbor, nevadí mi to. Tohle je totiž můj život. Nejsem ženatý a dělám vše pro to, abych tuhle kapelu dostal tam, kde si zaslouží být.
Nevědomé kořeny
Když se ještě vrátíme k inspiracím, patříš stejně jako ostatní v žánru k fanouškům švédských Meshuggah a relativně obskurní kapely SikTh, která je rovněž považována za praotce djentu?
Určitě, ale spíš než konkrétní kapely mě fascinují kapely, které překračují zavedené limity. Někdo, kdo vezme existující pravidla a zmuchlá je s tím, že žádná pravidla neexistují. Přesně to udělali ve své době Meshuggah, když svůj styl vytasili z ničeho nic. Nemohli to ani načasovat lépe, protože metal byl v té době považován za naplněný a nudný. Když už se vše zdálo stejné, oni to rázem otočili a přišli s něčím, co nikdo nikdy neslyšel. To samé platí pro SikTh, ale i pro Karnivool. Nikdy bych neřekl, že alternativní rock může být zajímavý, protože všechno mi znělo jako recyklovaný odpad. Najednou se ale zjevili tihle klokani a z kapes začali tahat tyhle neskutečné refrény. Pořád to nechápu, protože jsem měl dojem, že veškerá kreativita je vypotřebována. Mýlil jsem se. Kapely tohoto druhu totiž oživují hudbu a je to nesmírně osvěžující a inspirující.
Velice tě musela ovlivnit i místní hudba, na které jsi jistě vyrůstal.
Je to určitě možné, ale spíše nevědomé. Nemáme v úmyslu znít nijak zvlášť indicky, ale někde se to projevit musí. Deset let jsem třeba hrál na tabla. Po tak dlouhé době člověk získá určitý cit pro rytmus. Na kytaru hraju kratší dobu, a když jsem s ní začal, rytmické sekce nebo různé přechody mi šly hodně rychle, měl jsem to už v sobě.
Indická hudba, přesněji raga, byla vždy zdrojem inspirace pro mnohé umělce, od The Beatles přes Jeffa Becka až po dnešní hudebníky, které třeba inspiruje charismatická Anoushka Shankar.
Je to úžasné, ale pro mě osobně zároveň skličující. Osobnosti jako Jeff Beck jsou úžasní instrumentalisté a experti ve svém oboru. Tím je hra na kytaru a zde bych se nemohl chlubit. Považuju se tak spíše za skladatele než za kytaristu. Kdybys mě navíc viděl ve studiu, asi by ses se mnou příště nechtěl bavit. Hrozně moc toho pokazím, zahraju dost věcí úplně mimo, a pak to různě slepuju a nahrazuju na počítači. Jistě, jakmile je to hotové, písně se co možná nejlépe naučím, ale z hlavy ti nezahraju sólo ani za nic. Proto hodně vzhlížím k lidem, kteří umějí napsat výborné písně. Proto tak miluju Karnivool, kteří nemusejí předvádět, kolik toho dokážou, ale spíš napíšou něco, co ti zůstane v srdci. Navíc, když se vracíš domů, máš chuť to zpívat na ulici, ve sprše, a pak to poslouchat, zatímco vaříš, cestuješ nebo se miluješ. (smích) Nechci to pustit nejlepším přátelům, protože kytarista mrská po stupnicích rychlostí světla. Nás nezajímá technická stránka. Je to možná trapné, ale podle toho se přece nehodnotí kvalita hudby. Raději než hudební akrobacii si vyberu jednoduchou melodii, která mě dojme a vzbudí ve mně inspiraci.
Ještě nám přibliž, jak se ke kapele přidal Daniel Tompkins. Neříkej, že i on se ti nabízel! Ty jsi horké zboží, jen si to pořád nechceš přiznat...
Je až neuvěřitelné, jak k těmhle věcem dochází. (smích) V té době byl pořád ještě v Tesseract, než je opustil poprvé. Bylo to, myslím, v říjnu 2010, kdy mi přes MySpace, když ještě existoval (smích), přišla zpráva od něj. Měl tehdy sice svou stabilní kapelu, ale žádný vedlejší projekt, kde by mohl experimentovat s různými styly. Ozval se mi tedy s tím, že se mu líbí moje instrumentální věci, a dotázal se, zdali mám nějaké plány ohledně vokálů. Nabídl, že by to zkusil nezávazně u jedné písně. Vůbec jsem neváhal a poslal jsem mu píseň Catharsis. Když mi poslal zpátky vokály, byl jsem unešený a postupně jsem mu naposílal i další věci, jako Dots a Order 66. Za pár měsíců jsme měli sedm písní, což je v podstatě dostatek pro desku, takže jsme to pojali jako studiový projekt. Když Tesseract brzy na to opustil, uvědomil si, že má najednou dostatek volného času. V té době nám také přišla nabídka předskakovat Lamb of God, což by byl náš druhý koncert vůbec. Bubeník Chris Adler si specificky přál nás, když dorazí do Indie. Nabídl jsem proto Danielovi, zdali by nechtěl zpívat na tomto jediném vystoupení. Nic víc, jen tohle. (smích) Vyšlo mi to, všechno šlo hezky po sobě, pak přišlo pozvání na festival EuroBlast, a už se v tom vezeme.
U Dana mě to vůbec nepřekvapuje, protože těch aktivit si mezitím nabral hodně, včetně vyučování zpěvu, ale určitě to s ním nemůže být snadné. Přijde mi totiž jako vzorový frontman.
Je hodně osobitý, to je pravda (smích), ale zároveň cílevědomý. Vzal si totiž do hlavy, že chce mít dokonalý hlas. Navíc se o něj stará tak dobře, že je to téměř obsese. Jsou dny, kdy s tebou ani nepromluví, aby si šetřil hlas, protože ví, že za pár hodin zpívá. Tato úroveň odhodlání je něco, co u kolegy oceňuju a zároveň mě to inspiruje. Jsem si vědom, že takového rozsahu a kvalit dosáhl jenom díky tvrdé práci. Styděl bych se, kdybych kolem něj chtěl lenošit. (smích)
Musíme si už konečně přiznat, že jsi zlaté dítě, kterému vše vychází, a proto bych rád nakonec slyšel, čeho by sis přál dosáhnout a nejspíš se ti to i splní...
Mým snem je, ale to už mi stejně vyfoukla Metallica, hrát na Antarktidě. Chtěl bych se tam vypravit, ale než umřu, tak bych tam chtěl i hrát.
Zvedni telefon, zavolej do Jägermeistera a splní ti to za týden.
(smích) Vedle toho bych si moc přál spolupracovat s týpkem jménem Ben Sharp z formace Cloudkicker. Je to další nesmírně inspirativní osoba, která rovněž vše skládá sama. Dále by to určitě byl Mike Vennart, zpěvák Oceansize, a v podstatě kdokoliv z Karnivool.
Po Metallice, která se v roce 2013 zapsala do Guinessovy knihy rekordů tím, že jako první kapela hrála na všech kontinentech světa včetně Antarktidy, mají svůj triumf i Tesseract. Stali se totiž první kapelou na světě, která vystoupila na pódiu vyrobeném kompletně z ledu. Stalo se tak ve Finsku začátkem tohoto roku v rámci Jägermeister’s Ice Cold Gig.
Pozdravy z Indie po e-mailech
Vaše nejnovější skladba Blind Side nepochybně uklidnila fanoušky, kteří byli z odchodu Dana Tompkinse za mikrofonem nervózní. Nicméně i další skladby, které jste nám poskytli, i v rozpracované formě ukazují, že jste zůstali věrni svému osobitému stylu. Jak se vyvinul celý proces psaní a jak moc se plnila tvá představa o kapelní spolupráci?
Řekl bych, že vnitřní spolupráce funguje doposud nejlépe. S touto sestavou máme opravdu dlouhodobé plány a jakožto zakládající člen můžu říct, že jsme nikdy nebyli v lepší formě. Na druhou stranu, chci z každého z nich vymáčknout maximum. Dobrým příkladem jsou dvě písně z připravovaného třetího alba, které napsali čistě Aditya s Ericem, a neskutečným způsobem nám rozšířily obzory. Domnívám se totiž, že pokud mají výhradní právo psát dva nebo tři členové, strašně to kapelu omezuje v rozletu. Proto jsme k psaní přistoupili jako tým a každý z nás měl možnost kriticky zvážit každý detail.
Jak to probíhalo v případě nového zpěváka? Byla už většina skladeb hotových, když se k vám Eric přidal, a tak mnohdy pouze doplnil instrumentální složku?
Rozhodně ne, i když je pravda, že pár písní už bylo hotových před jeho příchodem. Přestože měl plné právo nás zásobovat nápady na překopání aranží, naštěstí se mu všechno zdálo ideální a musím uznat, že své party napsal úžasně, už na první pokus. Abych byl upřímný, a to mluvím za celou kapelu, po tomhle zážitku mu do psaní nikdo nikdy kecat nebude. (smích) Umíme sice všechno pečlivě rozebrat, ale nechceme v nikom ubíjet přirozenou kreativitu.
Jak hodnotíš Danův vývoj od té doby, co se vrátil k Tesseract? Nedávno jsme je s kolegy viděli ve Vídni a musím říct, že mě často rozčiloval, že si s vokály až moc hrál a výšky předvedl jen svátečně.
Když jsme nahráli společně naše druhé album, Guiding Lights, došlo nám, že značnou část vokálů bude hodně náročné předvést naživo. Měli jsme před sebou nepřetržitý koncertní rozvrh a museli jsme se trochu šetřit, což platí u zpěváka dvojnásob. Kdežto ve studiu si můžeš dělat, co chceš. Zároveň jsme byli jako kapela relativně pozadu, protože jsme nezačali pořádně koncertovat až do vydání druhého alba. Není divu, že jsme se dostali do takové situace, navíc když jsme se chtěli během psaní a nahrávání pořádně předvést. Až pak ti dojde, že jsi občas nahrál něco, co je nad rámec tvých schopností. (smích) Nicméně raději to risknu a budu si užívat ty kouzelné momenty, než abych hrál na jistotu. Stejně k tomu přistupuje Acle jakožto hlavní autor v Tesseract a Danovi také rád naloží. Ten se s tím pak musí poprat po svém. (smích)
Jaké jsou vaše nejbližší plány v rámci Evropy?
Jedeme primárně do Německa během října na festival Euroblast, po kterém bude následovat asi třítýdenní evropské turné. Budeme mít relativně intenzivní rozvrh, ale zase budeme mít možnost představit hodně nového materiálu, takže se už nemůžu dočkat reakcí diváků.
