Bubeník a skladatel Kaz Rodriguez přijel na podzim zahrát do Prahy na festival Festiwall. V jednom nabitém dni představil své vlastní kompozice v rámci sólové kliniky a odehrál koncert s kapelou kytaristy Alexe Hutchingse. Kromě toho jsme stihli i poučný rozhovor o hudbě, motivaci, emocích a synestezii.
Kaz Rodriguez je muzikant nové generace. Nestěžuje si na oslabování starých distribučních struktur a nedostatek peněz v hudebním průmyslu, naopak využívá moderní technologie ve svůj prospěch a nutno říci, že s úspěchem. Kaz, podobně jako třeba Anika Nilles, se proslavil skrze videa na YouTube, kde bubnuje do vlastních skladeb. A nejen to. Jeho nahrávky jsou tak originální a zajímavé, že si je přivlastnila celá řada dalších bubeníků velmi zvučných jmen, jako třeba zmíněná Anika Nilles nebo Aaron Spears, kteří zveřejnili vlastní verze bubenických videí s Kazovými podklady. Co víc si přát, než aby váš o generaci starší idol nahrál bicí do vašeho tracku? A hlavně, není krásné, že se to děje?
Mnoho muzikantů bojuje s motivací ke cvičení, střídají se u nich lepší a horší období. Když ale budete mluvit se skutečně světovými hráči, tak uslyšíte, že ti obvykle nepochybují. Pracovní morálka u nich není vynucená, ale je výsledkem nutnosti, neodolatelného puzení hrát na nástroj. Ani Kaz v tomto ohledu není výjimkou. Jeho příběh začíná typickým bubnováním na hrnce ve třech letech a výjimečný je hlavně těžkostmi, které jej čekaly v průběhu přípravy na profesionální dráhu. Dodnes podle svých slov těží z lekcí hry na malý buben, kterými v dětství prošel, ale vždycky jej lákala hlavně souprava. A protože nebyly peníze ani na nástroj, ani na učitele, půjčil si náctiletý Kaz ze školy floortom předělaný na kopák, k tomu snare a hi-hat a vydal se do centra Londýna vydělávat buskingem. Za pár měsíců měl vyděláno na svou první soupravu Tama Superstar a už tato příhoda svědčí o jeho obrovské oddanosti hudbě a bubnům.
První inspirací byly desky Prince a Michaela Jacksona, které se staly soundtrackem jeho dětství, později přibyli The Police a Stewart Copeland, jehož plakát byl pro Kaze motivací k pořízení bubnů Tama. Pozoruhodé je, že Kaz se již v šestnácti letech spojil s anglickým distributorem Tamy a velmi brzy se stal firemním hráčem. Kromě Tamy hraje na činely Zildjian a používá elektronické komponenty Roland. Výběr nástrojů je další oblastí, ve které drží Kaz prst na tepu doby, či spíše tento tep spolu s dalšími bubeníky (například Craigem Blundellem nebo Michaelem Schackem a mnoha dalšími) určuje. Jedná se o hráče, kteří neberou elektronické bubny a jejich součásti jako konkurenci, ale jako součást svého nástroje. Jsou zvyklí hrát na elektronickou soupravu (nutno říci, že mají pochopitelně přístup k jejich nejvyšším řadám) a používat ji v kombinaci s akustickými bubny. Ať už jako doplněk soupravy, kdy k akustickým bubnům přidávají sampler a pady, nebo například při nahrávání, kdy nahrávají v jednu chvíli akustický zvuk skrze mikrofony a zároveň pomocí triggerů midi stopu, do které je pak možné dosadit libovolné samply. Elektronické komponenty se pomalu začínají používat i u nás, a ať už se nám to líbí nebo ne, zřejmě se budeme muset naučit s nimi žít.
S Kazem Rodriguezem jsme si povídali na Festiwallu v pražských Modřanech. Kaz zde nejdříve na mobilním pódiu Roland Boss Truck předvedl své sólové vystoupení a večer pak zahrál na hlavním koncertu prvního dne v rámci doprovodné kapely kytaristy Alexe Hutchingse. Obě vystoupení byla odehrána na elektronické bicí Roland TD-50 a nutno říci, že zvukově je to opravdu obdivuhodný nástroj. Co mu chybí na dynamice a barvě tónu akustických bicích (a nechybí toho mnoho), to je bohatě vyváženo čistotou a prokresleností samplů. Kapely na Festiwallu hrály přes celkem úctyhodné PA a bubny přes něj hrály skutečně krásně. Při sólové předváděčce jsme si mohli vyposlechnout několik Kazových play-along skladeb, které ho proslavily možná víc než bubnování samotné; večer pak následoval skvělý jazzrockový koncert, na kterém sice bylo vidět, že muzikanti spolu hrají poprvé v životě, nicméně na zážitku to neubralo, a naopak bylo poučné vidět, jak se vyspělí muzikanti dokážou srovnat s nejistými situacemi na pódiu. Nutno dodat, že překvapivých situací nebylo mnoho, a celé vystoupení bylo ukázkou velmi promyšlené hudby a pokročilého muzikantství.
Pokud vím, tak ses většinu věcí naučil sám, je to tak?
Ano. Měl jsem pár lekcí, ale pak jsem neměl na placení hodin peníze, takže jsem se musel naučit, jak učit sám sebe. Myslím, že to mělo i výhody. Díky tomu, že jsem si nemohl dovolit soupravu, jsem cvičil na polštáře, a výsledkem toho je technika, kdy skutečně vyhrávám každý úder. Preciznost a čistota je při hraní na jakýkoliv nástroj zásadní a právě cvičení bez soupravy mi v tom hodně pomohlo.
Techniku máš skutečně perfektní a na svých videích to dáváš na odiv. Máš nějaký názor na odvěkou dichotomii technika vs. groove?
Moje videa jsou do značné míry určena pro bubeníky, proto tam možná trochu přehrávám. Nicméně groove je vždycky na prvním místě. Pokud nezahraješ sebejistý a zvukově pěkný jednoduchý čtyřčtvrťový doprovod, nemá smysl se pouštět dál. To platí i o polyrytmech, kterých také hraju hodně. Vždycky se snažím, aby měly pulz, aby posluchače roztancovaly. Když vystupuji na klinikách a na bubenických festivalech, mým cílem je rozhýbat diváky i v 7/8 nebo 5/4 rytmu. Protože to je na bubnování to hlavní. Když jsem začínal hrát na soupravu, měl jsem kamaráda, který tvrdil, že na liché rytmy nelze tancovat. Tak jsem si řekl, že ho přesvědčím, že to jde, a to mě motivovalo. Můžeš to vidět u současných technických metalových kapel jako Animals as Leaders. Hrají velmi složité věci, ale stále je to přístupné i nepoučenému posluchači. V naprosté většině případů je stále přítomen jasný pulz, a to je to co dává hudbě rytmický život.
Kromě bubnování ses proslavil play-along skladbami pro bubeníky. Jak je to s tvým vzděláním ve věci skládání hudby?
Samouk, opět. U všech skladeb, které jsem dnes hrál, je to tak, že vlastně nevím, jak fungují z hlediska hudební teorie, ačkoliv jsem si všechny nástroje nahrával sám. Mám jednu neurologickou zvláštnost, jmenuje se to synestezie. Když poslouchám nebo hraju hudbu, vidím tvary, barvy, textury a vrstvy. Při hraní mám jasný vizuální vjem a poznám, jestli jsou mé party a zvuk správně, nebo špatně. Když nahrávám své skladby, bubny jsou vždycky poslední. Nejdřív hudba, potom bicí. Na nahrávání mi stačí notebook a pětadvacetiklávesový MIDI keyboard, který s sebou všude vozím. Nemusíte mít žádné převratné vybavení, stačí počítač a hlava, která dokáže rozlišit dobré od špatného.
Synestezie je pro hudebníka celkem požehnání, ne?
Určitě je to výhoda. Zásadně to pomáhá vizuální představivosti. Rád používám činely tyou stack, a dokonce je to tak, že pokud zahraju najednou například stack, jehož zvuk vnímám jako modrý, a crash který je žlutý, složí se barvy do zelené. Pokud hraju správné party, které se do hudby hodí, pak to i vypadá pěkně, a naopak. Částečně jsem to tak měl vždycky, ale nejvíc se synestezie aktivovala kolem osmnácti devatenácti let. Začal jsem vidět barvy ve všem, ve zvucích, v lidech, v každé věci, kterou smyslově vímám. V tu dobu jsem začal skládat hudbu. Za život jsem napsal přes osm set skladeb a díky synestezii mi nikdy nevyschne inspirace. Například teď jsem potkal tebe a hned bych o tom mohl napsat píseň, najít zvuky a melodie, které budou mít stejnou texturu a barvu, jakou vidím v tobě. V podstatě jsou to všechno emoce, protože umělci jsou velmi emocionálně založení lidé. Všechny věci, které vnímáme, mají nějaký emocionální náboj a pro mě zároveň i vizuální podobu.
Synestezie (z řeckého syn- = spojení a aesthesis = cítění, vjem) je sdružení vjemů dvou nebo více tělesných smyslů. Jde o způsob vnímání , kdy původní vjem jednoho smyslu vyvolá vjem smyslu jiného, resp. je k původnímu přiřazen (zdroj: Wikipeda). V Kazově případě to znamená propojení zvukových a vizuálních vjemů (zvuky mají barvy). Existuje nespočet kombinací vjemů, například písmena mohou mít barvy, číslice osobnostní charakteristiky, slova můžou asociovat chutě a tak dále. Nějaká forma synestezie se projevuje asi u pěti procent lidí.
Často hraješ na elektronické bicí. Myslíš, že mohou nahradit ty akustické?
Do značné míry ano. Ovšem největší potenciál vidím v jejich kombinování a to je cesta, kterou se snažím jít. Mám soupravu Roland TD-50, používám pad SPD-SX a pomocí triggerů RT-30 propojuji kopák a snare s padem SPD-SX. Primárně mi jde o mohutný subbasový zvuk kopáku a clap (tleskání) na bubínku, ale rád s tím experimentuju. Jednoduše řečeno jde o to, abys nepřišel o práci, když přijde na to hrát elektronickou hudbu. Kromě toho je to velmi pohodlné, nemusíš každý den ladit bubny, protože sampl je vždycky stejný.
Tradiční závěrečná otázka: Jaké bubeníky, muzikanty či obecně umělce bys našim čtenářům doporučil?
První mě poněkud sebestředně napadá Sinead Harnett, což je skvělá zpěvačka, se kterou momentálně vystupuji. Co se bubeníků týká, mám to štěstí, že hrdinové mého dětství jsou nyní mými přáteli, například Chris Coleman, Aaron Spears, David Garibaldi... Určitě bych taky měl zmínit velkého propagátora elektronických bubnů Michaela Schacka, který mě inspiroval k propojování elektronických a akustických souprav. Na současném věku internetu je skvělé to, že lze okamžitě komunikovat s kýmkoliv a mažou se tradiční hranice mezi amatéry a profesionály. Pod mým společným videem s Anikou Nilles si povídal Benny Greb s úplně neznámými bubeníky, najednou jsme v tom všichni spolu, od největších hvězd po nadšené amatéry. Díky internetu jsem poznal osobně muzikanty, kteří mě od dětství inspirovali a kteří teď hrají mé skladby. Jedním z mých idolů je bubeník Michaela Jacksona Jonathan Moffett. A když jsem byl na obálce časopisu Rhythm, tak on moji fotografii nasdílel s poznámkou, že jsem jeho oblíbený bubeník z nastupující generace. Důležité je být sám sebou a nesnažit se imitovat jiné. Pak si tě všimnou i tví hrdinové, pomůžou ti, spřátelíte se. Internet je pro bubenickou komunitu požehnání.
