Rozhovor je tentokrát s britským breakbeatovým duem Stanton Warriors, které patří k uznávané světové špičce. Interview probíhalo těsně před jejich vystoupením v Praze. Dominik (25) a Mark (26), původem z Bristolu a Devonu, jsou hudebními veterány. Oba mají za sebou hudební vzdělání - Dominic Music Colledge v Londýně a Mark Salford University, studium elektronické hudby. Výrazně zabodovali svým prvním albem The Stanton Sessions (2001), našlapaným energií a originálními nápady. Stanton Warriors si začali svou hudbou vydělávat na chleba zhruba před třemi lety. Je tu tedy jistá záruka, že ještě alespoň několik let bude jejich tvorba nezávislá na současných komerčních trendech a zůstanou převážně v undergroundu - v klubech a na hudebních festivalech. Protože jejich hudebním cílem byla od začátku ulice, vybrali si podle toho i jméno. Stanton Warriors plc. je britská firma vyrábějící poklopy na kanály (u nás - k radosti všech řidičů - zásadně umisťovaných na ta nejméně viditelná místa).
Jak jste se dostali k hraní? Co vás nejvíce motivovalo?
D:
Jak vypadalo tvoje vybavení v době, kdy jsi začínal, a jak vypadá technika, na které hrajte dnes?
D: Začínal jsem na jednom strašném gramofonu s regulací otáček a pitch shifterem. Ten gramofon byl tak křehký, že jsem s ním musel zacházet opravdu hodně jemně. Neměl jsem tehdy peníze, nemohl jsem si dovolit nic jiného a převážnou část financí mi "sežraly" desky. Teď mám doma gramofonů minimálně čtyřicet, ale nehraji samozřejmě na všechny. Na vystoupení s sebou gramofony nevozíme, vždycky nám je zajistí klub, kde vystupujeme. Vozíme si ale laptop, který se chová jako třetí gramofon. Každý hrajeme tedy na gramofony dva a Mark má ještě navíc zmíněný laptop převážně na efekty a samply.
Jak vypadá proces vaší tvorby?
D: Nehrajeme jako většina DJs tolik improvizovaně a neplánovitě. Protože jsme dva, je nutná jistá míra spolupráce a musíme se tedy domlouvat, jak a co budeme hrát. Hrajeme spolu ale už dlouho, takže si už občas i beze slov rozumíme. Když si připravujeme sety na turné, hodně jednotlivé prvky a rytmy zkoušíme na lidech. Třeba Mark přijde ve středu s nějakým nápadem, do soboty ho pilujeme, a pak to jdeme odzkoušet do jednoho z klubů v Londýně, ve kterém občas hrajeme.
M: No a podle reakce lidí to buď ještě vylepšíme, nebo radši zapomeneme. Když jsme dělali naše remixové album The Stanton Sessions, mělo tak obrovský úspěch právě díky tomu, že jsme skoro všechno nejdříve nechali prověřit v klubech, jaká na to bude reakce lidí, a teprve potom jsme to vydali jako desku. Své sety také musíme přizpůsobit obecenstvu. Někdy, když hrajeme třeba v housovém klubu, musíme reagovat tak, aby se všichni dobře bavili, a hrát set, který je více do housu. Jindy hrajeme mnohem víc agresivně. Nejde mít jeden set a ten omílat všude, kam přijedeme. Několikrát se nám také stalo, že jsme hráli opravdu zajímavý set plný agresivních rytmů, které musí každého chytit, a vždycky jsme s ním měli velký úspěch. Právě párkrát, myslím v Německu, byla reakce obecenstva velice chladná. Po nás nastoupil místní DJ, nehrál moc dobře, jednotlivé kusy mu na sebe rytmicky nenavazovali, ale hrál takové ty laciné, rychlostně a melodicky gradující prvky, které už jsou dávno z módy, a celý klub z něj byl nadšený.
Myslíte si, že hraní na hudební nástroj je srovnatelné s DJingem?
M: Už od dětsví, asi od deseti let, kdy jsem se poprvé dostal ke hře na kytaru, mě fascinoval Prince. Uměl hrát na 32 nástrojů, a já jsem si vždycky říkal, že tohle je můj cíl. Bylo mi jasné, že 32 nástrojů je skoro nedosažitelné množství, ale aspoň jsem si byl jist, kam se budu dál ubírat. Po studiu na Salfordu jsem se definitivně rozhodl věnovat té elektronické části hudebního spektra. Myslím, že se dá jen velice těžko posoudit, jestli je hra na nástroj složitější. Je to asi jako se vším. Vždycky se najde špatný muzikant a špatný DJ a dostat se na vysokou úroveň stojí stejné úsilí jak muzikanta, tak DJe. Když na to půjdu racionální úvahou a přidám k tomu vlastní zkušenost, hráč na nástroj má mnohem více prostoru se vyjádřit. Naproti tomu DJ bude vždy jen interpretovat práci někoho jiného (tedy pokud si nezačne hudbu dělat sám jako třeba my), a je tedy pro něj mnohem složitější ukázat své umění a schopnosti. Obecně se dá říci, že klasický muzikant hraje podle not, nebo si začne hudbu skládat sám. DJ naproti tomu chodí po obchodech, bazarech a hledá na internetu a kupuje desky, jejichž fragmenty a části po smíchání s dalšími deskami pouští obecenstvu. Desek k sehnání je nepřeberné množství a DJ má hodně prostoru k výběru právě té desky, která se mu líbí. Trh s vinily totiž naštěstí ještě není tak komerční. Jen velice málo komerčních umělců vydává svá díla na vinylech, protože vědí, že lidé, kteří poslouchají gramofonové desky, jsou na trošku jiné úrovni a na svém Technicsu za tisíc dolarů by si nikdy nepustili třeba Britney nebo Jenifer Lopez.
Co byl zatím nejtěžší okamžik vaší kariéry?
M: Asi období před pár lety, hned po skončení univerzity, kdy jsem pracoval ve studiu v Camdenu. Byly to noční šichty, od deseti večer do deseti ráno, a když si na to teď vzpomínám, nedělal jsem nic jiného než vaření kafe a mytí popelníků. Měl jsem ale děsný dluhy a potřeboval jsem práci.
Jak jste se naučili vše, co umíte teď?
D: Já jsem se skoro všechno naučil metodou pokusů a omylů. Můj první kontakt s elektronickou hudbou byl v dvanácti letech. Už jsem to říkal na začátku našeho rozhovoru, Bristol je děsně hudební město. Velice často se stávalo, že někdo, jehož otec vlastnil louky kdesi za městem, uspořádal párty a sound system pod širým nebem pro 1500 lidí, a nakonec se jich ukázalo 15 000. Byla tam neskutečná atmosféra, a tehdy jsem se rozhodl, že do toho půjdu taky. Začátky byly těžké, ale nakonec jsem hrál i v legendárních klubech, jako je Hacienda nebo Lakota Club.
M: Já jsem se základy elektroniky naučil ve škole, ale nakonec jsem zjistil, že to podstatné, o co tu doopravdy běží, se ve škole naučit nedá; a skončil jsem skoro jako Dominik tak, že jsem se postupně učil sám.
Co vás odlišuje od ostatních DJs hrajících a remixujících breakbeat, jako Stereo MCs, nebo Roni Size?
D: Máme takovou filosofii, že je mnohem důležitější výsledek než originál, který remixujeme. Není to tedy o tom, že bychom se vytahovali s novým modulátorem nebo plug-iny, tak, jak to dělá několik nejmenovaných remixerů. Zjistili jsme, že se postupem času stala elektronická hudba stereotypní a nezajímavá. To jsme se snažili změnit a to je vlastně, co The Stanton Sessions doopravdy je. Nechci, aby to znělo vychloubačně, ale podle reakcí obecenstva v Miami, Austrálii, Jižní Africe, Barceloně, Moskvě a po celé Anglii byl náš předpoklad o současné elektronické hudbě správný...
Doufám, že jste ocenili další z výletů do oblasti elektronické alternativní hudby. Reakcí a názorů ale není nikdy dost, a proto vás vyzývám k dalším kritikám. Posílejte na níže uvedenou mailovou adresu. Je Muzikus místem, kde by měly vycházet informačně hodnotné články touto formou a o podobné tématice a reflektovat tak změny, které přináší vývoj i do oblasti hudby, nebo by měl Muzikus zůstat konzervativním médiem, které se snaží zuby nehty bránit postupu doby?
Break It!
V tomto čísle se přesuneme od tématu hiphopu, kterému bylo věnováno několik článků v číslech předešlých, k žánru velice blízkému, česky nazývanému lámané beaty. Jak a kde se breakbeat objevil poprvé?
Vznik breakbeatu je zasazen zhruba do období pozdních šedesátých a raných sedmdesátých let . Místo, kde se breakbeat objevil vůbec poprvé, byl stejně jako u hiphopu newyorkský Bronx a hlavní postavou, stejně jako u hiphopu (viz. Muzikus 7/2003 -, strana 61) muž jamajského původu, občanským jménem Clyde Campbell, spíše známý pod pseudonymem DJ Kool Herz. Vraťme se teď do roku 1974. Vše se odehrává v klubu Fever, kde se hraje velice populární Disco a pozdní Funk. Několik lidí vždy stálo trošku stranou, zřejmě neuspokojeni klasickým tancem, a aby na sebe upoutali pozornost, čekali na svou šanci předvést svou vlastní taneční kreaci. Už tehdy se objevovali výrazné rytmické části, při kterých tito exhibicionisté předváděli první breakdance. Právě při vystoupení DJ Kool Herze nebyli tito tanečníci přehlédnuti. Aby měli vystoupení co nejdelší, podařilo se Herzovi jako velký experiment pomocí dvou gramofonů a mixážního pultu do sebe zamíchat výrazně rytmické části dvou odlišných disco skladeb. Tak tedy vznikl další z moderních hudebních stylů, kořen hiphopu, předek drum&bass a jungle a v podstatě v nezměněné podobě tak přetrval breakbeat až do dnes.
