K tanci a poslechu - Minulost, současnost a budoucnost bigbítových tanečních zábav u nás

"Mámo, ti hráli, a těch piv" - říká mladík předvojnového věku a s chutí polyká vydatný slepičí vývar "na spravenou" u masivního stolu pokrytého omyvatelným ubrusem v kuchyni venkovského stavení. Píše se dejme tomu rok 1985 a matka si svého potomka měří přísným, leč chápavým pohledem. On pak má hlavu ještě plnou protivínské desítky, zelené, rockových rifů a nemotorných zážitků s Janou z vedlejší vesnice. Tak jako o sobotě minulé a o sobotě příští vyrazil i včera do blízkého okolí na taneční zábavu. Teď odkládá lžíci a po okraj plní hořčičnou sklenku červenou limonádou Pomo.

Ne, bylo by nespravedlivé a krajně zkreslující dehonestovat a ponížit někdejší, a s lety pomalu upadající fenomén rockových tanečních zábav pouze na takovýto žánrový obrázek. Je toho opravdu mnoho, zač česká rocková muzika vděčí těmto pátečním a sobotním večerům nazývaným na Moravě bigbíty, na jihu Čech tancovačky či zábavy, na západě zábavky, nebo třeba na chotěbořsku šmiky. Rockové taneční zábavy měly, a v dohasínající míře mají, dokonce i zásluhy v oblasti sociologické či společenské, jichž se v následujících řádcích rovněž dotkneme. Ze všeho nejvíc nás bude ale zajímat pohled muzikantský. Čím byly, nebo nebyly prospěšné pro bezmála dvě či snad tři generace rockových hudebníků, jaké peripetie je provázely, proč tak náhle ztratily svou pozici, jaké bývaly v minulosti, jaké jsou dnes a co je čeká do budoucnosti.

Tančilo se vždycky

Člověk jako tvor společenský má od nepaměti přirozenou touhu se sdružovat a setkávat, nejraději při příležitostech neformálních. A stejně od nepaměti je takovéto sdružování a setkávání úzce spjato s hudbou a tancem. Už ve staletích předcházejících bylo naprosto běžné, že ve městech se lidé scházeli o nedělích v nejrůznějších zahradních restauracích, posléze i zábavních parcích, užívali si pospolu volných chvil, seznamovali se a za zvuku promenádních hudeb a orchestrů se na parketě oddávali tanci. Ve venkovském prostředí bylo zase zcela běžné, že se po pracovním týdnu převlékli do svátečního a vydali se do místní hospody k muzice. Tady získávali prostor místní hudebníci, vyhrávající na svatbách, pohřbech a jiných společenských příležitostech. Vznikaly tak místní kapely nejrůznější úrovně, a krom jiného tak měly tancovačky a zábavy neoddiskutovatelný přínos k šíření obecné muzikálnosti národa českého. S nástupem rock´n´rollu a bigbítu na sklonku 50. a na začátku 60. let se začal pozvolna rodit další trend. Z dobových materiálů a vzpomínek této muzikantské generace je obecně známo, že společnost těmto "výstřelkům západní kultury" zrovna nepřála, a tak se rock´n´rolloví a bigbítoví hudebníci s vypětím sil prosazovali spíše ve velkých městech, kavárnách, tančírnách a rodících se klubech. Venkov v tomto období zůstával ještě poměrně tradiční a beatový boom konce šesté dekády jej zasáhl spíše menší měrou. Pak se ale situace razantním způsobem otočila. Úctyhodně našlápnutá a slibně se rozjíždějící československá rocková scéna, která se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let mohla skutečně pyšnit svou evropskou úrovní, začala rychle dostávat přes prsty. Počínající normalizace systematicky likvidovala profesionální rockové kapely, městské prostředí se začalo této muzice uzavírat. A tak se od začátku sedmé dekády začíná psát úplně nová éra tanečních zábav. Zjednodušeně řečeno, rocková muzika se masovou měrou začíná stěhovat na venkov. Kapely tu suplují to, co se nedá volně koupit na deskách, zejména zahraničních, natož pak vidět na pódiích.

Zlaté časy tancovačky aneb není všechno zlato co se blyští

Ponechme teď stranou další obecný chronologický postup a zaměřme se na podstatnou část 70. a 80. let, na dobu, kterou z jistého pohledu můžeme považovat za zlaté časy české rockové tancovačky. Pojďme se zcela konkrétně podívat na to, jak vypadal život muzikanta, který v této době a v tomto prostředí hrál. Postupem času se ustálil systém, který se bude dnešnímu mladému muzikantovi zdát možná až neuvěřitelný. Co do struktury byl tento systém totožný ve městech i na venkově, ale ve druhém případě bylo přece jenom znatelně snazší v něm bruslit. Pakliže v dané době vznikla kapela, její první nezbytnou metou, podmínkou, bez které nelze, se stalo magické slovo zřizovatel. Existence kapely ji sama o sobě neopravňovala prakticky k ničemu. Mohla sice být zařazena do kategorie ZUČ, tedy zájmově umělecké činnosti, ale to jí umožňovalo tak leda zahrát si na školní besídce. Aby získala možnost zahrát si skutečně na veřejnosti, a to dokonce za úplatu, musela absolvovat kvalifikační zkoušky. K těm se ovšem nemohla přihlásit sama. Musela mít zřizovatele, to znamená nějakou organizaci, ať už místní kulturní dům, závodní klub nějakého podniku či jinou instituci, která kapelu vzala pod svá křídla, dodala jí v očích kulturních úředníků oficiality a samozřejmě za ní také nesla odpovědnost. Vybavena zřizovatelem se pak kapela mohla přihlásit ke kvalifikačním zkouškám. Pro oblast poloprofesionální tyto zkoušky pořádala okresní kulturní střediska, v Praze obvodní kulturní domy. Po absolvování kvalifikačních zkoušek se muzikant, který to štěstí měl, stal tzv. lidovým hudebníkem. Kvalifikační zkoušky u OKS byly kapitolou samy pro sebe. V komisi zpravidla zasedali místní prověření hudebníci, členové prominentních dechovek, nevalných místních symfonických či tanečních orchestrů a okresní kulturní harcovníci. Kapela předkládala seznam minimálně dvaceti skladeb, z nichž pro tento účel rozumně vyřadila všechny tvrdší kousky, omezila převzaté skladby západní provenience a pečlivě si vybrala tři nebo čtyři písně, jimž udělila hned několik názvů, aby si je porotci prostě museli vybrat. O teoretické části zkoušky byla mnohde vyprávěna spousta pikantních podrobností a o pár stránek dál se o nich výstižně zmiňuje Petr Kolář. Kýžený průkaz lidového hudebníka a tzv. Pověření k vedení hudebního souboru pro kapelníka pak zařadil kapelu do jedné ze tří skupin, kdy honorář, a to až do roku 1989, činil 15, 20 nebo 30 Kčs, podle výše skupiny. A pak už nezbývalo než doufat, že cestou z tancovačky fanoušci neohnou dopravní značku, nevytrhají patníky nebo nevyvedou jinou nepředloženost, díky níž by kompetentní orgány činnost kapely zase zastavily.

K tanci i poslechu

Ani vlastní uspořádání taneční zábavy nebyla věc jednoduchá. I tentokrát k tomu bylo potřeba razítko oficiální organizace, ať už svazu žen, zahrádkářů, požárníků, či vesnických organizací SSM. Takové vesnické organizace SSM byly zpravidla dobově paradoxní záležitost. V obci se domluvilo několik mladých lidí, zařídilo si tento statut, na místní parket nebo do sálu místní hospody pak měli možnost zvát si své oblíbené bigbítové kapely. Za stržený peníz pak obvykle opravili nějakou prostoru v obci, dali jí oficiální název Klubovna, a najednou bylo kam chodit dělat mejdany, či vodit známosti z poslední tancovačky. O uspořádání zábavy nicméně museli žádat na národním výboru dlouho dopředu, předložit vyplněný rozsáhlý dotazník přezdívaný Povolovačka, plný vesměs nesmyslných dotazů a do poslední chvíle čekat, jak to všechno dopadne. Bigbítové tancovačky tak probíhaly skutečně na nejrůznějších místech. Od malých hospodských sálků, přes sály kulturních domů, až po letní parkety. V tomto ohledu se lety vykrystalizovala řada míst, která byla pro rockové kapely opravdu prestižní. V běžných sálech na místních kapelách nebyla žádným velkým překvapením návštěvnost od tří set diváků víc. Ale byly i parkety, kde pravidelně návštěvnost překračovala tisícovku. Stejně tak postupně krystalizovala i hierarchie tancovačkových kapel. Vedle formací okresního formátu se na zábavových pódiích celé republiky objevovala zavedená jména typu Brutus, Odyssea, Benefit, Markýz John, Orient, na jihozápadě Čech pak třeba Bowle, Kečup, Sifon, na Moravě Reflexy, Argema, Premiér a další. Subkultura tanečních zábav tak do značné míry suplovala přirozené prostředí rockového dění na západ od našich hranic.

Je to ostuda?

Z muzikantského pohledu nelze opominout skutečnost, že tu a tam bylo a je na tancovačkového muzikanta nahlíženo skrz prsty jako na hudebníka poněkud méněcenného. Po pravdě řečeno, pokud se nejedná o naprosto neosobní soubory, hrající bez jakéhokoliv osobního vkladu cokoli a kdekoli systémem, kterému se říkalo tři na tři (tři tzv. moderní a tři lidovky), je to pohled silně zkreslený. Hraní na tanečních zábavách vedle naznačených aspektů poskytovalo, a v drobné míře dodnes poskytuje, muzikantovi nezanedbatelnou profesionální školu. Školu, která začíná balením šňůr a nakládáním aparatury, přes nutnost čtyři, pěti a někdy i více hodin komunikovat s publikem a bavit ho, po sjednání výsledného honoráře. Školu, která dává možnost otrkat se, zvyknout si na hraní před lidmi, ale i práci v kapele a vzájemnou komunikaci. Ne nadarmo prošly tancovačkovými začátky řady renomovaných muzikantů. Namátkou připomeňme třeba jihočeský Fantom, svého času s bubeníkem Jiřím Zelenkou a klávesistkou Vendulou Kašpárkovou, v téže provenienci začínal Roman Dragoun, v Mahagonu získával své předkatapultovské ostruhy Oldřich Říha a s ním i Jiří Šindelář. Apostrof znamenal první rockové kroky po jevišti pro Vlastu Redla a výčet by mohl dál pokračovat. Je pochopitelně i řada hudebníků, kterým pravidelné hraní a jistý stereotyp, jemuž se tancovačková kapela chtě nechtě nevyhne, otupily další ambice a zastavily další muzikantský vývoj. Ale i v této oblasti obzvláště platí, že každý je svého štěstí strůjcem a jedná se především o otázku individuálního přístupu.

A co dál?

S blížícím se koncem osmé dekády a jistým opatrným uvolňováním se začaly postupně objevovat i nové možnosti pro kapely domestikované na rockových tancovačkách. Své demokazety nahrávaly v prvních soukromých studiích, častěji se otevřela i nahrávací studia krajských stanic Českého rozhlasu, sem tam se na černém vinylu objevily i nahrávky kapel jako Natural, Odyssea apod. Na venkově se začaly také rodit první festivaly, po krajských městech putoval Rockfest, a kapelám se tak trochu zablýsklo na lepší časy. Paradoxně právě skutečné uvolnění po roku 1989 učinilo fenonénu rockových tancovaček přítrž. O praktických důvodech bude také leccos řečeno v rozhovorech. Souhrnně vzato se ovšem takřka vyprázdnily třeba sály v tradičních výspách západních a jižních Čech. Trochu jiný byl porevoluční vývoj na jižní a střední Moravě, kde se zpočátku 90. let začaly místní kapely spojovat se silnými sponzory, vydávat u velkých firem, pronikat do rádií i televizních hitparád. To byl třeba případ zlínského Premiéru s Renčovým klipem Hrobař. Ale i tady boom postupně utichl. Z mnohých léta fungujících kapel se staly zavedené značky jako v případě Argemy, nebo již zmíněného Premiéru, kde se postupně střídají hudebníci bez zásadnější celistvosti a kontinuity. Novým modelem je pak společné vystupování lokálních kapel, které ve svém regionu předskakují a dohrávají po vystoupení skupin jako Olympic, Katapult či Turbo, a vzniká tak jakýsi koncertně zábavový hybrid. Nelze tvrdit, že nová dospívající generace by na rozdíl od bezpočtu generací předcházejících ztrácela chuť společně se setkávat a společně se bavit. To jenom někdejší fenomén rockových tancovaček vystřídaly fenomeny nové, ať už masivně navštěvované technoparty, nebo desítky každoročních letních festivalů. I přesto ale stále ještě vznikají další kapely, i přesto se tu a tam o pátcích a sobotách na venkovských jevištích hraje bigbít a lze jen doufat, že docela neutichne. Byla by to nenahraditelná škoda pro obě strany, diváky i muzikanty.

Václav Běhavý: Dokud budou muzikanti, budou i tancovačky

Bez uzardění lze konstatovat, že západočeská kapela Odyssea je doslova synonymem poctivé české bigbítové tancovačky. Bylo by nespravedlivé konstatovat, že synonymem jediným, ale faktem zůstává, že kapel se srovnatelným postavením, tradicí, zvučností jména a setrvalou kvalitou bychom vedle Odyssey našli skutečně jen velmi malou hrstku. Odyssea patří k fenoménům českých rockových zábav od raných sedmdesátých let. Jako čelná představitelka této kultury prošla jejich boomem, přežila útlum jejich popularity v deváté dekádě a je aktivní dodnes. Zpívající kytarista Odyssey Václav Běhavý má navíc pohled na českou bigbítovou tancovačku zdvojený. Na patnáct roků už provozuje v obci Pole, nedaleko Blatné, na pomezí západních, středních a jižních Čech prostornou usedlost čítající penzion, hospodu a stodolu, upravenou na sál pro koncerty i divadla a samozřejmě také taneční zábavy. Právě Václav Běhavý tudíž může na minulost, současnost i budoucnost české bigbítové tancovačky nahlížet obzvláště zblízka, detailně a všestranně.

Bylo už řečeno, že Odyssea jako kapela je stále aktivní. V jaké sestavě a jak často se teď objevuje na pódiích? Odyssea teď existuje v několika variantách. Důvodem je možná to, že teď chodí méně lidí, což považuji za generační záležitost, protože už nám, konec konců, všem táhne na šedesát. Druhý důvod je to, že jsem hodně uvázán ke svému penzionu, hospodě, k akcím, které tu pořádám a které bývají především o víkendech. Odyssea teď existuje jednak jako Odyssea klasik, což je klasická sestava s Andrejsem a Cimburou, ovšem většinou s jiným bubeníkem, protože Lokajíček má jisté problémy a ne vždycky to s ním dost dobře jde. Pak existuje Odyssea Forever, kde jsou dva původní členové, tedy Cimbura a Andrejs, bubeník z bývalé Pohody, který v prvním případě zaskakuje za Jirku Lokajíčka. Je tam navíc klávesista, ale nejsem tam já. Pak existují dva Odyssea revivaly v Sušici a v Turnově, se kterými si, když to čas dovolí, sem a tam zajedu zahrát. A pak ještě existuje Odyssea acoustic, což je akustická verze, Cimburovy písničky, už mají dvě cédéčka. Takže takhle funguje Odyssea. Pro tvoji informaci, třeba za červen Odyssea hrála čtyřikrát.

Když jsi se zmínil o tom, že chodí méně lidí, nemůže to být i proto, že oproti sedmdesátým a osmdesátým letům už taneční zábavy nejsou takový fenomén a mladí chodí třeba raději na diskotéky? No, já mám pocit, že mladí už nechodí pořádně ani na diskotéky. Ale abych se ještě vrátil k tomu, že Odyssea hraje málo, to znamená, že přijde tak tři sta nebo pět set lidí, což je dneska slušné. Ale je to právě proto, že hrajeme tak třikrát, čtyřikrát měsíčně, chodí na nás starší publikum a to by častěji nepřišlo. Musíme proto hrát poskrovnu, ale zato před plným sálem. A je v tom i další věc - potěšíme se nejen muzikou, ale i tím, že potkáme staré známé, zavzpomínáme.

Kdyby ses teď na úbytek lidí podíval ne očima muzikanta, ale člověka, který koncerty a taneční zábavy sám pořádá, jak by to vypadalo? Osobně největší úbytek pozoruji tak od roku 1999-2000. V devadesátých letech jsem mohl udělat docela neznámou kapelu a přišlo sem dvě stě lidí. Dneska udělám kapelu známou, dejme tomu jako Mňága a Žďorp, a přijde jich sto dvacet. Takže pro mě je to trend posledních let.

A v čem vidíš jeho příčiny? Myslím, že je to prostě stará muzika. Vznikla někdy v padesátých letech a mladí se s ní v dnešní době neztotožní. Hledají, ale já mám pochybnosti o tom, že by přišlo něco, co by je tak masově chytlo, jako se to stalo tenkrát nám.

Vraťme se ale teď zpátky k Odyssee. Pro spoustu lidí byly odjakživa kapely hrající na tanečních zábavách spjaty výhradně, a nebo alespoň z drtivé většiny, s převzatými písničkami. Odyssea postavila od začátku svou popularitu zcela na písničkách vlastních, a nebo jste zpočátku také sáhli k převzatým? Úplně na začátku ano, ale nebavilo nás je študovat, tak jsme dělali raději vlastní, které postupně ty převzaté vytlačily. Fakt je, že jsme skládali všichni, takže materiálu bylo dost. Ke dnešku má Odyssea, myslím, na dvě stě svých věcí. Z toho na deskách je jich asi šedesát a zahrát jich umíme čtyřicet. Je to paradox, protože revivaly hrají i některé naše věci, které my už neumíme.

Pokud se týká let před rokem 1989, působili jste celou dobu jako poloprofesionálové, nebo jste měli tendence se cele zprofesionalizovat? Byli jsme poloprofesionálové, jak se tehdy říkalo, lidoví hudebníci, až na sklonku komunismu se nám, zřejmě přes Petra Štěpánka, podařilo dostat pod agenturu Hradec Králové, kde jsme udělali zkoušky a hráli jako profesionálové. Ale nedovedeš si představit, co to bylo za vopruz. Opět absolvovat zkoušky, udělat komponovaný pořad... prostě hlouposti, navíc už to ani nemělo smysl. Do té doby jsme byli takzvaní muži v domácnosti, živili jsme se amatérským hraním, oficiálně stovkou za čtyři hodiny. Plzeňák se bál dát nám něco víc, tak jsme to, jako každá kapela, různě šidili, dopravou, velkým odhadem na amortizaci vlastní aparatury, takže jsme ve výsledku žili velmi slušně, ale honoráře byly ve skutečnosti hrozné. U profíků to vypadalo důstojněji, ti dávali čtyři stovky a ne stovku.

Kdy, v kterém období, podle tvého názoru, asi nejvíc kulminovala popularita Odyssey? Kdy se jí dařilo nejlépe? Bylo to vlastně v takových vlnách. Vždycky třeba dva roky útlum, kdy to vypadalo, že lidi už nechodí na zábavy, pak na tři roky obrovský boom, pak to šlo zase na chvilku dolů. Během třiceti let jsme zažili takových vln možná pět. Fakt je, že třeba v sedmdesátých letech jsme hodně začali jezdit do východních Čech. Stávalo se, že chodily dva, tři tisíce lidí, když bylo výjimečně pod tisíc, hodně jsme se divili. Hrávali jsme dvaadvacet až šestadvacet kšeftů do měsíce, oficiálně jako amatéři. Já měl razítko Odyssea, což se samozřejmě nesmělo, ale vzbuzovalo to respekt, takže jsem klukům, jako technikům, mohl proplácet refundace mzdy. My do práce nechodili, ale oni ano, a tak, aby s námi mohli jet třeba na Slovensko nebo na Moravu, refundovali jsme jim mzdu. O víkendech jsme hrávali zábavy, ve všední dny jsme hráli spíš ve větších městech koncerty. Někdy to byly i dvojáky nebo trojáky - Brno, Olomouc, Praha. V Praze se hrávalo hodně na kolejích.

Když zůstaneme u zábav, zkus porovnat publikum, jaké na ně chodívalo v sedmdesátých osmdesátých letech a jaké chodí teď. Abych mluvil o jiných kapelách, v tom jsem neobjektivní, protože i ty, které dělám u sebe v Poli, jsou vlastně naši vrstevníci, Vítkovo kvarteto, Zvláštní škola, Natural a podobně. U mladších kapel vlastně nevím. U těhle je to podobné jako s Odysseou. Přijde část mladých, patnácti, šestnáctiletých, to je tak deset procent, a pak se hlavně vracejí lidi mezi čtyřicítkou, padesátkou. Chodí prostě starší publikum. Mladší chodí spíš na party nebo tady vedle v Nepomuku na indickou muziku... Asi mají pocit, že jsou to polozakázané věci, jako jsme mívali pocit my, když jsme začínali s naší muzikou.

V 70. a 80. letech bylo naprosto běžné, že kapela jezdila na zábavy s vlastní aparaturou. Jak to vypadá v současnosti, jezdí se víc s vlastním aparátem, nebo se najímá technika, a nebo bývá technika na místě od pořadatele? Většinou se najímá, protože technika šla tak kupředu, že už by to kapely neutáhly. Znám kapely, které jezdí s vlastní technikou, ale moc jich není.

Když ty pořádáš nějakou zábavu nebo jinou akci u sebe na statku, najímáš si aparaturu? Najímám. Mám sice malý aparátek, ale ten by nebyl dostačující, a navíc v okolí je řada slušných zvukařů za dobré peníze.

Prozradíš mi, co to konkrétně znamená slušný zvukař za dobré peníze? Mám ho za levno, tak za dva a půl tisíce s nulovou dopravou, protože je tady odvedle, ale náš zvukař z Odyssey zvučí tak zhruba za čtyři a půl tisíce plus doprava Avií, což se pohybuje mezi deseti až dvanácti korunami za kilometr. Fakt je, že tyhle plzeňské zvuky jsou poměrně levné, vím, že jinde jsou dražší, ale jak lidi málo chodí, beztak budou muset jít dolů. Hraje spousta kapel, které z toho, co dostanou, zaplatí zvukaře, dopravu a jim dohromady zbude tak tisícovka na jejich vlastní benzín. Pro pořadatele se dá utáhnout kapela se vším dohromady tak do deseti tisíc. To je tak maximum, co jde zaplatit z návštěvnosti. To se většinou tady v okolí týká kapel, které hrají tak deset, patnáct let. V tom je určitá výhoda klubů, kde si můžou zahrát i kapely, na které přijdou tak akorát jejich kamarádi.

Jak vlastně ty osobně vidíš budoucnost bigbítových tancovaček? Myslím, že budou pořád. Sice v menší míře, bude jich ještě méně, protože návštěvnost se neudrží, ale kapely se budou pořád vracet, vznikat nové a budou hrát. Dokud budou muzikanti, budou i tancovačky.

Petr Kolář: Byla to škola k nezaplacení

Zpěvák Petr Kolář patří neoddiskutovatelně k nejoblíbenějším a nejvyhledávanějším osobnostem současné české populární hudby. Zároveň ale nutno přiznat, že asi málokterá z obdivovatelek a ctitelek jeho chlapské romantiky tuší, jak dlouhou muzikantskou cestu Petr Kolář urazil, než se octl na výsluní své nynější popularity. A nejednalo se jen o stovky a stovky hodin strávených na muzikálových jevištích od sborového zpívání v offstage až po hlavní role. Z hlediska našeho tématu jsou podstatná léta 80. a jejich přelom do let devadesátých, kdy Petr nabíral a upevňoval pěvecké zkušenosti na rockových zábavách nejprve s jihočeskými, posléze západočeskými kapelami. Ze všech jmenujme alespoň mimořádně disponovanou českobudějovickou partu Bowle, kapelu v mnohém osobitou, originální a nadprůměrnou. Na místě je tedy řada otázek spjatých s pohledy Petra Koláře nazpět.

Když se ze své nynější pozice ohlédneš zpátky k bigbítovým tancovačkám, v čem cítíš hlavní přínos, že jsi takovým obdobím prošel, co ses tu naučil, co získal a co důležitého sis odnesl do současnosti? Úplně nejdřív to pro mě znamenalo zásadní zlom, když jsem od bubnů šel k mikrofonu, protože na jihu nebylo moc zpěváků, na rozdíl od bubeníků. Alespoň tak mi to kluci řekli, já to oplakal, ale šel jsem za mikrofon. Druhý podstatný zlom byl nástup do kapely Bowle. Byli to kluci starší, vyhranější, měli už něco za sebou, jezdili po tancovačkách prakticky po celé republice. Byl tam i Jirka Malšovský, tehdejší člen C & K Vocalu, který měl veliké zkušenosti se sborovým zpíváním, a já se od něj hodně naučil. Ovšem nebyla to škola jen co do zpívání. Kluci byli velcí profíci, neexistovalo něco jako - zkouška je od tří, jsem v hospodě a přijdu ve čtyři. Tak to nebylo. Ctila se přesnost, profesionalita. Kapelník Tonda Couf tam míval pokladnu, dávaly se pokuty, co nakonec stejně skončily v hospodě. Ale byly tam tresty, sankce, a to nás vychovávalo k profesionalitě a disciplíně. Byla to pro mě velká škola a držím se jí dodnes.

Myslíš, že naopak dlouhodobé stereotypní hraní na tancovačkách může muzikantovi v něčem ublížit? Myslím, že je to individuální. Znám z těch dob spoustu zpěváků, co se skutečně na tancovačkách odrovnali. Byly to čtyř, pěti až šestihodinové štace, v sálech nahuleno, k tomu ty nejrůznější modely kouřostrojů, navíc nikdo z nás se moc nežinýroval, že by zrovna pil limonádu a někdo na to doplatil. Mě osobně to spíš posílilo. Ani s kouřením jsem se nikdy nijak zvlášť nešetřil, šel jsem do toho vždycky naplno a díky Pánu Bohu, že mi dal tak silné hlasivky, že to všechno vydržely. Já myslím že u mě se tím vším spíš zocelily. Ale jak říkám, je to hodně individuální.

Když zůstaneme ještě v dobách reálného socialismu, připadá mi, že kapely hrající na zábavách byly v určitém ohledu napřed. Nikdo se o ně nestaral, nikdo jim nesháněl práci, kolik hraní si dokázaly domluvit, tolik měly, tolik si vydělaly. Muzikanti se prostě museli starat sami o sebe dřív, než se tahle věc po roce 1989 stala všeobecnou. Máš taky tenhle pocit? Určitě ano. Fakt je, že jsme byli takhle na kapitalismus víc připravení. Všechno bylo na nás. Sami jsme si domlouvali kšefty, měli svoje světla, svůj zvuk, svůj autobus, o který jsme pečovali. Byli jsme samostatní v podstatě jakoby na volné noze, i když razítko v občance jsme mít museli. Měli jsme přehrávky, byli jsme to, čemu se říkalo lidoví hudebníci, a jako takoví jsme si mohli vydělat třicet korun na hodinu. Ale protože v tom všem byl tak trochu zmatek, nic nebylo pořádně legislativně ošetřeno, tak se to dalo třeba vylepšit přes cesťáky, amortizaci a tak. Prostě i v tomhle ohledu se člověk musel starat sám o sebe.

Zmínil jsi přehrávky, věc, která je pro dnešní muzikanty, kterým je dejme tomu pod třicet, v podstatě nepochopitelná, jak ty na ně vzpomínáš? Byla to na jednu stranu opravdu velice směšná věc. Seděla tam komise, která hodnotila, jak hraješ, a je jasné, co si asi může myslet o bigbítu sólista křídlovky z Budvarky. To nebylo všechno. Přehrávky měly i teoretickou, politickou část, kde se třeba ptali na jména prezidentů socialistických zemí nebo zemí Varšavské smlouvy. Takže jsi třeba nevěděl, kdo je prezident v Kazachstánu a neměl jsi šanci, i kdybys hrál jako Steve Vai, a to už taková sranda nebyla.

Mluvili jsme před chvilkou o nutnosti razítka v občance, nicméně do jaké míry myslíš, že bylo možné uživit se jako poloprofesionál, tedy oficiálně jako lidový hudebník hraním na tancovačkách? My jsme všichni chodili do práce. Možná to měly některé pražské kapely jinak, pak jsem se dozvěděl, že ano, že si skutečně šli jen pro razítko a do práce nemuseli. My tam poctivě docházeli od pondělka do pátku a těšili se na víkendy, až si zahrajeme. Člověk si trochu přivydělal, ale upřímně řečeno, když dostaneš v pátek tři kila, v sobotu taky tři kila, zmizí to jak nic. Mám pocit, že jsme to tam většinou nechali. Navíc v Soběslavi byla tehdy, myslím, jediná nonstop hospoda v Čechách, a tam jsme se zpravidla zastavovali, ať jsme jeli odkudkoliv, a tam obvykle zůstaly honoráře a možná i něco navíc.

Podívejme se teď na tancovačky z trochu jiného úhlu, který je pro tohle téma důležitý. Je nepřehlédnutelné, že ubývá rockových zábav i publika na nich. V čem vidíš hlavní důvody, proč tomu tak je? Nevím, můj subjektivní názor je, že po revoluci se sem navalila hrozná spousta hudby, lidi měli možnost si hudbu nakupovat a taky jí začít pouštět masovou měrou na diskotékách. Nejdřív to začalo v hospodách, pak diskoték přibývalo a najednou se na nich hrála hudba, která se tu dřív nedala sehnat a hrály ji živě jen kapely na zábavách. Teď si ji ale lidi mohli poslechnout z "cédéček" s reálným soundem, zapomněli na živý element, na kluky s kytarama a DJové je takhle postupně vytlačili. Na druhou stranu mi připadá, že ale ta nejhorší krize je pryč, že kapely zase začínají hrát a lidi chodit, i když v mnohem menší míře, než to bylo třeba v 80. letech. Vrací se to, ale tak, jak to bylo, to už asi nikdy nebude.

Myslíš si, že nasbíráním prvních muzikantských zkušeností s oblíbenou, byť lokálně oblíbenou, tancovačkovou kapelou může člověka nějakým způsobem připravit i na to, aby unesl eventuální velkou a celonárodní popularitu? Určitě. V podstatě je ta popularita úplně stejná. Rozdíl je jenom v tom, že v prvním případě tě zastavilo pět lidí na Lannovce v Budějicích, v tom druhém jedeš do Ostravy, hlásí se k tobě pumpařka, v Ostravě na ulici přijdou další lidi a ptají se tě, jak se máš, a tak je to i v Plzni, v Brně... A člověk ví, že i to má svoje hranice. Jenom to nejsou hranice několika okresů, ale dejme tomu republiky. Všechno má svoje hranice. A to jsou zkušenosti, které jsou k nezaplacení. Přijde mladý člověk, vyjede z nějaké soutěže jako Superstar a najednou se na něj navalí strašně lidí, strašně novinářů, strašně energie... To my jsme tenkrát neměli, všechno bylo velice pozvolné a mohli jsme se s tím vyrovnat. Oni nemají ani čas se na to připravit. Hustí do nich, že jsou nejlepší, nejlepší, nejlepší, ale potom stojí na vlastních nohách a nevědí co s tím, protože už jim nikdo neříká, že jsou nejlepší. Takže je pravda, že i v tomhle ohledu jsem vděčný tomu, čím jsem prošel na zábavách, protože to byla příprava, byla to výchova a ta je k nezaplacení.

Pavel Skok: Všechno je jinak

Nejen kapely celorepublikově zvučných jmen brázdily v sedmdesátých a osmdesátých letech víkend co víkend pódia venkovských rockových tanečních zábav. Pestrá, široká každotýdenní nabídka, kam zajít na tancovačku, byla opřena především o kapely s regionální působností. O takové, co neúnavně obkružovaly nejbližší okolí. Při troše štěstí a patřičné dávce vůle postupně rozšiřovaly svůj akční rádius a pronikaly k dalšímu a dalšímu publiku mimo svou původní, domácí lokalitu. Jedním z mnoha příkladů takových poctivých pěšáků rockové tancovačky může být jihočeská kapela RTG. Vznikla v Týně nad Vltavou v první polovině 80. let. S jistými personálními proměnami působila do roku 1991, aby se po jedenáctileté pauze a pod novým názvem Rentgen zase vrátila. Pojícím prvkem po celou dobu zůstává zpívající kytarista Pavel Skok, který tak, obrazně řečeno, podruhé vstoupil do téže řeky, která už ovšem, po jedenácti letech, rozhodně nebyla tatáž. I v jeho případě se tudíž nabízí možnost zajímavého pohledu a srovnávání bigbítových tancovaček včera a dnes.

S původní kapelou RTG jste přerušili činnost na samém prahu 90. let, mělo to i nějakou souvislost s tím, co se všeobecně dělo s bigbítovými tancovačkami? V podstatě ano, těch důvodů bylo víc. Jednak se otevřela spousta možností, takže dva z nás šli na kamion, dva jsme šli pracovat do zahraničí, když jsme se před tím dohodli, že kapelu necháme tak tři, čtyři roky odpočívat. Ale druhý důvod byl skutečně i v tom, že na počátku 90. let zaznamenaly tancovačky úpadek. Chodilo podstatně méně lidí, už třeba proto, že vstupné na zábavu tehdy bývalo dejme tomu čtyřicet korun, na diskotéku pět, nebo se neplatilo vůbec. Navíc zanikla spousta sálů, kde se předtím hrávalo, zanikly organizace, které zábavy pořádaly, výrazně stoupaly náklady třeba na dopravu kapel a tancovačky se přestaly vyplácet.

Když jste se z odstupu více než deseti let zase vrátili k hraní, jak se z tvého pohledu změnilo za tu dobu publikum? V tom se promítly dvě věci. Původně jsme hrávali trochu uhlazenější muziku, melodickou, s klávesami, přijatelnou i pro holky, pak jsme trochu přitvrdili a vrátili se s ještě tvrdší muzikou. To s sebou určitý rozdíl nese. Ovšem, fakt je, že když jsme začali hrát znovu, přišli se podívat ti, co na nás chodili v 80. letech a bývalo jim od patnácti do dvaceti. Teď chodí znovu a s nimi i v podstatě generace jejich dětí. Máme fan klub a v něm jsou členové od dvanácti až do čtyřiašedesáti let. Podobně to vypadá i na koncertech a tancovačkách. Publikum je tam takhle rozmanité a musím říct, že si vzájemně nevadí.

Pojďme teď porovnat četnost tanečních zábav, třeba konkrétně na vltavotýnsku, které je pro Rentgen domovské. V okruhu patnácti kilometrů okolo Týna bývalo víkend co víkend tři, někdy i pět tanečních zábav. To už asi dneska není? Ne. Hraje se, zvlášť v létě, kdy jsou navíc festivaly a motorkářské srazy, tu a tam i nějaká typická zábava, ale rozhodně už to není záležitost každého víkendu, nestane se, aby takových zábav bylo víc v okolí. Když hospodský zábavu pořádá, potřebuje vydělat, a tak se s těmi okolními dohodne, aby se nekřížili, aby se nehrálo ve stejném termínu, třeba dvacet kilometrů od sebe.

Jak to v současnosti v porovnání s minulostí vypadá s návštěvností? Je pochopitelně markantně nižší. Ale to je obecný jev. Ty doby, kdy jsme přijeli ve čtyři v pět do sálu, začali stavět aparát a tam už sedělo sto padesát lidí a drželi si vzájemně místa, jsou pryč. Dneska přijedeš s nástrojovkou v osm, začíná se o půl deváté a je tam třeba dvacet lidí. Pak přijdou ještě další, ale ten první pocit je samozřejmě horší. Také se často dělá, že hrávají dvě, tři kapely současně. Když na nás přijde zhruba stovka lidí, na ty dvě další po padesáti, už je to přece jenom jiná. Jezdíme menší sály a sto padesát, sto sedmdesát lidí - to už je hodně solidní.

Před rokem 1989 pořádali venkovské taneční zábavy nejrůznější organizace, svazy žen, myslivců, zahrádkářů, požárníků - pořadatel prostě musel být oficiální, byť místní organizace. Jak to vypadá s pořadateli teď? Zpravidla je pořadatel majitel hospody, klubu, nebo nějaký jednotlivec. Zjistili jsme, že je docela příjemná věc hrát i na některých soukromých akcích, dejme tomu typu narozenin. Atmosféra je tam jako v klubu, jde o hodně osobní kontakt a je to opravdu hodně příjemná věc.

Předpokládám, že oproti minulosti také odpadl příšerný byrokratický proces s povolovačkami a dalšími papíry... Rozhodně, to je obrovská výhoda. Mám v tomhle směru zkušenosti i s pořádáním různých festivalů a můžu ti říct, že v podstatě jenom přijedu na úřad, vyplním čtyři řádky a věc je hotová. Je to jen ohlašovací povinnost. A pak je tu samozřejmě OSA, na tu se nesmí zapomenout, protože ta je nekompromisní.

Asi každý muzikant, který hrával na tanečních zábavách pamatuje, leckdy diskutabilní technickou a estetickou úroveň sálů, překlemovávání pojistek, tahání kabelů 380 V z blízkého kravína a podobně. Jak se oproti minulosti změnily tyhle věci? Změnily se zásadně. Žijeme přece jen v době norem a normy se musejí dodržovat. Takže na takováhle dobrodružství už nenarazíš. Ale úplně jinak vypadají i interiéry. Všechny ty sály a sálky mají buď svého majitele, nebo patří obci a průběžně se o ně někdo stará. Není to tak, jak to bývalo dřív, kdy bylo všechno každému jedno a vědělo se, že to nějak dopadne. Dneska přijedeš někam do sálku někde v Kotěhůlkách a nestačíš se divit, jak má krásné vybavení, jak je zařízený, jak je to tam hezké.

V 70. a 80. letech stačil kapele k propagaci plakát na vratech na návsi nebo na autobusovém nádraží, dneska, v době médií a reklamy to už asi vypadá jinak, ne? Rozhodně. Za naprostou nutnost považuji webové stránky a internet vůbec. Nejen poskytovat informace o kapele a chatovat, ale i se pořád někam přihlašovat, kontaktovat a tak podobně. Další, podle mě nesmírně důležitá věc, je mít nejen na koncertech, ale i na zábavách vlastní CD. Máme s tím opravdu dobré zkušenosti a hodí se i další věci, jako fotky, plakáty, zapalovače, trička apodobně. To všechno už dneska, myslím, patří neodmyslitelně k věci, a to i na tanečních zábavách.

Petr Korál: Nezničitelný fenomén

Na závěr pojďme na téma bigbítových tancovaček nahlédnout odborným pohledem v rozhovoru s publicistou a novinářem Petrem Korálem.

V čem spatřuješ přínos pro kapely a muzikanty, kteří měli možnost získat první zkušenosti na tanečních zábavách? Přínosem mohou být hlavně pro mladé muzikanty, kteří se dostanou do nějaké tancovačkové party převážně složené z nějakých ostřílených matadorů. Ti je takříkajíc naučí řemeslu: podmínkou tam totiž bývá nejen instrumentální zdatnost, ale také určitá celková profesionalita.

Může být podle tvého názoru naopak dlouhodobé působení na tancovačkách pro kapelu něčím na škodu? Například tehdy, kdy se nějaká skupina s úspěchem věnuje hlavně hraní převzatých věcí a její členové v návalu sebeuspokojení z dobré návštěvnosti zábav úplně ztratí potřebu vlastní tvorby. Další nebezpečí spočívá v tom, že řada muzikantů ustrne u typického melodického - mnohdy značně plytkého - hard & heavy bigbítu a není schopna nějakého muzikantského vývoje.

Má kapela působící na tanečních zábavách šanci dosáhnout vlastní osobitosti a originality, nebo musí být spíš poplatná požadavkům prostředí a publika? Bohužel asi spíš to druhé. Výjimek, tedy opravdu originálních skupin, které hrály nebo dodnes příležitostně hrají na zábavách, není mnoho. Napadá mě třeba Odyssea, Bon Pari, ale i leckým proklínaný Brutus.

Které kapely vzešlé z prostředí tancovaček považuješ na naší scéně za nejzajímavější? V minulosti to byly třeba Odyssea (a s ní personálně částečně propojená Pohoda), Arakain, Pumpa, Alice, Vitacit, Bon Pari nebo punkový Novodur, později vystupující jako Telex. Z dnešních mladých tancovačkových kapel si žádné podobně osobité či jinak umělecky přínosné těleso nemůžu vybavit...

Oproti 70. a 80. letům je fenomén taneční zábavy nesrovnatelně slabší, koná se jich podstatně méně, velmi zřetelný je úbytek publika. V čem myslíš, že jsou hlavní důvody? S tímhle tvrzením tak docela nesouhlasím, třeba v západních Čechách na některé tancovačkové kapely pravidelně chodí i několik stovek návštěvníků a zábav je tam pořád každý víkend spousta... Řekl bych, že daleko větší krize nastala krátce po listopadu 1989, kdy měli i lidé z venkova najednou spoustu nových možností nejen co se muziky týče, ale po několika letech se situace zase "vrátila k normálu". I když, pravda, zdaleka ne na všech tancovačkách bývá nabito, jak tomu téměř bez výjimky bylo ve zmiňovaných 70. a 80. letech.

Jak ty osobně vidíš budoucnost tanečních bigbítových zábav? Je to nezničitelný ryze český (tedy, český a moravský) fenomén!