Joe Cocker
1944-2014
Konec jedné pohádky
Život pravděpodobně nejlepšího bílého soulového zpěváka všech dob, který ve věku sedmdesáti let došel na konec své kariéry, je jak vystřižený z pohádkového příběhu. K Vánocům pohádky patří a životní peripetie a úspěchy Joe Cockra pohádku opravdu připomínají. Ovšem zpráva, která obletěla svět v předvánočním čase, byla z těch nejsmutnějších. 22. prosince Joe Cocker zemřel ve svém domě v americkém Coloradu, kde se každé ráno procházel se svými psy a tvrdil, že se tam cítí jako ve své rodné Anglii.
Důvodů, proč mluvit o pěvecké kariéře Joe Cockera jako o malém zázraku, je strašně moc, ale řekl bych, že ty základní jsou tři. A nemyslím milióny prodaných desek po celém světě, mraky hudebních cen a bezpočet fanoušků. Jméno Joe Cocker u každého, bez rozdílu, zda jde o běžného hudebního konzumenta nebo profesionálního muzikanta, většinou vyvolá tři asociace: nenapodobitelný chraplavý hlas, expresivní projev s nataženýma a čím dál víc roztřesenýma rukama a nakonec množství hitů, které Cocker přezpíval po někom jiném. Jako příklad stačí uvést ten první, který ho proslavil, With Little Help From My Friend, Unchain My Heart z osmdesátých anebo Night Calls z devadesátých let.
A jsme konečně u těch zázraků. Ten první, jeho hlas, je dílem vrozené vady hlasivek, kterým John Robert Cocker, instalatér z místní plynárny v dělnickém anglickém Sheffieldu, ještě dával náležitě zabrat pohybem ve znečištěném prostředí továren a zakouřených putyk, kde tak rád pobýval od počátku šedesátých let, kdy již hrával v různých skupinách. Svojí roli v tom hrály i jeho vzory, především Ray Charles, kterého Cocker slyšel poprvé ve svých čtrnácti letech a který nikdy nepřestal být jeho velkou inspirací.
Putyky, množství alkoholu a drog, které Cockra několikrát, a to i na několik let, odstavily mimo hudební a veřejný život, stojí za jeho trhavými pohyby a exaltovaným pěveckým stylem. Ještě mám v živé paměti, jak nás jeho manažer šacoval, jestli s sebou nemáme láhev jako prezent, než nás vpustil do šatny před jeho prvním samostatným koncertem v brněnském Rondu v roce 2000.
Jenže Joe Cocker to všechno přežil a jeho hudební projev zrál jako dobře uleželá skotská v dubových sudech. Od rockovějších začátků a vystoupení na Woodstocku v roce 1969, kterého ho katapultovalo do sfér nadpozemské slávy, přes pozdější příklony k soulu a zvukům z Jamajky v 80. letech Cockrova hudba dospěla do podoby velice sofistikovaného popu, u kterého zůstal až do své poslední studiové desky Fire It Up, která vyšla v roce 2012.
Poslední ze zázraků je fakt, že, až na pár malých výjimek, Joe Cocker neskládal! Za to si vždy dokázal dobře vybrat repertoár, rozuměj půjčit si a svým chraplákem mistrovsky přezpívat songy, které složili a nahráli většinou jiní. Lennon s McCartneym, Free, Gary Wright, Elton John, Steve Winwood, Prince, Jeff Lynne, Bob Dylan... ten seznam může být hodně dlouhý. Od Beatles si Cocker půjčoval již v roce 1964. I’ll Cry Instead byl první singl, který nahrál pro Deccu, a přesně podle názvu svého debutu With Little Help from My Friend (1969) měl štěstí na výtečné muzikanty, kterými se obklopoval ve studiu i ve své koncertní kapele. Jako prvního musím zmínit legendárního pianistu Chrise Staitona, který hrál už v jeho úplně první kapele Grease Band a který Cockra doprovázel i na některých koncertech v Česku. Na seznamu slavných přátel jsou i jména jako Leon Russell v období Mad Dogs and Englishmen (1971) nebo hvězdná jamajská rytmika Sly & Robbie na Sheffiled Steel (1982). Na Heart & Soul (2004) Cocker chytil bůhvíkolikátou mízu a natáčel opět s „troškou přátelské pomoci“ jmen jako Eric Clapton, Jeff Beck nebo Vinnie Colaiuta.
Seznam toho, co nám Joe Cocker zanechal krom pětadvaceti studiových alb, je dlouhý a z paměti posluchačů určitě nikdy jen tak nezmizí. Budou ho připomínat i rádia. Skladeb, které se hodí do jejich vysílaní, natočil hodně. Někdo možná bude mít i nutkání zpívat si baladu, kterou proslavil s lehce pozměněným textem - You Were So Beautiful...
