Když se v Praze objevil JoJo Mayer, vzbudilo to mezi bubeníky malou senzaci. Podařený koncert následoval jeden z nejlepších seminářů, jaké jsem kdy viděl. JoJo na Ježkově konzervatoři předvedl makabrózní výkon, kdy po asi desetiminutovém sóle, našlapaném nikoli samoúčelnými technickými finesami, začal vysvětlovat hudební vývoj a jednotlivé aspekty hry, předváděl práci se zvukem hi-hatky, vliv zvuku a poměrů mezi nástroji soupravy na stylové zařazení. Zahrál několik ukázek předních bubeníků a na nich vysvětloval, proč jejich groovy fungují. Před seminářem mu to nedalo a vyzkoušel na „ježkárně“ nefalšované české amátky, což ho pobavilo a přítomné taktéž, protože z nich dostal věci, které se ve vztahu ke zmiňované soupravě řadily do kolonky tabu.
Po semináři jsme JoJoa spolu s Honzou Linhartem vezli na vydařený koncert do Ostravy. Půl cesty prospal a druhou jsme věnovali rozhovoru, v němž došlo na ekonomickou krizi, soutěživost a náboženskou horlivost Vinnieho Colaiuty, vliv kokainu na energii hraní jednoho ze světových bubeníků, který se nedávno taktéž zjevil v Praze, na Baracka Obamu nebo klasické muzikantské věci typu práce ve studiu. Po výborném obědě JoJo souhlasil s rozhovorem, a tak dalších poznatků nezůstanou ušetřeni ani čtenáři Muzikusu.
Tvůj první koncert se odehrál, když vám byly teprve tři roky. Máte na tu akci nějakou vzpomínku?
Bylo to ještě dřív, seděl jsem jedno odpoledne s kapelou svého otce a posadili mě za bubny. Nebyl to koncert v pravém slova smyslu, ale je to první zdokumentované vystoupení před lidmi.
Jsi samouk. Řekl ti alespoň v začátcích někdo, jak například držet paličky?
Ne, nic takového, jen jsem se pozorně díval. Otec je muzikant, takže kolem mě bylo vždy hodně hudebníků, od kterých jsem odkoukával a kteří mi různé věci ukazovali.
Když člověk nemá žádné vedení, nevyhne se chybám. Jaká byla největší chyba či zlozvyk, který tě potkal?
Nemyslím, že bych se těm zlozvykům vyhnul, kdybych měl učitele. Udělal jsem jich spoustu, ale to, že děláte chyby, vám pomůže věc lépe pochopit. Když se intuitivně někam vyvíjíte, intuice vás může zavést někam, odkud to dál již nejde, to se týká hlavně techniky. Ale já se učil hlavně to, s čím jsem byl konfrontován. Tehdy nebyly bubenické školy v každé vesničce, žádná videa. Největší chybou bylo, že jsem si nechránil uši, slyším hůř, což není ani tak z bicích, jako z hlasitých monitorů.
Když mi bylo osm devět, hrál jsem hodně dobře. Ale nikdo mi neřekl, jak se vyrovnat s pozorností, které se mi dostávalo. Technicky jsem byl příliš dobrý, ale musel jsem dospět, abych to dokázal využít, abych vyjádřil, co potřebuji. Je důležité dělat chyby. Každý ti řekne: nedělej tohle, neskákej z okna, nebo si zlomíš nohy. Můžeš mi věřit. Ale když z toho okna skočíš a nohy si opravdu zlomíš, budeš tu zkušenost mít na celý život a už to těžko někdy uděláš.
Přestěhoval ses ze Švýcarska do New Yorku. Kolik ti bylo a jak ses začleňoval do hudebního dění?
Bylo mi asi pětadvacet. Tehdy už jsem hrál s mnoha americkými muzikanty, například Dizzym Gilespiem, Chico Freemanem, Hiramem Bullockem... už jsem nějaké kontakty měl. Ale ve výsledku to znamenalo jen to, že je na scéně další dobrý bubeník. OK, máme tu dvacet tisíc dobrých bubeníků. teď je jich o jednoho víc. Musel jsem hodně hrát a najít si svou cestu.
Hrál jsi například s Vienna Art Orchestra, což je špičkový rakouský bigband. Můžeš srovnat, v čem se liší přístup amerických a evropských jazzmanů?
To je jednoduché. Evropané neumějí hrát jazz. Je samozřejmě pár výjimek. Ale kolik znáš evropských jazzových bubeníků, co umějí text k jazzovým standardům? Žádný je nezná. Ale v Americe je zná každý. A text je poezie, příběh. Když znáš obsah, hraješ jinak. Jazz je kultura, nejen frázování, harmonie, melodie, synkopy. Evropané tuhle kulturu neznají. Tady se učíme clavé stejně, jako třeba chemii nebo poznatky o bitvě Alexandra Velikého. Jenže když pojedeš na Kubu, otevřeš tam vodovodní kohoutek, tak ti tam z toho kohoutku poteče clavé. Stejně je to v New Yorku s jazzem. Jaké je v Čechách národní jídlo?
Asi knedlo-zelo-vepřo...
No, v Americe by se to možná někdo naučil: dát tam tolik a tolik koření, vařít to tolik a tolik minut, ale stejně to nikdy neuvaří tak, jak to uvaří kdokoli v Čechách. Kdyby tady ten Američan žil půl života, naučil se jazyk... možná by to uvařil líp. Vienna Art Orchestra jsou virtuózní hudebníci, skvěle improvizují, ale s jazzem to nemá nic společného.
Ale ty jsi hrál s Dizzym, a to je přeci jazz!
Ale já byl tehdy hodně mladý a vůbec nevěděl, o co jde. Bylo to jako „Á, Dizzy, OK, takže raz, dva, raz dva tři čtyř...“ Jakoby to skončilo dřív, než to začalo.
A teď děláš elektronickou hudbu...
Ne, to není přesné. Dělám, ale hraji ji akusticky, mám ji jako inspiraci. Tenhle druh hudby jsem si vybral, protože mi přijde kulturně relevantní, stejně jako spoustu dalších věcí. Jazz už není adekvátní přes čtyřicet let, poslední jazzová kapela byli Weather Report. To neznamená, že by ta hudba teď nebyla dobrá, ale prostě už neodpovídá době. Stejné je to s rockem, to byla rebelie. Teď je to často hudba pro buránky, pro Bushe. Ano, je pár dobrých rockových kapel, třeba Rammstein, i ty klasické, jako ZZ Top stále fungují, ale je to vyprázdněná forma. Nebo hip-hop, to byla velká kulturní revoluce. Teď je to debilní odvar s frázemi typu „fucking bitches“, v libovolných variacích. Samozřejmě, když se v tom kterém stylu najde tvůrčí osobnost či seskupení, třeba Busta Rhymes nebo Outcast, je to zajímavé, ale to neznamená, že to celý ten styl zachrání. Pak se objevila Nirvana, elektronická hudba... dub step, vše se mísí.
Jedním z důvodů, proč jsem se elektronickou hudbou začal zabývat, bylo, že jsem chtěl generaci mladších zpřístupnit zkušenost s živou hudbou. Když jdete na Madonnu, je to celé jenom playback show. Ale živá hudba je souhra náhod a překvapení, rock‘n’roll. Stěžejní byl nástup počítačů a internetu, to byla paradigmatická změna, protože celá ta digitální hudba je postavená na nulách a jedničkách. Jenže vyjádření, exprese, vyžaduje daleko víc možností. Takže když člověk použije texturu elektronické hudby k expresi, může na tom nejlépe demonstrovat rozdíl mezi tou nulou a jedničkou, člověkem a strojem. Nechci hrát jako stroj, když ale ovládnu strojové zvuky, ten rozpor mezi strojem a člověkem v tomhle smyslu vyvstane velice jasně. Posluchač tak naživo zažije něco, co je jinak předem naprogramované a de facto již vzniklé, promyšlené. Tady stojí u zrodu. Vzniká nová forma.
Vybavíš si moment, kdy jsi přišel na to, že právě tohle je tvůj směr?
Velmi jasně. Poprvé, když jsem slyšel jungle. A bod zlomu nastal, když jsem hrál s Michelem Ndegocello, což je r‘n’b hudebník, hráli jsme v Glastonbury a měli den volna. To bylo v roce 1994. A já tehdy viděl na osm set lidí, jak tancují na rytmy typu tz ta du ku tada rrrrrrrr tž ta ruktua ka ka ka (junle se v této akustické podobě přepisuje velice obtížně, laskavý čtenář nechť to bere jen jako velmi, ale velmi, rámcovou transkripci). Nebylo to žádně tuc tuc, ale naopak velice složité rytmy. Řekl jsem si: osm set lidí tancuje, to je věc, kterou si nemůžu dovolit ignorovat. Rozhodl jsem se, že to zkusím.
Jenže každý mi říkal: „Jo, jungle, to nikdo nezahraje, to je moc rychle a umějí to jen stroje...“ Houby. Chtěl jsem sestavit svou kapelu. Tehdy se objevili Chemical Brothers, Prodigy... říkal jsem si, že musím sestavit kapelu. Ale nedařilo se mi sehnat hudebníky, kteří by rozuměli elektronické kultuře. Začal jsem dělat jam sessiony s DJ’s a lidmi, kteří měli otevřenou mysl. Norman Reeves na kytaru, Jamie Fast na klávesy. A pomalu se začala rodit kapela Nerve. Začali jsme hrát a najednou, asi po třech měsících, byl v klubu dvě stě lidí a dalších dvě stě se snažilo dostat dovnitř. A nebyli to jen muzikanti... různí studenti, umělci, zkrátka lidé, které ta kultura oslovovala. První recenze na nás nevyšla v hudebním časopise, ale v Playboyi. Druhá v New York Times. Hudební scéna nás zcela opominula, naopak zájem jsme vzbudili ve výtvarných a designérských kruzích. Začali jsme se vyvíjet.
To předpokládá inspirační zdroje. Čemu jsi věnoval pozornost?
V elektronické hudbě mě zaujal dub step, jinak si znovu objevuji staré věci, například Bernarda Purdieho, Jamese Browna s Natem Jonesem, nějaké The Beatles, jazz, Rammstein... Chodím na koncerty svých přátel, zaujal mě třeba bubeník Keith Carlock...
Co byla první věc, co jsi udělal? Nakoupil nahrávky a začal stahovat rytmy?
Hodně jsem pracoval s různými smyčkami a mašinkami, to mi hodně pomohlo v tom, jak pracovat s nazvučením soupravy, třeba umístěním mikrofonů. Hodně pozornosti jsem věnoval logicky právě práci se zvukem, hledal jsem, jak napodobit elektronické zvuky hi-hatky nebo virblu.
Bylo nutné přizpůsobovat techniku hry?
Dobrá technika je vždycky potřeba. Je to prostředek, jak dosáhnout výsledku. Vír střídavými údery má svá specifika, a když je potřeba, nic ho nenahradí.
Měl jsi i nějaké lekce s Freddiem Gruberem...
Ano. On učil třeba Dava Weckla nebo Steva Smithe. Už je to nějaký pátek. Měl jsem u něj dvě hodiny. První mě moc neposunula, druhá mi dala práci na léta, a hodně to věcmi pohnulo. Říkal, že technika rukou je v pořádku, jen mi dal nějaké tipy ohledně těžiště. A z toho jsem čerpal asi pět let.
V čem myslíš, že spočívá jeho pedagogická úspěšnost?
Freddie je vynikající pozorovatel. Pohyboval se kolem spousty dobrých bubeníků, Budyho Riche... ten byl vynikající hráč, ale nedokázal vysvětlit, jak co dělá. To Freddie umí. Gladstone, Chapin... Důležité je, že se neupíná jen na svět bicích, ale čerpá podněty z fyziky nebo třeba z tance. Má spíš úlohu filosofa. Znal se s Kerouackem, Ginsbergem...
Jaké jsou tvé mimohudební inspirační zdroje?
Inspirativní může být cokoli. Zajímají mě biografie lidí, kteří měli složité osudy, kterým nikdo neporozuměl v jejich době. Inspirativní je ale třeba i osud Andy Warhola nebo Banksyho. Chtěl bych, aby moje sdělení bylo tak jasné, tak hutné, jako jeho grafitti. Má na to třicet vteřin, a přitom je to jasné. Vše je spjaté s vývojem: internet můžete vynalézt jen jednou. Potom se začlení do našeho života a za pět let je z něj samozřejmost. Snažím se být blízko těchto momentů.
Současnost je hodně ve znamení různého stírání hranic, fúzí... kudy myslíš, se bude ubírat hudební vývoj?
Vývoj v hudbě není vývojem hudebních technologií. Je to vývoj kulturní syntaxe. Můžeš hrát něco s pomocí patnácti tisíc pedálů a pak přijde někdo jako Keith Carlock, s virblem, šlapákem a hi-hatkou a seřeže to takovým způsobem, dostane z toho ten rajc. A to cítí i holky: tihle techničtí sportovci je většinou nezajímají, v posteli boduje zvíře. Jestli hraješ rychlé šestnáctky nohama střídavými údery nebo je jako sportovec střídáš v několika invertovaných paradiddlech, to nikoho nezajímá, normální člověk slyší ddddddddddddddddddd a je vymalováno. Když chceš hrát Wilcoxonovu etudu nohama, jo, udělej to. Ale lidé by měli rozumět tvému sdělení, které však kvůli tomu nemusí být jednoduché, naopak. Jen musí být emocionálně čitelné.
Hádám, že různým hudebním etno fúzím asi fandit nebudeš...
V Indii je po tisíce let kvintola nejpřirozenější věcí na světě. Vinnie Colaiuta je cítí. Nikdo jiný. World music je pitomost. Samozřejmě, jsou nějaké výjimky, třeba Weather Report. Ale nemyslím, že by svět potřeboval world music. Indická rytmika se nezlepší, když k tomu zahraješ na soupravu, je dokonalá sama o sobě. Tím neříkám, že srážím to, co dělá Steve Smith, toho si vážím, je citlivý a má kolem sebe prověřené muzikanty. Ale musíme respektovat kulturu, nějaké samoúčelné směsky nejsou relevantní. Richard Bonna, to je world music. On je Afričan, ale vyrůstal na Jacovi. Ale Richard prostě hraje, vždycky bude hrát jako Afričan, nikdy to nebude jazz. Tyhle věci vám rozšíří hudební slovník, ale v zásadě se vracíme do mentality osmdesátých let. Znamená to, že hraješ pořád stejné sr...ky, ale s DJem. Z toho nevznikne nová hudba, to je možné jen s respektem ke kultuře.
Vznikne jen nová barva...
Přesně, můžeš hrát bebop na minimoog, ale bude to bebop. Nová hudba musí vytvářet nové publikum. Jako umělec se musím snažit, aby ten talent k něčemu takovému směřoval, mám dar, a proto zodpovědnost. Když je někdo silný, má chránit slabé. Neměl bych talent používat k tomu, abych dokazoval, jaký jsem machr, ale měl bych lidem měnit život, inspirovat je. Můžu tě oslnit vírem jednou rukou. Za týden přijde pět dalších a budou vířit nosem a k tomu požírat popcorn. Zůstanou jen inspirativní věci, na zbytek se zapomene.
Elektroscéna je hodně spojená s tanečními drogami. Jak to vnímáš?
Každá hudba je spojená s drogami, jazz i rokenrol. Trochu to naštve, ale všechny relevantní styly s nimi byly spojené. Jenže lidé dospívají, přicházejí na to, kudy cesta vede, kudy ne. Droga může pomoct i zabít. Tvoří umělou emocionalitu, která se v různých desetiletích různě uplatňovala. V šedesátých letech lidi brali drogy, aby si rozšířili obzory vnímání, dnes je mají, aby utekli z reality. Nezáleží na tom, proč je berete, když to přeženete, konec je stejný.
Pojďme k nástrojům. Hraješ na bicí Sonor a činely Sabian.
Dlouho jsem hledal ride typu Vintage K Zildjian. Ale problém je, že dobrých kusů je málo, a nemají amplitudu, neuhrají hlasitou hudbu. V Sabianu jsme přišli na odlišné tepání, které se stalo velmi oblíbeným, použil je například Dave Weckl. Moje činely mají suchý zvuk, a přitom velké množství barev, charakterů. Můžu k tomu hrát agresivně i tiše, stále to funguje a zvuk je čitelný. Nyní vyvíjíme úplně novou a odlišnou řadu, asi bych o tom neměl mluvit, protože teď je vývoj v nejcitlivějších fázích. Málem jsem už přivezl prototypy, ale nezvládli je vyrobit. Snad na další NAMM Show.
A čím tedy budou tak přelomové?
To je přesně to, co nesmím říct. Ale budou specificky tepané a bude to nejuniverzálnější činel, jaký jsi kdy slyšel. Myslím, že to bude hodně radikální věc.
Jak hodnotíš novou řadu Sonoru?
Baví mě víc než Designery, jsou barevnější, mají větší charakter. baví mě staré řada Sonor Lite, která je březová. Bříza je podle mě nejlepší dřevo, SQ2 ji opět nabízejí. Když na ty bubny hraji, můžu je naladit libovolně a zvuk se neztratí. Já si u březových Sonorů našel to, co cítím jako svůj zvuk. Pomáhal jsem Sonoru vyvíjet jeden malý buben, teď připravujeme nový pedál k basovému bubnu... Hrajte na to, co se vám líbí. Dobrých bubnů je spousta, já svůj zvuk našel.
