Pokud si udržujete aspoň trochu přehled o české bigbeatové klasice, těžko jste na jeho jméno mohli nenarazit, neboť hrál v tolika zásadních českých kapelách jako u nás málokdo jiný. Z redakčního podnětu jsme se před pár pátky sešli v Praze u kafe a Mistr pro účely článečku v tomto foliantu odpovídal na vše na co mě napadlo se jej zeptat. Abych tedy nechodil okolo horkého kafe, předávám slovo do kavárny, kde jsem takto posbíral a sepsal.
Vás hudba živí, nebo máte někde zlatej důl? Anebo čerpáte na zahradě naftu?
Ropnej vrt, to je právě to, co mi chybí, abych mohl dělat jenom tu hudbu, co mne baví. Rád bych ho našel. Je to tak trochu zázrak, že se hudbou úspěšně živím celý život, ale někdy je to na hraně, když kšefty odpadaj’. Proto jsem začal učit.
Jednou mi zavolal jeden kamarád bubeník, kterej se mnou chodil k panu profesorovi Veselému, Míra Turek, a říkal, že učí v základní umělecké škole ve Voticích, a chce skončit a hledá za sebe náhradu. A zrovna se trefil do doby, kdy Mišík zrušil několik kšeftů.
Říkal jsem si, že ty pondělky dám. V pondělí se málokdy hraje. Tak jsem vzal učení v základní umělecký škole.
Stále hraju s Etc..., v kapele bratří Ebenů a do toho učím pondělky i úterky, a je to docela mazec. Rodina mě teď skoro nevidí, protože hraju kromě těch kapel ještě s Afterglow, to je nová hardrocková kapela s Honzou Holečkem, Jindrou Musilem a s Pavlem Novákem, kterej nastoupil za Jirku Veselýho do Etc... Jirka Veselý s odchodem do důchodu pověsil basu na hřebík, doufám, že ne na dlouho. K tomu ještě spolupracuji s Lubošem Andrštem, který mě požádal o natočení desky Energitu. Kvůli té desce jsem začal jezdit koncerty Energitu, i když trochu v jiném složení, takže v podstatě je toho dost.
V Etc... jsem se potkal s Olinem Nejezchlebou. Ten udělal druhou sólovou desku, teď si nevzpomenu, jak se jmenuje (Nečekaná návštěva, 2017, pozn. autora). Po křestu této desky, na kterém jsem hrál, jsme si řekli, že bychom v tom mohli pokračovat dál. Když to shrnu, je to šest kapel, repertoár asi tak 200 písní, který si musím pamatovat. Prostě žádnej zlatej důl, žádnej ropnej vrt, jenom hudba a tak trochu práce ve škole.
Jak probíhá zkoušení u takových starých bardů a zajetých kapel?
Tak je to jednodušší, protože všichni už máme nějaký zkušenosti. Dnes není problém posílat hudbu přes internet nebo si cokoliv najít na YouTube. Olinovu desku jsem točil korespondenčně s Norbim Kovacsem, kterej s ním hraje už dlouho v triu Ivana Hlase. Norbi mu vlastně dělal aranže a celý mu to natáčel ve svém studiu. Pak to všem poslal přes internet, všichni jsme si to nastudovali a ve zkušebně jsme to dali dohromady. Jsou tam dva kytaristi, ti si určí, kdo kterej part bude hrát, a zkoušíme, jak to zní. Hned si to nahráváme a posloucháme. Nahráváme to také proto, že naše paměť je šílená a každej je lenivej si to napsat do not. Je to dobrý systém, víš, jak jsi to před týdnem ve zkušebně hrál. Měli jsme čtyři pět zkoušek, a hned jsme šli do Malostranské besedy.
Zkoušíte na klasický bicí nebo na elektriku?
Elektrický bicí, jééžiš, co to bylo za rok, když začaly? Simmons, nebo jak se to jmenovalo...
Osmdesátá léta.
Takový ty šestihranný placky. Tenkrát jsem z toho byl docela uchvácenej, ale jsem doteď rád, že mě to minulo. Koketoval jsem tenkrát s myšlenkou, že bych si to i pořídil, naštěstí jsem na to neměl prachy. Klasický bubny jsou klasický a nedám na ně dopustit. Ty elektrický nemají prostě život. A ani v dnešní době ty samply nenahradí živej zvuk snímanej mikrofonem, i kdybyste se zbláznil.
Olinova hudba je tak trochu folková, Blues Session je postavená na klasickém bigbítu, elektrické bubny si tam fakt nedokážu představit. A když zkoušíme ve zkušebně, tak si klidně místo paliček vezmu třeba špejle. A ono se dá hrát na bubny i potichu. Hraje se hůř, ale dá se. Kde se vyřádím, to je kapela Afterglow a Energit s Lubošem Andrštem, protože, jak víme, nejhlasitějším nástrojem na pódiu je kytara. A Luboš hraje dost nahlas, což je v pořádku, takže tam ty bubny nešetřím. A když je dobře utlumená zkušebna, tak se na to dá zvyknout. A když je někdo soudnej a nemlátí do toho jak šílenej, dá se zkoušet a hrát i v baru na akustický bubny.
Ty elektrický jsou spíše pro lidi, kteří chtějí cvičit na bubny a nemají kde. Bydlí v baráku, blízko naštvaní sousedi, protože akustický bubny jen tak neztišíš.
Jak přistupujete k vašim žákům?
Jsou to vesměs malí kluci, kteří začínají, tak počítáme: první - druhá - třetí - čtvrTÁ. Na to TÁ, to musíš zahrát. Už je od začátku vedu, že hudba na bubny, to nejsou jenom rány. A aby to byla hudba, tak musíš hrát dynamicky. Dynamiku musí dost přehánět, aby to vyznělo. Snažím se, aby nehráli v jedný hladině a aby si při jakémkoli hraní etud na bicí představovali nějakou melodii.
Máte dva druhy dynamiky: Buď na bubny hrajete stejně silně, ale když uberete na úderech a dáte jednoduchej back-light, jenom druhou - čtvrtou a nehrajete hi-hat, tak se to vlastně proředí a vypadá to, že hrajete tišeji. Anebo uberete na úderu a pouštíte paličku z malý výšky. A to je ta hudba - ve sloce dáte prostor zpěvákovi, který chce něco sdělit, a nemůžete mu do toho mlátit. Nebo když má někdo sólo, tak mu tam nemůžete brejkovat. Jirka Veselý tomu říkal „služba písni“. Když má někdo sólo, tak mu dát prostor, a když už máte sólo vy, tak to tam rozbalit.
Co je náročnější na trpělivost, učit, nebo zkoušet?
Pro mě učit. Protože jsem už někam dospěl a je mi divný, proč žáček nezahraje třeba es - tadada - ta. U těch mladých začínajících bubeníků musí být člověk víc psycholog. Měl jsem žáčka, který, když jsem nastoupil, se mi na hodině rozbrečel. Ptal jsem se: „Proč brečíš? Udělal jsem ti něco?“ Tak jsem postupně dosáhl toho, že už mi na hodinách nebrečí. Někdy mě to s nima moc baví, ale záleží na tom, jak jsou připravení a jestli přes týden cvičili. Bohužel se najdou žáci, kteří chodí jen proto, že to chtějí rodiče, nebo oni sami nevěděli, co to obnáší a do čeho jdou, necvičí, a ještě k tomu nevidím ani trochu talentu. Ale i já se mohu třeba mýlit. Někoho zpočátku slyšíte a říkáte si, že ten nikdy nemůže hrát dobře, a ejhle, postupem času se z něho stane výbornej bubeník.
Myslíte si, že správný bubeník by měl umět zahrát, jak se říká, všechno, anebo má brousit to, v čem je nejlepší?
Otázka je, co je to všechno. Já jsem prošel jazzem, hrál jsem s Jirkou Stivínem, s Impulsem se Zdeňkem Fišerem, ale nejlepší je asi zaměřit se na to, co vás baví a jde vám to. Mě baví bigbít, rock ‘n’ roll, mám rád rockovou muziku, ale jsem rád, že zabřednu i do jinejch vod. Třeba s bratry Ebeny je úplně jinej způsob hraní. Doprovázíš vtipné, krásně melodické písně, kde je dynamika strašně důležitá, zde je ta služba písni, tj. hrát jen to, co je potřeba. Double pedál se sem vážně nehodí. Ale zase vás to někam posune. Samozřejmě by měl bubeník zahrát všechno, ale zároveň by se měl zaměřit na to, v čem je lepší.
Jak velkou máte nejradši soupravu? Čím víc, tím líp, nebo jinou?
Jak člověk stárne a bubny těžknou, nemůže si dovolit bedňáky, balí bubny sám, takže radši míň. Mám rád takovej základ. Šlapák, bubínek, dva kotle na téčku a floor tom. Z činelů dva crashe, ride, hi-hat a třeba jeden splash. To mám jako základ, kterej vozím i na Ebeny. V Blues Session bych klidně mohl mít o jeden kotel míň. Když toho má člověk před sebou málo, tak se soustředí spíš na feeling a nemá možnost dělat moc breaků. Ale mám rád i větší soupravu, tu používám v Afterglow a třeba s Energitem, protože je tam jenom kytara a klávesy, takže tam mám větší prostor a nelezu nikomu do zelí, je zde více místa i na improvizaci. Tam si rád beru větší soupravu, i když je více stěhování a stavění. Ale zase mám větší možnost barevnosti svého hraní. A když se člověk při hraní ponoří do svého světa, je rád, že toho tam má víc, kam mu jde ruka, tam aspoň něco má, a někdy z toho vyjdou dobré věci, ale můžou i špatné.
Zkusím z druhé strany. Co cajony?
Cajony - bezvadný.
Není to tak, že když někdo neumí bubnovat a nemá peníze na pořádný bicí, koupí si cajon?
Ne, ne, néé. To je zase další barva a pro nějakou malou patričku... Občas se mi stane, že mě pozvou do Galerie M v Milevsku. Je to takový malý prostor, kam se skoro bubny nevejdou. A tuhle tam hrál Vladimír Merta (natočil jsem s ním nějaký desky) s Jiřím Stivínem. Kamarád, co to tam pořádal povídá: „Hele, nechceš si přijít zahrát?“ Tak to jsou ty věci, kdy si ten cajon vezmu. Používám ho i jako stoličku, ale stejně mi přijde, že je dobrý mít tam třeba ještě šlapák, bubínek na štětky, hi-hat a jeden nějakej obyčejnej činel. Jednou jsem se ocitl na koncertě kapely, která hrála, jak se říká, akusticky, bez elektrického proudu. Bubeník hrál celou dobu na cajon. Po půl hodině mě ten zvuk už štval, protože to bylo stále stejně barevné. Podle mě je dobré mít možnost měnit barvy při hraní na bicí nástroje, třeba i odejít na panáka nebo kafe do baru a vůbec v písni nehrát.
Je to taky úplně jinej styl hraní, a ne každej na to umí. Já moc ne, takže ho používám celkem jednoduše, ani jsem se na to nikdy neučil.
Co perkuse? Conga, bonga...
Strašně je miluju, ale když hraju jen na bubny, tak na to moc neumím. Nemám na to ruce, mám je neohebný po tátovi, a tam je potřeba, aby na to ty ohebné ruce byly. Umím na ně, ale jen jednoduchý věci. Je to jiný myšlení než bubenický, ale jsou bubeníci, kteří umějí na obojí.
Souhlasíte s tvrzením, že hra na bicí je nejmíň techniky a nejvíc emocí?
Emoce jsou v každým nástroji. Ale bez techniky dosáhnout nějakejch emocí, to podle mě nejde. Když nemáte techniku, tak tam moc emocí nedáte.. Díky technice se dostanete k emocím. Člověk ani nepřemýšlí, co hraje, a ruce mu tam padají a hlava ví, co chce, a ruce to zahrajou. Jsou i jednoduchý doprovody, na který člověk techniku nepotřebuje. Taky je spousta bubeníků, kteří moc techniky nemají, držení paliček podivný, ale přitom ty emoce tam dostanou. Je to všechno tak nějak propojený. Nedokážu říct, jestli je míň techniky a víc emocí, ale myslím, že je to u každýho nástroje úplně stejný.
Emotivní hraní s vysokou technikou, to bylo asi moje nejlepší období s Big Heads s Michalem Pavlíčkem, kdy jsme s Jirkou Veselým a Honzou Kolářem na klávesy ty emoce měli úplně úžasný a tam jsem poprvé zažíval husí kůži za bubnama. Když Michal rozbalil nějaký sólo, říkali jsme tomu rotující kedluben, já na bubny, Jirka Veselý přibitý na basové bedně, Honza Kolář skvělý doprovod na klávesy, husí kůže byla hned. Tam ty emoce, myslím, byly. Michal Pavlíček je osobitý kytarista a jeho sóla jsou pro mě inspirací. Druhej můj oblíbenej nástroj je kytara, tak proto asi ta husí kůže. Rád poslouchám Steva Vaie, Joea Satrianiho, při jejich sólech se občas taky husí kůže objeví, ale jenom při poslechu. Při hraní s Michalem to bylo na pódiu. Jsem moc rád, že jsem toho tehdy byl součástí. Na to musí bejt kapela i prostor. Ale i při jednoduchým back lightu, když je hezká melodie, je to pro mě víc než tisíce breaků.
Je spousta bubeníků, kteří dokážou zahrát neuvěřitelné věci, ale za chvíli mě to přestane bavit poslouchat, protože chci slyšet nějakou melodii, nějakou písničku, sdělení. Co oni dokážou, to bych musel sakra cvičit, a stejně bych je nedohnal, ale ani už nechci. Pro mě je to tak trochu cirkusově sportovní číslo. Ale obdivuju to, co ti kluci dokážou zahrát, klobouk dolů, bohužel tam většinou nenajdu žádnou hudbu.
Používáte dvojšlapku?
Používal jsem ji třeba v BSP. S Big Heads to bez ní nešlo, ale je dobrý ji používat právě v těch místech, kde je k tomu prostor. Celkem to umím, ale aktuálně to v žádný kapele nepoužívám. S Energitem občas jo, ale u Etc..., to by mě všichni hnali, a u bratří Ebenů bych to taky pěkně dostal. Tam se to vlastně nehodí.
Měl jste někdy druhej šlapák jenom jako stojan na kotle? Přijde vám to jako podfuk?
Jo, tak to mi přijde jako podfuk. To je jenom vizuální vjem. Možná někdo to má, že si to postaví a nevyužije. Ale je hezký se na to koukat. Já bych to tedy neudělal. Aspoň čtyři rány bych na to zahrál, kdybych to tak měl. Ale je to každýho věc.
Když jsme hráli se Žlutým psem před Kiss, už je to dávno, tam se zvedla obrovská stěna, asi padesát Marshallů, ale na ní byly vpředu jenom ty ledky, jinak nic. A vedle byl flight-case s jedním Marshallem, u něho tři mikrofony a na to hrál. Ale zase to hezky z pohledu diváků vypadalo. V týhle kategorii se zatím nepohybuju. Ledaže bych dostal lano do Rolling Stones, ale to se mi asi nestane, a Charlieho Wattse jsem nikdy neviděl s dvěma šlapákama. :-)
Máte nějaký svoje držení paliček, nebo ho střídáte podle potřeby?
Držení paliček mám přirozený. Jako když zatloukáte kladivem hřebík, tak takhle se drží palička. A když potřebujete něco rychle zahrát, střídavé údery nebo paraddidle, použijete prsty. Nemám žádné speciální držení, a tak trochu nevím, jak to začínající bubeníky mám učit.
U svejch žáků moc držení paliček neřeším. Začnu to řešit až tehdy, když nemůžou něco zahrát. Pak se jim snažím ukázat, jak to mají držet, aby dosáhli výsledku. S někým nemusím nic řešit, protože se jeho technika držení paliček postupem času sama vyvíjí správným směrem. Když vše zahraje, jak má, tak mi je úplně jedno, jak paličky drží.
Při kterým držení vám nejvíc padají paličky z ruky?
Mně nejvíc padají, to poznám, když mám asi přes pět panáků. To si pak řeknu, že už bych si neměl dávat. S Jirkou Veselým jsme to měli odstupňovaný: Big Heads, to byla náročná hudba, hráli jsme vždycky hodinu a půl a pak jsme museli vždycky čtvrt hodiny sedět v šatně, nemohli jsme s nikým mluvit, jak byl člověk vyšťavenej, bylo to náročný hraní, tak jsme tomu říkali jednopanáková kapela. Předtím, aby nebyla tréma, aby se do toho člověk dostal, jsme si dali jednoho panáčka. Žlutý pes, to byla třípanáčková kapela, Etc... jsou třeba dvoupanáčková. Mám rád alkohol, asi jako většina muzikantů, mně to pomáhá v rozjezdu, ale musí to člověk fakt hlídat. Ale s držením paliček to nesouvisí. Padají většinou, když jde úder nahoru. Když jde dolů, tam paličku pevně držíte, ale když při pohybu nahoru o něco zavadíte...
Takže držíte paličku palcem dolů...
Já nevím, prostě když brnknu o činel, kterej je blbě postavenej, tak mi někdy uletí. Na to musím dávat pozor, když hraju na půjčený bicí. Při ráně jinak musí být uvolněný zápěstí.
Měl jste zamlada nějaký vzory?
Samozřejmě. Byly jich tisíce, který jsem miloval. Jazzmany Stevea Gada a Davea Weckla, z rockovejch mě bavil třeba Terry Bozzio, co hrál se Zappou. Gregg Bissonette je výbornej, Vinnie Colaiuta. To byla moje hvězdná sestava. Manu Katché je taky skvělej. Ten hrál na mým nejoblíbenějším live koncertu Petera Gabriela v roce 1996. To bylo taky takový zvláštní hraní, jakoby perkusivní. Samozřejmě taky Dennis Chambers, klobouk dolů. Mám tyhlety bubeníky rád a obdivuju je, jak hrajou.
To jsou všechno muzikanti s hodně širokým záběrem.
Jasně. Protože jsem hodně poslouchal i hudbu jazzovou. Zawinula. Tam bylo spousta úžasnejch bubeníků. Jethro Tull jsem měl rád, Led Zeppelin, prostě mám hodně široký záběr. Je spousta kapel, co bych tady musel jmenovat. A to už ani neznám ty nový.
Sežvanili jsme toho ještě víc, ale Muzikus pořád ještě vychází na papíře, a ne na gumě, takže mi zbývá jen poděkovat za příjemnou atmosféru, případně o vysloveném přemýšlet.
