Možná také patříte k těm, kdo si velikonoční svátky vedle tradičního mazance, kraslic, beránka, nádivky či koledy rádi zpříjemní a zpestří trochou ryze velikonoční muziky.
Svým způsobem lze třeba sáhnout po albu Jethro Tull Passion Play z roku 1973, tady je však s velikonočními pašijemi spjat především název a ve skutečnosti jde spíše o typicky poťouchlou andersonovsky intelektuální hříčku o posmrtném životě a nejen o něm. Jsou po ruce i undergroundové Pašijové hry velikonoční The Plastic People of The Univers nebo vysoce ceněný soundtrack Petera Gabriela z roku 1989 Passion, music from the Last Temptation of Christ. Hudba, kterou Peter Gabriel zkomponoval a natočil k filmu Martina Scorseseho Poslední pokušení Ježíše Krista. Nicméně nejznámějším a nejslavnějším dílem mimo vážnou hudbu skutečně spjatým s Velikonocemi je
rocková opera Andrewa Lloyda Webera a Tima Ricea Jesus Christ Superstar. V letošním roce uplyne už půlstoletí od premiérového vydání její první dvojalbové podoby a to je dvojí důvod, proč se k ní vrátit. Proč si podrobněji připomenout vznik a další osudy jednoho z důležitých pilířů rockové muziky a posléze i hudebního divadla. Pomůže nám k tomu i několik osobních postřehů legendárního albového Ježíše Iana Gillana z rozhovoru, který Gillan poskytl autorovi tohoto článku na dané téma v květnu roku 1998.
Vraťme se do časů na sklonku šedesátých let, tedy do doby, která je v mnoha ohledech vysloveně zralá ke zrodu díla, jakým se Jesus Christ Superstar zanedlouho stane. Je to doba bouřlivá a převratná. Doba prodchnutá ideami dětí květin, lásky, pospolitosti, nenásilí, idejemi v mnohem blízkými prvotnímu křesťanství. Je současně i dobou, kdy se začíná rodit fenomén superhvězdy, superstar, dotažený později do monstrózních rozměrů umělci jako Andy Warhol. Rocková muzika, na britských ostrovech reprezentovaná nastupující hardrockovou generací, za oceánem pak sebezničujícími osobnostmi typu Janis Joplin a Jimiho Hendrixe, přestává být pouhou zábavou a stává se životním stylem, poselstvím, nositelem názorů. K tomu je potřeba přičíst i první - z dnešního pohledu - mírně naivní snahy o „multiartifikální“ propojení různých druhů umění. Ať už jsou to americké happeningy nebo raná psychedelie britských kapel jako Pink Floyd, spojující naživo hudbu s vizuálním vyjádřením. A v této překotné době přicházejí do hry mladý skladatel Andrew Lloyd Weber (1948) a o čtyři roky starší textař a libretista Tim Rice. Plodnou spolupráci si vyzkoušeli na popovém oratoriu na starozákonní téma Joseph and the Amazing Technicolor Dreamcoat (Josef a jeho zázračný plášť). Teď listují v knihách a hledají téma pro svůj další společný počin. Ve hře je J. F. Kennedy, Robin Hood, uvažují dokonce o zpracování aktuální kubánské krize, nakonec ale zvítězí anglický král Richard I. Lví srdce. Počátkem roku 1969 představí na koncertě v City of London School čtyřicet minut z připravovaného díla, ústřední píseň dokonce vyjde na singlu, ale větší zájem publika nebo kritiky nevzbudí. Autoři tedy téma opouštějí, ale připravované melodie zůstávají. Zanedlouho se kupříkladu z jedné z nich stane proslulý song krále Heroda, který v roce 1996 na jedno z mnohých albových zpracování Jesus Christ Superstar nazpívá také Alice Cooper.
Teď je ale rok 1969, autoři stále hledají a po předchozích zkušenostech se rozhodnou sáhnout po bibli. Tato pokladnice příběhů jich nabízí bezpočet. Ovšem tím zjevně nejsilnějším a po mnohá staletí inspirujícím všechny druhy umění je příběh posledních sedmi dnů pozemského života Ježíše Krista, příběh pašijový. S vybraným námětem začnou oba tvůrci obcházet kanceláře divadelních producentů a zavítají také do kanceláře Davida Landa. Ten, zaujat předchozím oratoriem, souhlasí a poskytne nezbytnou finanční podporu. Oba autoři si tedy pronajímají pokoj s klavírem v hotelu Stoke Edith v hrabství Herefordshire a pouštějí se do práce. Už od počátku mají jasno ohledně formy. Navzdory v té době běžným muzikálovým zvyklostem zcela vypouštějí mluvené slovo a rozhodují se pro rockovou operu s průběžně plynoucí hudbou. Rozbíjejí také další ustálený zvyk, totiž že jednotlivé motivy díla jsou přímo spjaty s jednotlivými postavami. V Jesus Christ Superstar si podle potřeby postavy motivy předávají či vyměňují a zvyšuje se tak dramatický účinek díla. Zvláštní funkci má pak role Jidáše, který tu nezůstává jenom biblickým udavačem a sebevrahem. Průběžně také celý děj glosuje a je to také on, kdo děj posouvá kupředu jako určitý komentátor a průvodce. Podobnou funkci o pár let později splňuje Che v dalším společném počinu Andrewa LLoyda Webera a Tima Ricea v Evitě. S trochou odlehčené nadsázky lze konstatovat, že Jidáš a Che jsou v tomto ohledu něco jako cimrmanovský zvídavý invalida.
Ale vraťme se zpět do roku 1969, do malého pokoje s klavírem, kde už získává konkrétní obrysy příští velké dílo rockové historie. Potíž nastává s názvem. Ani zamýšlený Jesus nebo Jesus Christ není to pravé, dostatečné. Rozuzlení přichází až se slůvkem Superstar. Přesně ztělesňuje to, o čem jejich rocková opera je. Totiž o člověku zbožňovaném a milovaném, kterého ti, co mu provolávali slávu, nakonec odvedou na popraviště hory Golgoty. Ježíš je symbolem superhvězdy, kterou odvrhli nevěrní a vrtkaví fanoušci. Je jasné, že tento přístup bude zejména v církevních kruzích poněkud kontroverzní a divadelní uvedení riskantní. Je proto rozhodnuto představit dílo nejprve jako studiovou nahrávku. Gramofonové firmy, potěšené prodeji hippie muzikálu Hair a rockové opery The Who Tommy, jsou naopak velmi vstřícné.
A tak se v listopadu 1969 v obchodech objevuje pilotní singl s árií Superstar v podání skotského zpěváka Murraye Heada. Ve studiu ho doprovází šestapadesátičlenný orchestr a čtrnáctičlenná vokální skupina Trinidad Singers. Jedná se o nejdražší singl své doby, ale kýžený úspěch nepřinese. V rozhlasových hitparádách se neuchytí a zásadnější úspěch zaznamená pouze v holandských gay klubech. Novému dílu chybí hit. Ten nakonec vyloví Andrew Lloyd Weber ze dna svého skladatelského šuplíku. Jedná se o rozpracovanou píseň Kansas Morning, v níž se původně zpívalo o svítání v Kansas City. Během pár hodin se promění v křehkou baladu I Don’t Know How to Love Him. Píseň, v níž napravená nevěstka Máří Magdalena zvažuje svou lidskou lásku k božsky čistému Ježíšovi. Od května do července 1970 pak probíhá natáčení celého dvojalba na šestnáctistopý magnetofon. Britský bulvární tisk spekuluje o tom, že by roli Ježíše mohl ztvárnit John Lennon, jsou to ovšem pouhé fámy. Osloven je frontman Deep Purple Ian Gillan. Později vzpomíná: „Musím se upřímně přiznat, že jsem na Ježíšovi nikdy nestavěl kariéru. Byla to tehdy pro mě jen práce, prostě kšeft, jaké přicházejí a odcházejí. Pro mě, mou kariéru a můj život nejvíce znamenali a znamenají Deep Purple. Role v muzikálu Jesus Christ Superstar mi byla nabídnuta proto, že libretista Tim Rice někde slyšel, jak zpívám písničku Child in Time, líbilo se mu to, a tak s nabídkou přišel. Když jsem dorazil na natáčení desky, pustili mi nejprve základní melodie, ke kterým zrovna psal Tim slova. Řekl mi, jak by si představoval, abych je zpíval a dal mi kousek přečíst. V té chvíli jsem si uvědomil, jaký je v něm skrytý génius. Došlo mi i to, jak vynikající muzikanti zasedli v orchestru a že celá věc bude něco opravdu velkého. To byl okamžik, kdy jsem se definitivně rozhodl do toho naplno jít. Natočili jsme první sekvenci, a když jsme pracovali na té druhé, Tim povídá, že nastaly problémy, a chtěl si promluvit. Původně jsme se totiž dohodli na honoráři dvě stě liber za jednu sekvenci. Tim mi řekl, že jsou nějaké potíže s rozpočtem a na každou další už má jenom po stovce. Uvažoval jsem chvíli, a pak jsem souhlasil. Tim mi také vysvětlil, že Ježíše nechápou jako náboženskou ale jako historickou postavu. To mi vyhovovalo, protože osobně nejsem věřící člověk.“
Role Jidáše na nahrávce pochopitelně připadla Murrayi Headovi, který už ho zpíval na pilotním singlu Superstar. Jako Máří Magdalena se představila mladičká Yvonne Elliman z Havaje, která do té doby vystupovala v jistém nočním klubu. Roli krále Heroda nazpíval Mike d’Abo, kterého britští rockoví fanoušci znali už od roku 1966, kdy jako dvaadvacetiletý nastoupil do londýnské rhytm‘n’bluesové skupiny Manfred Mann. Piláta ztvárnil Barry Dennen, jednoho z kněží pak známá osobnost Paul Raven. Jméno Paul Raven byl jeden z jeho pseudonymů, pod kterým zpěvák, vlastním jménem Paul Gadd natáčel. Pikantní je, že dle módních trendů neměnil jenom své jméno a daný styl, ale i stále pozdější a pozdější datum narození. Skutečnou glamrockovou hvězdou se pak stal v sedmdesátých letech jako Gary Glitter.Jesus Christ Superstar se bezprostředně po svém vydání v roce 1970 octne ve Spojených státech mezi nejprodávanějšími tituly a posléze dokonce vede americkou hitparádu. Během jednoho jediného roku se ho prodá přes dva miliony výlisků. Současně ale americký trh zaplavuje bezpočet pirátských nahrávek a na amerických jevištích se objevuje i řada neautorizovaných inscenací. Přítrž tomuto olbřímímu úniku financí učiní australský producent Robert Stigwood, který od Davida Landa prozíravě odkoupí smlouvy obou autorů. Investuje rovný milion dolarů na boj s piráty, ale investice se vyplatí. Devět měsíců po uvedení dvojalba na trh začíná s jeho koncertním americkým provedením. Na premiéru se v Pittsburghu přijde podívat třináct tisíc diváků. Na místo Gillana se tu jako Ježíš představuje jedenadvacetiletý rockový zpěvák Jeff Fenholt, Máří Magdalenu zpívá stejně tak jako na desce Yvonne Elliman, Jidáše hraje Carl Anderson. O doprovod se stará dvaatřicetičlenný orchestr rozšířený o rockovou sekci. Všechna americká představení jsou beznadějně vyprodána, citelně horší je situace jenom na konzervativním jihu. Ve Wilwoodu se dokonce podaří muži, který považoval představení za kacířské, vniknout s pistolí až do hotelového pokoje Jeffa Fenholta, kterému se naštěstí povedlo zabarikádovat a přivolat policii. Velký koncertní úspěch záhy otevírá cestu pro operu Jesus Christ Superstar i na divadelní jeviště a americká premiéra se odehraje na Broadwayi 12. října roku 1971. Jedná se o na svou dobu velmi efektní a provokativní představení, vizuálně podpořené velkým světelným parkem a lasery. Z pohledu dnešních koncertních show nic překvapivého, ale na danou dobu skutečná událost. Tomu pochopitelně odpovídají i náklady ve výši 750 000 dolarů, které se ovšem bohatě vrátí.
Je logické, že úspěšný titul co nejdříve přiláká také filmaře. To se stalo v zimě roku 1971, kdy se filmové podoby ujal kanadský režisér Norman Jewison. Filmový štáb se vydává natáčet do Izraele, zaštítěn osobní podporou jeruzalémského starosty. Nejedná se o velkofilm s mohutnými davovými scénami, Jewison si vystačí se skupinkou mladých herců, kteří autobusem přijíždějí na autentická místa sehrát příběh posledních sedmi dnů Ježíše Krista. V hlavní roli se na plátně objeví Ted Neeley, ovšem prvotně byl osloven albový Ježíš Ian Gillan. Ten vysvětluje: „Tim a Andrew si přáli, abych tu roli přijal a abych Ježíše hrál. V té době jsem byl hubený, měl jsem hodně dlouhé vlasy a malou bradku. Přišel jsem se podívat do studia, byl tam takový obrovský stůl a u něj velké křeslo, spíš pohovka, jak tak režiséři mívají. Posadil jsem se a povídám:, Fajn, tak jak to bude vypadat?‘ Dozvěděl jsem se, že se bude natáčet deset týdnů v Izraeli a pak budou dva týdny na postprodukci. ,Ok,‘ povídám, ,a co za to?‘ Já se zpravidla na peníze moc neptám, ale teď jsem to chtěl vědět, protože šlo o hodně času a samozřejmě také o práci s Deep Purple. Dozvěděl jsem se, že tisíc dolarů za týden. Řekl jsem si, tisíc dolarů fajn, to jde tak na vydání, na provozní náklady a znovu jsem se zeptal: ,Tak kolik za to tedy bude?‘ A oni mi znovu zopakovali, že tisíc dolarů za týden. Namítl jsem: ,Cože, tisícovka za týden, to je jak zpropitné.‘ Ale oni trvali na tom, že jsou to velké peníze. Tak jsem jim řekl, že s Deep Purple mám čtyři tisíce dolarů za večer. Nebyla to tak docela pravda, ale hodilo se mi trochu nadsazovat. Nabídku jsem definitivně odmítl. Když jsem později film viděl, ani se mi moc nelíbil a myslím, že se moc nelíbil ani Timovi.“
Za půl století od vydání Jesus Christ Superstar v roce 1970 získala tahle rocková opera bezpočet jevištních i albových podob. Byla přeložena do řady jazyků včetně japonštiny a maďarštiny, kde Ježíše ztvárnil vynikající zpěvák Gyula Vikidál, člen kapely Dinamit. Nezapomenutelnou se stala i první česká inscenace v režii Petra Novotného, která v divadle Spirála mezi lety 1994 až 1998 dočkala se úctyhodných 1288 repríz. Nemalou měrou i díky výkonům Kamila Střihavky, Dana Bárty, Báry Basikové, Bohouše Josefa, Jindry Vobořila a řady dalších. Jesus Christ Superstar je prostě dílo nadčasové, a to nejen pro sílu příběhu a poselství, ale i pro svou hudební stránku, která je stejně přesvědčivá a vzrušující jako před půl stoletím.
