Jennifer Batten - Nejen dlouholetá kytaristka Michaela Jacksona

Je možné, že vám jméno Jennifer Batten na první dojem nic neříká, ale vedle bývalé pravé ruky Michaela Jacksona a Jeffa Becka se tu bavíme nejen o uznávané lektorce, ale také o inovátorce v rámci kytarového vybavení. Od dob, kdy krále popu doprovázela na třech z jeho nejslavnějších světových turné a společně skládala s kytarovými legendami, měla možnost narazit na ty nejlepšími kousky vybavení na světě.

I dnes proto spolupracuje s inovátory z mnoha oblastí a vyvíjí vlastní pomůcky, aby dosáhla co nejefektivnější sestavy a co možná nejmenší váhy na svých cestách. Mezi nimi bude v říjnu i pražský multikulturní festival Kytara napříč žánry, kde by měla vedle své show, obsahující jak ukázky z tvorby, tak filmové záznamy, podle zájmu uspořádat svou osvědčenou kliniku pro mladé umělce.

Následující rozsáhlé povídání můžete brát i jako doplnění rozhovoru z čísla 2010/04 a profilu v rámci našeho seriálu Kytaroví velikáni z čísla 2008/04.

Pojďme začít tvým vlastním modelem Washburn JB100. Jak si tenhle model z bahenního jasanu vysloužil tak klíčovou roli ve tvé sbírce od dob, kdy jsi vystupovala po boku Michaela Jacksona?

JB 100 byla modifikace modelu, který mi z Washburnu poslali v době, kdy jsem hrála spíš na kytary ve stylu Stratocaster. Proto jsem, když jsem ho poprvé zahlédla, nebyla zrovna moc nadšená. Na druhou stranu, když jsem ho poprvé vzala do ruky a začala hrát, přišlo mi to náhle hrozně přirozené. Samotný JB 100 je hodně podobný tomu prvnímu, co mi poslali, ale změnila jsem snímače na Seymour Duncan, na kobylce JB Junior a k tomu dva Duckbuckery. V té době jsem právě hrála s Jeffem Beckem a často experimentovala se syntezátory, proto jsem je ukecala, aby mi vytvořili i model se snímačem Roland GK-2. Modelů tak bylo v nabídce relativně dost. V prvé řadě klasický model americké výroby, včetně varianty se syntezátorovým snímačem, a také hodně kvalitní modely korejské výroby v obou variantách. Byla jsem s nimi tak spokojená, že jsem se ani neobtěžovala koukat po jiných dobrých patnáct let. Trvala jsem jen na co možná nejmenší váze, a proto jsme zvolili bahenní jasan. Krky jsou navíc lepené, takže je hra ve výškách velmi pohodlná. Jen pro úplnost, zrovna jsem začala používat úplně čerstvý Washburn Parallax PXM-JB10, který je ještě lepší. Je to pouze tvar Parallax Strat se zkráceným krkem.

Jaké vidíš hlavní rozdíly mezi těmito modely a Parker Bronze Fly nebo Straty, které jsi taky používala?

Parker Bronze Fly je úplně jiné monstrum. Zdědila jsem jej po otci, když nás opustil a roky na něj nesáhl. Když jsem ho proto po letech probudila k životu, byla jsem naprosto unešená, jak je lehký a zvukově bohatý. Věř mi, dokážu hodně ocenit malou váhu, protože i dnes trávím hodně času cvičením. Dokonce mě to přinutilo napsat několik akustických písní. Je vážně škoda, že už není k sehnání. Hrozně ráda bych si jednou sehnala Parker Fly s nylonovými strunami, který se už taky nevyrábí.

Umět si vybrat

Přestože jsi ušla dlouhou cestu, na Stratocastery jsi nezanevřela úplně, protože právě spojení snímačů Seymour Duncan JB a Duckbuckerů má zvuk Stratocasterů, jak jsi jednou řekla...

Pokud jde o elektrické kytary, tím, že jsem tak dlouho hrála na modely gibsonovského tvaru, jsou pro mě Stratocastery utrpením, a proto jsem se všech zbavila. Na druhou stranu zvuk snímačů v kobylce je u Stratů nepřekonatelný, proto se ho snažím používat i u jiných modelů. Neumím si už představit jakékoliv vystoupení bez nich. Nicméně množství brumu snímačů v mnohých prostorách po světě a často i v Americe je jednoduše nesnesitelné. Washburn mi udělal dvě nové kytary Parallax a do jedné z nich vložili elektroniku značky Variax od Line 6. Existuje hodně důvodů, proč jsem si to tak přála, a jedním z nich je, že i kytary s humbuckerem v některých klubech brumí. Díky Variaxu mám možnost výběru virtuálních snímačů, které jsou tiché jako hrob.

Jaké jsou další zajímavé hračky, které jsi přidala na svou kytaru, kromě ovladače od Applu?

Představ si, že jsem se nedávno ovladače v těle kytary zbavila, protože nebyl stoprocentně spolehlivý při zastavování tracků při mých vystoupeních. Proto jsem se rozhodla mít před sebou notebook, kde je mezerník naprostá jistota.

Kdykoliv se balím na cestu, vždycky uvažuji nad tím, jak bych si zavazadla ještě zlehčila.

Mohla bys nám přiblížit výhody Fishmana TriplePlay oproti již zmíněnému snímači Roland GK-2?

Fishman TriplePlay je pár světelných let napřed oproti systému Roland GK-2. Jsou bezdrátové a kabely jsou otravné, nespolehlivé, drahé a křehké. Fishman navíc přišel s úžasným designem vhodným pro cestovatele, jako jsem já. Když jsem hrála s Jeffem Beckem, definitivně jsem zavrhla kytarový MIDI systém, protože devadesát devět mých vystoupení vyžadovalo cestování a mně se už prostě nechtělo tahat věci jako zvykový modul, kabely a MIDI snímač. Nyní s Fishmanem TriplePlay jediné, co člověk potřebuje, je lehounký plastový ovladač napojený do hexafonického snímače na kytaře. Všechno pak napojím do svého MacBooku, se kterým cestuji tak jako tak. Software se snadno používá a zvuky jsou úžasné. Navíc nepotřebuješ žádné kabely. Z laptopu pouze vede kabel ze vstupu na sluchátka do pedálu, kterým můžu měnit hlasitost dle libosti. Používám zároveň pedál Fishman FC-1, který nabízí přístup k externím zvukům přes USB.

Je to i důvod, proč jsi zvolila lehký a všemi směry zajímavý zesilovač BluGuitar Amp1? Doporučila bys to každému, kdo hledá rovnováhu mezi cenou a výkonem?

Snila jsem o něčem tak lehkém a výkonném celé roky. Kdykoliv se balím na cestu, vždycky uvažuji nad tím, jak bych si zavazadla ještě zlehčila. Aerolinky ti s každým rokem dovolí převést míň a míň, hlavně teda v Evropě. Je v podstatě nemožné vzít s sebou všechno, co potřebuješ. Jednou jsem měla takhle den volna a stavila jsem se u Thomase Bluga, jen abych ho pozdravila. Neměla jsem ponětí, že je designérem zesilovačů. Jen jsem věděla, že je to úžasný kytarista. Když jsem poprvé zapojila jeho zesilovač, byla jsem tak unešená, že jsem se hned vyptávala, kdy můžu jeden takový dostat. Design je to skutečně geniální a nebojím se říct, že se tu bavíme o revoluci v amplifikaci kytar. Na druhou stranu, ještě nějakou dobu potrvá, než lidi pochopí, že tu máme „nabouchaný stowattový, čtyřkanálový elektronkový zesilovač“, který váží trochu přes kilo. Když to totiž někomu vysvětluji, všichni si myslí, že je to jen pedál nebo předzesilovač, ale tohle je fakt plnohodnotný zesilovač. Stačí jen zapojit do repráku, a hotovo. Já ho třeba nosím v batohu na zádech.

Hračky na míru

Mohla bys nám, prosím, přiblížit některé z užitečných nástrojů a pomůcek pro sóla a tapping?

Pokud jde o tapping, domnívám se, že je užitečné mít určitý druh string damperu, který ti dopřeje svobodu jen hrát a nestarat se o tlumení. Můj vlastní model Batten String Damper, který už povinně mám na všech svých kytarách, je hlavně o něco účinnější a zvukově čistší než třeba gumičky do vlasů, které mnozí používají. Dále v rámci hráčského přístupu jsem toho názoru, že tenčí struny a menší tlak jsou lepší, ale to je skutečně na každém hráči a na co je zvyklý. Pokud má někdo tvrdší struny a žádný problém s tappingem nemá, tak by se toho měl držet.

Jsi také příznivkyně efektů. Nabízí ti DigiTech RP1000 všechny možnosti, nebo musíš přidat i další hračky na efekty?

Nic víc než RP1000 nepotřebuji. Celý ten tradiční systém samostatných pedálů mi připadá jako jeden velký přeplácaný bordel. Chci jednou dupnout a mít vše vyřešeno. Všechno hezky napojené do Amp 1. Fakt nechci šlapat po dvou nebo třech tlačítkách, abych dostala, co potřebuji. Strašně to totiž kazí samotné vystoupení. Na druhou stranu, v poslední době mám vyhlédnutý pedál ZVex Ringtone TT, což je pokročilý ring modulátor. Obecně ráda cestuji nalehko. Přidat pedál do už nastaveného okruhu je něco, s čím se fakt nechci trápit. Proto radši spoléhám na Fishman TriplePlay a svůj starý dobrý notebook, kde mám obrovský výběr zvuků.

Celý ten tradiční systém samostatných pedálů mi připadá jako jeden velký přeplácaný bordel. Chci jednou dupnout a mít vše vyřešeno.

Existuje ještě nějaká klíčová položka z tvého vybavení, kterou jsme nezmínili nebo se na ni při rozhovorech málokdy dostane?

Nikdy nedám dopustit na pedály hlasitosti. Primárně kvůli tomu, že mezi písničkami je mezera a podle potřeby můžeš hlasitost snížit nebo zvýšit. Pokud máš už hlasitost nastavenou a bicí jsou příliš hlasité, jsi v prdeli. Když to pak natvrdo nastavíš hlasitěji, v tiché části děláš bordel zase ty.

Rád bych se nyní vrhnul na tvou sólovou tvorbu. To, co spojuje obě první alba, je grafika umělkyně jménem Pamelina. Ze sociálních sítí je vidět, že ji podporuješ i dnes, ale co tě na její práci baví nejvíc?

Opravdu mě baví, kolik ze své osobnosti promítne do své práce a jak moc si dává záležet na detailech. To, co předvedla, především na debutu, bylo úžasné a stále obdivuji její talent.

Above, Below & Beyond (1992)

Opravdu divoké, zábavné album plné experimentů s efekty. Odkud se tohle vzalo?

Bylo to mé debutové album, a proto jsem do toho dala všechno, co mě napadlo, včetně nejrůznějších zvukových a žánrových experimentů. Ráda poslouchám rozmanitou hudbu a to samé chci hrát i pro lidi. Výsledek hodně ovlivnil i vrchol kytarové revoluce v osmdesátých letech. V té době se zdálo, že všichni jsou kytaroví gymnasté, a žádné limity neexistovaly. Dělala jsem, co jsem mohla, abych se někam posunula a zároveň do toho otiskla svou osobnost.

V roce 1979 jsem prohlásila, že do roka a do dne vydám desku. Nakonec to trvalo celých deset let.

Nedávno jsem měl možnost vidět naživo Joea Satrianiho a jeho „veselý“ styl mi tě tady dost připomněl. Patřil i on mezi tvé vzory?

V době, kdy jsem vyučovala na Musicians Institute v Kalifornii, byl zrovna na vzestupu, a proto se o něj studenti zajímali. Naučila jsem se proto pár věci od něj, abych je ukázala studentům, ale nezakousla jsem se do toho třeba jako u věcí od Jeffa Becka. V podstatě nikoho jsem nestudovala tak pečlivě jako jeho. Mezi další kytaristy, jejichž sóla jsem se učila, patří Charlie Parker, Joe Pass a Van Halen, takže to byla celkem zajímavá kolekce materiálu a žánrů, které jsem vkládala do své šedé kůry mozkové už od puberty.

Kdy ses vůbec rozhodla pro sólovou desku?

V roce 1979 jsem děkanovi Musicians Institute oznámila, že do roka a do dne vydám desku. Nakonec to trvalo celých deset let.

Hrálo v tom roli i načasování? Díky spolupráci s Michaelem Jacksonem jsi jistě získala odpovídající pozornost.

Na demo snímcích jsem začala spolupracovat s Michaelem Sembellem (mimochodem autorem skladby Maniac ze snímku Flashdance, pozn. autora) ještě předtím, než jsem vyrazila na první turné s Jacksonem a vše dokončila hned po návratu.

Album sis překvapivě také produkovala. Kde jsi získala odpovídající zkušenosti a jak jste si rozdělili role s Michaelem Sembellem?

Naučil mě pracovat s funkcí jménem Auto Punch. Mohl mě tak nechat úplně v pohodě celé hodiny nahrávat samotnou. Proto to bylo spíš jeho krásné gesto, že mě uvedl jako koproducenta. Já jsem se totiž primárně starala o produkci kytar, ale také psala a věnovala se aranžím. On pak vzal mé mizerné demo nahrávky a udělal z nich mnohem kvalitnější věci.

Jaký způsob reklamy jste tehdy s vydavatelstvím zvolili? Byla jsi spokojena s rovnováhou mezi propagací tvé tvorby a marketingové tlačenky vydavatelství ve stylu „kytaristka Michaela Jacksona“?

Byla jsem strašně zklamaná z obchodní stránky celé věci. Měla jsem sice smlouvu, ale o vydavatelství jsem toho moc nevěděla. Dokud nebylo pozdě. A navíc chyběla distribuce v Evropě. Sehnala jsem svého vydavatele během turné Dangerous s Michaelem Jacksonem. V obchodech deska nebyla a neexistoval internet, aby si to lidé mohli alespoň stáhnout poté, co se o tom někde dočetli.

Jennifer Batten’s Tribal Rage: Momentum (1997)

Stejně jako na debutu i zde sis pozvala obrovské množství hostů. Mohla bys nám vysvětlit, jak jsi rozdělovala role?

Na první desce, bylo hodně hostů vytvořeno jako vtip, aby to působilo, že mám za zadkem celý orchestr. Hodně to totiž bylo programované. Další hosté pak byli například Sembellovi přátelé. Spolupracoval třeba se Steviem Wonderem, a díky tomu sehnal jeho doprovodné zpěváky pro píseň Respect. Dále jsem třeba sehnala Grega Philingainese z Jacksonovy kapely, aby nám hostoval na písni Giant Steps, a v neposlední řadě i dobrou zpěvačku pro skladbu Respect, protože já neumím zpívat. V případě alba Momentum vzniklo devadesát pět procent v tomto složení: Glen Sobel - bicí (nyní s Alice Cooperem), Ricky Wolking - basa a já. Postarala jsem se vedle kytar i o všechny syntezátory. Přivedla jsem pár přátel kvůli nějakým vokálům, ale jinak je to vesměs vše.

Na druhou stranu, většina z hostů se oproti debutu změnila. Klobouk dolů před tvým seznamem kontaktů a zdrojem talentů.

Druhou desku jsem si produkovala sama, a proto byla většina hostů přátelé. Mezi deskami je relativně velká časová mezera a také obrovský autorský posun. Byla jsem schopná si svou vizi splnit na sto procent. Navíc veškerý čas ztracený dohadováním s producentem tentokrát nahradily přátelské kompromisy s Glenem a Rickym. Tahle nahrávka byla čistým potěšením a dodnes jsme všichni přátelé.

Nicméně v porovnání s první deskou toto album představuje mnohem koncentrovanější hraní. Je zde méně, ale delších skladeb, které jsou v mnoha ohledech klidnější a vyzrálejší...

Druhá deska byla skutečným skupinovým projektem a podstatně přirozenějším. Vůbec jsme třeba nesáhli na automatického bubeníka. Když se na to dívám zpětně, asi by tomu neuškodilo, kdybychom trochu škrtali, ale jednoduše jsme tomu dali volný průběh. Opravdu nedokážu vysvětlit, jak k tomu došlo, kromě naprosté kreativní volnosti.

Whatever (2007)

Proč ses vrátila na této desce k divokému a hravému zvuku? Oprava, ještě šílenějšímu než na debutu...

Domnívám se, že hudba by měla vyjadřovat tvou osobnost, a já se opravdu ráda bavím. Pro mě je součást kreativního procesu dávat do hudby humor. Většina alba Whatever byla původně napsána pro Jeffa Becka, zatímco jsem s ním byla na turné. Ve skutečnosti byla píseň In the Aftermath napsána pro něj a postupně se vyvinula do kousku jménem Loose Cannon na desce You Had It Coming. Tehdy jsem se poprvé seznámila s nahráváním pomoci Pro Tools a okamžitě jsem si sehnala počítačový systém a užívala si všechny ty nástroje a zvuky, které nebyly do té doby k mání. Taky včetně nejnovější verze DigiTechu. Jo a abych nezapomněla, whammy pedál tehdy dostával šíleně zabrat. (smích)

Na desce jsou skutečně zaznamenány některé z tvých nejlepších kytarových výkonů vůbec, ale hip hop - no dobře, ale prdy a krkání? Co to do prd...? Moje maminka by z toho nebyla šťastná, ale zdálo se to jako dobrý marketingový nástroj k přitáhnutí mladšího publika. Když to tak vezmeme, všechny zvuky jsou hudba a byla to paráda hrát si se všemi těmi nechutnými samply. (smích) Když jsem poprvé uslyšela ten prd z podpaží, nemohla jsem odolat. (smích)

Kdy ses začala zajímat o world music? Bylo to díky cestování s Michaelem Jacksonem a poznávání jedinečných muzikantů po celém světě? Tvá láska k Africe je známá, ale cestuješ tam i dnes a posloucháš hudbu z tohoto kontinentu?

V Jižní Africe jsem byla jen jednou, a to s Michaelem. Nicméně můj zájem o tento kontinent vzbudily filmy s Tarzanem a poslouchání záznamů afrických bubeníků. Bylo to velmi exotické a krásně návykové. Zároveň si moc dobře pamatuji na etnické zvuky od kapely Weather Report (v sestavě s jazzovým basistou Miroslavem Vitoušem, pozn. autora), která zůstává mou nejoblíbenější kapelou vůbec. Top 40 v rockové hitparádě mě vždycky nudila, a proto stále hledám něco jedinečného a svěžího.

Určité pasáže této desky mají až domorodý charakter. Překvapivě jsem tento přístup cítil i z tvé hry na kytaru...

Když jsem se začala zajímat o tapping, uvědomila jsme si, že mám před sebou celý nový nástroj. Dalo mi to svobodu, kterou má klavírista, který může tvořit rytmus za pomocí obou rukou. Píseň Cruzin the Nile byla mým prvním experimentem v tom, co se dá perkusivně provádět s kytarou.

Hudba by měla vyjadřovat tvou osobnost a já se opravdu ráda bavím.

Paní lektorka

Vedle vydávání instruktážních DVD organizuješ i kytarové kliniky. Co je součástí výuky? Je to uspokojující pohled, když studenti dělají pokroky?

Miluji ten okamžik, když se student rozzáří, když něco pochopí.il a kytara se zdá najednou o něco smysluplnější. Produktové kliniky dělám pro firmy už řadu let, ať už nabízejí kytary, nebo efekty. Jedná se tak o vystoupení, kde mezi skladbami spíš mluvím o vybavení než o samotných písních. Posledních deset let k tomu, ať už se jedná o koncert, nebo kliniku, pouštím i film. Navíc loni v létě jsem rozjela úplně nový seminář pojmenovaný Sebezmocňování pro moderního umělce. Přestože jsem do toho zapojovala i nějaké hraní, byl to čtyřhodinový seminář zaměřený na mnoho oblastí a bylo jasné, že se první týden na hraní vůbec nedostane, protože jsem se ani nestihla prokousat přednáškou. Seminář obsahoval řadu doporučení a lekcí, které jsem pobrala během let jako muzikantka. Ať už jde o cestování, zdravé stravování, ventilování špatných zpráv, nejlepší způsoby, jak se naučit novou hudbu, a stejně tak informace o nejnovějších pokrocích v rámci neurovědy a programování vlastního mozku k dosažení lepšího života. S mým partnerem Jessem Solomonem jsme dva měsíce takhle cestovali po Americe. Byla to pouze první fáze a bude potřeba toho k mému kurzu ještě hodně přidat, ale vše pak bude dostupné ke stažení.

Miluju ten okamžik, když se student rozzáří, když něco pochopí a kytara se zdá najednou o něco smysluplnější.

Můžeš nám přiblížit, jak tvá show vypadá? Je to kombinace kliniky a multimediální show, nebo i vystoupení s muzikanty?

Možností je opravdu hodně a záleží jen na tom, co se ode mě žádá. Pokud jde o mou samostatnou show, tak jen hraji na kytaru a vyprávím příběhy. Všechny skladby navíc synchronizovaně doprovází filmy, které jsem rovněž připravila. Vedle toho ale občas hraji s kapelami a několikrát jsem se tak přidala k tributům Michaela Jacksona. Takhle už třeba čtvrtým rokem jezdím do Polska, kde máme společné vystoupení s kapelou, ale úvod obstarávám s vlastním půlhodinovým vystoupením.

Jak ses vůbec dostala k přípravě filmů?

Tohle mě napadlo už pár let zpátky, protože hrozně ráda točím snímky. Pravidelně každý rok připravím tři nebo čtyři nové kousky pro vystoupení na NAMM, kde ráda ukážu, co umí TriplePlay. Takže když třeba hraji Isn’t She Lovely od Stevieho Wondera a má přijít sólo na harmoniku, vidíte ho v pozadí. Vytvořila jsem taky míchanici předpovědí počasí, zatímco si tvrdě pohrávám se zvuky bezpražcové basy a všechno doplňují fotky Jacksona v pozadí. V rámci mého vystoupení je to rozmanitá směska obrázků, a dokonce i animací, v závislosti na esenci písně. Takhle jsem třeba vytvořila parodii na Oops! I Did It Again od Britney Spears. Mám opravdu ráda tuhle melodii, která se výborně hodí do instrumentální písně, a upřímně, filmeček byl ten nejvtipnější projekt, jaký jsem kdy dělala. Je totiž plná pádů vystupujících, na pódium i z pódia, během refrénu.

Jak se těšíš na turné s legendou Ulim Jonem Rothem? Patřil i on mezi tvé vzory? Jak jste se domluvili na formě tvé show? Budeš mít sólové vystoupení, nebo se američtí diváci mohou těšit na něco ve stylu G3?

Před pár lety jsme spolu vystupovali na několika festivalech. Opravdu se mu líbila moje filmová show a přál si, abych vystoupila uprostřed programu místo tří kapel po sobě, a tak divák ocení, že po Andym Timmonsovi přijde trochu něco jiného, než přijde hlavní hvězda večera. Dává to taky možnost doprovodné kapele trochu si odpočinout, protože toho mají na večer naloženo opravdu hodně. Na druhou stranu, s každým si večer zahraji pár písní.

Světoběžnice v Praze

V říjnu přijedeš do Prahy na multikulturní festival Kytara napříč žánry. Kterou variantu ze svého portfolia vybereš pro své vystoupení?

V tuto chvíli očekávám, že se bude jednat o mou typickou show. Lidé mohou získat lepší představu, když navštíví na mých webových stránkách ukázkové video pod záložkou Performances. Nicméně jakmile se akce bude blížit, ještě možná dohodneme i nějakou tu kliniku, nebo rovnou dvě.

Čím více cestuju, tím víc mě mají lidé na očích.

Hlavní myšlenka festivalu - napříč žánry -, tě celkem slušně popisuje. Doposud jsi pracovala s nejrůznějšími národnostmi (Shuichi Hidano), ale také žánry (velmi překvapivá spolupráce s Davem Rogersem). Co tě vede k tomu hledat tak velkou rozmanitost?

Hodně té rozmanitosti si mě hledá samo, což mě strašně těší a přijímám to otevřenou náručí. Protože je internet dnes téměř v každé domácnosti, může každý volně vyhledávat hráče pro projekty a turné. Pravidelně se takhle budím a nacházím v e-mailu nabídky k žádostem o spolupráci na nahrávce odkudkoliv na planetě nebo žádost, abych přiletěla na kdejakou akci. Za pár měsíců budu hrát na tribute koncertu Pink Floyd v Itálii, což bude úplně poprvé. Čím více cestuji, tím víc mě mají lidé na očích.

Pokud vezmeme jen kytaristy, spolupracovala jsi s pány i dámami, ale také legendami i mladými talenty. To už samo o sobě vypovídá, že s tebou musí být pohodová spolupráce. Co tě na těchto partnerstvích baví nejvíc? Dovoluji si se domnívat, že každé setkání dvou různých kytaristů musí být jedinečné. Někdy se můžete výborně doplňovat, jindy zase ne, a pak musí nastoupit buď profesionalita, nebo rovnou odmítnutí.

Je pravda, že některé spolupráce fungují lépe než jiné. Pokud existuje vzájemný respekt, může to být opravdu zábava a taky začátek přátelství. Na druhou stranu, lidé se někdy bojí nebo nechají naplno projevit svá ega a nepustí tě do svého srdce. V tom případě je hodně těžké dosáhnout přirozeného průběhu a tyhle vzpomínky rychle mizí z dlouhodobé paměti. Prostě jdeš dál a vyhledáváš stejně naladěné lidi. Jsem otevřena v podstatě čemukoliv, co mi nepoleze na mozek.

Jeff Beck

Jak sis užívala hraní se svým hrdinou? Z vaší hry je opravdu cítit souznění.

Byla to naprosto nečekaná pocta, přidat se k Jeffovi na tři roky koncertování a nahrávání. Byl vždy velmi přátelský a uctivý, a dokázal ocenit mou snahu. Tím, že jsem ho vždycky tak zbožňovala, to bylo i trochu děsivé s ním hrát. Na druhou stranu, dřela jsem, jak to jen šlo, a on mi toho zase nenakládal moc, takže jsem se cítila opravdu příjemně. Strašně moc jsem se od něj naučila, a hlavně jsem byla mnohem zodpovědnější než kdy dřív. Starala jsem se o harmonie, ať už to bylo u syntezátorů nebo u kytary. Byli jsme totiž na pódiu jen čtyři. U Jacksona tam byli dva klávesáci a dva kytaristé, takže když jsem něco podělala, relativně dobře se to ztratilo. Tady sice ne, ale jinak to byla opravdu paráda hrát s Jeffem. Jednou jsem se dokonce naučila všechna jeho sóla z alb Blow by Blow a Wired, takže mám jeho styl pořádně pod kůží. Vypadá to, že se sejdeme na společném vystoupení v létě, ale zatím bez detailů.

Měla jsi vůbec jakožto doprovodná kytarista dostatek prostoru být kreativní a aspoň trochu povolit uzdu svým divokým nápadům?

Tahle role mi vyhovovala. Byli jsme domluveni, že budu hrát na kytaru a syntezátory, ale občas mi dovolil sólo nebo své místo pro sólo přenechá mně. Byl to pro mě vysněný kšeft a byla bych spokojená se vším. Je totiž důležité znát svou roli, když jsi na turné s takovou hvězdou. Všechno se točí kolem ní, ne kolem tebe. Jde o to, podpořit je jak nejlépe to jde, aby ještě více vynikli.

Michael Jackson

Proč ses nepodílela na studiových nahrávkách? Druhý kytarista Steve Stevens si alespoň střihl sólo na albu Bad. Měl na tuhle roli již ustálený tým? Měl jsem tu čest párkrát mluvit se členy Toto a hlavně David Paich je ukázkou toho, že si své místo umí studioví hráči udržet.

Na sóla měl slušný zástup lidí, což je dobrý marketingový tah, protože se ti na desce objeví multižánrová směska. Pokud jde o studiové nahrávky, tak ty vznikaly v době, kdy jsem byla povolána na turné. Michael měl doslova armádu studiových hráčů. Takový Jonathan Moffett s ním hrál třeba už od dob Jackson 5.

Nepochybuju, že ses písně naučila rychle, ale přidala jsi jim naživo i něco ze sebe?

Naučila jsem se je notu po notě, a dokonce jsme se snažili co nejvěrněji napodobit i zvuk z nahrávky, hlavně teda když byly ve hře klávesy. Když jsme pak začali hrát, občas se našlo místo pro improvizaci, jako třeba v písni Working Day and Night. To byla chvíle, kde nám Michael dopřál prostor na blbnutí, a pak to jen utnul pohledem, když se mu zdálo, že už hraji moc dlouho.

Je důležité znát svou roli, když jsi na turné s velkou hvězdou. Všechno se točí kolem ní, ne kolem tebe!

Musím zároveň pochválit tvé rozmanité sestřihy, především z dnešního pohledu, ale tehdy to byl opravdu velký sestřih. Výraz herečky Grace Jones a vlasy, že ti mohla závidět i kapela Nitro. Dnešní generace si to může jen těžko představit, ale jako dlouho tehdy trvala příprava?

Michael vždy zajistil specialisty, kteří vytvořili různé návrhy vzhledu, a pak zaměstnal odborníky, kteří jeho vizi realizovali. Chtěl, abych opravdu vyčnívala, takže si na můj sestřih opravdu potrpěl. Příprava trvala asi dvě a půl hodiny, než jsem mohla vylézt na pódium. Sama bych to opravdu nezvládla...

V té době jsi měla vedle velkého sestřihu i opravdu velký osmdesátkový kytarový zvuk. Měla jsi především přístup k nejlepším hračičkám na světě, a proto by mě zajímalo, jaká byla tvůje sestava? Asi nejlepší příklad je z turné roku 1988 a památného vystoupení během finále Super Bowlu.

Na každém turné jsem měla odlišné vybavení, protože mezi nimi existoval velký časový odstup. Nicméně jsem si jistá, že v té době jsem používala MESA/Boogie Mark III. Dokonce jsem ani nepoužívala moc efektů. Snad jen delay.

Během let jsi musela vyzkoušet řadu šílených modelů a designů kytar. Vzpomeneš si na nějaké z nejbizarnějších? Například ve videu ke kousku The Flight of the Bumblebee vidíme model, který vypadá, jako by byl vypůjčen od Tonyho Levina.

Jestli myslíš tamtu s dvěma krky, tak tu mi půjčil kamarád. Na to ani nešlo hrát, ale ve videu to vypadlo dobře. (smích) Design vytvořil Australan jménem Stuart Box a říká se tomu Box Guitar. Pro skladbu Come Together ve filmu Moonwalker si Michael v záběrech přál velmi originální kytaru, a proto někdo z Guitar Center přinesl hromadu kytar, ze kterých jsem si mohla vybrat. Nakonec jsem si vybrala model od značky Jackson. Když jsem se přidala k Michaelovi, podepsala jsem kontrakt s Ibanezem, a měla jsem tak k dispozici po dobu sedmi let přístup k nejrůznějším modelům. Potom jsem přešla k Washburnu a dodnes se už držím mnohem střízlivějších designů.