Pořadatel festivalu Kytara napříč žánry Standa Barek pro nás letos opět nachystal příjemné překvapení. Dvojici špičkových kytaristek, Jennifer Batten a Vicky Genfan, která vystoupila v Brně a Praze. Vicky jsme měli možnost vidět již vloni, kdy vyhrála jako první žena v dějinách prestižní soutěž Kytarysta roku. Jennifer po třinácti letech podruhé navštívila Prahu. Poprvé s Michaelem Jacksonem, kdy 7. září 1996 odstartovali jeho HIStory Tour na Letné v Praze.
Během roku pak s Michaelem Jacksonem následovalo dvaaosmdesát koncertů v padesáti osmi městech před více jak čtyř a půl miliony diváků v pětatřiceti zemích a pěti kontinentech. Tato druhá dáma s legendární bílou hřívou hrála spolu s Vicky Genfan 27. 11. v pátek v Brně v klubu Fléd, kde pro ně vystoupení otvíral špičkový kytarysta Norbi Kovács, a 28.11. v sobotu 19.30 v Praze v paláci Akropolis.
18. dubna 2008 jste vydala své třetí sólové album Whatever. Ten název jakoby krásně doplňoval název vašeho prvního alba Above, Below, Beyond.
(smích) To je pravda, jen ten název nejde tak do hloubky...
Vzpomenete si, co se odehrávalo mezitím?
Páni, to je nějakých let. První vyšlo krátce před Dangerous Tour s Michaelem Jacksonem v roce 1992 a pak následovala spousta hraní a změn a já jsem pracovala na svých sólových projektech většinou mezi šňůrami.
Jestli se nepletu tu desku produkoval výborný kytarista Stevieho Wondera, Michael Sambello. Jak se vám s ním spolupracovalo? Moc vám do toho mluvil?
(smích) ... tak to tedy ano, namluvil toho dost, ale nechal mi skutečně velký prostor a svobodu a hlavně mě naučil, jak sólově nahrávat, což se mi zúročuje hlavně nyní v poslední době, kdy vystupuji sama. Být uvolněná v tom, co dělám. Byla to paráda nahrávat svoje první album - natěšená, ale na druhou stranu nic snadného v rozhodování, kterým směrem se vydat, protože těch směrů u mě bylo skutečně spousta.
Zanedlouho potom jste byla oslovena, abyste hrála s Michaelem Jacksonem.
Ano. Pustila jsem se do toho svého CD a dokončila jsem teprve tři demo snímky, když jsem odjela na šňůru s Michaelem, a album dokončila až v době mezi prvním a druhým turné s M. Jacksonem.
Bylo to pro vás velké překvapení, že vybrali právě vás? Jako ženu mezi více jak stovkou kytaristů?
No, musím říct, že jsem uměla skvěle sólo Beat It, které jsem léta hrála jako cover verzi se svou skupinou. A to byl hlavní důvod, proč si mě Michael vybral.
Jak probíhal výběr kytarystů na Jacksonovo turné? Posílala jste mu nějakou nahrávku?
Všechno bylo nahráváno na video. Sešli jsme se ve zkušebně a každý měl zahrát nějaký funk riff. Pak jsem hrála nějaká sóla, pak skladbu Giant Steps (John Coltrane), kterou jsem později zařadila i na své druhé album, a nakonec sólo Beat It. A pak to přišlo. Řekli mi: Teď bude Michaela zajímat, jaká jsi. Tvoje osobnost. Tak něco povídej.
A to bylo asi to nejtěžší. Pár dní na to mi zavolali. Neřekli, jestli mě vybrali. Jenom ať přijdu zkoušet, jak mi to půjde s kapelou. Zkoušeli jsme celý měsíc a s M. jacksonem jsem se ani jednou neviděla. Zpěváci zkoušeli jinde, tanečníci jinde, kapela jinde, a po měsíci jsme se všichni sešli najednou na obrovském pódiu se všemi efekty, ohněm, světly, pyrotechnikou.
Jak potom proběhlo první setkání s Michaelem Jacksonem?
Říkali, že jestli začne tancovat, tak všechno s hudbou je OK. No a on přišel a začal okamžitě tancovat.
Byl velký rozdíl mezi turné Bad a Dangerous?
Domnívám se, že Bad Tour byl skutečně jeho vrchol. Skutečně. Bylo to také jeho úplně první sólo turné. Hned po monstrózním úspěchu s Thriller. Nová a čerstvá kapela, všichni natěšení, všechno fungovalo, jak má. Dangerous už mělo několik změn v kapele. A moje vnímání už bylo také trochu jinde. Snažila jsem se dokončit své vlastní album.
To bylo vaše druhé album, Jennifer Batten’s Tribal Rage-Momentum.
Tak tohle album vyšlo jen krátce před Michaelovým třetím turné, HIStory, které trvalo dva roky.
Co vás vedlo k nahrání této desky s tolika různými hudebními vlivy a nástroji, které jste na desce použila? Africké bubny, australske didgeridoo, skotské dudy...
Jako malá holka jsem ráda sledovala televizní program Black and White. A tam byly africké bubny a ty mne dostaly. A to napořád. Poslouchala jsem hodně Weather Reports a další spoustu exotické muziky a to na mě hodně působilo a nasměrovalo mne k nahrání tohoto alba.
No a pak se objevil Jeff Beck, někdy na jaře 1998 s nabídkou ke spolupráci a ta trvala tři roky. Jaké to bylo na turné s Jeffem Beckem?
To bylo dokonalé blaho.
To musel být ohromný rozdíl ve šňůrách s Jacksonem a s Beckem. Pop versus rock.
To byl. Jako noc a den. S Michaelem to bylo tak, že vyžadoval, aby všechno bylo vždy naprosto přesně stejné, každé vystoupení. Stejné pořadí písniček koncert co koncert. Vše muselo být stejné díky technice, výměně kostýmů... S Jeffem to byl pravý opak. Chtěl pořád něco nového, hledat nové cesty, výraz.
Jak na vás Jeff přišel? Potkali jste se?
Ne, přímo jsem ho uhnala!!! (smích) Chtěla jsme po něm autogram a dát mu své CD. Tak jsem si zjistila, kde hraje, zkontaktovala někoho ze Sony Records, kdo měl spojení na jeho manažera, aby ho pozval na Jacksonovu show. A M. Jackson obě vystoupení zrušil. Tak jsem mu zavolala, s tím že není jasné, že budou náhradní termíny koncertu, ale že bych se s ním chtěla tak jako tak setkat. Pozval mne do studia, kde právě nahrával, povídali jsme si několik hodin a domnívala jsem se, že tím to končí.
No a dopadlo to a začala vaše tříletá spolupráce. To musel byt velký rozdíl zkoušet s kapelou Michaela Jacksona a se skupinou Jeffa Becka.
Obrovský. U Jeffa jsem měla strašnou zodpovědnost. S M. Jacksonem jsem byla jednou ze šesti muzikantů na pódiu. Když se tam nějaká ta chybička vloudila, nic se nedělo. S Jeffem jsme museli znít harmonicky se všemi těmi syntezátorovými zvuky. Byla jsem pod mnohem větším tlakem, ale mnohem více mne to uspokojovalo. Jsem však nesmírně vděčná za obě zkušenosti. Jak s M. Jacksonem, tak s Jeff Beckem. Naprosto odlišné hudební zkušenosti. Show M Jacksona byla neskutečně precizně nazkoušená.
Byl puntičkář, co?
Ano. Strašný. S Jeffem jsem si vždycky přála, aby to pokračovalo další týden. Jedním z důvodů bylo i technické vybavení, které jsem tam používala. Všechny ty syntezátorové zvuky, seznam skladeb... s Jeffem nebyla nikdy jistá do poslední minuty před vystoupením. Takže neustále v pozoru.
Připravoval jsem se na tenhle rozhovor a snažil se na vás dívat především jako na kytaristku. Ne na kytaristku Michaela Jacksona nebo Jeffa Becka, ale na kytaristku jako takovou. Byla jste prvotřídní dávno před tím, než jste hrála s Michaelem Jacksonem nebo s Jeffem. Velmi často se hodnotí kytaristé podle toho, s kým hrají, namísto jak hrají.
To máte naprostou pravdu, bohužel je to často přesně podle tohoto pravidla.
Dnes hrajete s Vicky Genfan, další skvělou kytaristkou. Kdo přišel s tímto nápadem vaší spolupráce?
To byl víceméně můj nápad. S Vicky jsem spolupracovala na jejím posledním albu La Guitarra.
Vzpomínám si. Vicky mi o tom vloni povídala, že připravuje projekt, kde přizvala pouze muzikantky.
Ano CD se vydalo někdy vloni. Pak jsme spolu hrály v lednu na NAMM Show v Kalifornii. Všichni mluvili o té nahrávce, věděla jsem, že je Vicky dobrá, ale jakmile jsem ji viděla na živo, úplně mě dostala. Nejen jak hraje, ale celou svou osobností. Tak jsem to zkoušela nějak dát dohromady, jestli půjde zorganizovat nějaký společný projekt, a vyšlo to.
Teď hrajete elektrická versus akustická kytara. Hrajete i akusticky?
Právě s tím začínám. Teprve začínám. Nedávno jsem si pořídila velmi kvalitní Adrian Belew Parker Fly kytaru. Syntezátor, jde na ni hrát téměř vše od klasické kytary přes akustickou, jazzovou až po rockovou kytaru. Každopádně chci víc experimentovat s akustickou kytarou. Taky není snadné cestovat s dvěma kytarami.
Na obalu vašeho posledním sólového alba jsem si všiml, že výtvarník Chuck Bloom použil na stromu, rostoucím z kytary okno, ze kterého vytéká vodopád. Sám k tomu říká: „Okna jsou prostory k průniku do jiných míst.“ Proto tam symbol okna použil. Do kterých míst chcete svou hudbou přenést své posluchače?
Chtěla bych je s sebou vzít na všechna ta místa mých inspirací a dovolit jim alespoň na chvíli zapomenout na to, kdo jsou.
Co kromě své hudby byste chtěla vzkázat posluchačům?
Podporujte živá vystoupení! Přijďte to na živo prožít! Je to těžší a těžší, lidé stahují vystoupení z internetu. Koncerty jsou jediné, co nás vlastně živí. Z nahrávek to není možné.
Pokud byste měla jmenovat tři největší osobnosti, které ovlivnily váš život a emusí to být nutně hudebníci, kdo by obsadil ta první tři místa?
Samozřejmě mne napadají právě jenom muzikanti. Na prvním místě Jeff Beck, ten měl na můj život asi ten největší vliv už od mládí, kdy jsem objevila jeho nahrávky. Pak by to byl Jaco Pastorius.
Hrála jste s ním?
Ne. Byla jsem na NAMM Show, kde jsem ho poprvé potkala. Na kytarovém institutu, kam jsem chodila, byl učitel, který byl jeho kamarád. Po NAMM Show jsme všichni skončili na jeho hotelu, kde Jaco hrál na bubny. Atilla Zoller hrál na kytaru, tak se to všechno střídalo, no a pak Jaco přešel na basu. Náhle jsme se ocitli v nebi. Tak asi šest lidí ze školy. Bylo neuvěřitelné, co jsme viděli a slyšeli. Když jsem se poprvé ocitla v Japonsku, utratila jsem snad víc jak tři sta dolarů za všechna Jackova CD, která jsem jen sehnala. Jaco, Jaco, Jaco... dokonce jsem pojmenoval svého psa Jaco. No a v neposlední řadě, do třetice, Joe Diorio, senzační jazzový kytarista.
Měla jste zájem hrát s M. Jacsonem i na jeho posledním připravovaném turné This Is It?
Ano nabídla jsem mu to, ale on chtěl, a to zcela pochopitelně, nové tváře.
Jak byste hodnotila váš vztah k Michaelu Jacksonovi?
Náš vztah byl naprosto profesionální, v žádném případě nemohu říct, že jsme byli blízcí přátelé. Uvědomte si, že nás na turné bylo dohromady přes sto lidí. Na zkouškách kdokoli mohl k němu přijít a promluvit si s ním. Na turné ale vždy objednali tři hotely. Bedňáci, stylisté, kapela, tanečníci a pak Michael měl svůj hotel s ochrankou. No a on byl kvůli bezpečnosti vždycky dávno pryč z koncertu, než se úplně skončilo. My jsme ještě hráli, a on už byl na cestě do hotelu. Jednou jsme v Disneylandu v Japonsku byli společně s ním asi tři hodiny na prohlídce.
Teď něco k vašemu vybavení. Vidím, že hrajete na kytaru Washburn.
To je můj model, co už se nevyrábí - JB 100. Je to neskutečně pohodlná kytara, hraju na ni víc než dvanáct let. Má jiný snímače než současný model - Seymour Duncan JB Jr’s a Duckbuckers. Používám taky String Dumper, tlumič vibrací strun, který jsem sama navrhla a prodávám ho. Používám ho, protože používám často ke hraní tapping techniku a nemusím se starat o distortion na ostatních strunách. Struny používám Dean Markley Blue Steel hybrid set: .009-.011-.016-.028-.038.-048. S Jeffem jsem začala používat díky syntezátorům silnější basové struny. Lépe nastartovaly syntezátorový zvuk. Z efektu používám Digitech GNX 3000. Počítačem řídím audio a video, vše mám v in-ear monitorech. Nemám ráda lampové zesilovače. K tomu, co dělám, mi vyhovuje více elektronický zvuk. Snažím se celé zařízení, které používám, odlehčit co nejvíce a celkově zjednodušit, kvůli cestování.
Další zastávka?
Santiago De Chile, podivný život, co?
