Od jazzu po folk a folklór, od blues po rock - tam všude sahá široký muzikantský záběr slovenského kytaristy Miloše Železňáka. komponuje, hraje, nahrává, vystupuje jako sólista i jako člen nejrůznějších formací či host, spolupracuje s řadou renomovaných slovenských muzikantů nejrozličnějších žánrů.
Kantor z východu
Kytarista Miloš Železňák pochází z východu Slovenska, nyní žije v Bratislavě. Narodil se 1. července 1967 a jeho budoucí cestu k muzice předznamenalo rodinné prostředí. "Talent či nadání mám, zdá se, po mámě, která hrála na mandolínu. Dokonce i v nějakém souboru. Matně si vzpomínám, že ani pro otce nebyl problém zahrát na foukací harmoniku, ale do přímého kontaktu s hudbou jsem přišel prostřednictvím staršího bratra, který se muzice také věnuje." Rodné končiny Miloše Železňáka, tedy východ Slovenska - to je kraj velmi bohatý na hlubokou a silnou folklórní tradici. Střetáváním kultury slovenské, rusínské, ale snad i z nedalekého Polska, Maďarska či Ukrajiny se tu vytvořil svébytný hudební odkaz, který musí mít logicky vliv i na citlivého muzikanta, byť se zabývá hudbou v zásadě odlišnou. "Jsou to jednoduše vlivy, jimž se nedá vyhnout. Na střední škole jsem účinkoval v divadélku, kde jsme připravovali pásmo z lidové poezie s lidovými písničkami. Hrál jsem tam i na fujaru, ne zrovna virtuózně, ale přece. Pak všechny ty tancovačky, svatby s kapelou... Ale nejen folklór východního Slovenska, Zemplína, Šariše, ale určitě i rusínská kultura, kterou jsem poznal stejně tak důvěrně, pokud ne důvěrněji. Ta vlastně také patří do tohohle regionu, ale to už je kultura menšin. Zhudebňoval jsem slovenské balady (teď si uvědomuji, že to bylo už před dvaceti lety), ke kterým se chci vrátit. Velmi výrazná je melodika rusnackých písniček, jak se jim na Východě říká." Po skončení gymnaziálních studií v Humenném absolvoval Miloš pedagogickou fakultu v Prešově, aby se pak načas stal kantorem v jedné malé východoslovenské vesničce. Mezitím a souběžně se ovšem intenzivně věnoval muzice, jak už bylo řečeno, nejrůznějších žánrů. Ať už to bylo akustické trio PVC Huba, s nímž v roce 1989 absolvoval společné slovenské turné s Vladimírem Mertou, či už v roce 1982 duo Porekadlá a rockový Pedál nebo v druhé polovině osmé dekády jazzrockový Tralala Band. "Největší zážitky jsem měl, když jsem jako malý chlapec doma celé hodiny hrál a hrál, stahoval sóla a poslouchal muziku. Byly to takové chvíle, kdy člověku svitne. Na něco přijdete, objevíte. Obdobné chvíle jsem zažil i později při čtení knížek nebo při poslouchání hudby nebo prostě jen tak. Nevíte přesně, co to je, ale víte, že to právě přišlo. A vlastně doznívání toho poznání - to jsou ty okamžiky, které jsou, myslím, asi nejdůležitější. Alespoň pro mě. Zažil jsem je prostřednictvím hudby. Velké okamžiky typu nějakých zásadních setkání se zásadními lidmi nemám. Když už, tak prostřednictvím hudby. To ano. Jimi Hendrix u mě doma z repráků a já na posteli s kytarou, takhle jsme si pokecali mockrát. Hudbu beru jako svou součást, je se mnou stále."
Jde o to, že se dá
Od počátku devadesátých let se s muzikantskými aktivitami Miloše Železňáka doslova roztrhl pytel. S už zmíněným Tralala Bandem zavítal v letech 1993-4 i na jazzový festival ve francouzském Belfortu. Hrál s akustickým triem, Cassovie Jazz Kvartetem, rockovými Keby-kedy, spolupracoval s řadou nejrůznějších hudebníků. Paleta opět stylově přepestrá, ve svých kořenech stále vyvěrající stejně tak z rocku a jazzu jako folku, folklóru či blues. "Prošel jsem všemi těmito směry, respektive styly, aktivně, to znamená: hrál jsem je. Ale nejvíc mě oslovuje a nejvíc poslouchám jazz. Necítím se však ortodoxním jazzmanem. Je to však hudba, jež mě nejvíc posouvá dál."
V roce 1999 se na světě objevilo album kapely Keby-kedy Moja hlava, nicméně ještě ambicióznější projekt spatřil světlo světa o tři roky později pod názvem Ďalšia o láske. Na tohle album vydané v roce 2002 sezval Miloš solidní řádku zvučných jmen slovenských interpretů a instrumentalistů. Stejně tak, jak je barvitá společnost na něm, je barvité i album samotné. "Byl to projekt dopředu promyšlený. Připravil jsem si skladby tak, že jsem věděl, koho chci pozvat. Věděl jsem, kterým zpěvákům jednotlivé písně nabídnu, protože to byly písně pro ně šité, respektive připravené. Marcel Buntaj a Martin Gašpar byli velice funkční a sehraná rytmika, jejich projev mi seděl a k téhle muzice se hodí. Myslím, že to bylo dobré řešení. Ostatně, asi není třeba v jejich případě mluvit v minulém čase. Stejně tak Silvia Josifovská má úžasný projev a píseň Šarkany je velmi podařená. Ona sama si do poslední chvíle ani neuvědomila, že po ní chci, aby zpívala v téhle písničce sólo a ne vokály. Nakonec to ale dopadlo dobře, uměla do toho dát, co jsem očekával a proč jsem jí vlastně oslovil. Kritika svetelneho parku - nedovedu si ani představit, komu by padla lépe než Jankovi Kuricovi. A tak je to se všemi písničkami."
Prozatím nejaktuálnějším počinem v diskografii Miloše Železňáka je loňské album Ide o to, že sa dá. Deska spíše poklidná, intimní, zamyšlená, instrumentální, jazzově kytarová. "Nakupilo se víc věcí podobného charakteru a dali jsme to s triem, s nímž jsem hrával, dohromady. Je to jakési fusion nebo něco na ten způsob, útvar, který mě láká čím dál víc. Hráli jsme ty věci na koncertech, a pak už zbýval jen malý krok - zvěčnit je. Skladby s kapelou v triu jsou na cédéčku doplněny o věci z akustického projektu, jenž jsem nahrál sám asi před třemi lety, ale nikde ho nevydal. Vybral jsem z něj tři věci a zařadil na CD Ide o to, že sa dá. Název vymyslel textař Štefan Baláž, psal spoustu textů na moje desky a tentokrát přispěl alespoň názvem Ide o to, že sa dá. Syn se jmenuje Oto, ale ono nejde o to, že se jmenuje Oto, ale o to, že se leccos dá. Všelicos vypadá tak, že už se to nedá, ale ono se to nakonec dá. Nakonec se něco podaří. Ne, že bych byl já to dítě se šťastnou hvězdou nad svou hlavou, to spíš naopak, ale myslím si, že je důležité něco dělat a udělat - a při takovém chtění tenhle slogan platí."
Počátkem letošního roku zamířil Miloš Železňák znovu do nahrávacího studia, aby se pustil do příprav dalšího alba. "V tomhle roce bych chtěl dokončit nahráváním CD s pracovním názvem Balady a piesne. Jsou to komorní akustické zpívané písničky převážně s kytarami, jenom sem tam se smyčci, občas s rytmikou a celé je to v takové poklidné atmosféře. To je jeden projekt, který jsem už rozdělal. Druhá věc je projekt s triem, ten jsem naplánoval na únor. Trio je ale v jiné sestavě. Na bicí hraje Števo Bugala a na basovou kytarou Ďurio Gregorík. Tentokrát jsem si pohrál s různými známými popovými skladbami současnými i staršími. Chci je promíchat trochou elektroniky, smyčkami a loopy. Jde o něco jako alternativní jazz nebo nějaké fusion - jsem z těch termínů trochu mimo. Uvidíme, jak to vyjde, sám jsem zvědavý a těším se na výsledek.
NÁSTROJE
Mám několik kytar. V podstatě jsem se snažil vybavit nástroji tak, abych nebyl omezený ve výrazu. Když potřebuji Stratocaster, tak ten zvuk mám. Je to stará kytara Ibanez. Když pořebuji humbuckery, dovedu si také pomoct. Našel jsem v jednom bazaru ipět Ibanez Vintage, ve značně zanedbaném stavu. Vypadalo to spíš jako nepoužitelná kytara, ale můj kytarový nos mi řekl, hop, pozor, něco se děje a opravdu se událo. Koupil jsem ji a její zvuk je nepřekonatelný. Ze staré lubovky jsem si dal udělat regulérní lubovou kytaru, když už se ten jazz snažím občas hrát. Dal jsem vyměnit svrchní desku za smrkový masiv a má velmi pěkný zvuk. Často používám i polomasiv Aria Pro II a v posledku jsem si nechal postavit bezpražcový polomasiv s piezo snímači. Aparát používám Fender DeLuxe a tranzistorové kombo s dvěma 12" reproduktory, které jsem si dal vyrobit. No, chybějí mi akustické kytary, ty si musím půjčovat. Používám efekty Boss, chorus, delay, Akai multi wah.
Kytarista Miloš Železňák se narodil 1. července 1967 v Humenném. Absolvoval gymnázium a pedagogickou fakultu P. J. Šafárika v Prešově. Postupně se věnoval folku, folklóru, působil v rockových kapelách, v současnosti nejvíce inklinuje k jazzu. Má na svém kontě spolupráci s celou řadou hudebníků, prozatím poslední album vydal v roce 2004 pod názvem Ide o to, že sa dá.
