Nejen v muzice by se s pojmy jako legenda mělo nakládat opatrně. Mělo by se jimi šetřit, aby si, když na ně dojde, uchovaly svou váhu. Rozhovor s Jardou Bartoněm, nepřehlédnutelným a nepřeslechnutelným kytaristou, byl zážitkem, kdy se jiný titulek zkrátka použít nedá. A to se ještě psanou formou bohužel beze zbytku nedá zprostředkovat autentická, senzačně ryzí „severomoravská“ dikce, se kterou „Kocůr“ na otázky odpovídal.
Ahoj Jardo, poďjme si neprve přiblížit tvou cestu k muzice a elektrické kytaře vůbec.
Můj první nástroj byly housle, hrál jsem na ně asi čtyři nebo pět let, už si nevzpomínám přesně. Jenže pak přišel úraz nohy, a já se na dlouhé měsíce dostal do nemocnice. Hned druhý den po propuštění jsem si ji ale zlomil znovu. V nemocnici jsem se seznámil s jedním čundrákem, který měl s sebou kytaru a hrával Bednu od whisky, Slepičku kropenatou…, takové ty základní písničky k táboráku. Housle šly stranou a mně tam přinesli akustickou kytaru. Tu už jsem měl předtím od táty, dokonce mi na ni přidělal snímač Brilant De Luxe, nebo jak se tenkrát jmenoval. Takový se šňůrou a pětikolíkem na konci. A mě to tenkrát hrozně chytlo. Úplně nejvíc mě ale bavilo hrát trsátkem u kobylky, to mělo takový uvřeštěný zvuk. Tenkrát jsem slyšel písničky od Shadows, ty jejich instrumentálky. Oni hráli na Straty, a jak jsem brnkal trsátkem úplně na kobylce, vydávalo to podobný zvuk.
Tenkrát se hrálo přes rádio, ne?
Ano, do gramofonového vstupu…
… někomu se osvědčil i magnetofon v nahrávacím režimu.
To až později, já nejprve zničil dvě rádia. Byl jsem tehdy hodně mladý, tak v páté šesté třídě, a to jsem se k magneťáku ještě nedostal. Ale časem na něj došlo. Měl jsem Teslu B plus nějaké číslo, takové šedé to bylo. A ten jsem zničil taky, jak jsem si sóla slavných kytaristů pořád zpomaloval, abych zjistil, co se tam děje.
Začínal jsi sám, s někým, nebo už se rýsovala nějaká kapela?
Ne, sám, to jsem byl fakt kluk. Ale v baráku bydlel starší kamarád, který už uměl hrát na španělku, a od něho jsem poprvé slyšel hrát melodii. Pak jsme tedy brnkali spolu a já se snažil tu melodii napodobit. Protože jsem měl za sebou průpravu na housle, nebyl to pro mě nějaký velký problém. Kapela přišla později, tak v osmé třídě. Bubeník měl natažené takové igelitové pytle přes plechovky a na kytary jsme hráli přes ta rádia. Tenkrát to začalo pravděpodpobně Olympicem. No a někdy v osmé deváté třídě přišel ten největší zlom, když mě spolužák Zdenek o velké přestávce zatáhl k nim domů, protože bydlel hned u školy. Pustil mi singl od Led Zeppelin, Black Dog, a to jsem byl ztracen. A pak už to jelo, Deep Purple, Sabbati a tak.
Ale ty jsi pak po škole uvažoval o jiné profesní dráze, ne?
Ani ne, právě že já jsem toužil být nejlepším kytaristou. Mě bavila jenom kytara. Ale rodiče řekli, jako že dobře, ale že musím mít nějaké vzdělání. Jediné, co mě ve škole alespoň trochu bavilo, bylo malování a rýsování. Tak asi proto rodiče došli k tomu, že bych měl zkusit stavební průmyslovku. A že když udělám příjímačky, dostanu elektrickou kytaru. Když se mnou jel tenkrát taťka na příjímací zkoušky, tak jsem ho schválně vedl kolem výlohy „hudebnin“. A povídám: „Tak to je ona.“ Hurricane II se jmenovala a měla takové stříbrné klapky. Na školu jsem se dostal, a měl jsem svou první elektrickou kytaru.
Kariéře profesionálního hudebníka jsi stavební průmyslovkou ale zjevně neunikl. Kdy se to stalo? Až s Citronem, nebo už dříve u Pavla Nováka?
Za to může částečně Venca Vlasák. On chodil o dvě třídy výše na stavební průmyslovku, ale vyhodili ho, protože ho přistihli, jak hraje v baru. Nechci říkat to jméno, protože vím přesně, kdo ho tenkrát načapal. Ing Hrbata. Školu si potom dodělával v Lipníku a v té době mi dal lano do kapely Torzo, kde si kytarista uřízl prst. Potom Vašek odešel na vojnu a po ní nastoupil k Pavlovi Novákovi, kam mě následně taky přetáhl. No a hrajeme spolu dodnes.
Jméno Pavla Nováka bylo v té době už docela známé, nakonec v Ostravě se tehdy pohybovali i další výrazní inerpreti typu Petra Němce nebo Marie Rottrové…
Hrát v profi kapele znamenalo nejprve udělat přehrávky. Já jsem si tedy nejdříve udělal kvalifikaci do barové kapely. Hráli jsme s kolegou v duu Sylvii od Focus a na těch tzv. přehrávkách jsem poprvé potkal všechny ty známé muzikanty z Ostravy, kteří se tam přišli podívat. Věděli jsme o sobě, ale k profesionální spolupráci došlo právě až díky kapele Pavla Nováka.
Do Citronu jste pak nastoupili společně?
S Vencou jsme ve skupině Proto Pavla Nováka vytvořili takovou bigbítovou buňku. V roce 1980 jsme hráli v Hamburku v baru. Tam jsme si zašli na koncert kanadské kapely Saga, od které jsem už znal skoro nazpaměť čtyři elpíčka. Taková senzační artrocková parta a my jsme z toho show byli úplně vedle. A tak jsme si říkali, že bychom s klukama z kapely rádi dělali podobnou muziku. Taky už jsme s Pavlem Novákem hráli docela dlouho a potřebovali jsme změnu. To bylo v době, kdy mi volal Radim Pařízek, jestli bych nešel hrát do Citronu. Zrovna byl u mě Jindra Kvita. Bydlel jsem blízko podniku Autopal, kde Jindra pracoval. Vždy o přestávce utekl a jamovali jsme spolu. V tom mi zrovna opět zavolal Pařízek, bylo to už podruhé. Řekl jsem mu: „Radime, já nepůjdu, protože my to fakt chceme s Vencou Vlasákem zkusit s tou naší kapelou. Mám tady ale výborného kytaristu, mladého kluka, a určitě by se k vám hodil.“ Takže v Citronu hrál nejdříve Jindra Kvita. Hrál tam s ním ještě tenkrát basák Jirka Krejčí, kytarista byl, myslím, Jirka Šmuc a zpíval Standa Hranický. No ale nám to s tou novou kapelou nějak nefungovalo a do toho mi pak znovu zavolal Pařízek, jestli k nim nechci jít hrát. Tam se to tenkrát nějak mlelo, nesedělo jim to, tak jestli bych nešel. Já povídám jo, ale i s basákem. A on že teda, že jo. Zavolal jsem hned Vaškovi. Ani jemu se do toho s Radimem moc nechtělo, ale já na to: „Pojď, mně se teď ta jejich muzika také zrovna moc nelíbí, ale zpívá tam Hranický a hrajou něco i od Judas. Něco s tím uděláme.“ A nakonec jsme společně vytvořili rockovou sestavu, která Citron pak proslavila ještě víc.
To už jsi, Jardo, asi nehrál na Hurricane dvojku. Mohl bys postupně probrat kytary, aparáty, a vůbec vybavení, které tě provázelo během let?
No, můj sen byl černý Les Paul. Protože na něj hrál Radim Hladík, který byl pro mě bůh. A já jsem se tenkrát dostal k takové její japonské kopii Luxor. Táta mi to zařídil. Původně mi na narozeniny koupil motorku Jawa Cross 90, ale když jsem se k ní moc neměl, tak ji prodal a od Jugošů tady tenkrát sehnal nějaké marky za šest padesát a koupil mi tuto kytaru. To bylo před ukončením stavební průmyslovky. Do té doby jsem si půjčoval od kamarádů nějaké Vikomtky, protože jsem toho svého Hurricana předělal na Gibsona, ale moc se to nepovedlo. Ještě než jsem se dostal do skupiny Pavla Nováka, hrál jsem na toho Luxora ve speciálně složené kapele s Daliborem Jandou, Vaškem Vlasákem a ještě se dvěma výbornýma muzikantama na mezinárodním studentském táboře na Oravě. Právě Dalibor Janda tam měl s sebou Stratocastera od Ibanez. Já jsem se do té kytary okamžitě zamiloval, takže jsem od té doby začal bláznit za Fenderama. Měl jsem v té době nějaký stavěný aparát, tady od kamaráda z Nového Jičína, kopii kombíčka Fender Twin Reverb. No a Strata Ibaneze od Dalibora Jandy jsem později vyměnil za originál Stratocastera, ročník 1972. Toho jsem, já blázen, pak prodal, že. No, v té době se ještě nějaká hodnota starých kytar asi moc neřešila. A s tímhle Stratocasterem ’72 jsem nastoupil k Novákovi. U Pavla Nováka to bylo ze začátku tak, že on měl před námi kapelu Vox, a oni tedy měli i aparaturu Vox. Všichni. A protože Vašek na to nějak nechtěl hrát a měl něco jiného, tak já jsem hrál přes basového Voxe, na kterého hrával i Paul McCartney. Nevím, kolikátka to byla, ale když se přehulil, hrál hodně dobře. To už jsem se nějakou dobu kamarádil s Andonisem Civopulosem. Civoš měl o aparátech přehled, taky si sám stavěl kytary. To byla doba, kdy tady nic nebylo. Ale on jezdil už tehdá do Německa do baru s Věrou Špinarovou a jednou mi přivezl kombo Acoustic, model 164. Špičkový aparát.
To je legendární aparát. Petr Janda na něj údajně natočil instrumentálku Stejskání…
Ano, tenkrát byly v republice čtyři kousky, o kterých jsem věděl. Já, Kybic, Civoš a Janda. A tři z toho, myslím, přivezl Civoš. Takže já jsem měl tohle kombo a natural Stratocastera ’72. A pak se stalo, že jsme jeli do Ruska a já tam tohodle Stratocastera vyměnil za Fendera Mustanga, taky hodně starého, a ještě jsem k tomu dostal nějaké rubly. Protože ten Rus toužil mít kytaru jako Ritchie Blackmoore a můj Stratocaster byl přesně ten model.
A co sis koupil za ty rubly?
No, o část jsem přišel, bo mě ošidili. Že jsem si chtěl přivést barevnou televizi, tak jsem tam nechal peníze. A už jsem neviděl ani rubly, ani televizi. A tak jsem se vrátil do Československa s Mustangem a s tím Acoustikem, kterého mi tam málem rozbili. Viděl jsem, jak letí z letadla. Rusáci mi ho z té výšky házeli při vykládání na pneumatiky, neměli žádné dopravní pásy, ale přežil to. Tenkrát nám tam rozbili péáčko a my nechtěli hrát, dokud nám to nespraví. No, měl jsem o to kombo strach. Později jsem ho vyměnil s Láďou Severou, který hrál u Josefa Laufera a potřeboval něco menšího, za čtyřdíru Marshall i s bednou.
Nehrál později v Golemu?
Ano, to je on. Takže od té doby jsem měl Marshalla… Ale počkej, toho Mustanga jsem taky blázen prodal, co já to měl tenkrát za kytaru?
Tu svoji červenou se světlým krkem?
Jojo, kytaru jsem získal už v době, když jsme poprvé jeli hrát s Pavlem Novákem do Hamburku. Tak tu jsem koupil v Amptownu, to byl takový nejznámější hudební kšeft na Západě. Tenkrát se v Evropě začínala více prosazovat firma ESP. A tehdá bylo možné koupit zvlášť jednotlivé díly. Krky, těla, prostě všechno. A tak jsem si vybral jeden krk, jedno tělo, a řekl jsem si, co tam chci, a oni mi tam tu kytaru dali dohromady. Vyšla trochu levněji. Byla původně jako natural, jen napuštěná nějakým olejem, ale jak jsme začali s Citronem, měl jsem pocit, že je to málo atraktivní, tak jsem ji nejprve natřel nějakým mořidlem a nastříkal sprejem na nábytek. A pak teda byla červená. Potom jsem měl ještě bílého Stratocastera, kterého jsem si taky přivezl z hraní v baru s Pavlem Novákem. To jsme hráli v Düseldorfu a jeli jsme ve volný den do Hamburku. Už jsem měl sice čerstvě koupenou japonskou kopii Stratocastera Tokai, ale když jsme byli zas v tom Amptownu a já tam viděl ten originál, zahrál si na něj, tak jsem si řekl, že ho prostě musím mít. Pak jsme se vrátili zpátky do Düseldorfu, kde jsme hráli ještě s jednou kapelou, trochu staršíma borcema než jsme byli my. A jak jsem to všechno vybalil, protože kromě těch kytar jsem si koupil takový aparátek na zkoušení, tak ten jejich šéf kroutil hlavou a povídá: „Du bist ein Kapitalist!“ Takže když jsem nastupoval k Citronu, měl jsem to červené ESP a bílého FenderaStratocastera. Toho jsem pak prodal právě Jindrovi Kvitovi.
Na Fenderovi byly singly, ale na té červené ESP byl, myslím, jen jeden humbucker.
Ano, nechal jsem si tam dát SH čtverku Seymour Duncan. A protože Van Halen měl kytaru s pákou a jen s jedním snímačem, tak jsem to musel mít taky. Jindra Kvita do toho bílého Strata ode mne nakonec dal ke kobylce dvoucívkový snímač, nějaký typ Bill Lawrence.
V Citronu už bylo potřeba mít hodně zkreslené zvuky, takže čím jste Marshally ještě krmili?
No právě. My potřebovali takový říznější a zkreslenější zvuk a to byl důvod, proč Jindra měnil ten snímač za dvoucívkový. Těch krabiček tenkrát nebylo dost, byly hlavně nějaké stavěné. Jindra si pořídil japonský Ibanez, takovou zelenou krabičku Tube Screamer. On měl ze začátku stavěný aparát, takové mrňavé kombo to bylo. Stavěl ho na židli, aby se vůbec slyšel, a my tomu říkali „ptačí budka“ nebo „screaming bird“. Já jsem nejdříve krabičky moc nepotřeboval, měl jsem tehdy ještě aparát Acoustic a ten poměrně hodně kreslil. Ale potom, co jsem ho vyměnil za Marshalla, jsme se s Citronem poprvé dostali do Německa. Tam jsme se seznámili s producentem Honzou Němcem, který působil jako zvukař ve studiu Horus v Hannoveru, a domluvil nám nahrávání písně Už couvám. Tam jsem nahrával na Booster Distortion od TC Electronic, půjčený od studia. Bomba! První pořádný nakopávač! S Jindrou jsme si ho pak tenkrát oba koupili. A mám ho dodnes.
Jardo, je nějaká kytara nebo něco kolem aparatury, cos prodal, a později toho litoval?
No jeje. Toho je asi více. Čeho jsem litoval nejvíc, byl asi můj první Stratocaster ’72, co mě ukecal ten Voloďa. Měl sice mírně zvlněný krk a tenkrát jsem si s tím nevěděl rady. Kdybych ho měl dnes, nechal bych sundat pražce a srovnat ho. Ta kytara jinak hrála jak hrom. Tak toho lituju asi nejvíc. A pak taky trochu toho komba Acoustic, protože s tím Stratocasterem to byla perfektní kombinace. To hrálo! Já jsem měl pár nahrávek s Heidi Janků, když jsme s Pavlem Novákem hráli na otevřených pódiích. A já ze vzteku, že jak jsem měl dřív krásný zvuk, tak jsem všechny pásky smazal, ať už to nikdy neslyším. Tak toho aparátu taky lituju. Přemýšlím, že bych si ho znovu koupil. Vím, kdo ho má.
Zkusme se na chvíli ještě vrátit k producentovi Honzovi Němcovi a nahrávání v Německu. Probíhalo to v něčem jinak, než na co jste byli zvyklí v Čechách?
My už jsme s Honzou Němcem nahrávali album Plni energie, anglickou verzi. To on přijel k nám a my ho už tak trochu znali z hannoverského studia, ten jeho dril a profesionální přístup. Takže jsme na to byli připraveni. Pak jsme s ním spolupracovali na albu Radegast, to už s Láďou Křížkem, takže já jako kytarista jsem už věděl, co mě čeká. Jenom pro tu anglickou verzi Radegasta určenou pro západní trh si Honza vymínil, že rytmiku a beglajtové kytary budou hrát západní muzikanti. Nejsem si úplně jist, jestli neexistuje i verze nahraná kompletně námi. Ale tu oficiální nahrávali borci z Německa, bubeník a kytarista. Honza říkal: „Kluci nezlobte se, vy jste šikovní a tak, ale toto fakt k...va musí nahrát západní muzikant. Mám rád tu vaši slávskou (slovanskou) melodii, to je všechno super, ty harmonie super, ale musí to mít západní groove.“ Takže bicí a základní beglajty natočili tihle chlapíci, basu potom Vašek a sólové kytary jsem točil já i Jindra. Když jsme tam pak za dva roky přijeli s Kreysonem, tak my dva s Láďou Křížkem jsme na to byli už připraveni. Pro Honzu nějaké takové „počkej, já se to za čtvrt hodiny naučím“ prostě neexistovalo! Chtělo to být perfektně připravený! A když někde potřeboval uhnout, povídal: „Tak tady mi to k...va, Kocůr, zahraj trochu jináč.“ Pro mě nebyl ani žádný problém se zase k původnímu potom vrátit, protože jsem měl party stoprocentně připravené. Asi proto si mě Honza oblíbil. Ta práce s ním byla opravdu náročná. Moc jsem se od něj naučil.
Jak jste řešili zvuk při nahrávání?
Víš co, já jsem do té doby nikde jinde s nikým jiným netočil. Jednu desku s Pavlem Novákem, ale to jsem kvůli zvuku nic neřešil. U Citronu s námi Honza Němec zvuk sice prodiskutovával, ale bylo to stejně jen na něm, protože on byl producent a zvukař zároveň. Takže jsme mu stoprocentně veřili. Já jsem na nahrávání Kreyson do Německa přitáhl Marshalla, v té době jsem měl „osmistovku“, opravdu dobře hrající kus. Bicí byly jasné, ty tam byly už nachystané, věděl, jak hrajou. Včetně basových aparátů. My jsme se tehdy na nahrávání připravovali v místnosti pro točení bicích, protože v hlavním studiu se ještě něco míchalo. A tam bylo na zkoušení takové staré kombíčko Messa Boogie, padesátiwattové, a já jsem na tom nakroutil nějaký zvuk, přitáhl jsem ho do studia a povídám: „Ty, Honzo, mně se líbí ten zvuk, nezkusíme to?“ A on říká: „Kurňa tož…“ a byl sám překvapený, že prý netušil, co z toho kombíčka leze. A tak na tento zvuk jsme pak natočili všechny beglajty na první desku Kreysonu Anděl na útěku. Trochu lituju, že jsem si ho z Německa tenkrát nepřivezl, protože mi ho nabízeli ke koupi. Na toho mého Marshalla jsem pak natočil všechna sóla.
Pojďme ke kytarám. Bylo už tenkrát možné tě vidět s bílým EVH Musicmanem?
Toho jsem měl až později. Tu kytaru mi podle originálu vyrobil, tuším že k padesátým narozeninám, kamarád kytarář Miloš Kaiser z Ostravy. Bílá ale není, spíš slonová kost.
Nedávno jsem tě na nějakém videu zahlédl se staře vypadajícím Stratocasterem, vypadá to jako model John Mayer Blackie 1.
Ne, víš co, to není relic, to mám osmašedesátku originál. Ona teda je dost dorvaná. Nevím, kde k těm šrámům přišla. Jinak ještě k těm Stratům. Mám jednoho přítele Pavla, je to takový hrozný fanda, blázen do kytar, a on mě v podstatě vždycky přitáhl nějakého relic z fenderáckého custom shopu. A tak jsem hrál celkově asi na čtyři ty různé relic Fendery. A jeden z nich byl v takové modré metalíze, hrál jsem na něj s Citronem ve Vizovicích na Masters of Rock, je z toho živý záznam. Ta z těch čtyř hrála asi nejlíp. Tahle moje otlučená osmašedesátka vypadá taky trošku jako relic, ale já ji už takhle koupil. Je to skutečně takhle časem poznamenaný nástroj.
Mimochodem, v jedné z pozdějších reinkarnací Kreysonu jste v jednu dobu byli dokonce tři kytaristi.
Jak k tomu přesně došlo, nevím. Mám pocit, že už to měl Láďa domluvené s Kirkem Běhunkem a Radkem „Reddy“ Krocem. A pak se možná nějak rozmyslel a zeptal se mě, jestli nechci znova hrát v Kreysonu. A když jsem na to kývl, tak jsme najednou byli tři. Myslím, že to nebyl původní záměr.
Jak jste si tam rozdělili úlohy?
Nějak jsme se domluvili. Pár těch kytarových sól jsem přenechal Kirkovi, hráli jsme taky asi dvě věci od Vitacitu, tam hrál, myslím, sólo Kirk… Tak podělili jsme se. Na YouTube se dá v téhle sestavě najít záznam živého koncertu z festivalu Noc plná hvězd.
To už jsme jen kousek od tvé současné kapely Limetal. Co bylo za jejím vznikem asi už nebudeme rozebírat, ale vedle pevného jádra kapely rotovalo hned několik bubeníků, včetně bubenice Veroniky Lukešové. Jak to vypadá teď?
Tak Limetal s náma startoval bubeník Lukáš Pavlík, kterého jsme před tím poprvé slyšeli hrát na fesťáku s Alešem Brichtou. Hned kývl na spolupráci. Lukáš současně s námi hrál v Čechomoru a dělal všechno pro to, aby oběma kapelám termínově vyhověl, ale pak dostal nabídku do Chinaski. A tam, mám dojem, že měl ve smlouvě nějakou exkluzivní dohodu v tom smyslu, že nebude hrát nikde jinde. A pak napadlo, myslím, Fanyho Michalíka, že bychom mohli mít na bicí babu, že ji někde viděl na YouTube. Byla to Veronika Lukešová. Sehnal jsem na ni telefon, domluvili jsme se, ona přijela, zahráli jsme si, a bylo dohodnuto. Jenže pak přišlo mateřství a za ni na nějaký čas zaskakoval její manžel Dalibor Mráz. My jsme už ale potřebovali někoho nastálo a rozhodli jsme se pro mladého Vojtu Sedláka. Nedávno mu bylo teprve osmnáct. Je to velký talent. Zatím jsme s ním natočili ve studiu jen pár věcí. Třeba nová píseň Parní stroj je jeho debut s námi v nahrávacím studiu.
Nahráváte analogově do pásu, nebo digitálně?
Samotné nahrávání je už všechno do digitálu, pak ale mastering jde analogově do pásu.
Váš zvuk je senzační.
Ano, díky. Zvukař a majitel studia Vašek Dreiseitel je navíc výborný kytarista se zkušenostmi a se zdravým názorem. Producenta jako takového nemáme, ale často jeho pohled na věc využíváme.
Pojd’me ještě k nástrojům. Kolik máš teď kytar?
Víš co, měl jsem jich původně asi čtrnáct, ale jaksi jsem to zredukoval, protože mít doma hodně kytar nemá smysl, když na všechny nehraješ. Nejsem sběratel. Moje hlavní kytary jsou teď momentálně Stratocaster ’68 s tím červeným ESPéčkem. Pak mám tu zmíněnou bílou kopii EVH Musicman od Miloše Kaisera, od kterého mám i kytaru typu PRS. Ještě mám takového červeného Telecastera, vzor Richie Kotzen, toho dělal další takový výborný kytarář tady z Moravy Zdeněk Macho. Richie Kotzen na tento model tehdy hrál jen jednu sezónu. Ten nástroj se nedal nikde koupit, protože Japonci udělali pro něj asi jenom jeden kus. A zrovna s tím kamarádem, který mě zásoboval těma relic Fenderama, jsme se rozhodli, že budeme mít úplně stejnou kytaru. Byl tam trochu problém s namořením, protože originál byl v takové zvláštní oranžovočervené barvě s horní deskou z fládrovaného javoru. Ale krk, takové to kopyto, je přesně, jak to měl Kotzen.
Používáš stejné nebo podobné snímače, nebo má každá kytara jiné?
Já jsem trošku zatížený na Duncany, a tak je mám na všech kytarách.
Pořád model SH–4 Jeff Beck?
Eshá čtverku nemám teď momentálně na žádné, měl jsem ji dlouho na tom červeném ESP, ale mám tam teď Duncana speciálně vyrobeného pro Fendera. Ale jinak mám různé typy, například na Stratocasterovi mám u kobylky Hot Rails, takové ty kolejničky vedle sebe. Černý a hodně starý zajetý snímač. Stará jednocívka dělala ve světlech na pódiu moc velký kravál. Teď ale místo něj zkouším zlatý Lace Sensor, který více podtrhuje charakteristiku Strata.
Určitě už jsi několikrát měnil pražce. Nepoškodí opakovaná výměna nějak krk?
Červaná ESP je z roku 1980 a je už dvakrát přepražcovaná. Tenkrát to byla moje hlavní kytara. Kytary jsem nestřídal a pořád hrál jen na ni. Takže pražce dostávaly zabrat. Ty první měnil Zdenek Macho a podruhé Miloš Kaiser. Měl jsem obavy, je to lakovaný krk, ale dopadlo to na výbornou. Kluci jsou machři!
Máš nějakou osvědčenou velikost pražců?
Poprvé se měnily na nějaké medium Dunlop, střední tloušťka a střední výška. Bližší označení ti neřeknu. A podruhé pražce Shaller č. 2.
Co struny a trsátka?
Struny používám podle stavu levé ruky. Buď 0.10–0.48, nebo 0.11–0.50 Fender nebo D’Addario, a s trsátkama experimentuju. Od celuloidu přes kosti až po kameny. Ale tloušťka se usadila na 1,2 mm. Tvarově i velikostně mi nejvíce sedí trsátka typu Dunlop Flow.
A nějaké akustické kytary máš?
Ano, mám akustiku Fender s elektrikou… a ještě LAG a ta je čistě akustická.
Aparaturu Marshall, Mesa Boogie a předtím Acoustic už jsi zmiňoval. Zkoušel jsi někdy simulace Fractalu, Kemperu apod.?
Jsem rád, že se ptáš. Zkoušel jsem to, ale nikdy mě to nevzalo. Vždycky jsem z toho cítil něco, nechci říct nepoctivého, spíš něco, co hraje za mě, víš? Taková trošku samohrajka. Tam se sice dá nastavit všechno, gainy, korekce atd. To samotné napodobení zvuku je super, ale pro mě je to všechno až moc dokonalé, jestli mi rozumíš.
Takže jsi zůstal u Marshalla osmistovky?
Ne, ten jsem prodal a teď momentálně hraju na kombo Marshall JVM 215C. Zvolil jsem ho z důvodu snadnější mobility u častého hraní na festivalech a taky mi vyhovuje, že má dva mastery. Takže si můžu nastavit jinou hlasitost na sólo. Mám to propojené s MIDI pedálem.
Hraješ do mona?
Ano, nepoužívám efekty do sterea, ale snímám to dvěma cestama. Jedna je mikrofon a druhá je simulátor reproboxu Red Box. Ten je zapojený mezi zesilovačem a reprobednou a napodobuje to akustické sejmutí zvuku mikrofonem. Jsou tam různé modifikace nastavení. Zvukař to do PA trochu rozhodí, to už pak je jeho věc, já to nechávám úplně na něm.
Jaké používáš efekty?
Radial Tube Drive Hot British, TC Electronic Chorus/Flanger, overdrive KTR, delay Strymon Timeline, vysílačku Audio Technica ATV-T1001 EX.
V pedalboardu máš efekty zapojené jeden do druhého a přímo do vstupu, nebo máš některé vedené do efektové smyčky?
Víš co, dával jsem Strymon Delay do smyčky a možná se k tomu i vrátím, protože ten zvuk je zkrátka lepší. Ale znamená to další kabely… Já používám delay málo, ale kvůli zjednodušení jej mám napřímo, protože ho využívám tak asi ve dvou písničkách.
Viděl jsem nějaká videa ze studia, kde jsi používal nějaký bílý zesilovač.
Aha, tak to byl Fender EVH 5150, aparát toho našeho studiového zvukaře, na který jsem nahrával všechny kytary. Já ve studiu nemusím za každou cenu hrát na svoje věci, zkoušíme různé varianty a volíme podle výsledného zvuku pro každou situaci ten nejlepší zvuk.
Servis lamp a vůbec údržbu aparátů si děláš sám?
Na to mám kamarády, kteří tomu fakt rozumějí. Elektroniku a tak, to mi dělá Dodoš Dušan Zeman, to je mistr, jezdí za ním lidi z celé republiky. Vyrábí i své zesilovače a boxy Dord. A na lampy mám dalšího „šílence“, to je inženýr Mirek Bělík. Ten má plný barák lamp, nových, nebo i zahořelých, a když mu řekneš, jaký chceš zvuk, tak on už dopředu je schopen odhadnout, co tam patří. Nastavení zvuku řeším vždycky s ním.
Na nějakém videu jsem zaznamenal, že s ním řešíš i typ potenciometrů na kytaře. To je opravdu takový rozdíl, jestli jde o Dunlop, CTS, Clarostat, nebo Bare Knuckle?
Je. Víš, když řekneš klukovi, co je třeba inženýr slaboproudař, že když například otočíš kytarový káblík nebo vyměníš napájecí kabel do lampového zesilovače atd., že to změní zvuk, neuvěří ti. Dokud to neuslyší. Mirek už plno takových nevěřících Tomášů přesvědčil.
Věřím. Na tom videu jsi měl kroucený kytarový kabel Vovox. Ten používáš?
Ne, tento kroucený nepoužívám. Mám jiný Vovox, ale ten používám jen do studia. Na pódiu hraju s vysílačkou a na cestu z přijímače do aparátu používám Evidence Audio.
Jak máš vyřešeno napájení pedalboardu?
Používám pedalboard Woodoolab Pedal Switcher PX–8 s originálním Pedal Powerem 4 x 4. Kromě 9 V je tam i 12 V a tuším, že i nějaká čtyřiadvacítka. Je tam spousta možností zapojení podle příkonu, je to i s kabílkama, tak používám tadytoto.
Na pódiu asi využíváte in-ear odposlechy, máte je všichni?
Ano, všichni, to by asi jináč nešlo. Já jsem se tomu původně v Citronu hrozně bránil. Byl jsem jediný, kdo to něměl, a říkal jsem, že to nechci, protože nechci přijít o ten pocit prostoru pódia. Druhý kytarista Jura se tomu taky bránil, ale asi ne tak urputně, a začal ho používat. A tak jsem s in-earama začal hrát taky, ale dodneška z toho nejsem kvůli pocitu kdovíjak odvázaný. Na druhou stranu ale je to velká výhoda jak pro hudebníky, tak taky pro zvukaře. Když se muzikanti dobře slyší, odevzdávají pak zvukařům daleko kvalitnější, přesnější materiál. Od toho se pak samozřejmě odvíjí sound celé kapely. Takže něco za něco.
Jak se udržuješ v kondici? Cvičíš každý den?
Kytaru mám skoro pořád v ruce, ale je to trochu horší, protože před pár lety jsem byl takový blázen, že jsem hrával i několik hodin denně. Ne že bych nějak cíleně cvičil, prostě hrál jsem. Buď mě inspiroval nějaký kytarista, nebo takový spíše studijní přístup, než abych vyloženě cvičil. A odešly mi šlachy. Měl jsem nějaké záněty, zkoušel jsem to rozehnat léky, moc se to nedařilo, a nakonec mi nejvíce pomohly obstřiky a delší pauzy. Po těch letech už mi prsty zhrubly a nejsou tak hbité. Mám je spíš jako dřevorubec, musím už být zkrátka opatrný.
Myslím, Jardo, co by za takhle dřevorubecké prsty dala spousta, a nejen našich, kytaristů…
Haha, no děkuju. Ale musím si dávat majzla. Teď jak jsme naposledy točili celý den ve studiu, tak jsem potom tři čtyři dny raději moc nehrál. Ale víš co, to je tím mým stylem. Používám malé zkreslení. Jsem zvyklý tón z kytary a z aparátu pořádně vyždímat. Levačka pak víc trpí.
Radim Hladík říkával, že ho naopak bolí ruce, když dlouho nehraje…
Něco na tom je, že když je ta ruka stále v pohybu, a pokud to nepřetáhneš, tak je to asi lepší, než ji nechat ztuhnout. Dřív jsem to neřešil, že. To jsem vstal ráno, čapnul jsem kytaru a hrál až do večera. Teď musím nejprve ty prsty a šlachy pořádně protáhnout a to samé po hraní. To mi poradil jeden doktor specialista. To je jako u sportovců před výkonem a po výkonu.
Jardo, moc děkuju za příjemný rozhovor, přeju ti, aby tě šlachy a prsty trápily co nejméně, aby ti to stále tak skvěle hrálo, abys byl zdravý, a vůbec, aby se ti dařilo.
Děkuji…
