Jak se zvučí v zlaté kapličce balet, činohra i bigbít - povídání s mistrem zvuku Emilem Boháčkem

Každá návštěva Národního divadla je jistě svátkem, a co teprve, když máte možnost podívat se, jak se na takovém místě dělá zvuk a provází vás dlouholetý mistr zvuku Emil Boháček. O tom, jaké výzvy stojí před divadelním zvukařem, jsme si povídali přímo v hlavní budově Národního divadla, v Zítkově budově.

Proč se zvučí v divadle? Proč se vlastně zvučí v prostoře, která je navržena tak, aby z jeviště bylo přirozeně slyšet v hledišti? Emil Boháček: „... to je hlavní úskalí divadelních zvukařů. Divadlo je postaveno na akustickém principu, tak aby bylo slyšet a aby vše znělo přirozeně. Ale moderní inscenační postupy zkrátka vyžadují využití reprodukované hudby nebo různého snímání nástrojů a herců. A problém je, že to prostředí většinu těch věcí znemožňuje. Zejména to samotné ozvučení.“

Národní divadlo je z hlediska provozu továrna

Národní divadlo spravuje čtyři scény: Národní divadlo, Novou scénu, Stavovské divadlo a Státní operu. Ve zlaté kapličce působí tři soubory, Činohra, Balet a Opera. Po dobu rekonstrukce Státní opery hrají soubory Baletu a Opery na scéně Hudebního divadla Karlín a v Národním divadle. Emil Boháček začíná své povídání: „Třeba dneska se tu hraje opera Čarokraj. Řeknete si opera, ale v orchestřišti máme Kurzweil, baskytaru, na jevišti živého bubeníka. Používáme in-ear, všichni zpěváci mají mikroporty, využívají se hally, hraje se do prostoru a sbor, který se na jeviště už nevejde, zpívá nahoře ve studiu. A přijdete další den a hrajeme Sen čarovné noci, činohra. V tom máte 250 zvuků a hudeb, porty a jánevimco. A další den je činohra V rytmu swingu kde jsou Havelkovy Melody Makers, kompletně ozvučení a čtrnáct portů, i mluvené slovo se zesiluje.“

A jaký je rozdíl zvučit jednotlivé soubory? Nároky jsou hodně podobné, zejména u opery a činohry. Ale byl jsem překvapen, když mi pan Boháček popisoval nároky u baletu, např. představení Čarodějův učeň, kde je kombinace playbacku hudby, která je natočena v 5.1, a živé kapely, která se musí také zvučit do 5.1, protože orchestr plynule navazuje na playback. A zvukově ten přechod nesmí být poznat.

Problém ozvučení Národního divadla

Prostor Národního divadla je z hlediska elektroakustického ozvučení vlastně komín. Je velice složité ho dobře vykrýt. Prostor je vysoký a relativně krátký a je tu spousta zákoutí, jako jsou lóže. Navíc, ty jsou ze dřeva - rezonují a bez schválení nesmíte nikde nic připevňovat, divadlo je totiž památkově chráněný objekt. Emil Boháček vysvětluje, s čím se museli vypořádat: „Logické by bylo, a tak to jinde bývá, co patro, to zářič, pak to lze dobře vykrýt. Ale my nemůžeme mít reprosoustavy tam, kde bychom potřebovali, ale tam, kde nám památkáři povolí. Pak tu je prezidentská lóže (první balkón napravo) a primátorská lóže (první balkón nalevo), kde je umístění reprosoustavy nemyslitelné. Takže celý první balkón jsme museli vykrýt jinak. Z druhého balkónu proto hrajeme jednou soustavou první a druhý balkón a druhou vršek. Na stejných místech jako reprosoustavy jsou často i světla. A stane se, že přijdu a najednou to nějak nehraje. Jdu se podívat do hlediště a vidím, že osvětlovači si upravili postavení světel a reflektor visí přímo před středovýškovým reproduktorem - to jsou pak složité debaty.“

S ohledem na provoz, kdy se hrají i dvě představení denně, je nezbytná pevná instalace. Na jedno vybavení tak musí zvukaři odehrát jak představení, ve kterém požadavky zahrnují rockový koncert - viz před lety činoherní představení Rock ‘n’ roll Toma Stopparda, v němž hráli The Plastic People of the Universe -, tak představení, ve kterém k přehrávané hudbě herec deklamuje pološeptem. Přes všechna už zmíněná omezení se povedlo vymyslet a instalovat takový systém, který kvalitně pokryje náročné a velmi rozdílné požadavky, které si režiséři vymyslí, a mnohá řešení se stala vzorem pro ostatní scény ND, ale i pro další divadla.

Rekonstrukce

Na otázku zda se dělaly při návrhu ozvučení nějaké simulace prostoru Emil Boháček odpovídá: „Na začátku jsme nějaká měření udělali, ale s ohledem na složitost prostoru hlavní dolaďování bylo na ucho. A to trvalo rok. Umístění a nasměrování byla první fáze, v druhé jsme si hráli s crossovery, zpožděními aekvalizací. Na začátku jsme měli presety na každý typ představení, ale postupně jsme to tak doladili, že dneska jedeme na jeden jediný preset. Co je potřeba doladit, se dělá na stole, ne v systému speaker managementu.“

Při rekonstrukci byly dodržovány dvě hlavní zásady: Aby byl zvuk barevný, nejen při velkých, ale hlavně malých hlasitostech, aby dojem byl, že zvuk jde z místa, kde vzniká.

Rekonstrukce proběhla na dvě etapy. V první etapě se dělalo jeviště, tam byl zásadní deficit v ozvučení, v druhé hlediště. Při instalaci ozvučení museli realizátoři spolupracovat i se statikem, protože v některých místech, kde sice památkáři bednu povolili, ji nebylo kam připevnit. (Později, když procházíme kolem první lóže vpravo v přízemí, mi pan Boháček ukazuje mocné ocelové vyložení, na kterém visí reprosoustava.) A léta usilují o třetí etapu - dovykrýt mrtvá místa.  Pan Boháček vysvětluje: „Jak už jsem říkal, třeba do první lóže nejsme schopni dostat přímý zvuk. Mám vymyšlen systém vyzpožďovaných dozvučovacích roproduktorů, pro každou řadu lóží zvlášť. Nemuselo by to být nic velikého.“

Systém ozvučení

K dispozici je multikanálová reprodukce. Přední levá, centr, pravá, zadní levá, pravá, levý a pravý bok a šestikanálový strop. Zajímavé je, co říká pan Boháček o výběru reprosoustav: „Měli jsme tu řadu reprosoustav od různých výrobců a zkoušeli jsme je na různém materiálu, a hlavně za různých hlasitostí. Většina beden umí dobře hrát nahlas, málokterá už umí hrát stejně barevně a čitelně potichu. Po dlouhém vybírání jsme se rozhodli pro Renkus-Heinz, skoro devadesát procent reprosoustav je od nich. Je to americká firma, v Evropě ne tolik známá, ale jako zajímavost lze uvést, že na základě naší instalace - byli tu dělat poslechové testy -  je touto značkou vybavená opera v Oslo.“

Původní kabelové rozvody, které dělala při dávné rekonstrukci Tesla, byly vymyšleny velmi flexibilně; rozmístili spoustu přípojných míst po jevišti, ale ne jenom zde - přípojná místa jsou i v zázemí a v hledišti! A to vše svedli do jednoho místa, kde byl centrální přepojovač. Díky tomu, že použili vysoce kvalitní kabeláž z Německa, to bylo možné zachovat - ukázalo se, že má kabeláž tak kvalitní parametry, že bude sloužit možná dalších padesát let. Byla Zmodernizována vstupní a výstupní část s použitím přepojovačů firmy Ghielmetti a přidali za to převodníky. Po celém divadle je rozvedena digitální síť, k dispozici na řadě míst po celém divadle, lze tedy poslat cokoliv kamkoliv.

Zvukařské pracoviště

Základem jsou dva pulty Lawo mc2 66. Větší, v konfiguraci 16 + 8 + 8, je umístěn ve zvukařské kabině, druhý v konfiguraci 8 + 8 + 8 je k dispozici pro umístění jako live post. Je-li třeba, pulty si mohou být podřízené, nebo pracovat spolu. Díky digitální síti jde všechno velmi rychle konfigurovat. Pan Boháček mi ukazuje, jak si propojí mikrofonní vstup z pravého zadního jevištního boxu, kde jsou 4 vstupy, na požadovanou šavli. Na stole ukazuje předpřipravené presety konfigurace pultu, např. 72 (plnohodnotné, s dynamikou) + 24 (tzv. tiny, zjednodušených) vstupů, 18 sumačních výstupů. Počet výstup mě zarazil, pan Boháček vysvětluje: „Máme systém, co bedna a zesilovač (nebo aktivní bedna), to výstupní cesta z pultu! Jsme schopni hrát do 64 směrů - 32 stereofonních modulací.“ A ukazuje mi tabulku, na kterou se ostatně můžete podívat i vy: technicke.narodni-divadlo.cz/nd/index_cz.htm.

Zajímavé je, jak vyřešili problém poslechu v uzavřené kabině. Zvukař má k dispozici několik poslechových bodů - mikrofony, které má umístěny v jevišti, nad orchestřištěm a na stěně před kabinou. Mikrofony jsou smíchané a zprocesované. Každý poslechový bod slouží něčemu jinému. Poslech v hledišti třeba (mikrofony na stěně) slouží ke kontrole poměru reprodukované hudby a mluveného slova. Další možností je spustit okno, které, jak mi ukazoval pan Boháček, pohání motorek ze stěračů ze staré Octavie :-), a ke spuštěnému oknu má pan Boháček připravenou variantu poslechu, ve které jsou mikrofony adekvátně vyzpožďované. Ale pro některá představení, třeba činohru, jako je V rytmu swingu, si vymohli umístění tzv. live postu. Tím je míněn pult s monitory, umístěný u stěny před zvukařskou kabinou. Přípojné místo je hned za ním a stačí jedna CAT5 a jeden optický kabel.

Instalovaný výkon

V portálovém ozvučení, v tom, co je vidět, je 6 kW, plus subbasy. V divadle jsou dva páry subbasů, jedny jsou za mřížkou pod zlatým portálem - kdysi tam bylo kompletní ozvučení divadla, přímo ve výšce hlav diváků, takže první řady trpěly a další už nic neslyšely. Druhý pár je naopak úplně nahoře, na galerii, tam jsou mimořádně povedené Electro-voice, MTL-4, manifoldy se jim říkalo, v jedné jsou čtyři 400W reproduktory, které hrajou do kříže. Ve stropu je osm 300W reprosoustav, takže takové zablesknutí působí velmi reálné. Ovšem, ani tady to není jednoduché: „Co nás limituje, je falešný strop, který při vysokém akustickém tlaku rezonuje.“

U široké scény vždy nastane problém vykrytí středu, protože se stereoobraz začne trhat. V kontraportálu proto mají centrhornu. To funguje dobře, pokud nehrají operu - to pak centrhornu zakryje plátno s titulky. A jak nahlas se vlastně v divadle hraje? Jsou režiséři, třeba pan Morávek je tím vyhlášený, pro které je všechno málo. Jsou momenty, kdy hrají na plný výkon. (V divadle je instalováno přes 37 kW, pozn. autor.) Pan Boháček tomu ale hned dává perspektivu: „Když se postavíte před symfonický orchestr, který zahraje forte, tak to je srovnatelný tlak!“ (Celý orchestr umí v třímetrové vzdálenosti až 137 dB: www.soundadvice.info/thewholestory/san12.htm, žestě a perkuse samotné dokonce 140 dB: www.theguardian.com/uk/2003/aug/23/arts.artsnews, pozn. autora).

Zvukaři v Národním divadle

Za pultem se střídá pět mistrů zvuku a každý umí představení postavit a odehrát. Luxus, že by měli k ruce pomocníky pro backstage, si nemohou dovolit. Hrají denně, někdy i dvě představení, vše musí být tak připravené, aby se co nejméně stavělo. Výjimkou je live post. Náročné je pojmout všechny žánry. V operním divadle je to obtížné bez znalosti not, takže ač nemají takovou povinnost, většina zvukařů v ND se v partituře orientuje (viz obrázek partitury Čarokraj na live post stole). Přes potřebu univerzálnosti se pan Boháček jako šéf zvukařů vždy snažil, aby každý měl ještě nějakou specializaci. „Takže jsem tu měl ,lajvaře‘, studiového zvukaře, člověka výborného na ruchování, muzikanta, skladatele, ale i technika. Byli jsme třeba postaveni před situaci udělat v Litomyšli v přírodním amfiteátru, (Smetanova Litomyšl, festival vážné hudby) Rusalku. Tam se muselo nazvučit vše.“ Co ale hlavně podle pana Boháčka zvukař musí mít, je hudební cítění.

Na závěr si pan Boháček, který se už těší do zaslouženého důchodu, povzdechne, jak těžké je najít kvalifikovaného zvukaře za tabulkový plat (ND je státní organizace) a přitom je potřeba velmi schopných lidí. Naštěstí je umí motivovat jinak - mladý zvukař se tu může hodně naučit, dostat se k věcem, ke kterým by ho jinde nepustili a pak, kromě živého zvučení tu dělají spoustu produkčních prací - natáčení. V provozní budově ND je zkušebna orchestru, která je vybavená jako nahrávací studio. V prostoru o kubatuře 2000 m3 mají prostředky k natočení i symfonického orchestru: 48 stop a spoustu mikrofonů. V divadle je i postprodukční režie, je možné natočit živý záznam představení, a jsou dokonce připraveni na živý přenos.

Jak vypadá příprava představení?

Nejprve se zkouší na zkušebně. Tam zvukař nebývá, nebo naprosto výjimečně, jak pan Boháček říká, on sám si vzpomíná na jedno dvě taková představení. Pokud jsou hudba a zvuky pro zkoušení esenciální, připraví jim zvukaři nosič, který si herci na zkušebně sami pouští. Když je nazkoušeno, jde soubor na jeviště. Je-li to opera, zkouší třeba čtrnáct dnů s klavírem. Zvukaři případně přizvučí klavír, dodají povelové mikrofony, je-li třeba playback, zahrají ho do jeviště. Ale na to hlavní zvukař ještě stále čeká. Protože tou nutnou podmínkou připravení zvuku, je postavená dekorace na pódiu. Nejprve se totiž používají tzv. náznaky dekorace, třeba dveře jsou znázorněné čarou na zemi. Tak si zvukaři alespoň připravují pořadí zvuků a hudeb, nemohou ale ještě dělat zvuk ve smyslu procesování signálů, směrování, odkud se hraje, a hlasitostí. To musí udělat na poslední chvíli a nemají k dispozici žádnou zvukovou zkoušku, musí to zvládnout v průběhu tzv. oblékané (kompletní dekorace, kostýmy, líčení, bez orchestru, s klavírem) zkoušky, hlavních a generálních zkoušek. Takže to je pět, možná šest zkoušek.

A to na rozdíl od třeba osvětlovačů, kteří mají tzv. dekorační zkoušky, kdy se dva dny svítí a dělají se scény, samozřejmě místo herců mají figuranty.

Existují i výjimky, třeba když se dělala s Formany Dobře placená procházka (jazzová opera, napsaná Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem), což bylo klasické Semaforské představení, jen se symfonickým orchestrem, to dostali zhruba týden na zvukové zkoušky. Na otázku, zda by dávalo smysl si udělat presety na konkrétní herce, přece jen se vyskytují v představeních opakovaně, pan Boháček kroutí hlavou, nedává, situace je pokaždé jiná. Presety používají pouze na efekty.

Platí známá zvukařská pravda, že nejdůležitější je sejmutí zvuku. Je proto velice důležité, jak je port na herci nebo zpěvákovi nalepen. Zásadně nepoužívají lepení na čelo, vždy na tvář. A ke každému představení mají přesný popis, jak kterého herce, zpěváka obsloužit.

Specifika zvučení v divadle

U klasické opery se porty nepoužívají, ale třeba Čarokraj je moderní opera, kde se přímo počítá s nasazením mikroportů. Někdy je to uvedeno přímo v partituře - potřeba použití mikroportu. Ať už z důvodu extrémní hlasové polohy nebo proto, že bude herec či zpěvák na pódiu v místě za jinými herci nebo za kulisami, odkud by ho přirozeně nemohlo být slyšet. Ale může se také stát, že je herec v hlasové indispozici a port mu může pomoci. V činohře se někdy hraje přímo s handkami. Ale rozdíly mezi žánry se velice stírají. Co se hraje na jeviště? Dnes už zpěváci neumí zpívat bez odposlechu. Takže tam posílají třeba orchestr. Další velké téma je lokalizace, tomu se dnes málokdo pořádně věnuje, přímý a reprodukovaný zvuk by měl totiž pocitově znít z jednoho místa. Pro pana Boháčka to je naopak jedna z nejdůležitějších věcí: „U některých představení hrajeme porty také částečně do jeviště a celé to dokrýváme trochu z portálů, ale hlavně ve forbíně, jak jsou ty zlaté mřížky, za tím jsou bedny, které hrají nahoru, a další bedny jsou na bocích. Když ten zvuk pošlu trochu do jeviště, z portálu a forbíny, nepoznáte, odkud to hraje. Zvuk bude zesílen jakoby všude a hlavní pozornost bude upnutá k jevišti. Hodně jsme si vyhráli s tím, aby i když sedíte nahoře na galerii, pořád jste měli pocit, že to hraje zespodu, odkud to hrát má. Kdybych měl na každém patře sadu reproduktorů a do všech hrál stejně, bude to diváka odtahovat od děje. Věnujeme tomu hodně pozornosti, a i proto máme v tom zlatém lustru tři velké středovýškové horny CDT, což je specialita Renkus-Heinz, dva systémy do jednoho zvukovodu. Ty dokrývají vršek, jsou nastaveny tak, že nepoznáte, že to hraje ze stropu, dodávají čitelnost, protože na větší dálku se s tím zvukem stane spousta věcí.“

V klubech je častým problém prázdný (zvukovka) a plný (koncert samotný) sál. V divadle tento problém díky členitosti hlediště odpadá. Pan Boháček říká: „Čalouněná sedadla mají podobnou pohltivost, jako když na nich sedí člověk. Takže jedinou úpravou mezi zkouškou a představením je drobná korekce hlasitosti, plus 1,5 možná 2 decibely. Spíše pocitová záležitost, někdy raději sáhneme na ekvalizaci.”  

Zajímavosti

Množství zesilovačů a jejich správa. Při počtu výstupních cest je potřeba celá místnost plná zesilovačů. A při běžných zkouškách zdaleka nepotřebujete celý výkon. Zesilovače tak nejen zbytečně spotřebovávají proud a hřejí, ale také se opotřebovávají. Pan Boháček vysvětluje, jak to vyřešili: „Většina digitálních pultů dneska umí pracovat s tzv. GPI a GPO (General Purpose Input/Output), s povelovými výstupy k ovládání lecčeho. Na náš podnět nám dodalo Lawo systém, který zapne celou sekci zesilovačů až v momentě, kdy si ji navolím na pultu.“

Mikrofonní signalizace. Dřív se běžně používala v rozhlase. Vizuální signál dával vědět moderátorovi, že je mikrofon puštěn do vysílání. V některých představeních je nutné využít již zmíněné studio, nebo někdo mluví, či zpívá ze zákulisí. A ten zdroj je třeba vyjet a pak stáhnout a to nejlépe těsně před výstupem a těsně po něm. Protože než přijde jejich chvíle, zpěváci si vykládají, co měl kdo k večeři, je tam hluk a podobně. Takže sbormistr má před sebou bedýnku, na které je jednoduchý přepínač, kterým když zacvaká, začne zvukaři na pultě blikat světýlko. Tím zvukaře upozorní, že přichází part. Zvukař ťukne do faderu, sbormistrovi se rozsvítí červená, což je potvrzení přijetí signálu, on rozsvítí světýlko trvale, zvukař vyjede kliku, čímž rozsvítí červenou i nad vchodem do studia a všichni vědí, že jsou ve vzduchu (on air). Po výstupu sbormistr zhasne a zvukař stáhne kliku. Zajímavě je také vyřešen systém příjmu bezdrátových mikrofonů. Nepracuje se diverzitními systémy, ale je to rozděleno na pódium a hlediště, a to celé dvakrát.  V hledišti jsou navíc antény směrové, v jevišti všesměrové.

Jaké se vyskytují problémy?

Porty, to je spotřební zboží. Provoz portů je drahý, mikrofony nevydrží všechno. Kromě toho žádné problémy nemají. Jak pan Boháček říká: „Dokonce jsme tak drzí, že hrajeme představení z PC.“ A ukazuje: „Tady máme na PC odbavovací software, německý Drenkelfort EventDriver AV. Bez jakékoliv zálohy asi deset let. Samozřejmě je nutné dodržovat zásady. Na něco, co funguje, nesahat, neinstalovat aktualizace, neměnit nastavení...“

Když jsem se ptal na redundance a záložní řešení, pan Boháček vysvětloval: „Stoprocentní záloha není finančně reálná. Ale ty důležité body máme podchycené: dva pulty, možnost okamžitě přejít na analogový provoz, zdvojené napájecí zdroje. A používáme pouze vysoce kvalitní vybavení, za šest až sedm let, co na tom jedeme, byla jediná porucha. Odešla část výstupů na jedné kartě. Odehráli jsme s drobným omezením, zavolali jsme do Německa a ráno tu byl náhradní díl, ten je hot-swap, takže opraveno bylo okamžitě.”

Perlička na závěr!

Ptal jsem se pana Boháčka, zda někdy na někoho použil AutoTune. „NE! Ale ve Snu noci svatojánské měla původně hrát vílu jiná herečka a ta zpívala o cihlu vedle. Byl tedy požadavek, zda bychom jí mohli dát nějaký auto-tune. Řekl jsem: ,Mohli, ale nedáme! Když někdo neumí zpívat, ať se to naučí, nebo jde dělat něco jiného.‘“