Už hezkou řádku let nese spojování etnických, nebo chcete-li folklorních, hudebních kořenů se současnými styly a trendy bohaté ovoce, a to jak na stromech originality, tak narůstající všeobecné popularity. Pravdou je, že muzikanty z různých končin světa lákalo tohle propojování dávno před zrodem a zevšeobecněním termínu world music. Zejména poslední léta přejí těmto tendencím obzvláště, v míře dosud nevídané. A to nejen za humny, ale i na naší domovské scéně. Masivní popularita osobností jako Vlasta Redl, Tomáš Kočko, či kapel jako Hradišťan, Fleret a především pak Čechomor tahle tvrzení plně podtrhuje.
Zejména v případě Čechomoru je invaze world music s bytostnými moravskými a českými kořeny do všeobecného povědomí zvláště široká a nepřehlédnutelná. Je proto lákavé alespoň nepatrně nadzdvihnout pomyslnou pokličku a za doprovodu osob nejzasvěcenějších, zpěváka Františka Černého a houslisty Karla Holase, se pokusit poznat něco z pracovních a muzikantských metod Čechomoru, způsobu pojímání lidových písní, jejich výběru, přetváření k vlastnímu obrazu a uvádění do definitivní podoby "Made in Čechomor". Názorným vodítkem může být třeba poslední album Čechomoru Co sa stalo nové.
V době vzniku tohoto rozhovoru ještě naprosto horká novinka, o pár týdnů později platinové album, s nímž kapela, po řadě letních koncertů a festivalů, absolvovala velké podzimní turné. O letošních prázdninách bude pro změnu následovat netradičně pojaté turné vlakové. Ale navraťme se zpátky, pokud možno až k samým kořenům, nakonec, u world music se to sluší.
Pojďme se nejprve podívat, podle jakých kritérií vlastně vybíráte písničky, kterým se pak věnujete, upravujete je a přetváříte. Co musí taková píseň třeba v Bartošových nebo Sušilových sbírkách vykazovat, aby vás praštila přes oči a vy jste si řekli - to je ona?
K. Holas: Kritérií je víc. Jedním z nejzákladnějších je to, že se snažíme vybírat písně, které nejsou tolik známé, tolik se nehrají, a to ani v regionech. Snažíme se jim tím dát nový život, navrátit je mezi lidi, aby mezi nimi žily dál. Další kritérium je druh písně. Deska se skládá z veselých písní, z balad, z písniček různých nálad. Nálady je třeba obměňovat, a tím pádem k tomu vybírat vhodné písničky. Dalším kritériem je pak střídání regionů, protože nebereme jenom moravské písničky, sáhneme občas i do slovenských nebo českých.
F. Černý: Pokud člověk nehledá vysloveně konkrétní písničku třeba svatební nebo vojenskou, je to v podstatě o listování ve zpěvnících, procházení a nalézání. To, co nás osloví jako první, je pochopitelně text. Pak si zahrajeme melodii, která pod ním je, a ta nám buď vyhovuje, nebo nevyhovuje. Pokud ne, uděláme si ji, nebo použijeme jinou.
Jak zásadních změn tedy písnička dozná od prvotní podoby, kterou objevíte v některém ze zpěvníků, až do vaší výsledné podoby?
F. Černý: Já myslím, že se změní přirozeně. Kdokoli, kdo uchopí píseň staršího data, dává do ní nový život a vlivy, které jsou okolo něj, takže písnička zní moderněji. Pochopitelně, pokud není jeho záměrem hrát ji tak, jak se hrála před sto lety.
K. Holas: Stane se třeba, že písnička má krásný začátek melodie, ale nelíbí se nám konec, tak najdeme buď konec z jiné písničky, nebo si ho sami vymyslíme. V podstatě zůstane jen melodická linka, kterou si pak harmonizujeme tak, jak ji cítíme, někdy třeba i vybočíme z harmonizace, jež by tam mohla být. Po počáteční úpravě melodie a textu přidáváme další vedlejší melodie, kterým říkáme speciály. Vytváříme si určitou supervizi jak by písnička měla znít jako celek v našem provedení, začneme určovat rytmickou linku, a když věc podle naší supervize doaranžujeme, jdeme ji zkoušet s kapelou. Tady zase přidá po svém každý něco z muzikantů. Kdybych se však vrátil zpátky ke kritériím, tím největším je, aby si kteroukoli písničku mohl každý zahrát s kytarou, s houslemi nebo si ji zazpívat. To je podstatné.
F. Černý: Výhoda je, že spousta písniček existuje v různých modifikacích. Najdete ji v moravském zpěvníku, najdete ji jako slovenskou, polskou, jiná je zas třeba na jižní Moravě. Můžeme ji v podstatě uchopit z jakéhokoli konce a udělat si ji k obrazu svému. Máme dokonce možnost i zažertovat, to znamená, že písnička začne jako moravská a skončí jako česká.
Čerpáte z různých folklorních prostředí, nicméně, pochopitelně převažují písničky moravské a české. Když je porovnáte, nepřipadají vám české oproti moravským chudší jak po harmonické a melodické stránce, tak i v textové poetice? Čím to může být?
K. Holas:
F. Černý: Moravské mi připadají ohebnější a jaksi pórovitější, víc toho do sebe vstřebaly, a tak jsou pro nás zajímavější.
K. Holas: Hudebně nejpodstatnější je asi rozdíl modální, že české písničky jsou převážně durové a moravské hlavně mollové.
Od českých a moravských písniček pojďme teď zpět k Čechomoru a současně i víc do světa. Na albu Co sa stalo nové máte krom zajímavých tuzemských i dva zajímavé zahraniční hosty, blízké spolupracovníky Petera Gabriela, japonského hráče na shakuhachi a taiko bubny Joji Hirotu a irského zpěváka Iarla O'Lionarda, tedy muzikantské osobnosti s odlišnými hudebními kořeny. Jak vlastně konkrétně vypadala vaše spolupráce ve studiu?
K. Holas: Ještě než jsme se vůbec ve studiu sešli, předcházelo setkání jak s Iarlou tak s Jojim, abychom se domluvili a řekli si, jestli nám to vůbec bude pospolu fungovat. Za Jojim jsem zajel týden před natáčením do Londýna, kde jsme vybrali z taiko bubnů, řekli si filosoficky, co kde kdy jak chceme, co se týká shakuhachi, napsal jsem jenom melodickou linku a on na jejím základě nahrál svůj pocit, svůj feeling. Na taiko hrál vlastně také podle svého, ale s určitým vývojem, jaký jsme si představovali, aby tam byl. S Iarlou jsme se setkali někdy loni v listopadu v Dublinu, nabídli jsme mu tři písničky na výběr a Iarla si vybral Zločin. Když už jsme ho pak měli ve studiu, nechali jsme si od něho ještě do jedné písničky zazpívat krásný feeling. Myslím, že přínos každého hudebníka je vždycky, když přijde do studia, kde nezahraje vaše noty, ale zahraje věc po svém. To je nejcennější.
F. Černý: Příprava téhle desky pro nás byla zajímavá také z toho hlediska, že jsme pracovali úplně novým způsobem. Dřív jsme si všechno od začátku až do konce dělali sami, teď jsme spolupracovali nejen s hosty, ale i se zahraničním producentem, Angličanem Benem Mandelsonem, a poznali jsme najednou odlišný způsob práce, než jaký jsme doposud znali. Získali jsme jednu důležitou věc, kterou jsme předtím neměli, a tou je odstup a s ním i následně klid, který se dostaví při rozvažování důležitých věcí.
Jak tedy konkrétně vypadal producentský přístup Bena Mendelsona?
K. Holas: Řekl bych, že v podstatě dělal uši kapele, byl velice otevřený a vstřícný k našim připomínkám, my byli velice otevření a vstřícní zase k jeho připomínkám, takže došlo k velkému vzájemnému porozumění a souznění. Měli jsme jistotu, že ve studiu sedí člověk, který všechno zkontroluje, udělá tak, jak je to nejlepší podle něho, ale když by se nám náhodou něco nelíbilo, byl ochoten a schopen vstřebat náš názor, bavit se o něm a dojít ke kompromisu.
F. Černý: Zásadní rozdíl v práci na minulých projektech a na této desce je v tom, že člověk nedělá úplně všechno. Právě díky tomu získává odstup, o kterém jsem mluvil, a je schopen, řekl bych, lépe zvažovat co je dobré udělat.
K. Holas: My už jsme si předtím jednou práci s producentem vyzkoušeli, když nám Jaz Coleman produkoval desku Proměny, ale tam šlo přece jenom o něco jiného. Byly dané noty, byl daný orchestr, byl to jiný typ práce. Už jsme určitou zkušenost měli, vzali jsme ji a posunuli, alespoň pro nás, zase o kus dál.
