Bubeníci v doprovodných sekcích popověji zaměřených hvězd jsou na stránkách Muzikusu neprávem opomíjeni. Jack Bruno spolupracuje například s Tinou Turner, Joe Cockerem nebo Peterem Framptonem. A musím říct, že ho považuji za mistra úsporného a velmi muzikálního hraní. Pro Muzikus se podařilo sehnat exkluzivní rozhovor.
Za toto interview vděčím Petru Kudibalovi, který se s Jackem seznámil díky Johnu Goodovi, prezidentovi firmy DW, jejímiž endorsery oba jsou, a před nímž se Kudibal zmínil, že by Bruna rád poznal. Stalo se tak na šňůře s Joe Cockerem a oba pánové si vyměnili mnohé cenné bubenické postřehy. Díky tomu se podařilo Jacka k rozhovoru přemluvit a Petr šel dokonce tak daleko, že jsem toto emailové interview obdržel již přeložené, za což se sluší poděkovat Zdeňku Denisu Blažkovi. Ale pojďme na věc.
Máte osobitý styl, kdy s minimem prostředků dosahujete maximálního efektu. Kdo vás učil a co vám to dalo?
Hrát jsem začal, když mi bylo tak osm let. V naší rodině byla spousta profesionálních hudebníků, a tak byl mým prvním učitelem můj bratranec. Byl to bubeník, který hrál v hudební show. Naučil mě číst noty a hrát veškeré základní rytmy (swing, dixieland, tango, rumbu, sambu...). Dodnes na tom, co jsem se od něj naučil, stavím. Jeho otec (můj strýc) byl dirigentem a aranžérem. Prostě mě přivedli na "plac" a nechali mě zasednout za bicí. Co se poslechu a sledování ostatních muzikantů v kapele týče, dali mi opravdu hodně... Prostě mi ukázali, která bije.
Když mi bylo asi tak dvanáct, začal jsem hrát s rockovými kapelami a přestal jsem chodit do hodin bicích. Pak už jsem se učil jen sám.
První významný gig?
Myslím si, že každý "kšeft" byl důležitý. Všechny se počítají... Prostě proces učení se. Ale můj první "gig" skutečně na vysoké úrovni byl s Tinou Turner.
Působíte hlavně jako sideman, co považujete pro tuto polohu za nejdůležitější?
Je třeba mít na paměti, že to není tvoje "show". Buď přizpůsobivý. Jsi tu od toho, abys hrál to, co je potřeba hrát.
Jaký je pro vás rozdíl mezi sidemanstvím a hraním ve vlastní kapele (například typu Dave Weckl Band)?
Tak to je velký rozdíl! S vlastní kapelou prostě hraješ to, co chceš.
Máte či měl jste svou vlastní partu?
Působil jsem v kapelách, ve kterých jsem byl rovnocenným hráčem s ostatními a přišel jsem samozřejmě se svou troškou do mlýna, tedy měl jsem do toho hodně co mluvit. Vlastní kapelu jsem ale nikdy neměl.
Je možné se naučit na bicí bez dohledu učitele?
Samozřejmě! Existuje spousta hráčů, kteří se naučili pouhým poslechem. Osobně si ale myslím, že nejlepší je kombinace obojího.
Hrajete s mnoha "slavnými", mají nějaké specifické požadavky?
Nejobvyklejším požadavkem je "tempo". Obzvláště když doprovázíte zpěváky. To se mění ze dne na den, podle "kšeftu". Nikdy nevíte, ve kterém místě je to popadne. Jediná věc, co se dá dělat, je to, že si všimnete, které tempo mu "sedí" a označíte si je na svém vlastním metronomu. A pak jen počítáte... Ale už na příštím hraní to bude pravděpodobně jinak. Někdy se zpěvákům či zpěvačkám zalíbí změna tempa přímo uprostřed skladby... Pokaždé je to "zábavička" - hmm, nebo spíše ne...
Máte jeden herní přístup, který uplatňujete s menšími obměnami u všech, anebo co kapela, to jiný svět?
Můj přístup k hraní je více méně pořád stejný. Hraju poměrně jednoduše. Líbí se mi, že nakopnu "brázdu" (groove) a jedu. Snažím se, abych z toho měl dobrý pocit. Takhle to chodí u většiny zpěváků. Samozřejmě ale záleží i na muzice. Pokouším se zahrát to, co je pro tu písničku správné a na správném místě zahrát přechody. Někdy charakter skladby vyžaduje, aby byly bicí plnější. Ale obecně platí: "Méně znamená více."
Co je nejpodstatnější pro hru na bicí?
Pro mě je nejdůležitější cítění. Musí to šlapat. Další věc je naslouchání ostatním hráčům. Buďte součástí kapely, součástí týmu.
Na co se zaměřit při cvičení, čemu se vyhnout?
To nevím. Myslím si ale, že když pravidelně cvičíte, tak je to super! Jestliže umíte zahrát ohromující přechody a sóla, to je sice dobré, ale pouze když jsou zahrána na správném místě... Nehrajte toho moc.
Jak tedy nacvičit, aby každá doba byla na tom správném místě?
Nemyslím, že to někdo zahraje. A to je dobře. Protože když je hudba příliš dokonalá, je tím pádem i sterilní. Je o to "jiskření" mezi hráči v kapele. Když si dohromady stylově vyhovujete (a jste dobře sehraní), doby budou jasně na správném místě.
Na co hrajete a proč?
Hraji na bicí DW. A na spoustu různých bubínků. S firmou DW spolupracuji již dlouho. Jim totiž není jedno, co vyrábějí. O své výrobky se starají. A pořád jim to zní dobře. Líbí se mi, že neustále zkoušejí něco nového. Různé druhy dřeva a jiných materiálů, různé konfigurace korpusů. Přicházejí s novými nápady. Je to díky Johnu Goodovi. Ráno se sprchuje a přemýšlí nad všemi možnými triky "co a jak..." A tak to má být, ne?
Hrát se "slavnými" lidmi asi přináší dost netradičních zážitků0¦ Ten největší?
Mám spoustu pěkných zážitků z toho, že jsem viděl a slyšel hrát různé "velikány" bicích nástrojů. Ať už v malých klubech nebo velkých pódiích. A obzvlášť silný zážitek? Tak to bylo .... pravděpodobně hraní na stadiónu v Maracaně, v Brazílii s Tinou pro sto osmdesát tisíc bláznivých fandů.
A co vzory? Berete inspiraci i u jiných muzikantů než bubeníků?
Na světě je spousta vynikajících muzikantů. Hodně neznámých, ale zato nadšenců, a to výborných instrumentalistů. Hráči předvádějící efektní a technicky náročnou hru na mě sice vždycky dělali dojem, ale já jsem se raději zaměřoval na chlapíky, kteří "hráli", a nikoli bubnovali písničku. Třeba Bernard Purdy a Steve Gadd. Prožíval jsem Mitche Mitchella, když hrál ještě s Hendrixem. Mohl bych jich jmenovat spoustu. V poslední době se mi líbí Steve Jordan a Sean Pelton0¦ Učte se posloucháním všeho. Třeba i takových borců, co hrají na ulici na kýbl. I ti mohou znít skvěle.
Na co se tedy zaměřit, když chce člověk být dobrým sidemanem?
Choďte na zkoušky a hraní připraveni, dostavte se v pořádku, včas a hrajte to, co se od vás očekává.To je základní přístup, bez něj raději ani nikam nechoďte.
