Citát: Každý koncert v Carnegie Hall je takovým milým svátkem.
První dáma české alternativní hudební scény Iva Bittová nadále udivuje svou neutuchající aktivitou. Všestranná zpěvačka, houslová virtuoska a herečka, která již deset let žije v New Yorku, pracuje v současnosti na několika žánrově pestrých projektech. Za všechny stačí zmínit ansámbl Mucha Quartet, se kterým publiku přináší nový pohled na slovenské lidové písně v smyčcovém převedení.
Jak vlastně vznikl nápad nahrát slovenské lidové písně v smyčcovém provedení?
S nápadem přišel Vladimír Godár, skvělý slovenský skladatel, kterého si nesmírně vážím. Pracoval na hudební transkripci a shromažďování materiálu téměř celé dva roky. Už z minulosti máme podobnou společnou zkušenost v Janáčkově Moravské lidové pozeii v písni. Je to úžasné znovu rozechvět vibrace lidové písně. Navíc Morava a Slovensko jsou úzce spojeny s mými kořeny.
Když jste před pěti lety absolvovali česko-slovenské turné s obnovenou kapelou Čikori, už tehdy jste naznačovali, že byste mohli nahrát pokračování mimořádně úspěšného alba Bílé inferno. Stalo se a album At Home je na světě.
Víte, když před deseti lety vyšlo album Bílé inferno, média ho přijala velmi příznivě, označovala ho za jednu z nejdůležitějších nahrávek české nezávislé scény. Přirovnávali nás k čínskému principu jinjang. Na jedné straně expresivní a stylově neobyčejný zpěv a housle, na straně druhé introvertní kytara s citem pro repliku a rozjímavé melodie. Od té doby ale uběhlo dvacet let. At Home, to jsou dva roky soustředěné, ale klidné a radostné práce. Pro mě je inspirací příroda a domov a tuto atmosféru se zcela jistě povedlo zaznamenat na celém tomto albu. Titulní skladbu At Home považuji za jednu z nejsilnějších vůbec. Album je svou poetikou, zvukem a také obsazením velmi blízké legendárnímu Bílému Infernu. Nahrávání probíhalo bez jakéhokoliv stresu, bylo to snad poprvé, kdy jsme nikde nespěchali a v klidu tvořili. S jistým menším odstupem byla každá skladba, řekla bych, až minimalisticky kompozičně doladěna.
Vzpomínáte, že nahrávání trvalo téměř dva roky. Byl to záměr, nebo to vyplynulo z praktických důvodů?
Skladby jsme natočili ve studiu během snad čtyř dnů, šlo to velmi snadno a rychle. Pak jsem přišla na řadu já s vokálními party a postupně přicházely další nápady. Přizvat si hosty bylo přirozené a spontánní, a navíc jsme nebyli omezeni časově. Díky Ivovi Viktorínovi nebyl problém se do studia příležitostně vracet. Samozřejmě, finanční náklady na nahrávku se postupně zvedaly, ale každý nový impuls a nápad přispěl k tvůrčí kvalitě.
Podobně jako Bartókovy Slovenské zpěvy i váš sólový projekt Proplétám a další vaše předchozí projekty i At Home vyšly u malého nezávislého vydavatelství Pavián Records. Proč?
Člověk musí urazit dlouhou cestu, aby se dostal do pozice, kdy se už nemusí starat, kolik prodává alb a jak velmi jeho tvorba komerčně prospívá. Mohu si nahrávat, co uznám za vhodné, a nemusím to nikomu zdůvodňovat. S Pavolem Maruščákem se známe od dob studií, když na Mladé gardě v Bratislavě organizoval koncerty. To byly skvělé časy. Už léta jsme si velmi blízcí. Vzpomínám si, jak hledal název pro své vydavatelství. Seděli jsme tehdy u nás pod jabloní na zahrádce v Lelekovicích. Mě napadlo: No přece Pavián Records, to křičí do dálky! (smích) V dnešním hudebním průmyslu je to komplikované, když si svobodně tvoříte a nejste pod tlakem producentů a vydavatelů. Pavol je velmi vstřícný a otevřený realizovat mé hudební sny, za což jsem mu velmi vděčná.
Kromě dobře známých jmen Václavek, Honzák, Török, Fajt, která jsou s vaší osobou už léta úzce spjata, se na nahrávce objevilo množství dalších zajímavých jmen. Jak se sešel právě takový shluk jmen?
Základ Čikori je vlastně akustický kvartet - Vladimír Václavek (kytara), Jaromír Honzák (kontrabas), Oskar Török (trumpeta) a já. Antonín Fajt, můj syn, má tuto konstelaci ve velké oblibě a s nadšením se ujal několika partů jako host. O mastering se postaral respektovaný Dave Cook, který spolupracoval například i s Davidem Bowiem či Radiohead. Dave má studio velmi blízko, nedaleko od nás, vlastně stačí přejít přes řeku. U něj jsme točili také naše CD s triem Eviyan. Je známý svou profesionalitou a talentem, střídají se u něj umělci ze všech koutů světa, například i z Afriky, a příležitostně i já dostávám pozvání podílet se na různých jeho projektech jako host. Titulní text napsala Linda Gregg, další zase známý londýnský rozhlasový redaktor a žurnalista Ken Hunt; text A Paper Cone začal psát ještě v době, kdy ani nevěděl, že jednou bude se mnou spolupracovat.
Jaromír Honzák se vyjádřil, že v Čikori se vždy cítí „a thome“, bez ohledu na to, jak často se setkáváte nebo jak dlouhé jsou pauzy od posledního hraní. Nevládla během natáčení až přílišná sentimentalita?
Sentimentalita není na místě, naopak, vždy při každé příležitosti studiového nahrávání či živého koncertu si to užíváme naplno a těšíme se na další setkání. Na jaře nás čeká několik koncertů, včetně Respect Festivalu v Praze a Ethno Portu v Poznani.
Na obalu desky je uvedeno, že album je věnován in memoriam Lence Zogatové a Zuzaně Řeznické. Co tyto dvě osobnosti pro vás znamenaly a proč jste se rozhodli věnovat album právě jim?
Lenka Zogatová byla v 90. letech hnacím motorem a silnou osobností, která dokázala realizovat množství koncertů i přes zákazy stranických mocností. Její energie, přesvědčení i organizační schopnosti nám umožnily realizovat a zveřejňovat naše hudební myšlenky. Zuzana Řeznická byla naše nejmilejší a krásná hostitelka ve Zlíně, kam jsem jezdila od dob své první návštěvy studia Viktorin. Nahrávala jsem v té době album Ne nehledej a často jsem s sebou brávala tehdy ještě malého syna Antonína. Zuza s Ivošem mají syna Vojtu ve stejném věku a oba kluci si byli, a jsou dodnes, velmi blízcí. Velmi nám všem chybí, odešla od nás se svou přirozenou elegancí a s láskou.
Spolupracujete ještě s newyorským seskupením BOAC (Bang on a Can)?
S BOAC jsem stále v kontaktu, stále spolupracuji i s jejich dnes už bývalými členy, nejvíce s Evanem Zyporinem. Dnes je členem našeho tria Eviyan a v březnu nás čeká společné turné po Kubě. BOAC je skvělá parta lidí, kteří jsou dnes v New Yorku považováni za největší avantgardní spolek. Obklopují se invenčními a talentovanými lidmi různého věku. Jejich profesionalita a přístup ke komponování je zdrojem velké inspirace a zkušeností. I pro mě je to nesmírně důležitá spolupráce, která mi umožnila poznat další skvělé muzikanty a skladatele.
Po našem posledním rozhovoru před pěti lety jsem měl dojem, že v Carnegie Hall jste už jako doma. Platí to stále?
Co na to říct? Každý koncert v Carnegie Hall je takovým milým svátkem. V Carnegie Hall plánujeme uskutečnit koncert Bartókových Slovensku zpěvů s Mucha Quartetem.
Po úspěšném filmu Tajnosti jste si zahrála před dvěma lety i v pohádce Tři bratři. Neláká vás zase natočit film s vámi v hlavní roli?
To nezáleží na mně a momentálně nemám informace, že by se něco takového plánovalo. Jinak to ale většinou přichází tak nějak náhle, znenadání...
Dost mě překvapila informace, že vedle všech svých aktivit stíháte ještě i studium na Akademii staré hudby v Brně. Je možné, že se z vás jednou stane učitelka?
Možná máte pravdu. (smích) Opravdu plánuji v blízké budoucnosti otevřít vlastní privátní školu zpěvu.
Kytara prý vydrží dvacet třicet let a pak její zvuk není již zcela v pořádku, klavír vydrží v dobré formě osmdesát až sto let, pak se jeho mechanika opotřebuje. Sto let v životě houslí prý ale neznamená vůbec nic...
Pokud se na housle hraje nepřetržitě, tak ano, souhlasím s tímto názorem. Také se říká, že energie, kterou při hře houslisté vynakládají, v nich prý setrvává...
