Propagace a marketing je velmi důležitá součást činnosti každé kapely, která se chce zviditelnit a posunout svoje působení o kus dál. Velká část je na kapele samotné, na jejích stylu prezentace, talentu a samozřejmě štěstí.
Jak vypadá ta práce v pozadí organizace turné, distribuce nosičů, manažovaní celého procesu od nástupu do studia po ukončení turné, jsme se zeptali promotérů, organizátorů a manažerů Jany Grygarové (tragicky zemřela v létě 2015), Michala Phanvana, Lukáše Palatinuse a Jaroslava Sládečka.
Jana Grygarová (alias Apačka)
Jana Grygarová byla svázána s hudebním magazínem Full Moon, od roku 2008 pořádala koncerty pod hlavičkou K. Y. E. O. Shows (Keep Your Eyes Open). Původně šlo o výhradně kapely menšího formátu v Praze a v Brně. V poslední době se aktivita přesunula do hlavního města a výjimkou nejsou velké prostory. Žánrově nebyly K. Y. E. O. Shows nevyhraněné: Zajímala se o metal a hardcore, indie rock a písničkáře, ale i o experimentální elektroniku. Do letošního roku 2015 uspořádali také v koprodukci na sto padesát koncertů, Mezi posledními byly například Deafheaven, Ben Frost, Russian Circles, Firewater, Owen Pallett, Melvins, God Is an Astronaut nebo Kilimanjaro Darkjazz Ensemble.
Kromě pořádání koncertů agentura K. Y. E. O. v minulosti vydala nahrávky kapelám Saade, Goro, skupině Štěstí nebo Paramount Styles. Jana Grygarová nárazově psala blog s pracovním názvem Buď promotérkou (vycházel v časopise Full Moon), kde aktivity K. Y. E. O. popisovala.
Zkuste popsat vaši práci. Jak vypadá váš běžný den?
Můj běžný pracovní den je svázaný s vydáváním hudebního časopisu Full Moon, koncerty pro K. Y. E. O. Shows dělám ve svém tzv. volném čase. Nejde o zdroj příjmů ani plný úvazek, ale čas to samozřejmě zabírá. Jedná se především o komunikaci, ať už s kapelou, managementem, kluby, médii... Od oslovení a nabídky, výběr klubu, sestavování rozpočtu a technických detailů až po systematickou propagaci akce a promotion.
To je věc, která obvykle zabere nejvíc času a energie. Vzhledem k tomu, že všechno dělám z velké části sama, odhaduji, že za týden to vychází zhruba na stovku e-mailů (odpovědi a dialog v rámci jedné záležitosti nepočítám) a zhruba dvacet hodin práce. Možnosti promotion jsou prakticky nevyčerpatelné. Produkční část je jen velmi malé procento celého podniku.
Dle jakých kritérií vybíráte interprety pro spolupráci?
Ještě stále si můžu dovolit vybírat si podle vlastních měřítek a hudebního vkusu. Často jde také o kontinuální spolupráci s kapelou nebo koprodukci a pocit, že by „bylo fajn, kdyby tady hráli“. Koncerty „na žádost“ nebo doporučení nedělám a zároveň jsem už vyčerpala velké množství tzv. srdcovek... V současnosti jede K. Y. E. O. na volnoběh, nestíhám sama oslovovat kapely, takže se pouze probírám nabídkami. Důsledkem toho je, že na letošní rok vyšla pouhá desítka koncertů (v roce 2011 jich bylo dvakrát tolik).
Co je nejčastejší chyba začínajících nebo amatérských kapel v jejich prezentaci?
Že žádnou nemají. Spousta kapel očekává, že „když jsou dobré a upřímné, tak si jich někdo všimne“, ať už fanoušci nebo profesionálové, např. promotéři a dramaturgové klubu a festivalů, agenti, média a tak dál. To se stane jen velmi, velmi výjimečně. Přetlak kapel je obrovský a někdo to za vesměs líné a pasivní publikum musí prosívat.
Ale zkrátka záleží na tom, čeho chce kapela dosáhnout. Pokud chce hrát na Glastonbury, musí být dobrá, talentovaná, ale musí mít také jaksepatří ostré lokty a nesmí se stydět se hrát na třeba showcase festivalech, posílat nahrávky a „cpát se“ tam, kde bude vidět. A možností je - zejména s internetem - opravdu spousta.
Jiným kapelám stačí, když je kamarádi u piva poplácají po zádech, a to je samozřejmě zcela legitimní. Pak si ale nemůžou stěžovat, že prodají dvacet desek a na jejich koncerty chodí dvacet stále stejných lidí. Konkrétními problémy prezentací bývá nízká míra zdravé sebereflexe, někdy také nedostatek sebevědomí a podivný názor, že „maketingem si nebudou špinit ruce“, nebo prostá lenost to někam posunout.
Můžete popsat, jak vypadá průběh spolupráce s kapelou v začátcích, a stručně popsat proces od začátku k finální distribuci nosičů?
Bude to znít banálně, ale je to pouze věc dohodz. Desek jsme vydali málo, neumím to generalizovat na celý byznys, ale sestaví se rozpočet (včetně finančního plnění a případných procent ze zisku). Pak sa nasadí deadliny pro finální mix a master a vyjednají se podmínky s lisovnou vinylů a cédéček, synchronizuje se to s digitální verzí. Dopředu se musí rozmyslet také propagace a distribuce. Vizuální stránka je na kapele, koncerty (křty), případně turné.
Jsou i kapely, které nechtějí nebo nemůžou hrát. Pak propagace a obecně prodej takové desky je samozřejmě o hodně složitější. Aktuálně je naším hlavním distribučním a propagačním kanálem časopis Full Moon, což je poněkud specifický způsob vydávání, ale proces je v základu stejný.
Jak vnímate kvalitu tvorby interpretů a kapel všeobecně dnes a před deseti lety?
Tak určitě je kapel pořád hodně, některé jsou dobré, jiné špatné, některé akční, jiné si hrajou víc pro sebe a kamarády. Za poslední dekádu se, myslím, dobře osvědčily nástroje jako Soundcloud nebo Bandcamp. V posledních letech zažily velký boom showcase přehlídky, realisticky pojaté crowdfundingové kampaně na Kickstarteru, placené promo na Facebooku a streamovací služby typu Spotify. „Alternativní“ přístup k vydávání, potažmo propagaci hudby se vyplácí. S ústupem formátu CD (a také návratem vinylů a stále roustoucím významem merchandise) je k dispozici řada jiných zajímavých možností. Zdaleka ne všechny vyžadují závratné investice.
Jak vidíte současné hudební dění u nás a za hranicemi? Máte nejakou představu, co přinese blízká budoucnost?
Publikum je velmi rozmazlené a zároveň ubité množstvím hudby, která se na ně ze všech stran valí. Kapely chrlí jednu nahrávku za druhou, tlačí na turné a merchandise, experimentují - mají se obecně dobře, ale jen malý zlomek se uživí výhradně hudbou. To platí i pro malá vydavatelství, ta mají dnes také zásadní „doporučovací“ funkci. Význam velkých labelů už mnoho let upadá, ale díky dobré síti a kontaktům jsou stále platné v otázce distribuce. Obecně většinu agendy převzaly digitální společnosti a internet obecně, což je trend, který bude pokračovat. Hudební scéna jako taková se vyvíjí neustále, obliba žánrů přichází ve vlnách, koncept „největší kapely na světě“ se postupně rozmělňuje v kvalitní klubové scéně. Jako fanoušek si rozhodně nemůžu stěžovat a jako promotér nebo vydavatel musím počítat s tím, že konkurence je zkrátka veliká.
Black Cloud Picture
Slovenská agentura Black Cloud Picture se zabývá bookingem a kompletním servisem pro kapely různých žánrů. Svůj výběr kapel nelimituje pouze na undergroundové kapely, o čemž svědčí i pořádání koncertů pro Tima Vantone apod. Její působení je v rámci celé Evropy, kde má dlouholeté zkušenosti s organizovaním koncertů. Spolupracuje s promotéry z různých zemí. Toto velké portfolio spolupracovníků je silnou stránkou agentury. Agentura nabízí kapelám taktéž pronájem vozidel pro přepravu a zajišťuje nezbytnou péči na cestách.
Zeptali jsme se tedy, jaké zkušenosti mají její dva majitelé a organizátoři Michal Phanvan a Lukáš Palatinus.
V čem spočívá váš běžný den?
Michal: Každý deň je v tejto oblasti pracovný deň, ťažko si to rozdeliť na dni, kedy sa jednoducho nerobí a kedy robí. Všetko záleží od akcií, kedy sa konajú. Takže nepoznáme tradičný pracovný týždeň. Väčšina akcií sa koná cez víkend a ku konci týždňa, takže náš víkend sa poväčšine presúva na pondelok a utorok.
Čím všetkým začína náš tradičný deň, je ťažko povedať, lebo niekedy vás v noci zobudí SMS či telefonát, kedy je potrebné vybaviť, čokoľvek je potrebné.
Taký tradičný hektický deň je, keď sadnete za svoj laptop a pozriete si svoju mailovú schránku, kde na vás svietia desiatky e-mailov a správ. Všetky tieto správy musia byť čím skôr zodpovedané, aby sa urýchlil proces organizácie. Samozrejme máme sled udalostí behom dňa naplánovaný tak, aby sme stihli komunikáciu medzi jednotlivými kapelami, promótormi a klubmi.
Keď nastane deň, kedy nemáme schránku zaplnenú otázkami, tak sa môžeme venovať hľadaniu nových interpretov. Ak sa vám samozrejme neozvú sami vďaka referenciám iných kapiel. Máme momentálne dosť požiadaviek na organizáciu turné.
Jaké máte kritéria na interprety pro spolupráci?
Michal: Nie je jednoduché vyznať sa v spleti všetkých štýlov, a preto každý sa riadi svojím vlastným vkusom, ale taktiež prihliadame na vkus „všeobecný“, respektive požadovaný.
Základnými kriteriami našej spoločnosti je výber undergroundových kapiel, ktoré nemajú možnosti prezentovať svoju hudbu v zahraničí. A tak pre nich zorganizovať dôležitú súčasť tvorby každej kapely - turné.
Najjednoduchšie v dnešnej dobe nájdete interpretov na sociálnych sieťach, kde je môžné vidieť priamo, ako sú kapely obľúbené, poprípade aj ich samotný vývin, či už hudobný, alebo personálny.
Lukáš: Začnem klišé, ale tak to je. Kapela musí mať niečo do seba a je jedno, o aký žáner ide. A rovnako dôležitý faktor je, aby kapela nevymýšlala. Podmienky máme stanovené jasne, zväčša sa nám to stávalo pri slovenských a českých kapelách, že neskutočne vymýšlali, tak sme sa zamerali čisto len na škandinávske kapely a občas talianske. Tam to ide všetko ako po masle.
Jaké jsou nejčastější chyby, kterých se dopouštějí začínající nebo amatérská kapela ve své prezentaci?
Michal: Chýb prezentácie kapiel je samozrejme viac. No podľa mňa najdôležitejšou chybou pri prezentácii je neodhadnutie svojich schopností a možností. Treba sa prezentovať tak, aký som, nehrať sa na nič a tak prezentovať svoju kapelu - prirodzenosťou, v každom štýle a smere. Nepresahovať svoje možnosti, ale ani sa nepodhodnocovať. Je dôležité správne odhadnúť seba a tak sa aj uberať.
Ďaľšou častou chybou je nevyhradenie si svojho štýlu, svojej signatúry. Keď chcete, aby si vás poslucháč zapamätal, tak nemôžte prezentovať svoj album ako „najtvrdší“ na svete a hneď ďaľší mať „najmäkší“. Samozrejme hudba sa vyvíja v čase, tak sa bude vyvíjať aj štýl kapely. To je zhruba popis z charakteru hudobnej prezentácie.
Lukáš: Opisujú sa ako veľmi originálna kapela, ktorá nemá na svete obdoby, a potom si to človek pustí a je to ako million iných kapiel, zväčša sa to stáva pri metalcore a podobných žánroch. Dobrá kapela sa nepotrebuje opisovať v tomto smere, majú stručné úderné bio a odkaz na seba.
Každý proces spolupráce s kapelou má své etapy, stádia a překážky. Jak celý ten proces od začátku k finální organizaci tour vnímáte vy?
Michal: Keď už máme vybratú kapelu a vieme, aký štýl hrajú. Podľa daného štýlu vieme zatriediť možnosti výberu krajín. Samozrejme veľa štýlov je adaptívnych, ale sú štýly, ktoré ťažko predáte v istých krajinách.
Tak sa vyberú štáty, kde je možné koncertovať - podľa možností kontaktov a promotérov. Následne kontaktujeme kluby a promotérov, či je možné prezentovať kapelu v danom regióne a vo vybranom časovom rozmedzí. Následne sa dohodnú podmienky konkrétnych koncertov podľa požiadaviek kapely.
To je asi ten najzložitejší proces, kedy sa snažíte vybojovať čo najlepšie podmienky pre kapelu. Tu nastávajú kompromisy. Už z predchádzajúcich spoluprác však predbežne viete svoje možnosti, a tak ich viete aj predbežne prezentovať kapele ešte pred kontaktovaním klubov.
Po tomto najzložitejšom úkone nastáva najpodstatnejšia časť organizácie pre kapelu - samotný marketing. Vytvorenie udalosti na sociálnych sieťach je základným predpokladom pre dostatočnú účasť. V dnešnej dobe, keď informácia sa najrýchlejšie šíri cez internet, je dôležitá kvalitná prezentácia kapely, kde úlohy hrá poster a jeho vizuálna stránka.
Taktiež popis akcie musí byť dostatočne zaujímavý a stručný na to, aby prilákal divákov. Jedným z hlavných faktorov je audiovizuálny prezent, a to clip kapely, prípadne pozvánka na koncert. Všetky tieto informácie sa samozrejme musia šíriť aj inou formou, a to „handoutmi“ priamo v klube, alebo na vývesných plochách.
Po dobre zvládnutom marketingu sa napriek všetkým okolnostiam človek obáva, ako udalosť dopadne, či všetko bude ok.
Finálna časť organizácie je zabezpečenie a príprava priestorov, zabezpečenie ozvučenia miestnosti, vybavenie pre kapelu - oddychová miestnosť, jedlo a pohodlie, jednoducho všetko čo k tomu patrí, podľa požiadaviek kapely.
Lukáš: S kapelou sa podpíše zmluva, pošle sa „press kit“ a začne sa bookovať. Keď su akcie booknute, pošle sa im „tour poster“ a „info sheet“ o každej jednej akcii, kde majú číslo na promotéra, informáciu o spaní, jedle, predkapelách atď. Nič komplikované.
Jak vidíte posun kvality tvorby interpretů a kapel dnes a před deseti lety?
Lukáš: Každá doba má iné kritéria na kvalitu, takže je to subjektívny pocit, kedy možno ťažko ohodnotiť kvalitu objektívne. Ale možme popísať rozdiel spôsobu tvorby v časových úsekoch.
Časový úsek desiatich rokov je možno príliš krátky na to, aby sme v ňom videli veľký rozdiel či vývin. Preto by sa možno dala charakterizovať skôr jedna etapa ako takýto úsek.
V konečnom dôsledku však vidieť rozdiel najmä v tom, že pred desiatimi rokmi bola hudba zložitejšou a dostala sa na tak vysokú úroveň, že sa jednoducho nemala kde ďalej posunúť. A preto nastal moment, kedy sa vraciame k prapôvodným prvkom hudby. Ktoré sú čo najjednoduchšie a dôraz sa kladie na nápad a celkový sound či dojem kapely.
Lukáš: Dnes mám pocit, že mnoho kapiel hrá preto, lebo to je štýl. Trochu odbočím, ale súvisí to hodne s tým... Dnes, keď príde kapela do klubu, ich prvá otázka je: „Aké je heslo na wifi?“ A potom sedí celá kapela tri hodiny pred koncertom okolo stola a ťukajú do tabletov a píšu statusy, že aký je super život na tour... Kde sú tie časy, keď kapela došla a normálne sa medzi sebou rozprávala, aj s promotérom, a ich prvá otázka bola: „Máme tu dáke pivo?“ A čo sa týka tvorby, je síce oveľa viac kapiel ako pred desiatimi rokmi, ale o to ťažšie nájsť medzi nimi kvalitu a originalitu.
Myslíte, že showbyznys u nás a ve světe jde kupředu, nebo stagnuje? A jak vidíte situaci v budoucnu?
Michal: Tak ako celkovo v kultúre ako takej, aj v hudbe možno charakterizovať úpadok. Ľudia čím ďalej tým menej chodia na koncerty a kultúrne podujatia. Nehovorím o mainstreame, hovorím o menších podujatiach, ktoré sú čím ďalej ťažšie nájsť a udržať pri živote. Ak by sme mali hovoriť o mainstreame a skutočnom showbiznise, tak to nie je otázka určená pre našu spoločnosť, lebo sa zaoberáme a snažíme pomôcť menším kapelám .
Lukáš: My sa zaoberáme undergroundom, takže o showbiznise sa tu hovoriť nedá, na to sú tu veľké agentúry. Ale ak smiem povedať niečo na margo undergroundu, ten je väčšinou všade vo svete rovnaký. Kapely chcú hrať, a najmä za hranicami svojho mesta či štátu. Len sa bojím, že o chvíľu sa pojem „koncert“ vytratí a miesto toho aby ľudia prišli na koncert, si pustia „live stream“ zo skúšobne. Je to celé o ľudoch a tí postupne lenivejú. Ide hlavne o mladšie generácie, ktoré su už teraz naučené na pohodlie gauča a tabletu v rukách od útleho veku.
Jaroslav Sládeček (Alfedus)
Jaroslav Sládeček je ředitel a producent hudební agentury Alfedus music. Člen kapely Zakázaný Ovoce. Alfedus music představuje agenturu poskytující kompletní služby v oblasti hudebního průmyslu. Nabízí zastupování kapel, booking, management, PR, vydávání hudebních nosičů a jejich distribuci. Dále nabízí natáčení videoklipů i rádiových a televizních spotů, tvorbu a rezesílání tiskových zpráv a reportáží, zajišťování rozhovorů, spotových kampaní a celkové PR na klíč k individuálním projektům. Radí, jak se nejlépe orientovat v otázkách práva a legislativy, institucích jako OSA nebo Integram, a celkově pomáhájí vytvářet tvář kapely. Spolupracují se zásadními, ale i menšími médii v oblasti hudby. Zastupované kapely: Blaze Bayley (UK), All the Shelters (FR), Zakázaný Ovoce, Five o'clock tea, The Agony a Bu-Fu.
Jaká je vaše náplň práce ve všední den?
Zdravím. Práce manažera v hudební agentuře je velice různorodá a každý den vypadá úplně jinak. Každodenní práce se ovšem dá shrnout do dvou slov: e-mail a telefon. V poslední době se mi v komunikaci osvědčily sociální sítě, jako Facebook, který má obrovský záběr, nebo na profesionálnější bázi LinkedIn. Na sociálních sítích je skvělé, že máte kolem sebe lidi z oboru, a když je člověk šikovný, lze to skvěle využít. Pracovní doba v podstatě není dána. Někdy je to sedm hodin, jindy třeba i patnáct denně. Je ale dobré si vyhradit čas i na soukromý život a trávit jej se svými blízkými.
Dnes je kapel opravdu mnoho a udržovat si přehled není jednoduché. Jaká kritéria máte pro výběr kapel, když se rozhodnete pro spolupráci?
Interprety je možné vybírat podle různých aspektů, ale pro mě musí mít člověk nebo kapela takový ten X faktor. Zpěvák či hudebník na mě musí prostě zapůsobit. Jedna z hlavních stránek je určitě profesionalita, ovládání svého hudebního nástroje či hlasu, ale neméně důležitá je i osobnost. U nás jsme v posledních dvou desetiletích svědky fenoménu „co Čech, to muzikant“.
Stačí se podívat na databázi kapel třeba na Bandzone. Je tam přes třicet tisíc registrovaných skupin, takže konkurence je obrovská a ne každý má šanci dostat se na výsluní. Mohu mluvit z vlastní zkušenosti, protože jsem sám členem punkrockové kapely Zakázaný Ovoce, která funguje už desátým rokem. Když si vzpomenu na naše začátky, kdy se jezdilo za „párek a pivo“ a vše se muselo vydřít, tak v porovnání s dnešní dobou mi někdy připadá, že nováčci by rádi všechno nejlépe hned a zadarmo. A trochu ztrácí úctu ke svým starším kolegům. Pokud vidím někoho takového, automaticky si u mě zavírá dveře.
Ale abych jen nekritizoval - v poslední době jsem se setkal také s mnoha talentovanými interprety, již mají co říct, jsou lidmi na správném místě a jejich sympatická skromnost, přirozenost, ale zároveň i maximální tah na bránu mě tak udivují, že se automaticky stávám jejich fanouškem. Osobně jsem měl tu čest poznat mnoho umělců ze zahraničí a můžu říct, že na těchto lidech je znát spojení talentu a umění být „velkým“, i když malým neznámým muzikantem, což je naprosto famózní spojení. Kéž by takových muzikantů bylo více i v našich vodách.
Každá kapela by se měla umět nějak prezentovat a předvést. Napadá Vás, kde dělají nejčastější chyby?
Jak už jsem zmínil, je to občasná neúcta vůči starším kapelám a lidem, kteří něco dokázali. A vlastně se to netýká jen hudební branže, ale života jako takového. K rock ‘n’ rollu samozřejmě patří i alkohol, o tom žádná. Ale je potřeba se s tím naučit pracovat a uvědomovat si stále, jak působím na své okolí , lidi z oboru a fanoušky nejen během koncertu.
Každý je strůjcem svého štěstí a v hudebním průmyslu to platí dvojnásobně. Je to nekonečné čekání na šanci a nikdy není vyhráno, protože člověk musí bojovat a nepovolit, i když je na pomyslném vrcholu. Prostě neusnout na vavřínech.
Můžete popsat, jak vypadá průběh spolupráce s kapelou v začátcích a stručný proces od začátku k finální distribuci nosičů?
Tady žádné standardy neplatí. Snažíme se kapelám pomáhat, ale nechceme je vodit za ručičku, takže nahrávku si kapela pořizuje sama. Můžeme kapele zařídit doporučení k nějakému známějšímu producentovi, který by z ní dokázal vymáčknout co nejvíc a pomohl vytvořit lepší zvuk, případně pomohl s technikou nástrojů a vším, co je třeba. Ale musí se počítat s tím, že to něco stojí. Pokud je nahrávka v pořádku a splňuje všechny předpoklady, pokročí se k následnému lisování a distribuci. To už je práce agentury. Do doby, než dostaneme master CD s připraveným nahrávkami, je ale nutné si uvědomit, že devadesát devět procent práce je na kapele samotné. A o tom to je.
Vnímáte na současné hudební scéně progres, nebo spíše naopak?
Těžko srovnávat kvalitu dnes a před deseti lety. Spíš bych zaostřil na léta devadesátá, která jsem zažil. Velký rozdíl byl určitě v originalitě a také v technických možnostech. Nahrávací studia tehdy produkovala jen velké kapely, případně kapely, které už měly jasný potenciál, protože studiové natáčení bylo nákladné.
Nástroje přišly poměrně draho oproti dnešním cenám a hlavním rozdílem bylo točení na magnetickou pásku. Příprava do studia byla složitější a až ve studiu se ukázalo, kdo je jaký muzikant. Ne každý na to měl. Dnešní digitální nahrávání ulehčuje práci jak muzikantům, tak producentům i studiím. I z uměle vytvořeného fenoménu se dá získat hodně. Začíná to dolaďováním nástrojů a hlasů, pokračuje uměle vytvořenou marketingovou kampaní, a ve výsledku z toho může být i velký komerční úspěch. Otázkou však je, na jak dlouho. V naší agentuře si zakládáme na postupném vypracovávání se. Jedině tak muzikant může prokázat letitou praxí, že je opravdu muzikant. Také se tomu říká „vyhrát si to“, myšleno koncertně od malých klubů třeba až po velké haly. K umělecké stránce se dá říct, že vše už bylo vlastně objeveno a je opravdu těžké natrefit na něco originálního, co zaujme. Ale samozřejmě je to otázka vkusu i módy, a když se něco výjimečného objeví, o to je to pak krásnější.
Jak vnímáte situaci v dnešním světě hudebního showbyznysu u nás a ve světě a jak vidíte situaci v budoucnu?
Nedávno jsem viděl dokument o zpěvačce Katy Perry (Skutečná tvář), jejím turné, strmém vzestupu kariéry i osobním životě. Člověk si při pohledu na obrázky všech těch soukromých letadel, limuzín a zákulisí velkých hal řekne: „Tak tohle je něco!“ V tom našem malém českém rybníčku se o tom může našim hvězdičkám jen zdát. Ale i ta Katy, teď hvězda světového formátu, si to vydřela, od malička si šla za svým a pracovala na sobě celé roky. Nic není zadarmo a jsou chvíle, kdy není co závidět nejen interpretům samotným, ale i manažerům, promotérům a dalším zúčastněným.
Je to velmi stresující a náročný obor, kdy člověk musí být neustále ve střehu a k dispozici, řešit deset věcí najednou, od důležitých záležitostí až po na první pohled nepodstatné „detaily“, na kterých však úspěch taky stojí. Po příchodu internetu, vypalovaček a různých alternativních médií jsme kompletně zlikvidovali průmysl s hudebními nosiči. Ovšem velkých hudebních korporací za oceánem jako by se tato skutečnost ani nedotkla. Samozřejmě že dotkla, ale mají natolik profesionální management, že dokážou být pružní a vymyslí prostředky jak hudbu, kterou dělají, prodat. Máme se ještě co učit.
Budoucnost hudební sféry v ČR nevidím zase tak černě. Pár jedinců se hudbou živí, hrstka má zajímavý přivýdělek a ostatní to musí brát jako koníček, který jim dělá radost. A pokud svoji hudbu chtějí dotáhnout dál, tak do toho holt musí investovat a makat na sobě. Třeba se štěstí obrátí jednou i na ně. Když se mě nějaká kapela zeptá, jak se má stát velkou, tak jediná odpověď je: „Obětuj tomu vše, peníze, čas, píli a někdy i vztahy. Je to sázka do loterie a jen některým se to povede. Ale nikde není psáno, že to nemůžeš být právě ty.“
www:
fullmoonmagazine.cz/o-full-moonu/default.php
