Ze začátku mu to moc nemluvilo. Ne, že by měl plná ústa trpkých trnek, kousek rohlíku od snídaně mezi zuby, či snad by neměl co říct, ale Tomáš Dvořák alias Floex prostě potřeboval chviličku, než si zvykl na diktafon, který zaznamenával náš rozhovor v žižkovském Paláci Akropolis. Je vlastně jedno, jestli je ráno nebo večer, protože tenhle usměvavý chlapík je vlastně tak trochu nenápadný stále. Ačkoli dokáže na ulici splynout s davem, je to jeden z nejrespektovanějších českých muzikantů. O jeho hudbu mají zájem jak v Kanadě, tak Japonsku. Takže pozor na to, komu šlapete v tramvaji na nohu. Třeba to bude právě Tomáš.
Kromě hudby (to, že Floex získal cenu Anděl 2001 v kategorii Trance & Dance, snad ani připomínat nemusím) se tenhle hyperaktivní muž věnuje i výtvarnému umění. Ojedinělý projekt Floex, který kombinuje elektroniku se soudobou hudbou i jazzem, patří k nejosobitějším formacím na naší hudební scéně. Myslím, že by byla chyba neoslovit Tomáše, aby Muzikusu poskytl rozhovor.
Jak si vlastně začal s muzikou?
Od šesti let hraji na klarinet a tenhle nástroj mě baví dodnes. U mě to nebylo jako u většiny dětí, jejichž rodiče nutí svoje ratolesti hrát, protože já jsem měl k hudbě vztah už tehdy, často jsem si dělal koncerty na záchodě a v koupelně, vzhlížel jsem se v tehdejších pop-hvězdách a tak podobně. Jediné, v čem mě rodiče ovlivnili, bylo, že jsem místo svých vysněných bubnů a kytar začal hrát na klarinet, protože jsem byl alergik a dechový nástroj je pro takhle nemocné děti ideální samoléčba. V pubertě mě hodně ovlivnilo pražské Radio 1, kde tenkrát začínala nová vlna elektroniky. Vlastně mne nikdy neoslovovaly kapely typu Depeche Mode nebo Kraftwerk. To, co mě zasáhlo, byla ta reakce, která následovala až potom - záležitosti jako např. Mouse on Mars, Speedy J, Aphex Twin, Orbital nebo Future Sound of London mě začaly inspirovat ke skládání. Začal jsem zkoušet dělat hudbu na počítači, což tehdy ještě opravdu nebyl ideální nástroj, ale hudební hardware byl pro patnáctiletého středoškoláka opravdu ještě příliš finančně náročná záležitost. I když to bylo něco jiného než klarinet, určitě mi moje hudební zázemí hodně pomohlo, každopádně trvalo ještě hodně dlouho, než jsem Floex dostal mezi lidi.
Dneska už je zcela normální, že hardcorový kytarista dělá ambientní hudbu. Před několika lety by se nad tím třeba ještě člověk pozastavoval. Jaké to pro tebe bylo pracovat s počítačem, když si vlastně klarinetista? Můžeš to srovnat?
Především - neřekl bych, že jsem hlavně klarinetista. Na tom si určitě nestavím. Jsem naprosto průměrný hráč a bylo by mylné se domnívat, že např. Pocustone je nějaká sólová deska klarinetisty. Ten nástroj se tam objevuje především proto, že jsem chtěl, aby ta deska byla takovým poodhalením mého světa. Chtěl jsem se pokusit v ní obsáhnout věci, které patří do mého života. To, že jsem se odmalička učil na klarinet, mě v jistém smyslu významně ovlivnilo, na druhou stranu jsou to dva paralelní příběhy. Jedna z nejvýznamnějších souvislostí je asi v tom, že v konceptu skládání mám blíž k melodiím, chápu hudbu skrz melodii, a to samozřejmě souvisí s tím, že jsem se odmalička učil na sólový nástroj. Měl jsem skvělého učitele, každopádně výuka v "liduškách" by podle mě nemusela být tolik o interpretaci, pak by mi asi v tom tvůrčím aspektu tahle moje zkušenost pomohla víc. Jako malý kluk se spíš učíš interpretovat hudbu, učíš se stupnice, učíš se vnímat a cítit hudbu, kterou z těch not hraješ. Podle mě na "liduškách" by mohlo být víc muzikantství, aby pak byli lidé schopni se sejít a třeba si jen tak zahrát něco, co si spolu vymyslí. Aby se víc rozvíjela tato přirozená schopnost hudbu chápat a v ní komunikovat. V elektronice jsem si většinu věcí musel objevit od začátku. S Matuchou (Zka4t) jsme se shodli, že období, kdy jsme začínali, bylo nejkrásnější doba, v níž všechno nové a neznámé je skvělé a úžasné. Elektronika jako koncept mi přijde nejúžasnější v té své svobodě. Samozřejmě - jsou tu zřejmé limity, ale líbí se mi, že člověk má relativně velkou svobodu do té hudby narvat vše od Buchly až po smyčcový orchestr a ještě si to zprznit. Klarinet a vlastně i další akustické nástroje jsem použil poprvé až na Pocustone, protože jsem k tomu dospěl a také proto, že jsem měl dostatečné vybavení na tento druh hudby. V technickém ohledu jsou dnes ty možnosti skládání daleko dostupnější, což je samozřejmě fajn, protože se celá ta věc demokratizuje, proto třeba hodně muzikantů zkouší počítače. Samozřejmě - skládání není o mašinách. V elektronice je daleko těžší dokázat si zachovat sama sebe. Je pro mě docela děsivé, jak samotná technologie může ovlivnit to, co děláš.
Na čem jsi začínal?
Nejdřív to byl jen počítač a karta Turtle Beach Maui s možností nahrát asi až 8 MB samplů. S tím jsem si vystačil dost dlouho, než jsem si přikoupil dost legrační zvukové moduly. Jeden je Yamaha MU80 a druhý Akai SG01V. Na tomhle vybavení jsem udělal své demo, na základě něhož mě oslovili kluci z Quazi Delicti, jestli bych nechtěl vydat desku. Zvukově to bylo dost hrozné. Každopádně, pro Pocustone jsem se ozbrojil modulem Roland JV 1010 a mikrofonem AKG C1000. Tyhle synťáky jsou pro mě stejně každopádně jen výchozím zdrojem, většinou si ty věci stejně vysampluju, upravím a pak šup zpátky do sampleru. Ten sampler je Yamaha A 5000. Má slušný zvuk i zajímavé možnosti, ale zlobí mě ovládací knoflíky, to je fakt peklo. Zvuku hlavně pomohly monitory Tannoy Reveal a taky bych určitě neměl zapomenout na své akustické nástroje. To byly kromě klarinetu, takový dost laciné záležitosti - harmonika, ozvučná dřívka, zvonkohra a podobné "vychytávky". Doteď používám jeden hrozně starý sekvencer: geniální produkt Midisoft Session. Koupil mi ho táta ještě úplně s prvním počítačem na skládání. Neumí to skoro nic extra, ale je to má prodloužená ruka. S odstupem času si říkám, že tento způsob práce mne poměrně hodně pozitivně, ale i negativně ovlivnil. Hodně lidí začínalo na trackerech, což jsou programy pracující se samply, a já od začátku pracoval skrz tyhle noty. To se projevilo na tom, že jsem neměl takové zkušenosti se samply, a vůbec jsem tak nemohl řešit zvuky, ale zase jsem se víc zabýval celkovou kompozicí. Jelikož od mé první a zároveň zatím poslední desky uplynulo už víc jak dva roky, jsem už teď zase trochu někde jinde. Určitě se to víc přesunulo do softwaru, ale snažím se si zachovat to dobré z hardwaru, i když třeba sampler teď používám dost jinak. Taky přibyly nějaké nové akustické nástroje: koupil jsem si barytonsaxofon, na který mi zatím vůbec nejde moc hrát, a taky malý vibrafon.
Jakým způsobem vznikají tvoje skladby?
Různě. Nedá se říct, že používám jeden a ten samý způsob. Každá skladba má svůj vlastní příběh. Je zajímavé, že vždycky, když se snažím vycházet z nějak už předem vymyšleného konceptu, většinou to dopadne špatně. Tím už je dáno, že se to vždycky musím snažit zkusit vymyslet zas alespoň trochu jinak. Phi-log vzniknul např. tak, že jsem si každý večer nahrával nějaký nápady na klarinet, vznikl objem dat asi tak o velikosti jednoho CD jenom s klarinetem a já jsem z toho vybral jeden motiv, od kterého se celý track dělal, a je to jediná skladba z Pocustone, která vznikla od melodie. Často jsou to spíš formální představy, jež člověka vyvedou z míry anebo posunou někam úplně jinam, když se je snaží naplnit nějakým konkrétním obsahem. Labccr vznikl z improvizace flétny a klarinetu. Klarinet se tam nakonec skoro vůbec neobjevil a ta úvodní melodie, od níž jsem se odpíchnul, vznikla z přešmikaných a z přetransponovaných fragmentů. Pay No Mind je příklad skladby různých dílčích nápadů, které mě v té době zajímaly a které jsem se snažil přetransformovat v nějaký fungující výsledný celek. Chtěl udělat elektronickou skladbu s kontrabasovým sólem na tři minuty někde uprostřed skladby, což mělo být takové překvapení. Taky jsem tam chtěl mít různé mikrozvuky ze svého pokoje a řešil jsem hodně rytmiku. Proto se to také jmenuje Holičský mix, protože se tam objevuje šmikání nůžek. Občas do svých skladeb dávám takové moje osobní značky, na které třeba jednou budu vzpomínat. V Pay No Mind se zrovna objevuje hodně nenápadně třeba zvuk padajícího listí. Je to ve skutečnosti zvuk padajících červených květů - lusků, co jsou na podzim. Je to takový závan podzimního rituálu. Taky tam jde s tou plochou takový hlas vrrrrrr, což je pozpátku hlas mé přítelkyně. Přijde mi zajímavé objevovat mnohoznačnost i těch nejjednodušších nástrojů. To, co mě hodně baví na malých dětských nástrojích, na mikrozvucích, je to, že jim s pomocí nějaké technologické manipulace můžu pokusit dát větší moc. Zpomalím dětskou zvonkohru a udělám z toho nástroj, který zní poměrně mohutně. Je prostě zkrátka mnoho způsobů, jak vznikají moje skladby.
Jaký způsob ti sedí víc?
Z těch obecnějších věcí je to asi to, že skládám většinou lineárně. Sice se v tom taky dají objevit stereotypy, třeba v tom, že mám hodně dlouhé náběhy, postupné gradace, ale tenhle postup víc svědčí o rozvinutější a zajímavější formě - což mne zajímá. Ten druhý známý postup je dělání skladby od nějaké čtyř, osmitaktové fráze, kterou piluješ a nabaluješ. Začneš např. od bicích, přidáš basu, harmonii, melodii atp. Pak to rozhodíš do aranže a ještě s tím blbneš. Je to víc tanečnější přístup, podle něhož se ti určitě podaří udělat daleko jednodušeji fungující groove. V tomhle ohledu mi přijde možná nejzajímavější způsob, který znám od Dušana (Ohm Square). On aranži z toho groovu vytváří naživo, udělá si třeba třičtvrtěhodinovou sešnu, ve které různě zapíná, vypíná, efektuje stopy, a pak si z toho vybere kousíček, kde mu přijde, že to fungovalo nejlíp. Já mám asi spíš asociativní způsob myšlení, takže se mi zdá, že mi sedí spíš začínat od samplů, který si připravím, než od vyložených motivů. Hodně sestříhávám a přeskládávám, tahle metoda člověka vždy příjemně překvapí.
Změnila se tvoje hudba s příchodem Floexího bandu? A když jsme u toho, tak vysvětli, jaký je rozdíl mezi Floexem a Floexím bandem .
Floexí band je floexí hudba převedená naživo, Floex je studiový projekt - tedy jen já. Na studiových nahrávkách fungovali tihle muzikanti jako hosti. Myšlenku hrát živě přinesl bubeník Radek Bureš, který se zná se spoustou dalších muzikantů. Zavolal jsem, že bych rád Floex převedl do koncertní podoby a jestli by to tedy nechtěli zkusit, řekli téměř okamžitě ano. První setkání bylo naprosto spontánní a začalo to fungovat poměrně záhy, především protože jsou to skvělí hudebníci a skvělí lidé. Změnou názvu jsme hlavně chtěli říct, že máme pocit, že naživo vzniká něco nového - něco, co je věcí všech. Určitě mojí hudbu na živo posunuli trochu někam jinam. Živé hraní je pro mě jiný svět. Působí to organicky, je to o komunikaci mezi lidmi a to se odrazilo i v muzice. Dali jí další rozměr, protože se v ní projevují individuality a jejich názory.
Jak s těmito lidmi probíhala spolupráce při nahrávání na desku?
Líbí se mi přístup k materiálu, v němž se projeví zvukohledání ve spojitosti s hudebním nápadem. Takže když např. nahráváme improvizaci - ve výsledku většinou nezůstane kámen na kameni, protože prakticky nikdy nezachovám takovou sekvenci jako celek. Spíš tam hledám zvukově i melodicky zajímavé momenty, která pak přeskládávám. Je to přístup, v kterém mě hodně ovlivnil právě Matouš. Ve výsledku může teda nakonec ta skladba dopadnout úplně jinak, než byla původní představa. Tenhle způsob je navíc pro mě cenný ve zvukovém ohledu. Melodii můžeš přehrát, ale nějaký zvukový moment se ti těžko podaří zreprodukovat a o tom tahle metoda také do značné míry je. Jenom neopakovatelný okamžik přinese různé nepřesnosti, přefuky, různé zvukové rezonance, a to je to zvukohledání, které mne zajímá. Samozřejmě, co se týče zpěvu, tam ta spolupráce probíhá trochu jinak, protože ta melodie už je daná textem. Skladby povětšinou vznikají tak, že vymyslím melodii na text, a pak se ty nápady snažím předat Ridině. Snažíme si ujasnit, co ten druhý od toho očekává. Na začátku jsme měli docela různou představu o způsobu interpretace. Ne, že by se to nějak výrazně změnilo, ale teď už se alespoň známe. Možná, že tohle je ale na té spolupráci právě zajímavé. U Ridiny jsem nechtěl, aby zpívala tak silově, i když má opravdu schopnost to pořádně nakopnout, procítit... Každopádně jsem měl spíš představu, že není opravdu potřeba všechno tohle dávat příliš prvoplánovitě na obdiv. Stačí okamžik a je to právě nejsilnější. Když se to objeví v tu pravou chvíli. Teď ale určitě od Ridiny očekávám něco trochu jiného a ona by to, jak se mi svěřila, taky zazpívala asi dost jinak, v čemž nás hodně ovlivnily koncerty, ve kterých se ty skladby ohrály.
Přistupuješ ke skládání teď jinak? Budeš víc importovat ten organický prvek?
Mě spíš zajímá to hledání extrémnějších kontrastů. Asi jsem se nasytil živým hraním a teď chci asi jít víc do těch elektronických experimentů. Možná že pak ta komunikace s živými nástroji bude o to zajímavější. Nikdo ale neví, jak to nakonec dopadne, navíc v tom bude hrát velkou úlohu Matouš (Zka4t), se kterým bychom teď měli zkoušet něco vymýšlet...
Elektronika má miliony možností, jak s ní pracovat. Podle jakého klíče volíš zvuky?
Jednak nemám miliony mašinek. A většinou je naopak problém najít právě zvuk, který by tam seděl. Většinou máš nějakou představu o funkci té linky a snažíš se najít to, co tam bude fungovat nejlépe. Jsem hrozně mlsný a mám vyhraněnou zvukovou estetiku a spousta věcí mi přijde nudných a stereotypních, ale to je přirozený vývoj, každý, kdo dělá hudbu déle, se do tohoto stádia dostane. Hlavně je důležité to nepřeplácat. Je samozřejmě daleko větší umění dokázat to samé říct co nejjednoduššími prostředky, než naopak.
Říkáš, že jsi mlsný, což mi nahrálo na otázku, kterou v rozhovorech do rubriky Pohled do kuchyně pokládáme pravidelně: co rád jíš a piješ?
Nejsem v tom žádný specialista, i když mlsný jazyk mám. Mým favoritem v poslední době je sushi. Jak jsem se shodl s kamarády, rychle stoupá do hlavy! Bohužel si ho můžu dopřát jen velice zřídka. Jinak mám rád nudle všeho druhu - čím drobnější, tím lepší, a oblíbeným pitím je voda a víno.
Zpátky k muzice. Pracuješ i na remixech, které ti vlastně umožňují najít i další cestu, jak tvořit .
Remixy jsou zajímavá práce, pro mě je to hodně o komunikaci - o komunikaci s nějakým cizorodým prvkem. Můžeš někomu nakouknout pod ruce a konfrontovat svoje postupy s tím, jak to dělá někdo jinak. Zajímavé je na tom to, že musíš najít nějaký výsledný útvar, nějaký kompromis, který bude fungovat jako funkční celek.
Myslíš, že kapely typu Floex, které se chytly na začátku, to mají dnes lehčí?
Značka Floex ještě neznamená, že bych měl mít dveře otevřené vždy, když něco složím. Naopak, pro mne je to teď vlastně hodně těžké, jsou tu lidé, kteří ode mě teď hodně očekávají, ale já jim toho vlastně tolik nemůžu zaručit. V životě bych se chtěl vyvarovat toho, abych si na hudbě začal budovat kariéru, pro mě je hudba spíš cesta sebepoznání, a pak to funguje. Další deska třeba vyjde až za deset let, anebo kdo ví kdy, ale bude to tak v pořádku, pokud budu mít pocit, že to, co vydávám, má smysl. Myslím že klíčem, možná že nikoli k úspěchu, ale k sebeuspokojení nad tím, co děláš, je hledat sám sebe, snažit se jít si vlastní cestou. Určitě nechci říct, že bych žil ve vzduchoprázdnu a dělal něco extra originálního, ale je tady ještě spousta lidí, kteří se snaží až příliš doslovně napodobovat své vzory. Na druhé straně je tu několik osobností, které nám i svět může závidět.
V některém z rozhovorů si vyprávěl veselou historku o tom, že jsi měl s někým schůzku a ještě před ní si dostal nápad a po celé to setkání si byl dost "mimo". Už sis koupil diktafon?
Jo, koupil, ale většinou, když mě něco napadne, tak ho stejně u sebe nemám (smích). To je prostě zákon schválnosti. Ten nápad se týkal skladby Pay No Mind, naštěstí to byl jen rytmus.
A co Floex a budoucnost?
Spíš bych řekl přítomnost (smích), protože mám strašně špatný zlozvyk, že si něco vymyslím, hned to někomu musím říct, ale nakonec mám tolik práce, že nic nestíhám, takže jsem si dal předsevzetí do nového roku, že nebudu nic plánovat a nic slibovat. Jinak se živím grafikou, instaloval jsem v Paříži výstavu, studuji AVU. Všechno, co vydělám, zase strkám do hudby. Je to taková černá díra. To se teď samozřejmě zlepšilo s vydáním desky, která mně neuživí, ale zaplatila tyto mé hudební aktivity. Alespoň takhle by to bylo fajn, kdyby to fungovalo samo o sobě, abych nemusel pořád doplácet (smích). S hudbou jsem ti teď dal chvíli pauzu, abych získal trochu odstup a kritický pohled, kromě koncertů jsem se věnoval především oblasti nových médií, hlavně zvukovým instalacím. Řekl bych, že teď, když začínáme vymýšlet věci s Matuchou, přičemž podotýkám, že zas nic neslibuji, začíná nová etapa.
