Howard Levy - inovátor ve hře na foukací harmoniku

„... fenomenální pianista a nejradikálnější inovátor ve hře na foukací harmoniku v historii tohoto nástroje, jehož limity posunul zcela mimo hranice představivosti většiny lidi...“(Chicago Tribune)

Jeden americký hudebně-kulturní magazín vyhodnotil chicagský Green Mill jako pátý nejzajímavější jazzový bar ve Spojených státech. Od dob prohibice, kdy býval privátním klubem samotného Al Capona, uplynulo hodně vody.

Únikové podzemní cesty, vedoucí až skoro k  Michiganskému jezeru, jsou již pravděpodobně zasypány, na střešní terase se už dávno netančí a velkého šéfa mafie už připomíná jen jeho fotografie na pianu uprostřed autentického barového pultu. Vstupné, které v Green Millu ve třicátých letech představovalo několikadenní mzdu dělníka, se dnes pohybuje mezi pěti až dvanácti dolary, nápoje se zde nalévají z výšky a bez odměrky a pódium nabízí sedmkrát v týdnu live jazz do čtvrté hodiny ranní. Úroveň kapel, které si tu můžou zahrát (za vstupné), se pohybuje od nadprůměru až po to nejlepší, co Amerika má.

Pozdní nedělní koncert chicagské zpěvačky Stephanie Browning sliboval velkou show, neboť její „doprovodnou“ kapelu tvořily dvě chicagské superhvězdy: hráč na foukací harmoniku a pianista Howard Levy, a Larry Kohut, který střídal kontrabas s pianem, podle toho, na co právě hrál Howard. V Green Millu se ten večer slavila hudba.

Krásná Stephanie podala mimořádný výkon a chytře si dala záležet na tom, aby se jejím sólistům dostalo dostatečného prostoru. Levy s Kohutem opět dokázali, čím se liší od většiny ostatních jazzmanů, a proměnili koncert v hudební exhibici, která se stala i pro ty nejnáročnější nezapomenutelným zážitkem. Pro mne každopádně životním.

Pro většinu lidí v Chicagu jsi především jazzový hudebník, ale jak známo, z nejrůznějších konců světa dostáváš angažmá klasického charakteru... Ke kterému žánru se vlastně hlásíš více?

Lidé mě znají především jako interpreta jazzového a popového žánru. Práce vážnějšího formátu v oblasti klasiky se mi dostává v posledních dvaceti letech stále více, a to zejména díky komponování (Pozn. autora: V roce 2011 vydal Howard Levy Concerto pro diatonickou harmoniku a orchestr, které představil ve více než dvaceti koncertech v Severní Americe a Evropě.) Ale i jako interpret se vracím ke klasice rád, udržuje mě v dobré technické kondici. Například Mozart a Bethoven mají spoustu náročných „dvojručních“ pasáží, které by jazzový pianista normálně nemusel umět zvládat, mě ta obtížnost baví. Nebo hrát Bacha na harmoniku, to není sranda, tam se s tím musím často doopravdy poprat, zvážit, jak na to, jaké harmoniky použít... Všechny tyto zkušenosti si s sebou přináším do jazzu.

Vždycky jsem si myslel, že pro improvizaci není v klasice dost prostoru.

To je sice pravda, ale když si to sám komponuješ, napíšeš si prostě to, co tam chceš hrát. A to je pro mě zajímavé. V mojí muzice bylo a vždy bude fůra místa pro improvizaci, k té jsem měl předpoklady už jako dítě po několika týdnech učení se na klavír.

V kolika jsi začal?

V osmi letech jsem začal hrát na piano a studovat klasiku. Jazz přišel daleko později. U nás doma se vlastně jazz vůbec neposlouchal. Můj otec byl operní zpěvák a rodičům se líbila hlavně klasická hudba a Broadway. Jazzovou desku jsme doma neměli ani jednu. Vlastně ano, teď si vzpomínám na jednu desku Louise Armstronga...

Howard Levy (narozen v Brooklynu, New York) je miláčkem Chicaga. Toto osmimilionové město je bezpochyby schopné existenčně zajistit všestranného hudebníka Levyho formátu a Howard rád využívá toho, že po většinu času nemusí za prací jinam. Pokud ovšem sám nechce. Jednou z mála kapel, pro kterou byl Howard ochoten opustit relativně pohodlný život v Evanstonu (jedna z „lepších“ čtvrtí chicagského předměstí) a být s ní na cestě téměř osm měsíců v roce, bylo - a opět je - unikátní hudební seskupení Bély Flecka, Flecktones. Už rok po jejím vzniku připomínali Flecktones (v hodnocení Billboard Magazinu) mužstvo v tabulce, které ještě neprohrálo jediný zápas. Jejich druhé CD Flight of the Cosmic Hypo se dostalo na první (!) místo v kategorii současného jazzu a skladba Sinnister Minister o něco později do finální nominace pro Grammy Awards. A z té taky úspěšně zaskórovala.

Jak vlastně došlo k tomu, že jsi začal hrát s Bélou? Znali jste se předtím dlouho?

Vůbec ne. Dobře jsme se znali se Sam Bushem a několikrát jsem vystupoval s Newrrass Revivalem ve staré sestavě. S Bélou jsem se seznámil až na Winnipeg Folk Festivalu v Kanadě, kde jsem vystupoval mimo jiné s folkovou kapelou Trapezoid. Skončilo to tehdy jamem v hotelovém pokoji, kde jsme hráli snad do rána... Mimochodem, tehdy jsem ani netušil, že se učím Bélovy nové skladby pro první desku Flecktones.

Jak se díváš zpětně na působení s Flecktones a proč jsi tehdy přerušil působení v kapele právě v době, kdy vaše popularita rostla každým týdnem?

Hraní s Bélou se stávalo rok od roku náročnější pro můj osobní život. Nechal jsem veškerou svoji hudební aktivitu stranou, abych se mohl plně věnovat kapele a spolklo mě to, jak se říká, i s keckama. Všichni čtyři jsme byli vlastně tak trochu pionýři svých nástrojů. Vzájemně nás to nesmírně inspirovalo a často přivádělo až k výjimečným výkonům... ale já tušil, že brzo to bude buď „všechno“ anebo „nic“, a tak jsem nakonec zvolil „nic“, abych se mohl věnovat komponování svojí muziky a taky se častěji vyspat ve své vlastní posteli. Kdybychom hráli místo sto padesáti vystoupení v roce, řekněme, šedesát, asi bych zůstal. Ale není jednoduché, alespoň pro mne, vyrovnat se s neustálým deficitem spánku. Prospali jsme hodně nocí v autobusu, který byl naším nejčastějším dopravním prostředkem, a to v kombinaci s vystupováním takřka obden představuje velkou fyzickou zátěž.

Mrzelo tě někdy, že jsi aktivní spolupráci s Bélou na tak dlouho přerušil?

Nemrzelo. Být Flecktonem pro mě bylo neuvěřitelně silné dobrodružství a hudebně mě po většinu doby naprosto uspokojovalo. Věděl jsem ale, že jsem si své odehrál a že byl čas odejít, což je vždycky riskantní, když se kapele daří. Ale nelituji ani toho, že jsem v kapele byl, ani toho, že jsem odešel. Víc než tři roky na cestě, tři úspěšné desky na Warner Brothers, kolem pět set koncertů... to je velkej kus práce.

(Pozn. Béla Fleck: „Howard vyplňoval v naší muzice hodně prostoru a po jeho dchodu jsme hráli asi dva roky ve třech. Nebyl nikdo, kým bychom ho mohli nebo chtěli nahradit. Museli jsme trochu změnit strategii. Najednou jsem byl já hlavním sólistou, najednou byl Victor hlavním sólistou, najednou byl Futureman hlavním sólistou, zatímco dříve jsme často tvořili rytmickou sekci a nechali Howarda hrát velkou část sólových partů. Každý z nás měl dostatek prostoru, ale když se jednalo o něco superkomplikovaného, rytmick, nebo technicky, sóloval většinou Howard. Má neuvěřitelné schopnosti rychle se učit.“)

V Howardově bytě jsou dominantní dvě věci: obrovské křídlo Steinway (jehož stěhování si bez rozebrání baráku neumím představit) a - Howard. Zbytek obytné plochy vyplňuje elektronika a nepřeberné množství kazet, CD a gramofonových desek, knihy, mandolína a defektní kávovar, který se Howard snaží během našeho rozhovoru opravit. Dekorací jsou zde fotografie dětí (po americku přimagnetované na ledničku) a taky sbírka plakátů z koncertů, které si zasluhují být stále na očích.

Howard navrhuje přemístit se do obýváku, čímž dává najevo, že vzdává souboj s kávovarem, který bude potřebovat nové těsnění a to bude složitější než napsat nové concerto. Je mi jasné, co teď přijde: Howard mi bude chtít hrát a povídat současně a já budu mít co dělat, abych to všechno stačil prožít... „Ze všeho, co kolem sebe vidíš, má největší cenu tohle!“ uhodil vší silou do kláves, aby předvedl nástroj. „Měl jsem kliku, stálo mě to daleko míň, než by mělo...“ Říkám, že na půl jedenáctou to bylo docela forte. „Neboj, ti dole jsou zvyklí...“ A pak už jenom hrál. Uvědomoval jsem si, že se mi dostává privátního klavírního koncertu od jednoho z nejtalentovanějších muzikantů pod sluncem v jeho vlastní „koncertní síni“, a bylo mi tak trochu líto, že se o ten moment nemám s kým podělit. Plakáty tady ve jménu dekorace vystřídaly suvenýry znejrůznějších částí zeměkoule, každý z nich má v Howardově hudebním životě své místo. Nemohu si nevšimnout sošky Grammy, která tam skromně postává mezi maňáskem z Nepálu a vázičkou z Bulharska. Tato „muzikantské zlatá medaile“, která se tam na polici chová jako suvenýr, se rozhodně nerozdává jenom za to, že se zůčastníš, tu musíš vyhrát. Je to jedno z nejvyšších ocenění v industrii hudby, samotná nominace je pro mnohé vítězstvím, udělení ceny už jen ozdobou na dortu. A na to se lítá do New Yorku. A pro jistotu ve fraku, co kdyby...?

Jak bylo v New Yorku?

Nikdo z nás neměl nejmenší tušení, že to takhle dopadne. Je to pro mě neobvyklé, dostat Grammy po čtyřech letech nebytí v kapele, ale jsem na to strašně hrdej. Nominován jsem už byl víckrát, hraju i na hodně deskách, které byly oceněny... ale nikdy jsem neměl možnost si tu kouzelnou sošku postavit na piano. Je to úžasnej pocit.

Jsi vlastně první, kdo na diatonické harmonice začal používat všech dvanáct tónů...

Diatonická harmonika je nástroj, který byl stvořen pro osm tónů té či oné stupnice, nikoli pro všech dvanáct tónů stupnice chromatické. Kdykoli chtěl muzikant změnit tóninu, musel vyměnit harmoniky anebo sáhnout po harmonice chromatické, která měla všechny tóny, ale také zcela odlišný zvuk. Mně se zvuk chromatické harmoniky nikdy nelíbil. Věděl jsem, že moje harmonika prostě nemá těch dvanáct tónů, které potřebuji, a neměl jsem na to, abych si pořídil harmoniky pro všechny možné tóniny. A hlavně jsem chtěl hrát jazz a veškerou jinou hudbu, která mě bavila na ten samý nástroj, na který jsem hrál blues, ale frustrovalo mě, že to nešlo. Zkoušel jsem to nesčíslněkrát, současně s nahrávkou nebo muzikou z rádia, bez úspěchu.

A tak jsem do toho začal foukat všemi možnými bláznivými způsoby, „ohýbal“ tóny jako Paul Butterfield, až najednou se tam objevil jeden tón, který tam vlastně nepatřil. Byl jsem tehdy první měsíc na univerzitě, když se to stalo. Říkal jsem si, když je tam jeden, budou tam někde i ty ostatní... No a tak jsem začal fanaticky cvičit, kdekoli a kdykoli jsem mohl, až jsem tu chromatickou stupnici zvládl kompletně, zhruba během půl roku.

Za vším stojí obrovská dávka představivosti, potýkáš se s nástrojem, který nemá prstoklad, nenabízí žádnou vizuální pomoc... Myslím, že existuje zdravá souvislost mezi vyučováním, komponováním a vystupováním. Jestliže jediná tvoje hudební aktivita je vystupování, vytváříš si tak trochu divný vztah k lidem. Pokud pouze komponuješ, stáváš se samotářem, a hraješ-li pouze tehdy, když učíš, zakrňuješ. Takže podle mého je ideální rovnováha. A navíc jsem se naučil neuvěřitelné věci od svých žáků, vždy položí ty nejlepší otázky.

Celá tato věc se dá označit za samostatnou kapitolu v historii foukací harmoniky. Levyho „vynález“ nebyl pouhým zakopnutím o něco nového, ale otevřel zcela nový svět výrazovosti tohoto nástroje. Howard Levy vyučuje svou techniku na videozáznamu a čas od času sám nabízí výukový seminář. Ve výuce sám nachází velkou dávku inspirace.

Na koncertě jsem tě často viděl hrát současně jednou rukou na harmoniku a druhou na piano...

Dělám to i ve studiu, když je to potřeba. Někdy je to pro mě zkrátka jednodušší.

Jak se dá tak obtížná věc označit za „jednodušší“ než něco jiného? Jak donutíš mozek, aby se najednou rozdělil a každá půlka si myslela po svém? To snad ani nejde...

Představuji si harmoniku jako klávesnici u piana, jenom tak trochu „jinou“. Takže když hraju na oba nástroje současně, vizuálně to jsou pro mě vlastně dvě různá piana. Tato vize dostává ale občas trochu abstraktní charakter, a to když harmonika je jiné tóniny, než ve které hraju na pianu, tam pak musím přemýšlet ve dvou příbuzných stupnicích. Já vím, tak úplně jednoduché to samozřejmě není, ale... zkus si představit třeba dirigenta orchestru, kterej koukne do papíru a těch linek je tam třeba patnáct nebo dvacet... různé party pro různé nastroje různých ladění... tohle si umět představit je daleko těžší, než hrát na harmoniku a piano současně, věř mi. Lidskej mozek má obrovskou sílu a to zjistíme vždy, když ho musíme anebo hodně chceme použít.

"... kdyby byl „pouze“ fenomenálním pianistou, byl by žádaný neustále. Kdyby byl „pouze“ virtuosem na harmoniku, byl by žádaný neméně. Ale Howard je obojím. Jeho simultánni hra na oba nástroje současně ukazuje jeho absolutní výjimečnost..." (Chicago Jazz Magazine)

Projektů, na kterých hraješ jako host anebo člen kapely, je několik set, sólový pouze jeden. Je to tím, že není čas?

Jazz Harmonika byla vlastně dlouhou dobu moje jediná sólová nahrávka. Před lety jsem podepsal smlouvu s Blue Note (velká jazzová firma) ale k nahrávání nedošlo. Při softbalu jsem si totiž natrhl břišní svaly a po dobu několika dalších let jsem si zranění úspěšně obnovoval jednak hraním na harmoniku, jednak věčným taháním kufrů při cestování a tak dále. Byl jsem schopen odehrát třeba koncert s Flecktones, kde jsem si od harmoniky mohl odpočinout u piana, anebo si zahostovat tu a tam na něčí desce, ale kompletního projektu, ze kterého koukala dlouhodobá zátěž na břicho, jsem se bál. Nemyslel jsem si, že bych to fyzicky vydržel, a tak jsem z celé věci raději vycouval. Podstoupil jsem tehdy řadu terapeutických cvičení, která mě daly do pořádku, a o sólových projektech se dalo vážněji uvažovat (2011 - Concerto for Diatonic Harmonica and Orchestra). Navíc nahrávky mojí skupiny Trio Globo lze vlastně také považovat za mou sólovou prezentaci, mám tam hodně prostoru se hudebně vyjádřit, jak aranžersky, tak nástrojem.

Zdá se, že sekce jazzu má v obchodech stále větší zastoupení. Je to tím, že přibívá hudebních žánrů, které se do ní„vejdou“, anebo roste popularita jazzu jako takového?

Rozhodně přibývá muzikantů (a tím i posluchačů), kteří pochopili jazz na špičkové úrovni, a to zejména díky jeho výuce. Dnešní jazzová ekonomika je taková, že spousta kvalitních muzikantů se nemůže uživit hraním, a tak se živí vyučováním. Dá se to přirovnat ke klasické hudbě; tak jako existuje klasická konzervatoř, existuje dnes i jazzová. Dříve existovalo jen pár míst, kde se dal jazz studovat a jedinou opravdickou konzervatoří byl vlastně velký jazzový orchestr. Chceš se vyučit jazzu? Jdi hrát do big bandu. Na to bylo třeba mít jen o trochu více než základní hudební znalosti, neboť existuje celá škála big bandů, od jednoduché muziky až po komplexní a náročný jazz, a tyto budiž ti školou. Po válce to měly big bandy těžké, popularity si začal užívat rock and roll a jazz se začal hrát v malých kapelách, což mělo za následek omezený počet „židlí“ pro každý nástroj, dostat se do „učení“ bylo těžší. Až po letech se zase situace změnila, big bandy začaly existovat na základních školách, gymnázia a univerzity začaly mít své big bandy a jazz se začal normálně vyučovat.

Kdybys mohl v Praze strávit pouze jediný den, která místa bys rád navštívil?

Určitě nějaká místa, kde se pohyboval Mozart, bylo to přeci jeho město... četl jsem, že se v Praze setkal s Cassanovou a řadu dalších zajímavých věcí... Pak asi něco ze staré kultury, muzea a taky něco od hudby, samozřejmě. Když mluvím o Mozartovi, vždycky mě fascinoval vztah mezi umělci a určitými městy. Pro mě to bylo vždycky Minneapolis, lidi mě tam mají moc rádi, koncerty jsou vždy vyprodány, a to se pak odrazí i na mojí muzice, hraju s jinou energií. Mám pro to město skutečně slabost.

Větší než pro Chicago?

Těžko říct... mám Chicago velice rád. A to, že se města chovají ke svým „vlastním“ více macešsky než k těm, co přijedou z daleka, je běžné. Občas se jim hodí do krámu, že mě mohou zařadit mezi „lokální“ muzikanty, jindy se zas potřebují se mnou pochlubit a k tomu se jim pro změnu hodí nazývat mě „geniálním umělcem“ nebo „světovou třídou“... Přijde mi to směšné a nefér. Ale to není vina Chicaga, to je prostě úděl „lokálního muzikanta“ všude na světě, bez ohledu na to, kdo jsi.

Co ještě by lidé o tobě měli vědět?

Hudebně - nevím. To důležité se o mně dozví na koncertě. Třeba to, že já sám se považuji především za pianistu a skladatele, přestože veřejnosti jsem většinou představován „pouze“ jako virtuos na harmoniku. Vyznávám tvořivost a miluji spolupráci s tvořivými lidmi. Jsem velice přizpůsobivý, a to i jiným žánrů, než jaké hrají třeba Fleckones anebo symfonický orchestr. Taky se chystám vydat knihu, ale o tom bych měl mluvit, až se bude k vydání skutečně schylovat. Mám řadu poznatků o příbuznosti tóniky s rytmem a dalších hudebních zajímavostech, o které bych se rád podělil s dalšími muzikanty.