Kapela Houba existuje od léta roku 1995, takže už celých dvanáct let. Aby mohli zkoušet, museli vynosit uhlí a nepořádek ze sklepa, kde jsme si s nimi povídali (což můžete vidět na fotografiích).
Hlavním motivem založení kapely byl fakt, že Hrdla a Majkl jezdili na koncerty a nechtěli platit vstupné. Taky se Majklovi povedlo omylem koupit místo rádia malé kytarové kombo... Úplně tak omylem to nebylo. Ale když si kombo v obchodě vybíral, tak mu jej prodavač zapojil, ať si ho vyzkouší. Majkl si kytaru pověsil na krk, máchl přes prázdný struny, řekl: "Dobrý, beru!" Tenkrát neuměl ani brnknout, ale do obchodu šel proto, že se nejmíň styděl a už si jako jediný vydělával. Možná proto taky dodnes zpívá. Hrdla naopak projevil talent, když na jedné demo nahrávce náhodou udělal něco, co znělo jako přechod na bubny, tak mu byly přiděleny bicí. Jediný Jirka byl pokročilý hráč, protože uměl "cikánské géčko", a na Martíčka zbyla, jak už to bývá, když je post kytaristy obsazen, baskytara.
Punkové ideály
Kapelu založili jako punkovou a celých dvanáct let se toho drží, jen se časem ideály punku trochu vytříbily, mám-li použít Martíčkových slov. Důležitá pro ně byla muzika, vyrůstali na českých punkových kapelách z přelomu 80 a 90. let. Punk je o životním názoru a nejvíce se jedná o odpor proti rasismu, násilí a třeba týrání zvířat. Ale každý to může mít trochu jinak. Dnes se dá říci, že se punk mění, je umírněný a podléhá jakési módnosti. Naproti tomu existují radikálnější větve, které jsou i pro násilí, ale Houba se spíše kloní k té umírněnosti. Avšak tohle je opravdu zjednodušené a jak sami říkají, na dlouhou debatu.
Zkoušky a koncerty
Zkoušeli po škole každý den a pak chodil Hrdla s Majklem na pivo, protože zbylým dvou členům Houby bylo teprve třináct let. Po tři čtvrtě roce odehráli první koncert a jak postupně začínali více vystupovat, tak už dnes na zkoušení zkrátka není čas. Martíček si povzdechl, že kdyby jim to vydrželo, mohli by být dneska i dobří.
Na otázku, jestli; jak to obyčejně bývá; se učí muzikanti své party doma a pak je dávají dohromady na zkoušce, sborově vyprskli smíchy: "To ani nevíme..." A že by někdo něco neuměl, se jim nestávalo, protože si muziku skládali tak, aby se jim to dobře hrálo. Vždy po natočení desky, kterou připravili, pak zkoušejí a učí se hrát to, co na ni nahráli.
Cover verze hráli doslova jen párkrát, jinak veškerý repertoár je jejich původní. Vždy poslouchali víc českou punkovou scénu než zahraniční a mají ji dodnes rádi. Nebývá často, že by měli tolik písniček, aby si mohli vybírat - spíše naopak a paradoxně se stává, že když to pak pod tlakem dohánějí, tak se lidem písničky, o kterých si myslí, že jsou odfláknuté, líbí nejvíc.
Písničky asi nejvíce skládá Jirka, který už je připravené nosí na zkoušky, tam je pak dopilují a někdy i předělají. Dnes už používají ICQ, kdy si demo rozešlou internetem. Jirka umí udělat kompletní písničku v počítači. Pomocí trackerů už není problém si udělat představu nahráním jednoduché kytary a basy. A dovede otextovat až osmdesát procent skladeb. Zbytek textů mají od kamarádů nebo jiných textařů. Úplně první vyhrávky, kterým tenkrát říkal sóla, se učil tak, že si na kazeťák nahrál dokola kytaru a pak si s tím brnkal.
Jejich první koncert se uskutečnil v Rumburku, kde je na plakátech přejmenovali na Houda, a protože pořadatelé ani nevěděli, odkud jsou, tak jim tam připsali Punkland. Třetí koncert v Chabařovicích si už uspořádali sami. Když to byli domlouvat, Majkl si tenkrát vzal kravatu, aby vypadal jako seriozní manažer. Ale asi mu to moc nevyšlo. Pozvali jiné kapely a vlastně tak se to začalo nabalovat a rozjíždět, že se navzájem zvali na svoje akce s jinými skupinami. Ze začátku jezdil i na koncerty vlakem a až později, když vzali ještě jednoho kytaristu, který měl řidičák a trabanta, začalo se jezdit v pěti i s nástroji.
Oproti třeba rockovým kapelám se snaží koncerty užívat, po zvukovce se neschovají do zákulisí, ale jsou mezi lidmi a paří s nimi. Navíc nevyhledávají reklamu, rádia, televizi... Dokonce spíše naopak by jim publicita v profláknutých mediích mohla ublížit. A ujistili mě, že rozhovor v Muzikusu je neohrozí, že nepatří mezi ty profláknuté jako TV Nova a tak.
Odehrají okolo osmdesáti koncertů za rok a celkem jich mají za sebou něco přes pět set. A berou to tak, že je to lepší než cvičit. A chyba sem, chyba tam, tak to se moc neřeší. Mají taky dobrý pocit, když se jim to povede dobře odehrát, ale nestřílí se z toho. Navíc dobrý pankáč pozná chybu, jen když písnička skončí v půlce a ještě nějak blbě.
Materiál na desku připravují dlouho, třeba i dva roky, a pak před natáčením přece jen víc zkouší. Mimo poslední desky vždy nahrávali na analog. Většinou basu s bicími dohromady a zbytek se dohrával. Teď naposledy, když točili poprvé do digitálu, hráli všichni, ale snímaly se jen bicí, a pak se vše dotáčelo.
Není to o těch výkonech
Punková scéna drží pohromadě a není takový problém shánět vystoupení. Dělají se hodně výměnné koncerty a stačí posbírat kontakty. Což se v době internetu už nezdá tak těžké. Pořadatelé punkových koncertů z toho nedělají vědu, dojdou se zeptat do klubu, vylepí plakáty... a kapely jezdí za benzín. A Houbě až docela dlouho docházelo, že si za koncert mohou říct i nějaké peníze. Důležité je, že na punkové koncerty se chodí, lidi se scházejí, a když se udělá akce tady v Ústí, tak přijedou i z Děčína či Litoměřic. Koncerty v klubech, kdy se lidi vpouštějí až těsně před začátkem, to není nic pro punk. Pro Houbu je to hlavně zábava a neumějí si představit, že by po odehrání zalezli do backstage.
Michael Nosek
zpěv
mikrofon: Shure C606
zesilovač: Torque T150PA a bedny Fender 110ELC
Jsem takový speciální zpěvák, moc neumím zpívat a spíše se držím bráchy. On zpěvy vymýšlí a já se ho držím. (Kapela ho ani nenechá domluvit a se smíchem se překřikují, že tím, jak nehraje na žádný nástroj, tak punkově nedrží rytmus a začíná zpívat kde nemá, jak vlastně on začínal v kapele zpívat, a díky zkoušení se to dobře naučil, a jak záleží na zvuku...) Stalo se nám ve studiu, že jsme s bráchou natočili písničku a ani jednomu nebylo rozumět, co zpívá, když se pustily stopy zvlášť. A dohromady jo.
Z pódia někdy skáču do lidí, i když občas tam spíš spadnu. A ne vždy mě dobře chytí. V punku není povinnost bavit publikum, spíše je to vzájemné, když se baví oni, tak já taky. Na koncertě musíme hrát nejpozději tak druhý, protože co tam máš dělat... tak jdeš na bar. A to ještě když cesta trvala třeba šest hodin, to se bez pumpy nedá ujet.
Jiří Brokl
kytara
kytary: Ibanez Talman (Japan) a Shark
(ta nejlevnější)
aparát: hlava Engl E325 Thunder 50 W a box Mesa/Boogie 2YB 2 x 15 ", reproduktor Black Shadow, kytarové kombo Solton 60 W (rok 1979)
struny: Darco 009
Cikánské "géčko" jsem se naučil od sestry, která chodila na kytaru k nějakému trampovi. Tím to celé začalo. Kytaru jsem měl od Majkla, byla nějaká vyřezávaná a booster byl zapájený v krabičce od sardinek, ani jsem nevěděl, že se tomu tak říká. Elektriku mi pod dlouhém přemlouvání koupili rodiče až v patnácti.
Do školy na kytaru jsem šel, abych se naučil hrát správně fuckera... ale tam jsem se učil jen stupnice a nechápal vůbec, k čemu je mi to dobrý. Ale zapamatoval jsem si to do budoucí doby a dnes se mi z toho něco hodí. Když poslouchám hard rock, tak mi to přijde složitý, všichni se předvádějí a nemá to melodii. Doma bych si to nepustil. Ale je pravda, že posledních pár let začínám vnímat něco jiného než punk a objevovat, že jsou i jiné styly.
Byl jsem zastáncem tranzistorových aparátů, protože jsem měl východoněmeckého Soltona, ale časem jsem zjistil, že jejich zvuk je takový zahuhlaný a neprůrazný. Je slyšet, když hraje nebo nehraje, ale není už slyšet co. Kdežto u lamp je poznat přejíždění mezi akordy. A líbí se mi, když je zvuk jako do "kovova" a takovej "zlej". Zase na druhou stranu jsme ve studiu propojili Soltona s "mesou". A hrál lépe než můj Engl, a když jsem na Soltona ještě hrál, tak se zvukaři chodili dívat, přes co že to hraju.
Petr Hrdlička
bubny
Yamaha DP Series - šlapák 22 ", 1 x tom, 1 x kotel, rytmičák Mapex
blány: Evans + Remo
činely: hi-hat Paiste 502, crash - Anatolian Ultimate 17 " a Zildjian Z Custom Rock Crash 16 ", ride 20 " Paiste 502 Bronz
paličky: Pellwood Rock Classic Extra Long
šlapka: Tama HP 900P (Iron Cobra Power Glide)
Večer, když hrajeme na koncertě, tak mám po dvou písničkách odrovnané ruce, ale stejně na to, abych cvičil a zvládal to, se čas prostě nenajde. Dřív jsem si chtěl vyrobit na doma takový trenažér s rytmičákem, ale z toho sešlo. Stane se mi, když vidím někoho dobře hrát, tak si večer říkám, že bych to taky chtěl umět. Ale ráno už si řeknu mhmm... tak nic.
První moje bicí byly amátky, které měly přechody udělané z nějakého vlnitého plechu a nějak tak hrály. Když jsem si pak koupil další amátky, byly červené a měly spoustu stojanů, asi čtyři bonga a dva kotel a já si během písničky vždy jednou sem tam do něčeho bouchnul. Tak jsem začal sestavu redukovat, až to mám takhle. A asi před šesti lety jsem si koupil tyhle Yamahy a jsem s nimi spokojený. Jen nedávno jsem si pořizoval bubínek a šlapku, ty jsou důležité, ale stejně osmdesát procent koncertů hraji na cizí bicí.
Martin Nosek
baskytara
mikrofon: Shure BG 1.1
baskytary: Fender Standard Jazz Bass (Mexiko) a Ibanez R-Bass (1994)
aparatura: hlava Ampeg B2R(E) a box Hocke B4104 4 x 10 ", 400 W
struny: Warwick 045
Baskytara na mě zbyla a k tomu jsem měl dělanou bednu a nějaký "teslácký zesik". Jinak basu si vybírám podle vzhledu - musí se mi líbit. I když Jazz Bass mám taky proto, že má úzký krk. Nikdy jsme si nevybírali nástroj podle toho, že bychom si přečetli recenzi. Vždy jsme si to museli vyzkoušet, jestli nám sedí. Nikdy jsem to neřešil a odjakživa hraji trsátkem, snad když si jen brnkám, tak hraji prsty. Trsátko (musím se podívat) mám Dunlop 0,88.
FUCKER
Klasický punkový akord vzniklý přiložením "paroháče" na ladicí místo na hmatníku kytary nebo baskytary. Punk vzniká drsnou akcí pravé ruky a posouváním fuckera do políček mezi pražci. Pro teoretiky: ano, je to kvinta. Poznámka: Neplést si s vulgárním gestem přivlečeným do našich krajin z anglosaských končin.
