Honza Kirk Běhunek a Seven - Nahrávat a mít osobitý zvuk… bez kompresorů

Bylo to jako zjevení, když jsem potkal Honzu Běhunka a on vyprávěl, že nahrávali desku téměř bez kompresorů a zasahování do korekcí. A že to hraje skvěle. Fakt? V dnešní době? A zvukař neprotestoval? Není v tom nějakej háček?

S kompresorem, nebo bez něho? To je to, oč tu běží.

Někdy mám pocit, že kdo v dnešní době nevyužívá kompresory, jako by snad ani nebyl. Když mluvím se zvukaři, kteří pracují ve studiu, víceméně pokaždé zazní „... a pak dám kompresor, aby to hrálo...“.

Už nějakou dobu jsem díky pár šikovným zvukařům kamarádům propadl kouzlu maximální minimalizace kompresorů při nahrávání: „Vynechme kompresi a nech muziku dejchat.“.

Není to sranda. Muzikanti musejí lépe zahrát. Pro zvukaře fofr. Jasně, na první poslech není ta muzika tak nadýchaná, navoněná. Nezní jako muzika, co se na nás valí z médií. Při prvním poslechu saháme instinktivně po navoněném komprimovaném mixu. Jenže... Ona po několikátém poslechu zní pořád stejně - sterilně. Chybí v ní duše, dynamika. Naopak nahrávka bez komprese má v sobě život, dýchá.

Ještě než začneme

Dohodli jsme se na rozhovoru. Protože aby se kapela (Honza říká, že je to hard and heavy s prvky metalu, někde třeba i jazzu; prostě bigboš, kde je melodický zpěv), která hraje tvrdě, dobrovolně vzdala komprese zvuku, to je síla. Možná na tom něco bude...

Začínáme: Jak vnímáš proces nahrávání?

Už moje první nahrávání bylo zjištění, jak hvězdy, který miluju, umějí dobře hrát... Pokaždé, když si poslechneš svůj nástroj, tak najdeš odpovědi úplně na všechno. Pokud miluješ muziku a chce ji dělat dobře, tak při každém nahrávání zjistíš, jak ses posunul, jestli jdeš dál, kolik jsi udělal práce za dobu mezi deskama.

Pro mě je to pokaždé odpověď, jestli jsem práci dělal lépe či správně, a návod, co vše je třeba zlepšovat. Samozřejmě také slyšíš, zda se posunuješ dál hráčsky i myšlením, a hlavně citem pro skladbu.

Co počátky nahrávání?

Úplně první nahrávka s kapelou jsme dělali v kulturáku v malé obci Kamenný Újezd. Prostě jsme hráli naživo v sále a nahrávali na dvoustopej kotoučák. Další nahrávání bylo s kapelou Gepard v českobudějovickém rozhlase, taky na kotoučák. Všichni najednou: Start, a musíš to zahrát. Tam sis uvědomil, jak je stresující, když někdo udělá chybu. Ty máš pocit, že jsi odvedl luxusní práci, ale někdo udělal chybu. A musel jsi vše nahrávat znova. Což pokaždé nemuselo dopadnout dobře. Je ideální, když se to povede maximálně na druhý pokus.

To jsou ty odpovědi. Na nahrávce zůstane okamžik dané situace kapely: V jaké by byla stavu a rozpoložení. Dobré jsou z tohoto pohledu i demo nahrávky. Zjistíš, jak na tom jste a co je dobré předělat, než se jde do studia. Popřípadě zkusit nové písničky na koncertě, jestli se budou líbit, či ne...

Pak přišlo více stop

První oficiální nahrávání bylo ve studiu Hacienda Miloše Doležala a hned na to AV Servis ve Vyšším Brodě kolem roku 1995 s Láďou Čížkem a Honzou Frýdlem. Nahrával jsem instrumentální desku a jelo se na kotoučák, už měl více stop, dalo se dotáčet. Ten zvuk pro mě byl a dodneška je asi nejvíc. Já vím, kotouč má spoustu nevýhod: Nemůže se tolik stříhat, není nekonečný atd. Ale když zahraješ dobře, zvuk je mnohem teplejší. Takhle jsme dělali asi pět desek. Dokonce jsme jednu nahrávali dohromady. Prostě jsme přišli a za dva dny bylo hotovo.

Vždycky jsem se snažil být tak připravený, aby se střihalo co nejmíň. A furt mi přijde, že hlavní je zvuk v daným momentu ve studiu, že začneš hrát a přenese se to na nahrávku. A čím víc máš možností úprav, čím víc se v tom hrabeš, tím spíš to ve většině případů pokazíš.

Co tě ovlivnilo v přístupu?

Někdy v roce 2011 jsme natáčeli v Propasti u Petra Jandy. To je výborný studio, baví mě atmosféra, cítíš se tam dobře. Mám to tam rád. Pracovali jsme s Victorem Smolskim jako producentem. To byl pro mě zásadní zlom. Viděl jsem profesionála, který nahrával se spoustou skvělých muzikantů. Mám k němu jako kytarista obrovský respekt, vím, že je to výborný hráč. Byl jsem z toho trošku sklíčenej, protože i když jsme spolu před tím odehráli spousty koncertů, studio je něco jiného, tam stojíš nahej. Když se všechno vypne, je přesně slyšet, jak hraješ. Ale nakonec ta spolupráce byla skvělá a moc jsme si při nahrávání rozuměli.

Úžasný bylo pozorovat, jak si opravdu dává záležet na práci s mikrofony. Kolik jich tam měl, jak si s tím hrál, někdy je posunul jen o milimetry, prostě kolik byl schopen udělat pro to, aby byl dobrý počáteční zvuk, než se vůbec hrábne do korekcí.

Slyšels ty rozdíly taky?

Jo slyšel. Je to paradoxní, ale fakt to slyšíš. I když se ti to ze začátku zdá neuvěřitelný. Od té doby je tohle pro mě zásadní. Vím, že vynaložená námaha za to stojí: Hledat dobrý zvuk, než prostě jen umístit mikrofon, jak jsi zvyklý - na střed nebo z boku -, a začít šachovat s korekcemi.

Jaký máš přístup ke zvuku kytar obecně?

Když Petr Kolář odešel z kapely do Prahy, nemohli jsme za něj nikoho najít a trvalo to hodně dlouho. Začal jsem hrát instrumentálně. Pak jsem vyhrál konkurz na firemního hráče zesilovačů Rivera, později Laney, a začal jsem jezdit na veletrhy po celé Evropě. Měl jsem možnost toho hodně vidět i vyzkoušet. Potkával jsem špičkové hráče, jako Paula Gilberta a další, a viděl, že vůbec nic neřeší. Když jim dali levnou kytaru, nad kterou bys leda ohrnul nos a řekl, že na tohle hrát nebudeš, oni ji prostě vzali a hráli. A hráli skvěle! Uvědomil jsem si, že je to logický. Proč řešit kytaru, když bych měl řešit hlavně sebe? Tam někde jsem pochopil, že zvuk je v hlavě a v rukách.

S tím souvisí, že máš korekce na zesilovačích na rovno?

Ano. Snažím se brát každý zesilovač, jak je. Ne hledat něco, co neumí, ale využít jeho přirozený zvuk. Ano, mívám korekce většinou na rovno, plus minus. Snažím se ctít zesilovač, ať zní tak, jak byl udělaný. To je jeho zvuk, ten je danej. Dneska přijdu k aparátu a udělám si radost tím, jak zní. Když se mi nelíbí, tak použiju jiný.

Jak jste natáčeli novou desku?

Za prvé v obrovský pohodě. Jelikož nemáme žádný velký peníze, tak jsme ji udělali za čtrnáct dnů. Je to takový šibeniční termín. Pronajali jsme si studio NuArt, to je nádherné studio, které dobře zní. Náš producent Jarda Brouzda ze studia Gallery Sound si přivezl své mašinky a začalo se makat, cca deset hodin denně.

Předem jsme dost přemýšleli, jak umístit mikrofony. Postavili jsme bubny, nazvučili je a zkusili zvuk. Povedlo se vlastně hned napoprvé, příprava se vyplatila, hned od začátku byl zvuk fantastickej. Bicí se nahrávaly asi tři dny. Pak čtyři dny kytary. Následovala basa a pak zpěv ve čtrnácti skladbách.

Basa až na konec?

To je další věc, kterou jsem se naučil u Victora: že se basa nahrává jako poslední. Basa může písničku podstatně změnit. Je to zajímavý, ale mě se to osvědčilo. Když totiž nahráváš víc kytar, tak se ti může stát, že až ve studiu zjistíš, že to s basou nesedí; i když to máš skvěle připravený. No a basu změníš podstatně snáz, než když musíš znova nahrávat bůhví kolik stop kytar. Zpěv jsme natáčeli jako poslední ve studiu Honzy Toužimského.

Jak jsi nahrával kytary?

Použil jsem všechno, co mám doma. Každou kytarovou linku jsem postupně nahrával na šest stop. Takže jsme měli každý part nahraný šestkrát, ale pokaždé s trošku jiným zvukem. Předem jsem měl rozmyšlené typy kytar a ladění, na který zesilovač, podle barvy a nálady písničky.

Měl jsem dvě bedny a různé mikrofony. Při mixu jsme třeba použili nalevo osmistovku a Mesinu a vpravo Mesinu a třeba devítistovku. A nebo HDR a jinýho Marshalla.

Přicházíme k zásadnímu momentu ohledně korekcí...

Už u předešlé desky jsme se vyhýbali významnějšímu zasahování do korekcí. Teď jsme ve výsledku měli tolik barev - protože každej zesilovač hraje jinak - že jsme nepoužili korekce. Když to bylo temný, nebo naopak, tak šavli, která tam přinášela tu nechtěnou barvu, jsme sundali, a naopak přidali tu, která lépe vyhovovala. Ze šesti stop beglajtu (někde jich bylo dokonce i osm) jsme použili třeba čtyři a v různém poměru. Všechno na rovné korekce.

Co bicí, tam to bylo jak?

Producentovi se podařilo umístit mikrofony tak dobře, že nebylo co řešit. Takže taky téměř bez korekcí. David byl připravený, udělal dvě verze a my jednu vybrali. Pro všechny případy jsme si vytvořili vlastní samply Davidových bicích. Pokud náhodou není nějaký úder stoprcentní, je možné ho lehce vyměnit. Tímto způsobem opět omezíš používání kompresoru.

Kde se zrodila myšlenka nahrávat bez kompresorů?

Nebylo to plánovaný. Jarda mi nabídl různě smíchané verze. A zjistili jsme, že bez komprese je to lepší. S těma kompresorama jsem si totiž uvědomil, že je to zase ten zvuk, který mě nebaví. Došli jsme k závěru, že se jim chceme vyhnout. Vůbec nic jsme nepoužili. Akorát u jedné balady na čisté kytary. A někde na basu. Ale jinak jsme to nechali čistě přírodní.

Jardovo studio Gallery Sound, kde se míchalo a masterovalo, je skvěle vybavený, všechny tyhle mašinky, jak analogový, tak digitální, byly při ruce. Já viděl, jak ho svrbí ruce. Protože kompresory nahrávku navoní. Ale chtěli jsme jít cestou „čím méně, tím je to přirozenější“.

Byl to velký boj?

Ne nebyl. Jarda je nejen šikovnej, ale hodně naslouchá. I když řeknu úplnou blbost, tak o tom alespoň přemejšlí. Takže se doplňujeme. Uděláme třeba tři verze, dá si s tím práci, a pak se dohodneme. Nemá problém udělat věci tak, jak chceme. Přijde mi, že i on to bere tak, že se učí. A i on sám byl nakonec spokojenej, že to zní dobře, živě.

Co rozhodlo?

Nahrávka sama o sobě žije. Hezky hraje, dynamicky, i v tom nářezu, když hrajeme rychle. Kdežto když to hraje přes kompresory, je to sterilní, mě to nebaví. Vždycky jde o písničku. Jasně, zvuk to může umocnit, ale zvuk nerozhodne o tom, jestli je riff dobrej, nebo ne, může ho jen umocnit.

Jsem radši, když je zvuk živej, než když je sterilní. Vypozoroval jsem, že když slyším živáky současných kapel, přijdou mi super. Pak poslouchám desku, a je to tak natlačený, je to takovej špalek, že mě to nebaví dlouho poslouchat.

Hraje to furt stejně. Ted jsem zrovna doma poslouchal starý Zeppeliny; v jedný písničce je moc basy, někde málo, houpá to nahoru dolu, ale oni to vůbec neřeší. I když to už znám léta, furt mě to baví poslouchat. Víc než špalek tý sterility.

Gate nebo limiter?

Jasně, na bicích gate a na masteru limiter, jinde ne. To jsme řešili, aby poslech byl přirozený, ale zase aby nic nepřeznívalo. Šum z kytar jsme nijak neřešili.

Kdybys to nějak shrnul...

Mám pocit, že v dnešní době se to nahraje, narve do nul a jedniček, ale hlavně aby to hrálo nahlas. Všichni máme pak podobný zvuk. Ale to přeci není hezký! Hezký je, když si pustíš kousek Sabbathů, a hned víš, že to jsou oni. Myslím, že každá kapela by měla být osobností nejen muzikantů, ale i zvukem.

Děkuju za rozhovor!

Já děkuju. Zdravím všechny čtenáře a držím palce Muzikusu, ať tuhle dobu nějak zvládne a přežije!

PS: Alespoň jednou nahoře bez?

Pochopím, pokud pro některé z vás čtenářů budou tyto řádky jen podivnými bláboly podivných lidí. Kompresor je přece skvělej, musí to šlapat, musí to bejt nadupaný! Ale proč vlastně děláme věci pořád stejně? Nestálo by za pokus nahrávat jinak? Nikdo netvrdí, že vypnout kompresor je ta pravá a jediná cesta. Ne vždy a všude to bude fungovat. Ale za zkoušku to stojí.

Ve výsledku stejně není důležité, JAK nahráváme, ale CO. Takže ať už jsme pro anebo proti, dělejme si muzikou radost.