Honza Kirk Běhunek - Hledání je největší bohatství

Firemní hráč Ibanezu. Jihočeský patriot. Firemní hráč Mesa/Boogie. Kapela Seven. Usměvavý chlapík. Nějaké dotazy?

V nedávné době tě potkaly vážné zdravotní problémy. Jak to, že si k tobě našly cestu?

Rodiče a sport mě naučili, že jenom dřina tě dovede do cíle. A pokud ne, nic se nestane, pomůže ti být lepším člověkem. Vážil jsem si každé nabídky na festival, z rádia, z televize... neuměl jsem říct ne. Považoval jsem za slušnost vyjít všem vstříc. Nakonec jsem se po tolika letech práce prostě uštval.

Byl jsem schopen jet v týdnu třikrát do Prahy či Ostravy nebo do Plzně kvůli reklamě, rozhovoru, na koncert. Do toho do práce, starat se o rodinu, o kapelu, a zjistil jsem, že spím v týdnu tak málo hodin, že vlastně vůbec nespím. Takhle jedeš několik let, jenže se to najednou sečte. Bylo to ze dne na den, bez sebemenšího náznaku, a najednou přišlo sčítání.

Přitom jsi v mládí hodně sportoval.

Hrál jsem od mala závodně hokej. Nakonec mi řekli, že musím se sportem skončit kvůli zádům. Ze dne na den. Pak jsem jel naplno v kytaře. Jsem pořád v takovým rychlostním modu. Ale řekl bych, že do těch pětatřiceti jsem nevnímal nic. Do poslední chvíle bylo vše v pohodě a já si připadal, že všechno zvládnu. Ještě pár dní před tím kolapsem bych se vsadil, že mě se to netýká.

Jak se cítíš teď, když už je snad vše za tebou?

Už pomalu zase hraju hokej, běhám krátké vzdálenosti, cítím se dobře, hlavně díky super lékařům a kardiologickému oddělení v Českých Budějovicích.

Jak jsi vyrůstal?

Jako malí kluci jsme dělali vše možné, docela mi šly všechny sporty, prostě kluk z vesnice. Ale hlavně mě to bavilo. Od šesti jsem začal hrát hokej. Po krátké době jsem nastoupil do sportovní školy a začal hrát za Motor. Táta mi hodně pomáhal. Nutil mě třeba běhat s cihlama v batohu do kopce a podobně. Když poslouchám Jardu Jágra, tak vím, o čem mluví, a slyším tátu jen o několik let dříve. Já to tenkrát nenáviděl. Ale on mi říkal, že se mi to jednou vrátí. Každý den na kole, dělat kliky, neustále střílet s pukem. Dokonce mi brusle vylil olovem. Pak, když jsem zjistil, že mě na ledě nikdo nemůže chytit, začalo mi to zpětně docházet.

Jenomže sportovní doktoři řekli, že pokud budu pokračovat, že skončím na vozíku. A ještě stylem „ty odevzdej výzbroj, nemůžeš hrát, skončils“. Rychlý růst, zatěžování zad. Takže jsem ze dne na den musel přestat. V tom nejlepším. Bylo to dost špatný, stál jsem před zimákem a nechápal.

Proč zrovna muzika místo hokeje?

Já od malička hudbu miloval. Maminka zpívala v dechovce, taťka hrál na housle. Konec v hokeji jsem nemohl překousnout... Pak jsem potkal kamaráda Luďka Černého, který mi otevřel dveře. Ujel mi autobus, pozval mě domů, vzal kytaru; a já říkám: „Ty umíš hrát Beatles?! To není možný!“ Ukázal mi akordy a já to taky nějak zahrál. Slovo zahrál je drzost, ale přišel ten pocit, který jsem nikdy před tím nezažil. Bylo jasný, že chci hrát.

Děda měl starou kytaru, strašný prkno, ale drnkalo se. Pro rodiče koupě nové kytary byly vyhozené peníze, protože jsem neměl hudební vzdělání. Ale já cítil někde uvnitř, že potřebuju smutek z hokeje přetavit jinam. Sehnal jsem lubovku Jolanu (Alexandu asi) v tragickým stavu. A pořád jsem cvičil a cvičil. A tu energii, co jsem měl z hokeje, a tu pečlivost, jsem se snažil věnovat kytaře. Strašný začátky. Nic jsem neuměl (což platí do dnes, když vidíš ty, co to umějí), ale tenkrát každý, kdo hrál u ohně, byl pro mě neuvěřitelný borec.

Takže samouk.

Ano, až v osmnácti jsem začal chodit k profesorovi Jirkovi Klimešovi. Začínali jsme hrát z not Skákal pes. V osmnácti! To bylo šílený, bylo to hodně ponižující vidět děti, jak to střihají, a já počítal řádky v notový osnově. Ale moc jsem chtěl, fakt moc.

Nebyly žádné noty, YouTube. Jediná šance jít na zábavu a okoukat, jak to kdo hraje. Co mě nejvíc obohatilo, byl kazeťák a poslech! Pořád kolem dokola a milionkrát sem a tam. Myslím, že i dneska, kdy si můžeš najít cokoliv, je poslech nejdůležitější. Sice dnes ušetřetříš spoustu času, nemusíš hledat, jak co kdo hraje. Máš to hned. Ale ten neum a to hledání mi pomohlo asi nejvíce.

Takže ctíš poslech.

Už někde na začátku, právě díky poslechu, jsem si uvědomil, že důležitější než technika, je tón. Samozřejmě že jsem na technice hodně makal. Ale tón a tvář jsou to nejdůležitější. Nechci bejt chytrej, jenže mám pocit, že individualita mizí.

Myslím, že zásadní vliv má, že lidi museli sami hledat cesty a poznávat. Ale dnes, když na tebe hned vyskočí tabulatura, zapojení aparátu, finty, máš hned hotovo. Ale ztrácí se v tom osobitost, jak muzikanta, tak tónu. Nechci, aby to znělo blbě, ale protože dělám v hudebninách, každý den slyším, jak mladí kluci hrají. Úplně se to sleje, všichni hrajou technicky skvěle. Ale chybí mi tam to razítko „hele, to jsem já“.

Dneska mají všichni skvělý zvuk, hrají bezvadně. Ale chybí tam ty Blackmuři, Moorové, Beckové, Hladíci, Pavlíčkové, Andrštové, protože když poznáš hráče podle tónu, je to největší ocenění.

Měl jsi někdy období, kdys měl pocit, že se nikam neposouváš, nejde ti to?

Hele, to mám furt. Já si myslím, že je to jak v hokeji. Čím víc se snažíš, čím víc chceš dát gól, tím víc to nejde. Ale když se snažíš dál, nevzdáš to, najednou ti ty góly začnou padat. Stejný je to v muzice. Tisíckrát to zahraješ blbě. A pak se to najednou přehoupne, a už pak to jde samo nebo aspoň snadněji.

Čím jsem starší, tím víc vidím, že technika je důležitá. Ale radost, kterou ti hudba dává, je podstatnější. To mě naučil pan Klimeš: Hrát jenom dva tóny, zpívat je a mít z nich radost. Poslechni si rytmiku a frázování AC/DC. Všichni je zahrajeme, ale nikomu to tak nezní. Položit noty do správného místa, o tom to vše je.

Hodně času věnuješ muzice, jak to vnímají doma?

Těžko vysvětlíš rodině, že pořád cvičíš a někam jezdíš. Brali to ze začátku jako ztrátu času, hlavně rodiče. Já mám skvělou ženu, jsme spolu od začátku. Ale i ona vše pochopila až s odstupem času. Říká, že teprve později jí došlo, že to, kam se mi podařilo dojít, bylo mou výdrží, ale i její podporou. Kdybych přestal v půlce, nebyl tak pracovitý, paličatý, tak se mi nikdy nepovedlo to, o čem jsem snil.

Pro muzikanty bývá skličující pocit, že se jim nedaří hrát jako jejich vzor, že hrají špatně.

Přesně. Já jsem roky narážel na otázky: Co je dobře_ Kdo je dobrej? Poslouchám vše, jazz, klasiku, pop, metal, nemám žádné hranice, i když některou hudbu třeba nechápu. A možná i díky tomu mám jasno, protože hudba není sport. Není to o tom, kdo dá víc gólů. Je to o radosti, o lásce, o rytmu, o emocích. Keith Richards zahraje dva tóny za koncert. Steve Vai dvacet tisíc. Co je lepší? Důležité je, že lidé odcházejí z koncertů šťastný a s úsměvem na tváři. Je to přeci o radosti z muziky. Lidi to poznají a cítí a je jedno, co hraješ za hudbu.

Ty se muzikou živíš? Ptám se kvůli zmíněné radosti ze hry.

V tomhle jsem měl obrovské štěstí. Hned na začátku svého hudebního života jsem poznal pana Voříška a on mi nabídl, že u něj můžu pracovat v hudebninách. On byl takový jakoby můj anděl. Firma je tak fajn a tak rozumná, že nemusím dělat žádné opičárny.

Mohl jsem mockrát udělat krok, že bych se hudbou živil. Jenže na druhou stranu stačí málo - uděláš si něco s rukou, a všechno skončí. Podobně jako se sportem. A ten už mi to jednou dal dost silně najevo. Obětoval jsem hudbě vše a díky firmě a rodině se mi povedlo všechno, o čem jsem snil a nedokázal si zprvu ani představit. Přesto, jsem vždy chtěl být zodpovědný a nestavět rodinu do situace, kdy budou honoráře, a kdy ne. I když jsem měl hodně nabídek, Doro Pesch počínaje až po vinárnu v Rakousku za brutální peníze. Chtěl jsem dělat hudbu svobodně a srdcem. Mnoho let jsem dělal instrumentální hudbu, což je jako jít hlavou proti zdi. Ale to mě zavedlo k lidem, ke kterým bych se normálně nedostal. Osobně si myslím, že není nic lepšího, než když děláš, co tě baví. Pak je jiný i výsledek.

Když pojedeš dvě turné za rok, tak to je víc, než hrát denně něco jen pro peníze nebo aby ses uživil. Nic neodsuzuju, neřeším a vím, že to není jednoduché. Ale já jen měl a mám štěstí, že mohu dělat, co mě baví. Firma se ke mně vždy chovala a chová tak luxusně, že jsem mohl kdykoliv odjet na hraní, třeba i na dva měsíce na turné. Věřím, že i oni vědí, že jsem se to snažil vždy vynahradit a vrátit.

Efekty a aparáty

Jaké jsi měl nejšílenější období, co se týče efektů?

Měl jsem štěstí, že poměrně brzy, když jsem si mohl dovolit koupit víc krabiček, jsem poznal, že stejně nebudu hrát líp. Zjistil jsem, že starý věci fungují lépe, že se mi víc líbí. A že méně je více, to u efektů platí obzvláště. Snažím se používat efekty jen jako dochucovadlo. Ale je to zase o pocitu a skladbě. Už pěkných pár let praktikuju jít na zkoušku jen s kytarou, kabelem a zesilovačem s malým gainem. Bez všeho ostatního. A když mám pocit, že tam něco chybí, pak laboruji s efekty. To je to pravý koření. Takže efekty ani nepotřebuju, i když mám moc rád wah wah a whammy.

Korekce na aparátech máš, koukám, rovně.

Jo, to je další obohacení díky mé práci, že jsem měl možnost toho hodně vyzkoušet. Přišel jsem na to, že musíš respektovat výrobce. Marshall zní jako Marshall, Peavey je Peavey a tak dále. A když si to uvědomíš, tak stačí nechat korekce rovně a aparáty znějí, jak mají. A pak už jen, jak si to srovnáš v hlavě. Není aparát, který hraje špatně. Je to jen o tobě a pocitu, jestli ti sedí, nebo ne. Lidi říkají, že tohle nezní dobře, jenže pak vidíš špičkového hráče, jak používá úplně obyčejný aparát, a hraje mu to suprově.

Pochopil jsem, proč chci ten který aparát, zkoušel jsem vše možné. Až později jsem se stal firemním hráčem Mesa/Boogie. Našli si mě vlastně sami, nemusel jsem udělat vůbec nic. Jen jsem používal jejich zesilovače a měl velké štěstí. Je to pro mě obrovská čest. MB jsou fakt skvělé a spolehlivé aparáty. Před lety jsem se potkal s Pavlem Horáčkem, který je duší firmy HDR Amplification, specializující se na zakázkovou výrobu. Byla to úžasná a vzrušující práce, když jsme společně vytvářeli mnou signovanou hlavu.

Zvuk zesilovače mě vždy inspiruje, vezmu nějaký aparát, pokaždé se to chová a reaguje trošku jinak, někdy mě to inspiruje a vznikne z toho nová píseň...

Co kabely?

S čím jsem skutečně hodně laboroval, byly právě kabely. Pořídil jsem si snad všechno, co je k sehnání. A rozdíl tam skutečně je (nebo já ho slyším). Já si nejdřív myslel, že to je nesmysl, ale fakt je to rozdílný. Zjistil jsem, že Marshall je na vstupní kabel mnohem míň náchylný než třeba právě Mesina. Ta je citlivá na kabel ve smyčce víc než ve vstupu. Což je zvláštní. A nejlíp ve smyčce mi funguje Cordial. Na krátké propojky mám Planet Waves. Na vstupu mám různé koně: do studia Monster Cable Studio, na živo Audio Evidence (jsou skvělé na zkreslený zvuk, ale háklivější na mechanické namáhání), pak Mogami (přijde mi fantastický na čistý zvuk, ale na zkreslený má brilantnější výšky, než bych si přál), výborný kabely jsou třeba DiMarzio.

Zkusil jsem dokonce i to, že jsem si nakoupil metráž kabelu Mogami Platinum, dal jsem je do celého řetězce, ale právě na zkreslený zvuk to nebylo až tak super, jak jsem čekal. V analogovém vstupu, mezi krabičkami jsem je nechal, tam to funguje. Ale ve smyčce to nebylo ono.

Ono, mezi námi, taky platí, že přijdeš jeden den k aparátu, zdá se ti, že to hraje blbě, přijdeš druhý den, a přijde ti, že to hraje skvěle.

Mám zkušenost třeba s Laney GH100, který mám rád, výborně se na něj hraje. Do toho můžeš strčit jakýkoliv kabel a hraje furt parádně. Není tak citlivý jako jiné aparáty.

Tohle laborování stojí spoustu času a peněz. Ale je to vývoj a poznání! Vše má nějaký vliv, od snímačů, přepínačů, kabelů, propojek až k zesilovačům, boxům, reproduktorům... A hlavně je to v rukách; tam když to nezačne, tak všechno ostatní je k ničemu.

A co struny?

Používám BlackSmith, stal jsem se jejich firemním hráčem. Při natažení působí moc kovově (brilantně) ale za dva tři dny jsou parádní a dlouho vydrží. Je to jen drát, ale je fajn, když nemusíš často měnit. Ale na sedmistrunné a osmistrunné kytary používám Ernie Ball, nějak více si spolu rozumějí.

Pojďme ještě k lampám.

V devadesátých letech, jsem měl lampáč MB Simul Class a někde mi s ním třískli, půlka přestala hrát. Objednal jsem si nové lampy, a člověče, tehdy jsem objevil, že to má velký vliv. Že to nejsou jenom pracovní body a já nevím, co ještě. Nakoupil jsem si spoust lampiček 12AX7, 6L6, EL34, měl jsem nabobrováno. A s každým zesilovačem dělám to, že ho celý vyndám, naskládám si k němu lampy, vezmu rukavice (někdy ani ty ne...) a zkouším. Vezmu si třeba patnáct lamp a laboruju. Dělám si pořadí. Pak si dám pár dní odstup a zkusím to znova. U koncových to není tak zásadní. Ale třeba u smyčky a vstupu už jo.

Třeba Mesině nedělá dobře J & J, chce to čínskou výrobu, EH nebo Mesa. Ale tyhle J & J zase třeba skvěle sedí k Marshallu. Ale platí, co člověk to jiný názor. Když jsem tenkrát před lety vyprávěl lidem, co rozumějí elektrice, co dělám za laborování, tak si klepali na čelo. Dnes už to dělá skoro každý.

Díky za rozhovor a držím palce, ať ti tvoje vnitřní lampy svítí ještě hodně dlouho.

Web

honzakirkbehunek.com

www.seven.cz