Pohyblivý hudební klub Joe's Garage pozval do pražského Lucerna Music Baru proslulou bluesovou kapelu The Holmes Brothers. Kytaristu Wendella a baskytaristu Shermana Holmesovy doplňuje bubeník Willie Popsy Dixon. Tuto veselou trojici původem z americké Virginie jsme zastihli krátce před koncertem v lehce rozjařené náladě a v tomto
duchu se nesl i celý rozhovor.
Pánové, máte právě před koncertem, ale v Praze jste už několikrát vystupovali. Jak se vám jeví místní publikum? Je znát velký rozdíl ve srovnání s publikem americkým?
Wendell: Jediný rozdíl, který vidím, je, že jednou hrajeme publiku v Americe, podruhé v Evropě.
Sherman: Ano, reakce jsou zhruba stejné. Hudba je prostě hudba.
Máte nějaké zvlášť oblíbené místo, kde se vám dobře vystupuje a kam se rádi vracíte? Hráli jste dokonce na pražském WOMAD.
Wendell: Mám rád velké kluby a taky festivaly. WOMAD byl úžasný.
Willie: Cítím se lépe, když můžeme hrát třeba v jednom z těch malých klubů na Manhattanu. Je tam taková zvláštní přátelská atmosféra. Všichni se mezi sebou znají. Je to takové domácí prostředí.
Máte před koncertem nějaké rituály nebo něco, na co se prostě nesmí zapomenout? Pijete, nebo třeba kouříte něco, co jindy ne?
Wendell: (smích) Zakouřit si něco extra před koncertem nikdy neškodí (smích).
Willie: Přesně tak, hlavně když se to prodává v malých pytlíčkách. Koncert je potom vždycky lepší (smích).
Sherman: Celá noc je potom pěkně veselá (smích).
A teď otázka přímo na tebe Willie. Hraješ na bubny a současně s tím zvládáš ještě zpívat. Pro spoustu bubeníků je tato kombinace nepředstavitelná.
Willie: Na začátku to bylo těžké, ale teď mi to nedělá žádné problémy. Je to jako sednout si ke stolu a napsat dopis (smích).
Wendell: Už to dělá tak dlouho, že je to pro něj naprosto přirozené.
Co pro vás znamená hrát v triu? Nikdy jste nepřemýšleli o rozšíření kapely o dalšího člena?
Wendell: To je to nejlepší, co se nám mohlo stát, hrát jen ve trojici. Nemusíš říkat: "Ty, co hraješ na trombón, a ty s tou trumpetou do toho musíte dát víc šťávy." a podobné řeči.
Willie: Čím více lidí, tím více charakterů a individualit. Nakonec je velice těžké se všemi bez konfliktů vyjít.
Jaký je váš vztah k ženám? Nechtěli byste mít třeba v kapele zpěvačku?
Wendell: Já ženy miluju.
Willie: Já taky, ale v kapele bych žádnou asi nechtěl.
Sherman: Nedalo by se s nimi tak snadno cestovat. Všechny ty šminky a hromady oblečení... (smích).
Jak se změnil váš styl od dob, když jste začínali?
Wendell: Poprvé jsem vystupoval, když mi bylo asi devět let, ve škole a v kostele. Ve Virginii nebylo tehdy zase tolik lidí, takže když někdo uměl hrát na jakýkoli hudební nástroj, byl velká ryba v malém rybníce. Doufám, že jsem se za těch čtyřicet let hraní aspoň trochu zlepšil (smích).
Willie: Teď třeba hraji úplně automaticky, vůbec nad tím nemusím přemýšlet, ale tak snadné to na začátku nebylo.
Sherman: Hraji čtyřicet let pořád tu stejnou notu, takže u mě žádná velká změna (smích).
Existuje někdo nebo něco, co by vás významně ovlivnilo nebo inspirovalo?
Wendell: Mě inspiruje Ježíš. U vás v Praze asi moc nevystupuje (smích). Ale teď vážně. Mojí velkou inspirací je Jimmy Reed nebo Hank Williams.
Willie: Na mě má velký vliv James Cleaveland nebo Rita Franklinová. Hlavně se snažím vytvořit si vlastní styl. Od každého si vzít to, o čem si myslím, že je u něj to nejlepší.
Jak často cvičíte a zkoušíte? Kolik hodin denně? Změnila se tato doba za ta léta, co hrajete spolu?
Wendell: Cvičím minimálně tři hodiny denně. Každý den kromě neděle, protože chodím do kostela. Cvičím většinou od jedenácti dopoledne do dvou odpoledne. Když jsem byl mladý, bylo to i šest hodin denně, ale teď...
Sherman: Když hraje člověk jen tu jednu stejnou notu, cvičit nemusí vůbec (smích).
Existuje někdo, mrtvý nebo ještě živý, s kým byste si přáli zahrát?
Wendell: Chtěl bych si někdy zahrát s Rolling Stones.
Willie: Já zas bych chtěl nejvíc hrát tady s těmi dvěma (smích).
Máte nějaký velký vzor, kterému se snažíte přiblížit?
Wendell: Ne. Snažím se hrát podle té trošky, co znám a chci za každou cenu zůstat svůj. Nechci hrát jako někdo jiný. Je to nejhorší, co můžeš udělat - hrát jako někdo jiný.
Jak to děláte s improvizací? Tedy kromě tebe, Shermane, a tvojí jedné noty. Improvizujete i ve studiu, když nahráváte?
Wendell: (smích) Improvizujeme pořád. Ve studiu, na pódiu... Neříkám, že je to vždy dobré, ale snažíme se (smích).
Willie: Naše desky jsou proto naprosto unikátní.
Wendell: Hrajeme spolu už tak dlouho, že tu improvizaci navzájem cítíme a dokážeme se sehrát, i když improvizujeme ve stejném okamžiku všichni najednou.
Sherman: My jsme spolu déle, než vydrží většina manželství (smích).
Co vaše nástroje. Můžete je trochu popsat?
Wendell: Hraji na Fender American Stratocaster s aktivními snímači EMG.
Sherman: Mám ořechový Fender Precision z roku '82, a dokonce i kytaru, na kterou jsem začínal ve svých osmnácti letech. I po té době se na ní stále ještě skvěle hraje. Na koncerty si vždycky sbalím tu, která se mi zrovna vejde do futrálu (smích).
Jak jste spolu dokázali vydržet tak dlouho? Máte mezi sebou nějaké rozepře? Jak řešíte ponorkovou nemoc a konflikty?
Wendell: Jedno ze základních pravidel je, že se nikdy nedělíme v hotelu o pokoj. Každý vždycky bydlí sám. Každý má svůj prostor a místo, kam mu nikdo jiný nemá právo zasahovat. Nejdůležitější je, že se máme všichni rádi, a to nás drží takhle pohromadě. Vydrželi jsme takhle už třicet čtyři let. Konflikty neřešíme, protože žádné nemáme (smích).
Děkuji za rozhovor a doufám, že se v Praze zase brzy uvidíme.
