Už léta byl nahrávací průmysl ovládán několika hlavními konglomeráty. Kolem roku 1947 bylo toto volné uskupení označováno jako Velká šestka a zahrnovalo společnosti Columbia, Victor, Decca, Capitol, MGM a Mercury. Hlavní ideou marketingu bylo už od dvacátých let a od nástupu jazzu především vydávání vylepšených a pozměněných skladeb umělců a stylů, které byly dříve označeny buď za příliš drsné pro masovou spotřebu, nebo příliš speciální a úzkoprofilové na to, aby dokázaly svým vydavatelům vydělat. V mnoha případech to znamenalo zásahy a ředění koncentrovaného hudebního vlivu černé menšiny. Po roce 1914 a v souvislosti s Velkou válkou totiž došlo v USA k neúměrné migraci chudých (především černých) dělníků z jihu směrem k západnímu pobřeží a na středozápad Spojených států. Právě toto masivní přesouvání obyvatel zapříčinilo změny v kultuře celé společnosti a významně se tyto změny odrazily i v hudbě. Začala přijímat prvky černošských rytmů původních afrických kmenů, které si s sebou přivezli první otroci. Tento výrazný vliv byl později označen žánrově jako Rhythm and Blues, k jeho prosazení došlo především díky radiovým stanicím (ty si uvědomily změnu ve složení společnosti a hrály to, co bylo právě populární) a současně díky nástupu televize a televizního vysílání, díky kterému docházelo k výraznému útlumu a omezení divadelních her a dramat v hojné míře vysílaných radiovými stanicemi.
Levné nahrávání díky technologii magnetické pásky vedlo ke vzniku mnoha malých vydavatelství a nahrávacích společností. V padesátých letech se Rhythm and Blues přetransformoval v Rock'n'roll - ten byl jedním z impulzů sociální revoluce. Hudba, která reagovala na morálku a autoritu, byla hlasitá a syrová a formát sedmipalcových vinylů byl ideální k záznamu dvouminutových skladeb (dodávaly finančně nezávislým teenagerům tolik potřebného adrenalinu).
Dalším krokem kupředu bylo zkvalitnění technologie binaureálního zvuku, vynalezeného už roku 1931 Alanem Blumleinem v Bellových laboratořích. Došlo k tomu díky magnetické pásce, jež mohla nést mnohem více informací než drážka vinylu. Na trh byly tedy uvolňovány čtvrtpalcové pásky se stereofonními nahrávkami. Současně s páskami byl vytvořen další segment trhu - na popud klasických audiofilů, kteří se snažili prosadit stereo nahrávky uložené na vylepšeném vinylu pomocí tzv. mikrodrážek (angl. tzv. microgrooves, pozn. autora). Blumleinův patent totiž umožňoval záznam pravého i levého kanálu sterea na opačných stranách mikrodrážky, a jediné, co bránilo v masové produkci vinylů s nahrávkami ve stereu, bylo jen ustanovení příslušného průmyslového standardu pro záznam a přehrávání. K tomu došlo až roku 1957, kdy The Recording Industry of America přijala standard Westrex. Už roku 1958 byly tedy "stereovinyly" k dostání na pultech obchodů.
