Příchod stagnace a ekonomické krize s vyvrcholením roku 1929 ovlivnil, stejně jako expanze trhu let minulých, i nahrávací průmysl. Elektronika a další přístroje zábavního i jiných odvětví se staly nejen v USA téměř luxusním zbožím. Válce (cylindry) Thomase Edisona se přestaly vyrábět úplně a menší nezávislé společnosti byly pohlceny těmi většími, které byly spíše schopny překonat bouři akciových trhů.
Zatímco v USA přicházela na svět American Record Company (ARC), Evropa zažívala rozjezd společnosti Louise Sterlinga, dnes známé spíše pod zkratkou EMI, tehdy založenou jako Electrical and Musical Industries. Poprvé v historii se staly obchodní zájmy důležitější než umělecké a trh byl zahlcován masou nepříliš kvalitních nahrávek, nepříliš kvalitních interpretů - za účelem co nejnižších nákladů (jak výrobních, tak autorských). To se samozřejmě (kromě zkažení vkusu široké veřejnosti) odrazilo i na cenách samotných nahrávek, které klesly díky obrovskému množství na historické minimum.
Jedna z oblastí nahrávacího průmyslu krizí tolik zachvácena nebyla. Díky nedostupnosti přístrojů pro domácí použití vzrostl zájem o veřejné automaty juke-boxy. Roku 1933 prodal Homer Capehart svůj patent Simplex, první automatický changer společnosti Wurlitzer, která se se svými konkurenty Seeburgem a Rock-Olou zasloužila o jeho rozšíření do hospod a restaurací celé severní Ameriky. Roku 1939 se množství instalovaných juke-boxů zvýšilo z 25 000 na 300 000 kusů.
Zatímco se po Spojených státech zanášely zábavní podniky juke-boxy, firma RCA Victor pomalu přestavovala své továrny na lisování vinylů na rozhlasová studia a zázemí spojená s radiovým provozem. Rádio se stalo jediným konkurentem "přednahrané" reprodukce, a díky flexibilitě (tomuto médiu vlastní) rozšiřovalo nové formáty a trendy. Populární se stala hlavně evropská klasická hudba a kvalita live radiového přenosu často předčila i kvalitu přehrávaných desek tehdejšího rychlostního standardu 78 rpm (rounds per minute, rychlost otočení desky za minutu, pozn. autor). Používáním (v profesionálních kruzích) již rozšířeného formátu 16 palcových desek s rychlostí otáčení 33,3 rpm, který byl převzat od filmového průmyslu předchozího desetiletí, mohly radiové společnosti v klidu nahrávat vlastní pořady, a později je pouštět posluchačům bez větší újmy na kvalitě. Kolem roku 1930 se začal radiový provoz poprvé odrážet na množství prodaných desek. Vysílání bylo totiž na rozdíl od desek zdarma, a v době krachu burzy byl právě tento faktor rozhodující. Ve stejné době, roku 1931, bylo také v Bellových laboratořích vynalezeno Alanem Blumleinem "binaurální" (stereo) nahrávání. Hned vzápětí byl Blumlein přetažen do EMI, kde se podílel na implementaci nového zvukového formátu.
RCA vyvinula a začala prodávat nový materiál na lisování desek, zvaný Vitrolac. RCA se ale neshledala u ostatních společností s větším nadšením, a vitrolacových desek se pro veřejnost vylisovalo jen malé množství. Vitrolacové nahrávky se sice na tuctovou výrobu desek neuchytily, staly se ale standardem u radiových společností při záznamu především mluveného slova a využívala jich i knihovna amerického kongresu, která na vitrolacové desky nahrávala mluvící knihy pro nevidomé. Co bylo ale nejdůležitější - vitrolac byl prvním plastem, a tak si RCA právem nárokuje prvenství ve výrobě předchůdců dnešních 12 palcových vinylů. Na konci roku 1939 se v očích gramofonových magnátů poprvé objevuje strach. Byla objevena magnetická páska.
