Nové století bylo svědkem zrodu masového hudebního průmyslu. Tři hlavní hráči na vzmáhajícím se hudebním poli - The Columbia Gramophone Company, Edison's National Phonograph Company a výrobou disků se zabývající Berlinerova a Johnsonova Victor Talking Machine Company, byli známí pod jménem Velká trojka, protože žádná z dalších společností si nemohla dovolit vysoké licenční poplatky, souboje na poli patentního úřadu a současné prosazování nových standardů pro záznam a reprodukci. Nedostatečně dlouhá doba reprodukce a špatná kvalita ale stále ještě bránily masovému rozšíření. S řešením tohoto problému přišel v Evropě Fred Gaisberg, zaměstnanec Berlinerovy společnosti, který objevil italského operního tenora, zpěváka Carusa. Zjistil totiž, že Carusův hlas obsahuje ideální dynamický a frekvenční rozsah, který umožňovaly nahrávat a reprodukovat tehdejší přístroje. Po prodloužení doby přehrávání fyzickým zvětšením desky ze sedmi na deset palců se také vyřešil problém nedostatečné délky záznamu, a roku 1903 poprvé vyšla na nejdražším labelu Red Seal firmy Victor deska se symbolem Nippera, psíka stojícího u gramofonové trouby, s podtitulkem "His master's voice" (Hlas jeho pána).
Úspěchy operních zpěváků, jako Caruso, Adelina Patti, nebo Francesco Tamagno, umožnili firmě Victor předběhnout svou konkurenci. I když desky stále ještě nemohly kvalitou konkurovat zvuku uloženém na médiu kovových válců, domácí reprodukce nejznámějších hvězd zpívajících a hrajících přímo v obýváku byla dostatečným magnetem. Prosazení firmy Victor pomohl také fakt, že produkce převážně klasické hudby na plochých deskách přinesla první opravdové hvězdy hudebního nahrávacího průmyslu a vyvolala tak ve spotřebiteli dojem, že desky jako takové jsou v reprodukci hudby kvalitnější než válce, i když tomu tak doopravdy nebylo. Definitivním krokem k prosazení standardu ploché desky a uživatelského zatracení kovových válců bylo uvedení Victroly, prvního gramofonu, který nejen že zvýšil kvalitu přehrávání, ale také jako první přístroj tohoto typu vůbec vypadal jako moderní kus nábytku, hodícího se do většiny obývacích místností tehdejší doby. Roku 1909, uvedením opery Louskáček na čtyřech oboustranných discích, také vzniklo označení desek jako alba, použité díky podobnosti této sbírky čtyř desek s albem fotografickým.
Od roku 1910 byla gramofonová deska ve formátech 7, 10, 12, 14, 16 a 21 palců s rychlostí přehrávání 78 rpm (round per minute - otáčky za minutu) a maximální délkou nahrávky osm minut na jedné straně. Edison roku 1913 uznal masové prosazení desek na trhu díky snadnějšímu uchovávání a menším nárokům desky na úložný prostor, pohřbil svůj nápad záznamu na kovový válec a přišel s vlastní verzí gramofonové desky. Bohužel jeho Diamond Disc, jak své desky nazval, sice díky kvalitnějšímu materiálu ranné formy umělé hmoty (známé pod názvem Amberol) dovoloval kvalitnější reprodukci a nižší úroveň šumu, ale nebyl kompatibilní s tolik rozšířenými gramofony Victor. Tato zásadní nevýhoda nakonec odsoudila veškeré Edisonovo snažení k zániku.
Rozšíření gramofonu nepřímo také pomohla I. světová válka. Protože filmy byly ještě pořád němé a většina koncertních sálů zavřená, gramofon byl jediným zdrojem poslechu patriotických skladeb typu It's a Long Way to Tipperary, a díky vynálezu přenosného gramofonu bylo možné poslouchat hudbu i v zákopech na frontě. Konec války a návrat zbytku amerických vojáků zpět domů zapříčinil ekonomickou krizi způsobenou nedostatkem pracovní síly. Nastartovala se tímto masová migrace chudších (převážně afro-amerických) dělníků ze zemědělského jihu na průmyslový sever. Ti s sebou přinesli kulturní injekci dosud téměř jazzu prostému severu a začali tak další etapu nahrávacího průmyslu.
