Málokterá nástrojová skupina zaznamenala (snad s výjimkou elektrické kytary) za posledních sto let tak markantní rozvoj techniky hry jako bicí nástroje. V tomhle článku vám chceme podat stručný přehled vývoje techniky hry na bicí nástroje.
Ještě na přelomu 19. a 20. století šlo o okrajovou oblast, kterou s jistým opovržením dostávali v orchestrech za úkol hráči dechových nástrojů, jež přišli z nějakého důvodu o nátisk.
Jako první si pak uznání dobyli tympánisté. Díky stále náročnějším symfonickým partiturám, počítajícím s konkrétním laděním a přelaďováním tympánů během skladeb, větším a větším instrumentářem dalších, mnohdy exotických, nástrojů, stejně jako náročnějším technickým požadavkům na vyspělost hráče se začaly bicí nástroje stávat samostatnou oblastí, kterou mohl dostatečně obsáhnout již pouze specialista.
V závěsu za tympány následoval malý buben a zejména melodické bicí nástroje, jejichž témbr se v orchestraci počátku 20. století prosadil doslova zásadně. V druhé půlce století se vlivem infiltrace etnických prvků do popu, rocku i jazzu velmi výrazně prosadily lidové nástroje, které je zvykem označovat jako perkusivní. (Jazykozpytný šťoural by ovšem podotkl, že perkusivní jsou vlastně všechny úderné, a tedy všechny bicí nástroje. Pak bychom se ale dostali i k mnohokrát probírané otázce, je-li bicím nástrojem klavír, vznikají-li jeho tóny úderem kladívek na struny, a má-li být taktéž klávesový nástroj - celesta - řazena do skupiny bicích ...).
Ať tak či tak, postupem let nastala situace, kdy i v rámci skupiny bicích nástrojů vznikly obory, vyžadující technickou náročností a nástrojovou pestrostí samostatné specialisty: nástroje melodické, perkusivní a malletové (všechny blanozvučné a nástroje s neurčitou výškou tónu, hrané paličkami).
Mluvím-li o specializaci na určité obory, nechci tím tvrdit, že jedním hráčem nelze obsáhnout celé spektrum bicích nástrojů, ostatně odborné školy mívají většinou tento úkol za svůj cíl, nicméně přiznejme si, že v následující praxi většina hráčů tak jako tak inklinuje k té či oné oblasti více a k jiné méně.
Pokud bychom měli pátrat po vývoji a změnách hráčské techniky a upozadíme-li nyní (jistě neprávem) hru na perkuse, která vychází ve značné míře z etnické tradice (například způsoby úderů u hry na konga, pozoruhodná je také speciální technika hry prsty na darbuku...) a jestliže prozatím přejdeme i vývoj hry na melodické nástroje, čítající impozantní čtyř a vícepaličkovou hru apod. a konečně odsuneme-li zmínku o nečekané náročnosti některých jednoúčelových technik (obtížné pasáže pro párové činely, vír na triangl atd.), zůstává před námi košatá historie vývoje techniky hry na malý a velký buben, tympány a činely. Domnívám se, že předcházející široký záběr nebyl samoúčelný.
Mnohdy bývá totiž představa o bicích nástrojích jako o instrumentální skupině zúžená pouze na okleštěný obzor klasické moderní bicí soupravy, jak ji nějakých padesát let známe. To by byl, mírně řečeno, pohled dosti nepoučený...
Ale nyní opravdu k nejběžněji přijímané bubenické technice - hře bubínkovými paličkami. Vše vychází z orchestrální a vojenské hry bubeníků, kdy se pro malý buben ustálilo odlišné držení paličky v levé a pravé ruce.
Tehdejší hráč na malý buben měl nástroj zavěšený na řemeni a při hře stál, tento způsob držení paliček se poté přenesl pouhou tradicí i do hry vsedě. Tympánové držení se rozvíjelo u obou rukou shodně, s důrazem na možnost tlumení blan prsty.
Od dob "vynálezců" moderní bubenické techniky, pánů Moellera, Adlera a Stonea, máme jasně definovaný střídavý úder, dvojkový a vícenásobný úder, jejich kombinace, tlačený vír a jedno nebo vícečetný příraz jako technický základ hry na malý buben, který při seriózním přístupu k nástroji nelze obejít. Tyto základy techniky hry paličkami byly po čase východiskem pro takzvané rudimenty, tedy krátké rytmicko-technické vzorce, které definují konkrétní technický prvek.
Některé z rudimentů vešly v obecné povědomí (například Paradiddles, Flams, Double Stroke Roll, Drag), další jsou pro mnoho hráčů spíše libozvučně znějící neznámou (Draggadiddles, Swiss Army Triplet, Pa-Ta-Fla-Fla, Ratamacue...).
Na přelomu 50. a 60. let pak nastoupila pod vlivem překotného vývoje náročnosti na interpretaci soudobé vážné hudby nová technická vlna, která se částečně přenesla i do soupravové hry. Je založená na tzv. rotačním způsobu úderu a základu hry prsty při shodném držení obou paliček.
Samostatnou kapitolou je pak technika nohou, které jsou stále více zatahovány "do hry". Dva velké bubny sice používal Louie Bellson již ve 30. letech, ovšem jejich výrazně technické použití nastolil až jazzrock na přelomu 60. a 70. let. Odlišnou techniku však vyžaduje i pedál hi-hatky a dnešní soupravoví hráči nezřídka ovládají pedály i cowbelly nebo elektronické pady.
Díky rocku došlo ke změně techniky úderu nohou na pregnantnější způsob heel up, tedy se zvednutou patou, způsob s patou položenou však zůstal zachován a nyní vedle sebe existují oba způsoby ve shodě, stejně jako je tomu u odlišného paličkového držení.
U pedálového úderu také odlišujeme otevřený a zavřený úder, tedy úder, kdy beater tlumí po úderu blánu, nebo ji nechá odskokem proznít, podobně pak u hi-hatkových činelů.
Letmo musím samozřejmě připomenout i množství efektových úderů, které také rozvoj hráčské techniky přinesl, jako je rimshot, click rim, choke stroke... Především jazzu pak vděčíme za rozvoj techniky hry metličkami, kterou mnozí hráči dovedli k branám skutečné virtuozity.
Ve středověké Evropě byly tympány velmi oblíbené a vážené, stejně jako hráči na ně - tympanisté - kteří měli spolu s trubači před ostatními hudebníky různé výsady. Přelaďování bylo tehdy ovšem mnohem složitější než dnes - musely se přitahovat a povolovat šrouby. Do orchestru povýšili tympány teprve ve druhé polovině 18. století představitelé vídeňského klasicismu. Vlastní dominantní hudební motiv jim ovšem svěřil poprvé až vrcholný klasicista Ludwig van Beethoven ve své 9. symfonii (Scherzo).
(cs.wikipedia.org)
Louie Bellson se do světa jazzu dostal vítězstvím v Gene Krupa Talent Contest. V roce 1943 začal hrát s Orchestrem Bennyho Goodmana a pak přišla řada dalších angažmá s takovými umělci jako Duke Ellington, Count Basie, Tommy Dorsey, Harry James, Woody Herman, Sarah Vaughan, Ella Fitzgerald, Oscar Peterson, Dizzy Gillespie, Louis Armstrong, Lionel Hampton, James Brown, Sammy Davis Jr., Tony Bennett, Mel Torme, Joe Williams, Wayne Newton a v neposlední řadě jeho manželka - Pearl Bailey. Jako první začal v jazzu používat dva kopáky.
(Bubenické sestavy, Muzikus 2005/02)
