Americká bubenice Hilary Binder se spolu se svým spoluhráčem, baskytaristou Chrisem Rankinem, s nímž tvoří skupinu Sabot, přestěhovala začátkem devadesátých let do Tábora. V Ctiborově mlýně založili mezinárodní multikulturní centrum CESTA (Culture Exchange Station In Tábor). Jeho hlavní činností je pořádání festivalů, ve kterých spojují umělce všemožných směrů a ti snaží se svými pracemi vyjádřit k určitému tématu. Je jim také připisována zásluha za vznik tzv. Táborské scény, i když oni sami tuto roli bagatelizují. Každopádně CESTA je jedním z hlavních hybatelů táborského kulturního dění. Ale jelikož Muzikus je pro muzikanty a o nich, zaměřili jsme se v rozhovoru hlavně na hudební činnost Hilary.
Pocházíš z Washingtonu, poté si žila nějaký čas v San Francisku a nakonec si přesídlila do jihočeského Tábora.
Od rodiny jsem odešla ve čtrnácti. Asi čtyři roky jsem žila s partičkou lidí ve Washingtonu, ale měli jsme problémy s drogami a policií. Uvědomila jsem si, že to není nejlepší způsob života, a rozhodla se začít někde znovu v anonymitě. Původně jsem chtěla jet na Aljašku, ale cestou jsem se zastavila v San Francisku a tam zůstala deset let. Když jsem potkala Chrise Rankina, založili jsme si kapelu Forethought. Převážně jsme působili v centru Studio 4, které fungovalo hlavně jako hudební klub, ale i jako kulturní centrum. Časem jsme chtěli dělat víc mezinárodních akcí, což jde v Americe těžko. Proto jsme při svých turné po Evropě hledali, kam bychom se mohli přestěhovat a založit kulturní centrum. Podporu jsme našli v Čechách, které jsou i velice dobře geograficky položeny a není problém dostat sem umělce z různých zemí. Mimo to jsme si mohli dovolit koupit tady dům, což byl základ pro vybudování centra, které jsme nazvali CESTA. To bylo někdy v roce '93.
Zmínila jsi svou první kapelu v San Francisku Forethought. Kdy vznikli Sabot?
Někdy v roce '88 nebo '89.
Proč jste nakonec zůstali jen u bicích a basy?
To přišlo tak nějak samo. Původní zpěvák z Forethought odešel a my s Chrisem jsme zůstali sami. Žádnou jinou dlouhodobou spolupráci s nám už nedařilo navázat. Posedávali jsme po barech v depresi, že se nic nedaří, a jednou se to zlomilo a já řekla Chrisovi: "Hele, stejně největší věc je, že děláme celou dobu spolu tak, co kdybychom vyjeli na turné a pořádné, někam do světa." Nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme Ameriku a Evropu. Měli jsme sice nahrané jen nějaké podklady, které jsme skládali pro potenciální spoluhráče, ty jsme předělali na regulérní písničky, co nečekaj' na zpěv nebo třeba klavír, a natočili to. První album nám vyšlo někdy v roce '89 nebo '90. Potom jsme sehnali kontakty, zprodukovali turné a vyjeli.
Není trochu omezující hrát jen v kombinaci basa-bicí?
To nevím. Ale protože spolu hrajeme už třináct let, tak si myslím, že ...
Ráda sleduji, jak naše spolupráce probíhá, je to taková hudební konverzace. Hrajeme s tím, co máme k dispozici. Uznávám, že kombinace těchto dvou nástrojů je poněkud tvrdá, ale myslím si, že každý nástroj má určitý rozměr a že v něm můžeme leccos najít . Můžeme hrát na bicí nebo taky nehrát, můžeme být i úplně ticho, stačí do toho dát představy.
Sabot je znám jako punková kapela, ale když jsem slyšela vaše dvě cédéčka, to starší bylo jazzové, kdežto poslední Once Upon A Mind mi zase přišlo dost experimentální. To už s punkem, nemá moc společného...
No, má to s ním určitě společné aspoň dvě věci - mě a Chrise. Jednou nám jeden náš fanoušek, bylo to myslím v Itálii, říkal: "Hele, to je divný, já sleduju docela dost kapel a ty, jak stárnou, jsou čím dál klidnější a tišší. Vy jste úplný opak - jste stále tvrdší. Jak je to možný? To nejste unavený?" Co bych na tohle mohla říct? Hrajeme nápady, které přijdou a co nás baví. Takže nevím, jestli je úplně pravda, že s punkem nemáme už nic společného. Je tu stále ta energie, ale taky myšlenky, rytmus, jak kombinujeme jednotlivé části.
Když už jsi zmínila skládání, jak to funguje u vás?
My si uděláme jam a vybíráme z toho, co se nám oběma líbí. Nahráváme různý sety a přebíráme je - to je dobré, to ne a co se nám nelíbí, vyhodíme. Jindy zase přinesu nějaký nápad a Chris do toho něco dá nebo naopak. Není jeden způsob, jak děláme písničky, vždycky berem', jak co přijde. Naše spolupráce je hodně demokratická.
A nemáte chuť si někdy přizvat nějaký jiný nástroj? Proč třeba nezpíváš, vždyť máš druhou kapelu Kačkala, kde zpíváš?
V Sabot nemám šanci zpívat, protože mě naplno zaměstnávají bicí. Zpívat a hrát dohromady dost dobře nejde. Kdybych k bicím začala zpívat, pak bych musela z bubnování něco ubrat. Jen ať jsou bicí pěkně na plno a bez zpěvu.
Jak je možný, že jste spolu s Christem tak dlouho vydrželi - hrát, bydlet, pracovat, jezdit na turné . a to všechno spolu?
Já vím, že je to asi divný. Všichni si myslí, že jsme manželé nebo bratr a sestra. Jsou nějaký věci, co ráda dělám já, a jiný, který má rád on. Když jeden z nás potřebuje nějakou podporu, ten druhý mu ji dá. Jasně, že se hádáme a moc, ale musím říct, že je to zdravý soužití. Každý je individualita, má nějakou silnou stránku, a když se to dá dohromady, zmůžem' víc. Do dneška to funguje a zůstaneme spolu, dokud to nedofunguje.
Proč jsi se rozhodla zrovna pro bubny?
Někdy ve čtrnácti, patnácti letech jsem viděla jednoho kamaráda, Frankie se jmenoval, hrát na bicí a mně se to strašně líbilo. Tehdy poprvé jsem měla možnost vidět zblízka, jak se hraje. Ten den nebo pár týdnů po tom jsem seděla poprvé u bicích, které mi půjčil, a strašně mě to bavilo. Měla jsem v sobě spoustu agrese, možná špatné energie a do toho jsem chtěla dát něco konstruktivního. Takže Frankie byl ten první impuls, ale trvalo ještě rok, než jsem si koupila první bicí a začala hrát. Ale předtím jsem dělala hudbu celý život. Když mi bylo asi šest, hrála jsem na housle, pak na klavír a taky jsem zpívala. Je legrační, že jeden z důvodů, proč jsem nechtěla pokračovat v klavíru, byl, že jsem nenáviděla metronom. Asi po deseti letech jsem zjistila, že jsem neměla ráda metronom, protože jsem sama chtěla být metronom.
Takže to byla vlastně terapie vymlátit ze sebe negativní energii?
A pořád ještě je.
Když hrajete, tak se držíte přesně skladby, nebo spíš improvizujete?
Hlavně hrajeme to, co jsme napsali. Ale když je to perfektní a všechno jede dobře, jsou nějaké fráze nebo části, do kterých můžeme dát něco nového. Nebo i improvizovat, ale málo.
Hudba je stále doménou mužů. O co těžší je prosadit se jako žena, zvlášť při nástroji, na který hraješ?
Navíc! Určitě by to bylo jednoduší, kdybych třeba zpívala nebo hrála na klavír, basu. Když jsem dva měsíce na turné, většinou vidím ženy jen v publiku. Ne, že bych musela mít ženské pořád kolem sebe, ale nemusím být s chlapem den co den. Často se mi stává, že po koncertě za mnou přijde nějaká holka s tím, že taky hraje na bicí, ale nikdo ji nechce do kapely. V takovém případě se je snažím podporovat a inspirovat, jen ať se nebojej'. Já jsem to nepotřebovala, ale ne každá žena je jako já. Jsem ráda, že ve mně můžou mít něco jako vzor, a ukazuji jim, že jde všechno.
Jak jsi dosáhla toho, že tě sponzoruje firma Zildjian?
Když jsem se připravovala na turné do Číny, tak jsem jim napsala, jestli by mě nechtěli na tom turné sponzorovat, jelikož mám už dlouho ráda jejich výrobky. Oni mi odpověděli, že ano, ale že když se pro někoho rozhodnou, tak to bývá celoživotní smlouva. Jsem jim strašně vděčná i proto, že se rozhodli pro podporu takové nekomerční kapely jako jsou Sabot a že je nezajímají jen velké hvězdy.
Jaké jsou tvé hudební vzory?
To by byl dlouhý seznam. Souhlasím s tím, že nejvíc ovlivní člověka to, co poslouchá během dospívání. Pro mě to byl hlavně punk a hardrock, taky soul sedmdesátých let. Jsem ale otevřená i jiné hudbě. Poslouchám současnou muziku všude, kde se dá - na turné, v klubech. CESTA spolupracuje se spoustou kapel, takže mám pořád možnost učit se něco nového. V dětství jsem poslouchala komerční hudbu v rádiu, pak u spolubydlících. Ale musím říct, že nejvíc mě inspirovali ti hudebníci, které znám osobně, jako Frankie, ten bubeník. Ti mi dali určitě víc inspirace než Led Zeppelin, Billie Holiday. Samozřejmě je znám, ale spíš mi vleze do srdce nejen hudba, ale i životní styl a to, jak na mě zapůsobí.
Kde hledáš inspiraci ke skládání?
To je spirituální záležitost, o které moc nepřemýšlím. Sednu za bicí ve zkušebně a něco přijde. Možná nejdůležitější je samo hraní. Asi kdybych nehrála, tak by ty bicí přišly jako obrazy, sochy nebo něco jiného. Na tuhle otázku nechci raději víc odpovídat, protože to, kde se bere inspirace, je příliš abstraktní a esoterické. Radši ať to zůstane doma. Třeba by to zmizelo, kdybych o tom moc mluvila.
Sjezdili jste se Sabot skoro půl světa. Prý když jedeš na turné, bereš si jen činely a bubínek a jinak hraješ na bicí, které jsou k dispozici?
Tak to bylo ze začátku. První tři turné po Evropě jsme jeli vlakem. Když máme auto, tak si vezeme s sebou všechno.
Co obnáší hrát na nástroj, který neznáš?
Naučila jsem se, že když s sebou nemám svoje bicí, musím mít kladivo, šrouby a různé jiné nářadí, abych si mohla opravit bicí, co mi půjčej'. Často jsou rozbité. Když jsme hráli podruhé v Praze, poslali mě někam do sklepa, že tam snad nějaký bicí jsou. Byly, ale někdy z druhé světové války, strašně špinavé a rozbité, tak jsem je dala dohromady, což vydrželo asi dvacet minut a rozbily se zase. Ale mělo to i pozitiva, když jsme si často půjčovali bicí od jiných kapel, tak jsme se s nimi dobře seznámili.
Japonští Ruins hrají ve stejném složení. Cítíte tam nějakou konkurenci?
Určitě ne. Jsou to mimochodem naši známí, dokonce jsme spolu před pár lety hráli tady v Čechách. Hrají něco trošku jiného než my. Jejich hudba je dost těžká a složitá, dávaj'do toho strašně moc energie. Sabot se mi oproti nim zdají melodičtější a vzdušnější. Musím přiznat, že to, co dělají, se mi líbí, a mám k nim respekt.
Vydáváte výhradně u malých nakladatelství? Je to proto, že vám zaručují větší nezávislost?
Nevím, protože nemám zkušenosti s velkými. My jsme zvyklí pracovat sami a bylo by asi těžké spolupracovat s někým, kdo by nám chtěl diktovat nějaké podmínky.
Projekt CESTA byl jeden z impulsů ke vzniku tzv. Táborské scény.
Není to úplně přesné, protože všechno, co tady v Táboře v posledních letech vzniklo, by možná přišlo i bez CESTy. Spolupracujeme s těmi, kdo mají zájem. Jsem ráda, že nás přijali. Taky nás mohli poslat do prdele s tím, že si to budou dělat sami a po svém. Dali jsme jim určitou inspiraci, poskytli jim databázi kontaktů, nebo u nás můžou zkoušet. Ta spolupráce je oboustranně přínosná.
V televizním dokumentu, který o vás natočil Filip Remunda, jsi o sobě prohlásila, že se cítíš být anarchistkou. Co pro tebe tenhle pojem znamená?
V různých knihách na téma anarchie, které jsem studovala, se píše, že jde o decentralizovanou společnost, která všemožně spolupracuje a podporuje se. Myslím si, že tohle je směr, kterým by se svět měl ubírat. Proto jsem se rozhodla, že v CESTě vybudujeme takový model. A jestli v tom, co děláme, budeme mít úspěch a dokážeme tak spokojeně žít, můžeme inspirovat další lidi, aby šli naší cestou a pokoušeli se o něco podobného. Třeba by se to mohlo rozšířit jako virus.
