Anglická formace The Herbaliser představuje žánrový kult, který v divokých devadesátých letech dobil i Prahu a po rocích experimentů a vynucených útlumů oprašuje zašlou reputaci. Instrumentální hip hop, kvůli kterému na ně lidé stále chodí, elegantně obohacují samply, hostující zpěváci a divoká živá prezentace. O své dojmy se podělil kapelník Jake Wherry, který tuto formaci vedl nejen během velkých vystoupení, ale i při totálních osobních pádech.
Loni v Barceloně, kde jsem vás viděl poprvé, přišla slušná várka lidí a i dnes v Praze se čeká úctyhodná návštěva. Jak byste ale The Herbaliser popsal někomu, kdo vás nikdy neslyšel?
Myslím, že jsme byli jedna z prvních moderních kapel, která kombinovala samply s živou kapelou. Samply se používají již od třicátých let, ale Dj, bonga a další muzikanti zas tak častí nejsou. V osmdesátých letech jsem jako náctiletý viděl Jamese Browna s živou kapelou a zároveň miluju hip hop, takže tohle jsem chtěl přesně dělat. Naše hudba obsahuje velké spektrum hudebních žánrů, od zmíněných vlivů funku, soulu afolku přes hip-hop až po experimenty se samply.
Kdy přišel hlavní zlom ve vaší kariéře?
Hlavní posun přišel, když jsme se upsali kultovnímu labelu Ninja Tune, který se věnoval experimentálním kapelám zaměřeným na instrumentální hip hop, jazz a elektroniku. Neradi proto vidíme označení trip hop. Je to mnohem víc než to, přestože máme ke kapelám, jako jsou Massive Attack, blízko. Dokázali jsme víc, než jsme kdy čekali, ale v posledních sedmi osmi letech to nebylo tak snadné. Jak soukromně, kdy mi umřela žena a dvakrát mi našli rakovinu, tak profesně, protože jsme nemohli vydávat desky a lidé na nás dost zapomněli. Tehdy jsem více trénoval na basu, abych ulevil hlavě, a hlavním vzorem mi byl mistr basák Pino Palladino. Dodnes proto hraju na jeho model basy Fender Precision.
Byli jsme určitě součástí hudební historie, ale dnes už to tak slavné není. Pořád na nás lidé chodí, „lajkují“ nás na sociálních sítích, ale prostě... nevím, asi to bude tím věkem, o kterém stejně musím lhát. (smích)
„Madonna, která tehdy chodila s režisérem Guy Ritchiem, mu naši hudbu často pouštěla nejen při společných romantických chvilkách.“
Odkud berete inspirace k samplům?
Když se vydavatelství Ninja Tune rozjelo na plné obrátky, vydávali tuny alb, které jsme mohli poslouchat a posílali kapely všude po světě, včetně nás. Byli jsme obklopeni bezedným zdrojem inspirací, a to nás navždy ovlivnilo. Na dnešní technologii mi vadí, že si na iTunes stáhneš všechno kromě undergroundových zvěrstev, která tehdy vycházela úplně normálně! Dříve šlo o hudbu, dnes je to jen byznys. Taky jsme měli své experimenty se zpěváky, abychom byli více pop nebo souloví, ale velmi rychle jsme zjistili, že zarytí fanoušci kapely chtějí něco trochu jiného. Naše aktuální album There Were Seven je proto směsí našich zájmů a přání fanoušků, ale děláme to hlavně pro sebe, a proto jsme chtěli přidat více tvrdosti a psychedelie. Obsahuje rovněž velmi silný příběh, prostupující celou deskou, takže si nejde jen stáhnout dvě tři písničky z iTunes. Tohle je velmi kompaktní deska, která nás, doufám, opět nakopne.
Kvůli tomu v posledních letech jezdíte pravidelně na turné, ale jak bys porovnal dnešní turné s tím, co jste zažívali v devadesátých letech?
Nejvíce mě těší pohled diváků, na kterých je poznat, že nás neviděli řadu let. Vůbec poprvé jsme hráli v pražském Roxy v roce 1996 jako přední vyslanci Ninja Tune a tehdy byla Praha hodně divoká! Ta doba byla úžasná a zažili jsme taky naše nejlepší vystoupení vůbec na Glastonbury 1997. Začali jsme na Jazzovém pódiu před osmi tisíci a pak se to začalo valit až na neuvěřitelných sto tisíc - podle slov pořadatelů.
Dost lidí objevilo The Herbaliser díky soundtracku k filmu Snatch - Podfu(c)k. Připomeň, prosím, okolnosti vaší účasti.
Madonna, která tehdy chodila s režisérem Guy Ritchiem, mu naši hudbu často pouštěla nejen při společných romantických chvilkách. (smích) Inspirovali jsme se jednou scénou z filmu Dirty Harry, své kouzlo má hlavně kvůli osobitým flétnám. Dnes už se hudba zvenčí ve filmech moc neobjevuje. Spíše se připravuje originální, na míru daným scénám.
Jak díky letitým zkušenostem hodnotíš dnešní britskou scénu?
Mládež se velmi zajímá o dubstep, ale i dnes se najdou lidé, kteří mají rádi funky, psychedelii, a vůbec dobrou muziku víc než komerční produkci. Dodnes vycházejí úžasné věci i v rámci hip hopu nebo reggae a mnoho umělců se vrací k původním postupům a klasice žánru.
www:
