Hanu Rantenen

Hanu Rantenen
Hanu Rantenen

Mám za to, že naprostá většina těch, kteří se toho večera vydali na koncert finských Värttinä, se mnou může souhlasit, že se jednalo přinejmenším o nevšední hudební zážitek. My jsme bohužel situaci mírně podcenili tím, že (jedná se přeci o menšinový žánr, tudíž místa bude dosti) jsme dorazili s mírným zpožděním. Naopak - naplněným sálem, který svým klimatem jakoby očekával spíše večírek brazilské samby než chlad severských fjordů, by nepropadla drobná mince - a my jsme se museli spokojit s bídným místem u vchodu. Samotné vystoupení bylo zářnou ukázkou spolupráce více špičkových muzikantů, kde prioritou každého není instrumentální výkon, ale hudba samotná, svým dopadem sahající až někam k magickým rituálům. Navíc opravdu citlivé, dnes tolik populární, propojení tématiky lidové s vlivy současnými (v tomto případě i včetně kostýmů) nepatří k jevům běžným, a tím soubor posouvá až k samotné špičce ledovce současné World music. Naším úkolem však nebyla reportáž koncertní, ale krátké popovídání se sympatickým basistou (vizuálně ne nepodobnému Woodymu Allenovi), kterýžto po upozornění, že se jedná o jeho rozhovor, první souhlasil.

 

Mohl bys nám říci něco o svých hudebních začátcích ?

Ve svých sedmi letech jsem začal hrát na saxofon, ale nebyl jsem tomu příliš rád, bylo to spíše přání mých rodičů. O něco později jsem se také chvíli věnoval klavíru a nakonec díky svému bratru, který hrál na kytaru, skončil v jeho punk rockové kapele u basy. Postupem času jsem také objevil kontrabas a přihlásil se na konzervatoř v Helsinkách, kde jsem také dostal své první lekce hry. Na vysoké škole, která je také v Helsinkách, jsem už ale tak pilný nebyl, koncertů přibývalo a na školu už tolik času nebylo.

Dáváš přednost kontrabasu nebo baskytaře ?

Já se dostal ke kontrabasu myslím celkem dost pozdě, někdy okolo 27. roku. Zprvu jsem mu samozřejmě věnoval dosti času, v dnešní době bych řekl tak padesát na padesát.

Měl jsi v dobách svého studia nějaké vzory, které ti pomohly v tvém dalším hudební růstu?

Byli to samozřejmě hlavně jazzoví hráči. Hodně mne zajímal styl hry Ron Cartera, Paula Chamberse a vůbec všech kontrabasistů přelomu padesátých a šedesátých let. Co mne opravdu dostalo, byl prvý poslech Johna Patitucciho, kvůli němuž jsem si dokonce opatřil šestistrunnou baskytaru. Ne že bych se chtěl věnovat nějakým technickým ekvilibristikám, ale hodně mne zaujaly zvukové možnosti. Nemohu také nejmenovat Jaca Pastoria. Na toho jsme obzvláště hrdi, jelikož jeho matka byla Finka.

Mohli bychom se také zeptat na tvé technické vybavení?

Dnes hraji přes kombo EBS Drome, které mám pro dnešní koncert pouze zapůjčené. Doma používám aparatur více. Protože nehraji jen s Värttinä, ale např. v divadle nebo různými freejazzovými partami, potřebuji i víc zvukových možností. Nejčastěji používám EBS-1 classic preamp.

Taky by nás zajímalo, jak ses k téhle kapele dostal ?

Můj nástup byl docela zajímavý. Já zpočátku fungoval jako záskok za svého kolegu, ale jelikož ten dostal jinou nabídku, já už zůstal natrvalo.

O svém vlastním projektu jsi neuvažoval ?

Přiznám se, že ne. Nevadí mi být "obyčejným" řadovým hráčem, nechybí mi to. Možná, až budu někdy přesně vědět, co by to mnělo být, k něčemu takovému dojde.

Psáno pro časopis Muzikus