Tož jsem si udělal slunným a vonícím počátkem května malý, příjemný výlet na kole. Z olomouckých Hodolan lávkou přes Byndu, Bělidly, Zákopem, Chválkovicemi a stezkou mezi kvetoucím polem a alejí s pomníčky řidičů pod Svatý Kopeček do Samotišek. Pak přes Toveř a Dolany údolím Dolanského potoka nahoru do Vésky. Krajina tu už podhůřím Oderských vrchů a Nizkého Jeseníku dává docela na frak představě Hané coby roviny zvící stolu na ping-pong. A na konci té dědiny je schovaná chaloupka, v jejíž zahradě sedí Buddha z lávového kamene z Bali a uvnitř žije člověk ručně vyrábějící bubny a perkuse, Marian Vajčner. Patří k té partě nadšenců, jež provozuje pravěkou hudbu v pravěkých prostorech, tedy hlavně pomocí bubnů a didgeridoo mimo jiných míst i v českých a moravských jeskyních. Ale o nich až příště.
Kromě výroby má ve stavení i obchůdek, kde najdete další, většinou bicí, nástroje dovezené zdaleka a několik malovaných didgeridoo, v širokém spektru od slušných hudebních nástrojů až po hračky a ptákoviny. Ale nejel jsem do kopců kvůli obchůdku a už vůbec ne naslepo. Den předtím jsme si pěkně popovídali u piva a kafíčka v zahrádce před olomouckým orlojem. Náš rozhovor, níže přepsaný, je tedy kompilátem obou - z kavárny i z dílny.
Těžko si lze představit, že někde v kopcích nad hanáckou placatinou by se bez internetu uživil výrobce bubnů djembe, tedy nástroje, jež v tomto kraji nemá pražádnou tradici. Stránky www.czechdrums.cz dokládají, že moudrým užitím internetu můžete pracovat kdekoliv. Zmíněné stránky kromě e-shopu nešetří popisem, a tak přestože je opisovat nechci, občas s nimi vyprávění zkřížím a občas se s nimi protnou i slova mistra bubnaře.
Djembe je prsty a dlaněmi oťukávaný buben afrického původu zhruba ve tvaru husitského kalicha. Velkost může mít, pro představu, nějak od pivního půllitru až po pivní sud zvaný štěně. Jeho současná hudebně použitelná podoba a technické vybavení je kompromisem mezi dalekou tradicí a místním praktickým užitím. Zůstalo tvrdé dřevo, přestože exotický mahagon nahradily špalky z našich luhů - buk, dub, habr nebo akát. Ladění jest místo původních špagátů všitých do ozvučné kůže vylepšeno kovovými obručemi, úvazek z provazů obvykle zůstává, i když je lze ladit i šroubovacími žabkami a klíčem. Ovšem provazy nejsou přírodní, leč moderní nylonová lanka či lana, neboť pokud by oba materiály, kůže na bláně i ladicí provázky, zůstaly přírodní, při různých dilatacích, čili natahování, materiálu vlivem změn vlhka a teplot, byste se s milým bubnem nedomluvili už vůbec. Přírodní kůže taky zůstává, antilopí hřbety nahradily kozí nebo ovčí. Existují i tovární náhražky přírodní kůže, ale podle názoru pana domácího zní přírodní kůže líp.
Vybavení dílny Mariana Vajčnera, pokud odhlédnete od rozdělané schnoucí a zrající práce, se neliší příliš od jiných, kde se rukama pracuje se dřevem. Trochu nezvykle vypadají různá všelijak přihotovená dlabadla. Zaujalo mě jedno, ukováné ze spojovací tyče, jež původně držela pohromadě lamely pásů tanku.
Bubny se tedy ručně dlabou, a to z jednoho špalku. Napřed mistr vykrouží obrys vnitřního otvoru kružítkem, navrtá z obou stran střed a u větších kusů před dlabáním ještě trochu do hvězdice načne střed řetězovou pilou. Dlabání jest lepší než soustružení, protože tak lze lépe ohlídat tloušťku stěny bubnu. Lépe se dlabe syrové dřevo, ale musí se při sušení dobře stáhnout řemeny, aby lub vysycháním nepopraskal. Po vydlabání vnitřku opracuje nahrubo zevnějšek. Pak se stáhne buben nylonovými silovými řemeny a dřevo nechá třeba čtyři měsíce vyschnout. Čím sušší dřevo se použije, tím víc se s dlabáním nadře, ale tím míň je zase náchylné k popraskání během sušení. Menší praskliny v lubu lze bez problémů zacelit před vzhledovou úpravou dřeva.
Jak dlouho tyhle bubny děláte?
Orientální bubny dělám asi dvanáct let. Za tu dobu jsem udělal odhadem asi do tisíce kusů bubnů, když nepočítám opravy. Výroba začínala pozvolna, teď udělám ročně asi 90 až 120 bubnů různé velikosti.
Máte na zahradě mahagonový háj?
To nemám. Používám místní dřevo. Ve zvuku to vyjde nastejno. Pro tyto bubny se hodí tvrdší dřeviny, na rozdíl třeba od houslí, které se dělají z rezonančního smrkového dřeva, tedy měkkého. Napřed opracuju vnitřek bubnu, protože ten mi dá jeho tvar, nejsem zvyklý na opačný postup. Ono by se s tím špalkem potom špatně manipulovalo, protože by uhýbal. Vnitřek bubnu ponechávám neopracovaný, protože buben pak lépe drží svůj zvuk.
Při sušení každé dřevo pracuje jinak, některé nepraská skoro vůbec, záleží třeba taky na tom, kdy se strom skácel a co se s dřevem dělalo do té doby. Po vysušení se zalepí praskliny, nalakuje se, a až pak má cenu odměřovat obruče, protože při sesychání se dřevo může trošku scvrknout, takže nemá význam chystat kroužky příliš brzy.
Děláte radši z čerstvého nebo z vyschlého dřeva?
Je to jedno, obojí je pakárna. Čerstvý špalek se dobře dlabe, protože je poddajnější, ještě je to takový máslo, ale zase víc praská. Vypustí víc vody, víc pracuje a musím ho víc stahovat, dotahovat to. Stejně se na něm vytvoří tady ty malé prasklinky. Vyschlý špalek už nemá třeba žádný prasklinky. Já osobně radši z čerstvého dřeva. Je poddajnější a je menší dřina vylepovat prasklinky než vysekávat starý špalek.
Kůže radši přírodní nebo umělé?
Přírodní kůže na bubnu zní určitě lépe, ale lze vyhovět přání zákazníka. Důležité je taky zvolit vhodnou tloušťku kůže v poměru k velikosti bubnu - na větší buben patří samozřejmě tlustější kůže.
Necháváte na kůžích kvůli zvuku původní zvířecí chlupy?
Pokud bych je nechal, tak by se časem stejně odřely aobouchaly, hlavně při krajích, takže je lepší je oholit rovnou a zvuk bubnu pak zůstane stálý. Chlupy na kůži bubnu se ponechávají spíš u suvenýrů do vitrín než u hudebních nástrojů.
Zpracováváte si kůže sám?
To je nejhorší práce. Radši budu dřít, dlabat alakovat než zpracovávat kůže, aby byly bez chlupů a mohly se použít. Je to strašně smradlavá práce, protože to nakládáte do vody s vápnem. Můžete to dělat jenom v létě, protože v zimě by vám to zmrzlo a v baráku to nikdo nechce, protože to začne smrdět jako mrtvola. Dělám to v roušce, tupou sekerou, jako když holíte chlapa. Nejmíň měsíců by tam měly ležet, občas to musíte poždouchat, aby se to pohnulo a nepropálily se v kůži vápnem díry. Pak to vytáhnu, opláchnu a škrabe se to. Nejhorší jsou ty šlemy, zbytky sádla a svaloviny z vnitřní strany. Na buben se kůže dává za mokra. Můžete ji nechat po zpracování uschnout a před napínáním na buben ji namočíte asi na dvě hodiny do vody.
Co obruče?
Dělám je z ocelových prutů. Velkou nectností některých afrických výrobců je, že dělají obruče příliš natěsno k tělu bubnu, takže pokud se tělo bubnu evropským chladem a vlhkostí trochu víc roztáhne nebo je navíc vypouklé a kůže se časem natáhne a je potřeba kroužek víc stáhnout, narazí na dřevo (ukazuje mi jeden buben na opravě), nemá kam uhnout, a obruč kůži roztrhá nebo sama tlakem dřeva praskne. Lidi mně to sem pak nosí na opravu. Tělo bubnu by proto mělo být kónické, a ne se rozšiřovat do bubliny. Kroužek pak může při ladění jít libovolně dolů a na nic nenarazí.
Takhle udělaný okraj na vrchu korpusu (ukazuje dál) by tu taky neměl být, neměl by být zakulacený dovnitř, protože potom kůže o něj drnčí a při hře se objeví zvuk, který tam vůbec nemá být. Jako když se vám třeba třepe šroubek na bicích. Může taky začít drnčet i později, třeba když buben někde dlouho leží.
Neunaví se provázky při napínání?
Provázky používám nylonové a ty při změně okolní vlhkosti nepracují. A pokud kůže ve vlhku, třeba když hrajeme v jeskyni, povolí, lze ji poměrně rychle dotáhnout. Vyměnit celý úvazek s prasklou blánou, to je pak už problém na delší dobu.
Žádný soustruh tady nemám, přestože některé bubny se dělají na soustruzích, ale většinou už to pak není ono. Při ruční práci si lépe pohlídáte tloušťku stěny. Nejdůležitější při výrobě bubnu je kombinace dřeva a kůže. Tloušťka, vlastně slabost stěn a tloušťku kůže k velikosti bubnu. Provázky jsou až další v pořadí, ale musíte je dobře vybrat podle velikosti bubnu. U větších průměrů vám kůže klade větší odpor než na nějakém cestovním prdítku, tak musíte použít lanka silnější. Slabé provázky, i když dáte hustější výplet, tak se donekonečna vytahují. Chvilku hrajete a najednou je ten zvuk zase pryč, je dole. Protože nevydrží tah kůže, ta kůže je přemůže. A to je problém u Afričanů, oni nic jiného nemají, jenom jeden druh provázků, a ty dají na všechno. Jenom na větší buben je dají víc nahusto, takže kůži utáhnou, ale ten, kdo to pak dotahuje a opravuje, tak má „dořezany prsty jak sviňa“.
První natahování kůže na nějaký větší buben je docela dřina, když s ní bojujete. Výměna kůže je práce na jeden den, musí se to rozplést, dává se za mokra, ale pak je nejhorší ji dotahovat. Buben začne hrát až tak po desátém dotáhnutí. A při prvních hraních se kůže začíná vytahovat a ze začátku se buben musí dotahovat víc. Když se usadí kůže i provázky, tak se buben dotahuje už minimálně. Když nějakej týpek hraje denně třeba čtyři hodiny, tak to chce pak jednou za dva až tři měsíce dotáhnout. A když víte, jak na to, tak to máte během pěti minut, to je pak maličkost.
Není problém s nepravidelností kruhového obvodu bubnu?
Není. Některé bubny zešišatěly, jak uschly, napřed jsem byl z toho nešťastný, ale pak jsem tomu přizpůsobil kroužky, udělal jsem je taky šišaté a bubny hrály dobře. Na fotkách jsem viděl i nepravidelné tvary, třeba do trojúhelníku. Kruhový tvar není pro pěkný zvuk podmínkou.
Že Vajčnerova dílna nespí na vavřínech, poznáte podle sortimentu v síni domu. Vedle bubnů různých velikostí a tvarů, od irského basového po různé východní a jižní mrňousy, tu najdete taky třeba xylofon z ocelových čepic na plynové bomby, laděný kovový buben podobný bubnům HAPI Drum, jenže udělaný z nádrže na plyn do auta. Takže pokud chcete nějaký exotický buben, zvažte, jestli bude víc na ukazování nebo na hraní. A pokud na hraní, není potřeba za ním jezdit daleko.
www:
