Greg Howe - Nájemný kytarový hrdina

Jeden z nejvýznamnějších moderních kytaristů se v Čechách ukázal v rámci koncertu kapely Protocol Simona Phillipse. V Letním kině v Karlových Varech odehráli bravurní vystoupení, o které se velkou měrou zasloužil i Greg coby novic na kytarovém postu.

Greg má za sebou nesmírně úspěšnou kariéru - jak sólovou, tak jako doprovodný a nájemný hráč, který si zahrál po boku Michaela Jacksona, Enriquea Iglesia nebo Justina Timberlakea na straně jedné, a s Victorem Wootenem, Dennisem Chambersem nebo Billym Sheehanem na straně druhé. V rozhovoru tedy bylo o čem se bavit.

Odehrál jste několik turné se Simonem Phillipsem a jeho kapelou Protocol. Jak jste se dostal k tomu, že s ním hrajete?

To byla zvláštní souhra okolností. Na konci roku 2016 nebo začátkem 2017 jsem si říkal, že bych zkusil zavolat Simonovi, zda by se mnou nejel na evropské turné k mojí desce. Se Simonem jsme nebyli v kontaktu nějakých šest nebo sedm let. Pak jsem jednoho dne zvedl telefon, že už mu konečně zavolám, a v tu chvíli mi začal zvonit mobil a volal Simon. (smích) Říkal jsem si, že to nedává smysl a že je to celé na hlavu.

Zeptal se mě, zda bych mu nenatočil nějaké věci, že pracuje na čtvrté desce Protocol. Dával dohromady novou sestavu, protože z té předchozí odešel Andy (Timmons, kytarista - pozn. překladatele) a Steve Weingart (klávesy). Začali jsme se o tom bavit a já si říkal, že to zní zajímavě. Požádal jsem ho, aby mi poslal dema, abych věděl, o co se bude jednat. Obvykle totiž nejsem velký fanoušek progresivního rocku. Těch muzikantů si samozřejmě vážím, ale není to můj šálek kávy.

Jeho hudba je ale jiná. Je v ní příběh. Není to jen předvádění se a dokazování, co všechno dokážu zahrát. Je v tom myšlenka. Udělalo to na mě dojem, takže jsem do toho šel, a dokonce jsem kvůli tomu přesunul svoje turné na další rok.

Na evropské turné se svou kapelou tím pádem jedu tento rok na podzim. Ale jen proto, že jsem souhlasil s natočením jeho alba a odehráním jeho turné.

Už jste se Simonem někdy dřív spolupracoval?

Asi před sedmi lety. Oslovil nás tehdy klávesista Eddie Jobson, který dal dohromady nějaký starší materiál. Jeli jsme s tím tehdy na turné a Simon hrál na bicí. Byli tam dokonce dva bubeníci, druhý byl Marco Minnemann.

Jak moc velká výzva to je, hrát v téhle kapele? A jakou část koncertu zabírá improvizace?

Je to velká výzva, ale je to zábavná a muzikální výzva. Na koncertě hodně improvizujeme a řekl bych, že je to vyvážené, tak padesát na padesát. Skladby mají třeba komplikovanou strukturu, ale jsou v nich části, kde si můžeme dovolit si přidat nebo zkoušet něco nového. Některé části jsou velice orchestrální a hodně nazkoušené, ale každá má sólové party, kde se můžeme realizovat.

Když tedy hrajete sólo, máte nějakou základní strukturu, nebo je to čistá improvizace?

Občas, když se zpětně podívám na video a je tam něco, co se mi líbí, mám příště tendenci to zahrát podobně. Ale není to cíleně, jen mě to tam podvědomě směřuje. Ale obvykle je to improvizace bez pevné struktury. Simon mě nechává hrát, co mě napadne.

Vedle Protocol máte i svou vlastní kariéru. Loni jste natočil nové album Wheelhouse. Jak to vypadá s turné?

Odjel jsem americké turné loni v srpnu. Bylo to super a bylo to také jedno z mých nejúspěšnějších turné. Americké turné jsem nejel od devadesátých let a měl jsem strach, jestli se vůbec někdo ukáže.

Takže někteří lidé vás viděli poprvé za těch dvacet let?

Přesně tak. (smích) Ale bylo to ku prospěchu věci. Hodně jsme turné propagovali. A také jsme album nikde neprodávali, až po konci turné. Lidé si mohli album koupit jedině na našich koncertech. Tohle zafungovalo dobře, protože jsme měli spoustu vyprodaných koncertů. Jsem z toho šťastný a jsem za to vděčný. Bylo to úspěšné turné i z toho pohledu, že šlo všechno hladce, všechno fungovalo, jak má. Pak vyšlo album, které získalo pozitivní recenze a lidem se líbí.

Všiml jsem si, že zatímco během devadesátých let jste natočil několik alb, po roce 2000 to byla jen asi tři alba. Proč?

V devadesátých letech jsem moc nejezdil na turné a snažil jsem se přijít na to, co chci dělat. Hodně jsem se věnoval rockové kapele, kterou jsem měl se svým bratrem. Spousta muziky, kterou jsme dělali, nebyla pro lidi tehdy zajímavá. Můj bratr si také procházel těžkým osobním obdobím a bojoval se závislostí. No a já hledal, co bych mohl dělat. A v mezičase jsem rok co rok natáčel album.

Když přišel rok 2000, začal jsem hrát se spoustou popových kapel. Nejdřív to byl Enrique Iglesias, pak N’Sync a pak Justin Timberlake.

Vedle toho jsem se snažil natočit album Extraction, což vůbec nebylo jednoduché. Protože já byl pořád na turné, Victor Wooten také a o Dennisi Chambersovi ani nemluvím. Album vyšlo někdy v roce 2004 a v té době jsem se také přestěhoval z východního pobřeží na západní, koupil jsem si dům a ukončil jsem své působení v popovém světě.

Což nebylo jednoduché rozhodnutí. Byly to snadno vydělané peníze, a velice slušné peníze, za nepříliš komplikovanou hudbu. Vlastně jsem hrál jen doprovodnou kytaru, cestoval a vydělával super peníze. Ale vědomě jsem ten svět opustil.

Ale máte pravdu, sice jsem něco natočil, ale rozhodně toho není tolik, co v devadesátých letech. Ale to se teď nejspíš změní. Teď se chci co nejvíc soustředit na vlastní kariéru.

Před pár lety jste měl kapelu Maragold. Osobně se mi tahle kapela hodně líbila, ale bohužel existovala jen asi dva nebo tři roky. Proč?

To byla velice nešťastná situace. Byla to kapela plná nesmírně talentovaných lidí. Ale bohužel jsme spolu nemohli fungovat. Basista a zpěvačka hráli původně v cover bandech. To je v pořádku, ale funguje to tam trochu jinak. Přijdete na kšeft, odehrajete cizí písničky, a dostanete zaplaceno.

Mít vlastní kapelu je docela něco jiného. Vyžaduje to velkou investici času a práce. Je to úplně jiný životní styl, neboť celý váš svět se točí kolem hudby. Myslím, že měli problém se tomuto přizpůsobit. Domnívám se, že nepochopili, že se kapele musíme věnovat a dát ji do pohybu. Tohle totiž není práce na půl úvazku, ale na celý. Je to celá škála činností vedle koncertování. Musíte skládat, nahrávat, propagovat.

Nakonec jsem to musel utnout. Investoval jsem do té kapely spoustu času, peněz a práce. Přemýšlel jsem o tom, a došel jsem k názoru, že nejde, aby byla moje sólová kariéra ovlivněna jejich přístupem. Potřeboval jsem se zase dostat do hraní, a ne se trápit. Ale album se nám povedlo a oběma jim přeju hodně štěstí. Jsou to oba velice talentovaní muzikanti. A také dobří lidé, prostě jsme jenom nemohli fungovat v jedné kapele.

Jak jste se vlastně dostal k muzice? Co byl tím popudem, abyste vzal do ruky kytaru a začal na ni hrát?

Co se pamatuju, tak jsem vždycky miloval hudbu. Už od malička. Přirozeně jsme s bráchou rozuměli rytmu i harmonii. A jako všechny děti jsme i my chtěli být rockové hvězdy, takže jsme si vzali do ruky tenisové rakety a předstírali, že hrajeme na kytary. (smích)

V televizi tehdy byl jeden program, který se jmenoval Don Kirchner’s Rock Concert. To bylo v sedmdesátých letech, kdy ještě neexistovalo MTV. Vždycky jsme se na to dívali a dělali, jakože jsme tam my. Pak jsme se dostali na střední školu a začali jsme o muzice uvažovat trochu vážněji.

Moji rodiče adoptovali, ještě než jsem se narodil, několik dětí. A jeden z nich, kterému bylo asi šestnáct, když mě bylo deset, hrál na akustickou kytaru. Začal jsem s ním hrát, ale zajímaly nás spíše písničky než samotná hra na kytaru.

Pak se odstěhoval a asi za půl roku se zastavil na návštěvu. Šli jsme si zahrát na kytary a on udělal něco, co mě úplně odrovnalo. Zahrál tón a vytáhl strunu. (smích) To byla ta nejúžasnější věc, jakou jsem do té doby slyšel. Dalšího půl roku jsem jenom vytahoval struny. (smích)

Pak jsem objevil pentatoniku a začal jsem improvizovat. Zjistil jsem, že pentatoniku můžu použít skoro do každé skladby, a také jsem s ní zkoušel do každé skladby improvizovat. A také jsem si začal všímat ostatních kytaristů a vnímat kytaru ve všech skladbách. Tak jsem zjistil, že to vytahování strun dělá úplně každý. (smích) Začal jsem si všímat ostatních hráčů, jako třeba Jimmyho Page, a snažil se naučit jejich kytarová sóla.

Ale ani tehdy jsem nějak zvlášť necvičil. Úplně jsem se kytaře ještě nevěnoval. Do té doby, než jsem uslyšel Van Halen. Tehdy jsem si řekl, že se to prostě musím naučit. Byl jsem úplně posedlý tím, zjistit, co na tu kytaru dělá. A to mě tehdy strhlo k muzice. Jak jsem zjišťoval, jak to všechno hraje, začal jsem kytaru milovat. A to mě zase přivedlo k dalším kytaristům, jako k Patu Methenymu, Johnu Scofieldovi, Allanu Holdsworthovi, Georgeovi Bensonovi, a pak také k dalším rockovým kytaristům. To byl začátek osmdesátých let a přišli lidé jako Yngwie Malmsteen. Byla to vzrušující doba. Ráno jsem se probudil, poslechl si nějakého Stevieho Raye Vaughana, pak se učil nějaké nové písničky, pak zase poslouchal Van Halen, Yngwieho, Johna Scofielda. Nasával jsem hromadu různých vlivů a miloval kytaru čím dál víc.

V té době jsme měli s bratrem rockovou kapelu, se kterou jsme nejdřív hráli spoustu coverů. Pak jsme ale chtěli nahrávací smlouvu a začali jsme psát vlastní věci. Nakonec jsem poslal demo nahrávku Mikeovi Varneyovi, který měl v časopisu Guitar Player sloupek, kde měl každý měsíc nové, neznámé kytaristy. A když se mu opravdu líbili, podepsal s nimi smlouvu.

Poslal jsem mu tedy nahrávku, opravdu jen proto, abych získal nahrávací smlouvu pro kapelu. Prakticky druhý den mi zavolal, že se mu líbí, jak hraju, a zda bych nechtěl nahrát album. A takhle to všechno začalo. Zaplatil mi letenku do Kalifornie a já tam natočil své první album.

Během své kariéry jste hrál se spoustu umělců a kapel. Můžete jmenovat ty, kteří pro vás byli nejzajímavější nebo jejichž hudba pro vás byla největší výzvou?

Co se týče výzvy, tak největší je asi teď, se Simonem a Protocol. Je to velmi intelektuální hudba. Spousta lichých taktů, harmonických změn. Je tu spousta jazzových prvků a zároveň spousta prvků progresivního rocku. Je to velmi muzikální.

Ale abych byl upřímný, hrál jsem třeba s Michaelem Jacksonem posledních pět týdnů turné HIStory. A i když jeho hudba třeba není natolik komplexní jako Simonova, kapela byla dokonale sehraná a s neskutečným groovem. Nebylo jednoduché s nimi držet krok. Byla to pro mě skvělá zkušenost, naučit se důležitost groovu a „kapsy“. Myslím, že jsem se po téhle zkušenosti dostal na vyšší úroveň.

Ale další kapely nebyly zase tak složité. Možná moje hudba není tak jednoduchá na zahrání. (smích) Občas něco napíšu a pak si říkám: „Hele, ale tohle budeš muset hrát i naživo. Proč to píšeš?“ (smích)

A co nějaké zajímavé gigy?

V zásadě mě bavily všechny kapely, ale každá jinak. S Enriquem Iglesiem to bylo fajn, protože tam byla taková rodinná atmosféra. Malá kapela a Enrique byl její součástí. Normálně jsme se spolu bavili, chodili po koncertech do klubů a podobně. Nebyl tam takový ten korporátní filtr, ale opravdu rodinná společnost.

Super byli N’Sync, protože to bylo stadionové turné. Jenom stadiony. To byla velká zábava.

Když zmiňujete popové umělce jaký je váš přístup k popu vůbec? Musí být jiný, určitě tam jsou nějaká omezení v tom, co hrát, a co ne.

Přístup je úplně jiný. Je to úplně jiný svět, kde je spousta omezení. Jejich cílem je znít jako z rádia, chtějí, abych hrál ty party, které jsou na desce. Jednou za čas dostanete prostor, ale je to jen na pár taktů a jednoduchá diatonika. Ve chvíli, kdy vezmete tuhle práci, musíte začít přemýšlet jako studiový muzikant. Musíte se snažit pochopit vizi umělce a tu mu pomoci naplnit. Nejste tam ten nejdůležitější.

Další důležitý prvek podobného angažmá, a to spousta lidí nechápe, je, že i když jste opravdu dobrý hráč, to, co hlavní umělec hledá, je, že s každým vyjdete, že jste spolehlivý, že stíháte všechny srazy a odjezdy, že bude vaše vybavení vždycky fungovat. A pokud tyhle vlastnosti nemáte, pak není důležité, jak moc jste dobrý muzikant. Nezajímají je ti nejlepší muzikanti, kteří s sebou přitáhnou spoustu emocí a problémů. Ta muzika není tak náročná, aby byli potřeba ti nejlepší muzikanti. Musíte být dobrý muzikant, ale důležitější je váš profesionální a společenský přístup.

Změnil se nějak během let váš přístup k hudbě?

Myslím, že ano. Mám mnohem větší respekt k hudbě, která není komplikovaná. Mám velký respekt k hudbě, která ve vás vyvolává emoce.

Když jste mladý, tak si myslíte, že čím rychleji hrajete, tím jste lepší. Čím komplikovanější písnička, tím lépe. Ale tak to není. Mým cílem je zapůsobit na co nejvíce lidí. Ne je udivit, ale ovlivnit. Chci lidmi pohnout, aby cítili, co se snažím sdělit.

A změnila se i vaše hra?

Změnila. Je to zajímavé, protože si myslím, že dnes jsem na tom technicky nejlépe, co jsem kdy byl. Ale ne vždycky využívám všechno, co umím. Učím se zdrženlivosti. (smích)

Ale člověk se pořád učí. Učím se nové, komplexnější akordy. Vždycky je něco, co se ještě můžete naučit. Není pro mě úplně jednoduché definovat, jak se změnilo moje hraní. Asi by bylo lepší, kdyby to řekl spíš nějaký posluchač.

Vy také dáváte online lekce na kytaru. Učíte stále, nebo jen občasně?

Kdykoliv mohu. Tuhle činnost mám velmi rád. Když jste zaměstnaný muzikant, který je neustále na turné nebo ve studiu nebo odpovídá na e-maily, tak je problém, že se k samotné hře tolik nedostanete. To je problém, který s sebou nese úspěch. Když jsem jako dítě bydlel u své matky, mohl jsem hrát celý den. Maximálně jsem si zašel do ledničky pro něco k jídlu. Dnes mám ale i životní odpovědnost. Není snadné najít si čas na cvičení.

Ale když vím, že mám jednoho studenta v devět, dalšího v deset a dalšího v jedenáct, donutí mě to vzít kytaru do ruky a připravit se. Je to stejně přínosné pro mě jako pro ně. A také je fajn být v kontaktu s lidmi z celého světa.

Pojďme se podívat na vaše vybavení. Vy hrajete na kytary Kiesel a Carvin, u kterých máte signature nástroje. Proč je používáte a co je na nich speciálního?

Během let jsem spolupracoval s několika společnostmi jako Fender, ESP nebo Laguna. Pak jsem se ale rozhodl, že už nechci s nikým dalším spolupracovat. Mám doma spoustu kytar. Jedním z problémů, když se upíšete nějaké společnosti, je, že musíte exkluzivně hrát na jejich nástroje. A do toho už jsem jít nechtěl.

Pak se ale ozval Carvin a začali mi volat a posílat zprávy. Ale já to všechno odmítal. Měl jsem, co jsem potřeboval. Ale byli opravdu neodbytní. (smích) Tak jsem jim řekl, ať mi pošlou nějakou kytaru a já ji zkusím, jestli se mi bude líbit. Poslali mi nástroj, který byl v zásadě jako Superstrat - 22 pražců, statocasterovský design, tři snímače, z toho humbucker u kobylky. Úplně základní nástroj s obyčejnou kobylkou, bez Floyd Rose. Ale když jsem ho zapojil a zahrál si, tak mě bavil. Na nástroj s obyčejnou kobylkou jsem v té době nehrál snad dvacet let, ale bylo to fajn.

Oni pak po mně chtěli signature nástroj, i když jsem byl spokojený s tou kytarou, kterou mi poslali. Takže jsme to udělali. Musím říct, že všechny komponenty jsou opravdu kvalitní. Jeff Kiesel, který má teď ve společnosti na starosti kytary, miluje svoji práci. Je nesmírně proaktivní, pyšný na svoji práci a snaží se firmu neustále posouvat dopředu. Navíc nic neoutsourcují, všechno si dělají v Americe.

Jsou to kvalitní nástroje a já jsem s nimi spokojený.

Už několik let hrajete na aparáty a kabinety DV Mark, kde máte rovněž signature řady. Proč jste si vybral tuhle společnost?

Bylo to podobné. Také mě oslovili, že by mi chtěli poslat nějaké aparáty, abych si je vyzkoušel. Poslali mi to, a hrálo to docela dobře, ale nebylo to úplně pro mě. Zeptali se mě, co tedy potřebuji. A já odpověděl, že to je něco, co asi nejsem schopen popsat do e-mailu. Ale že můžu přiletět k nim a zapracovat na něčem společně. Což jsme udělali, byl jsem u nich několikrát. Opět můžu říct, že je to skvělá společnost a výborní lidé. Dnes mám s sebou prototyp zesilovače, který večer uslyšíte. A tenhle aparát opravdu miluju. Ještě nebyl uveden do produkce, potřebujeme ho vyzkoušet na koncertech, jak se bude chovat.

Vím, že je asi docela prudím, protože není snadné mě uspokojit. Víte, když si třeba Frank Gambale vyzkouší nový aparát, tak řekne: „Super, teď zním hlasitěji. Paráda!“ A je to tam. S ním to mají jednoduché. Frank je naprosto neskutečný kytarista, a to bude pravděpodobně ten důvod. Se mnou to tak není. Mohu mít pěkný tón, pokud mám přesně to, co potřebuji.

Já vlastně nehraji jen na kytaru, ale na kytaru a aparát. Pracují s tím dohromady. A pokud není třeba jen jedna komponenta v pořádku, nejsem šťastný. A pokud nejsem šťastný, nehraji dobře. A když nehraji dobře, nejsou šťastní ani posluchači.

Předtím jste se ptal, jak se změnil můj přístup k hudbě. Tak tón pro mě začal být nesmírně důležitý. Když jsem byl mladý, stačilo mít dobré zkreslení a základní korekce, a byl jsem v pohodě. Víc jsem nepotřeboval. Dnes ve zvuku potřebuji spoustu drobností. Těžko se to popisuje, ale zvuk podtrhuje jakékoli vyjádření, které skrz kytaru sdělím. Pokud vyjádření sdělím špatným zvukem, nemá takový dosah a takovou sílu.

Ale vy už máte u DV Mark dva signature zesilovače, že?

Ano. Zesilovač Maragold, ten první, byl v pohodě, ale... Práce se společnostmi má svá úskalí. Protože oni mají své cíle a vy také. A ne vždy se ty cíle potkají. Oni se snaží dělat aparáty, které jsou cenově dostupné a velcí dealeři si toho potom koupí hromady. Snaží se co nejvíc stlačit cenu a zvýšit výkon. Tohle ale funguje především pro mladé umělce. V jednom zesilovači máte všechno včetně efektů, reverbu, zkreslení, prostě všechno. Pro tento trh pak společnost přemýšlí správně.

Ale já už to takhle nemám. Já chci mít aparát, který bude pro ty největší kytarové labužníky. Z nějakého důvodu jsem v tomhle dost staromódní a mám rád lampové aparáty. Hrál jsem přes Kempery, Line 6 nebo některé zesilovače od DV Mark. A všechno jsou to zajímavé aparáty se slušnými emulacemi. Ale není to to samé, jako lampové aparáty. Stále potřebuji tu staromódní lampovou odezvu.

Proto jsme vyvinuli tenhle nový zesilovač, který jsem z velké části navrhoval sám. Má v sobě dvě EL34 a v pre-ampu 12AX7. Nemá efektovou smyčku ani sekci gain. Je to opravdu staromódní aparát. Ale je nesmírně čistý, a tím je výjimečný . Zvuk je bohatý a čistý. Takže stojí za to, že nemáte ty další výhody a moderní vychytávky. Nestojím o to, abych měl v aparátu vestavěné efekty, spínač boostu nebo efektovou smyčku. Raději budu mít svůj zvuk. Dejte mi dobrý aparát, a já se postarám o zbytek.

Takže tohle je můj přístup, který je úplně opačný k tomu, co se společnosti snaží dělat. Jako společnost se DV Mark snaží být moderní a dívat se dopředu. A jako firemní strategie je to rozumné, ale já to mám prostě jinak.

Takže,

zesilovač Maragold byl fajn, ale nebyl jsem s ním úplně spokojený. Dalším typem byl Little 250 GH, což byl solid state. A upřímně, byl to nejlepší solid state, na který jsem kdy hrál.

Jaké efekty máte ve svém pedalboardu?

Nemám toho zase tolik. Mám signature overdrive od Carl Martin, který používám před aparátem. Upřímně, je to úžasný pedál. Jsem na něj nesmírně hrdý. Občas se stane, že na něčem pracujete a pak to pustíte do světa, a není to úplně ono. Ale tohle se fakt povedlo. A perfektně to funguje s mým novým aparátem. Je zodpovědný za veškerý overdrive, který dnes uslyšíte. A jsou to vlastně tři efekty v jednom. Mám tam kanál boost, kanál crunch a super overdrive. A mohu je mít sepnuté každý zvlášť, nebo všechny dohromady. Mohu z něj dostat spoustu gainových struktur. Opravdu je to neuvěřitelný pedál.

Pak mám pedál Dunlop Buddy Guy wah. Je to super wah, který je zvukově nejbližší originálu. Pouze mi výrobce tvrdí, že je to true bypass, ale kdoví. (smích) Ale líbí se mi. Tenhle není příliš radikální. Některé wah pedály jsou příliš extrémní s obrovským rozdílem frekvencí, že to nezní přirozeně. Tenhle je fajn. Co se týče zvuku, tak jsem ve všem staromódní.

Mám tam reverb od TC Electronic, delay od TC Electronic a pak delay od Boss, starý DD7. Pak tam mám DigiTech Whammy. Občas ho pro zábavu použiju. Mám tam nějakou ladičku, ale to už si nepamatuju, co to je. Mám tam Carl Martin Classic Chorus, který je fajn. A mám tam PlexiTone, ale ten už nepoužívám.

Web

http://www.greghowe.com/