S kalifornským kytaristou a žákem Joea Satrianiho Geoffem Tysonem jsme se sešli ve vinohradské kavárně Retro u příležitosti jeho nadcházejícího turné po českých a moravských zemích (psáno pro časopis Muzikus 5/2010, pozn.). Geoff přišel rovnou ze zkoušky se svojí pražskou kapelou, a tak jsme začali právě tématem kapelové souhry.
Jak vlastně zkoušíte? Pilujete jeden song, dokud to není perfektní, nebo projedete spíš celý setlist a počítáte s tím, že se to usadí samo?
Moje kapela, to je docela zajímavá skupina muzikantů. Nepotřebují moc zkoušet, ale vždy hrajeme písničku trochu jinak, takže se předem dohodneme na místech, kde budeme improvizovat, a na těch, která budou pevně daná. Zahrát ty pevné části je velmi jednoduché. Musím ale vědět, že se všichni navzájem poslouchají ve chvíli, kdy začne improvizace. Když jeden muzikant dělá svoji práci dobře a ostatní ho v tom nechají, nestojí to za nic. Musí to klapat jako celek a muzikanti se tím musí bavit. Když mezi hudebníky není dobrá nálada, může to celou spolupráci úplně zazdít.
Takže na vašich vystoupeních mívá improvizace vysoký podíl.
Ty skladby jsou napsané tak na tři minuty. Improvizace k nim může přidat třeba další tři nebo klidně šest. Potom se domluveným signálem vrátíme ke zbývající části. Na jednu stranu je tak naše hudba docela propracovaná, na druhé straně tam máme i hodně svobody.
Většina českých muzikantů není spokojena s možností uplatnění. Proč jste si vybral zrovna Prahu?
Častým problémem českých muzikantů je možnost uživit se hudbou a najít profesionální uplatnění.
To je pravda. V každé zemi je to jinak. Myslím, že hudební byznys tu má potenciál růstu, zatímco ve Spojených státech pořád upadá. Doufám, že to tu bude čím dál lepší. Přichází sem MTV a věřím, že příležitostí bude víc než v minulosti.
Když jsem přijel do Evropy, vůbec jsem nevěděl, kam půjdu. Začal jsem v Praze, ale pak jsem tři měsíce cestoval jen tak s kytarou po Evropě. Hrál jsem asi v třiceti městech a chtěl jsem hlavně poznávat lokální scény a potkávat se s lidmi a s jinou kulturou obecně. Když jsem byl přes Vánoce v Berlíně, řekl jsem si, že v Praze to bylo asi nejlepší, a od té doby jsem tady. Mám rád místní lidi, architekturu a svobodu.
Vaše nové sólové nahrávky mi připadají dost písničkářské na žáka Joea Satrianiho?
Opravdu? Chybělo vám víc sól na kytaru? Ale vážně. V devadesátém druhém jsme měli kapelu T-Ride, kde jsme hráli tak tvrdě a rychle, jak jen to šlo. Byla to zábava, ale už to mám za sebou a rád bych zkusil i něco jiného. Už moje další kapela byla spíš industriální metal a jiná zase v podstatě elektropopová jako Blondie. Když mám chuť hrát kytarová sóla, tak je hraji. Když chuť nemám, není proč je vytahovat. V tomhle nejsou žádná pravidla.
Když jsem se připravoval na rozhovor, poslouchal jsem právě T-Ride a překvapil mě ten velmi propracovaný crossover a nesmírně komplikovaná a energická hudba. Měli jste docela našlápnuto, ale nakonec zůstalo jenom u jednoho alba.
Natočili jsme i druhé album, které bohužel nikdy nevyšlo. V té době procházela americká scéna velikou změnou. Začali jsme hrát v době, kdy Def Leppard byli nejpopulárnější kapelou na světě. A za necelý rok Kurt Cobain všechno od základu změnil. Metalové kapely najednou přišly o práci. Naše první album vyšlo snad ve stejný týden jako Nevermind a my jsme měli příležitost vidět, jak se celý ten průmysl hroutí. Asi rok a půl jsme potom byli na turné. Naše obecenstvo se začalo pomalu smršťovat a kluci v kapele to brali velmi osobně. Mysleli si, že začínáme hrát špatně, a také začali obviňovat jiné lidi a hledat viníka toho všeho. Když jsme potom šli do studia, nahráli jsme asi devět věcí, o kterých si myslím, že byly vynikající. Velmi temné. Došlo ale k osobním i obchodním neshodám. Tím to celé skončilo.
Vaše ostatní kapely, pokud vím, byly stylově dost odlišné.
Další kapela byla Snake River Conspiracy. Patřili jsme pod Reprise, tedy nahrávací společnost patřící Warner Brothers. Zpěvačka se jmenovala Tobey Torres. Byla to nesmírně hezká, ale zároveň neuvěřitelně drsná dívka. Producenta tehdy dělal Jason Slater a já jsem jim pomáhal s koncertní podobou projektu. Ti lidé byli nejdysfunkčnější osoby, se kterými jsem se kdy setkal. Také jsme byli asi rok a půl na turné a v jednom autobuse nás bylo devět. Manažer byl nácek závislý na kokainu, který od božího rána neříkal nic jiného než „fuck.“ To mě ničilo. Basák byl zase závislý na sedativech, hlavně na Vicodinu. Byl permanentně mimo a vůbec nechápal, co se kolem něho děje. Zkrátka absolutní peklo.
Někdy jsme ale hráli skvěle. Vystupovali jsme na velkých festivalech a předskakovali třeba Perfect Cycle, Monster Magnet, Queens of the Stone Age a dalším. Ti lidé měli spoustu možností a mohla z nás být úspěšná kapela. Měli absolutní podporu nahrávací společnosti a také spoustu peněz. Nakonec to samozřejmě skončilo hrozným fiaskem.
Potom jste působil v kapele Stimulator.
V té době se nahrávací průmysl opět dost měnil. Očekávalo se, že kapela nejdřív natočí desku a společnost ji potom případně vydá. Udělali jsme to tak. Album jsme pak mixovali u chlápka jménem Jason Corsaro, což je jeden z nejoceňovanějších zvukařů vůbec. Nahrával s Fleetwoodmac, Madonnou, Soundgarden, no zkrátka s každým. Po několika dnech ve studiu si mě vzal stranou: „... pracoval jsem už s Courtney Love, Madonnou i Stevie Nicks, ale vaše zpěvačka je prostě nesnesitelná.“ Nakonec jsme se pohádali a já odešel do Evropy. Kromě hraní v kapelách jsem se také dost věnoval produkci a studiové práci.
Nahrával jste například sólovou kytaru k nejvyšší úrovni hry Guitar Hero, ke skladbě Devil Went down the Georgia. Jak takové nahrávání vlastně vypadalo?
Byl to vlastně úplně stejné jako každé jiné nahrávání. Steve Ouimette mi jednou zavolal, že prý má song a potřebuje do toho nahrát kytaru. Vůbec mi neřekl, že je to k videohře. Prostě mi poslal track, já jsem dohrál kytaru a poslal mu to zpátky. Až později jsem zjistil, že je to pro počítačovou hru.
Ta nadupaná sóla jsou čistá improvizace?
Nahrál jsem sólo asi na šest minut a on si vzal ty části, které se mu nejvíc líbily. Není v tom žádná věda.
Hodně vaší hudby, ať už s T-Ride nebo s jinými projekty, se dostalo do reklamy či filmu. Jak se vám podařilo prosadit v této oblasti?
O to se většinou postará nahrávací společnost. V době T-Ride existovala velmi dobře fungující síť lidí, kteří celý průmysl řídili. Náš manažer byl v té době slavný Bill Graham, který v šedesátých letech provozoval Fillmore a objevil třeba Jimiho Hendrixe. Vynikající týpek. Měl v oboru obrovský respekt. Když někam zavolal, aby si poslechli jeho novou kapelu, lidé poslouchali pozorně. Když nás chtěl dostat na nějaký soundtrack nebo do rozhlasu, nebyl to pro něho problém. Také díky němu se nám dostávalo tolik pozornosti. Dneska je ale hudební průmysl někde úplně jinde. Předtím to byla spíš mafie, dnes je to víc jako průmysl, který řídí odtažití profesionálové. Dnes, když se chcete někam dostat, musíte zaplatit agentovi, který vás má protlačit. Nestačí být dobrý, ale musíte ještě non-stop obvolávat vlivné lidi.
Jak jste se vlastně vůbec dostal ke kytaře?
První album, Earth Wind and Fire, jsem dostal v šesti letech na kazetě. Matka nejraději poslouchala Abbu. Už od tří let jsem ale hrál na klavír. Když jsem ve dvanácti slyšel poprvé Van Halen, bylo jasné, že s piánem je konec. Měl jsem všechna jejich alba a poslouchal jsem i AC/DC a Black Sabbath. Zkrátka všechno, co bylo tvrdé a temné. Byli tu i Floydi a Zeppelíni. Na nějakou dobu jsem potom propadl jazzrockové fůzi, takže přišli Alan Holdsworth, Pat Matheny a Al DiMeola. V té době už jsem chodil k Joeovi Satrianimu. Byla to hrozně složitá hudba a chtěl jsem vědět, co se tam děje. Jemu stačil jeden poslech a už byl schopný to do puntíku rozebrat. Potom už jsem se zabýval hlavně původní hudbou, ať už s kapelou nebo jako producent.
A jak jste se stal žákem právě Satrianiho?
Když jsem v těch dvanácti začínal, kytara mě úplně pohltila. Místo učebnic jsem do školy tahal kytaru. Hrál jsem pořád. Nejdřív to bylo dost prosté. Vzal jsem nějakou věc a hrál jsem ji, co nejrychleji to šlo. Když už to bylo snadné, vybral jsem si něco složitějšího. Díval jsem se na televizi a učil se všechny ty znělky. Po šesti měsících jsem se přihlásil k Joeovi Satrianimu.
Počkejte, to bylo tak snadné?
Víte, v té době to byl jenom kluk, který za rohem v hudebninách dával lekce kytary. Nebyl to ten Joe Satriani. Všichni v okolí ho ale znali, protože byl jednoduše úžasný. Dal mi pro začátek nějaké jednoduché lekce, ale velmi brzy mi řekl, že jsem jeho nejlepší žák. Nechával si mě proto až úplně na konec, takže jsme mohli sezení protáhnout někdy až na čtyři hodiny. Časem se hra na kytaru vyvinula v takovou soutěž teenagerů, protože na gympl chodil i Charlie Hunter z Charlie Hunter Trio nebo kluci z Exodus, Kirk Hammett z Metallicy byl jenom o pár let starší, byl tam i Larry LaLonde z Primus. Ti všichni se mnou chodili na školu a všichni jsme se také snažili být lepší a rychlejší než ostatní. Zatímco jinde kluci chtějí být kapitánem týmu amerického fotbalu, my jsme hráli na kytary. Byli naprosto fantastičtí, hlavně Charlie Hunter, to je šílenec. Samozřejmě tu byli i jiní muzikanti, například saxofonista Joshua Redman. Byla to moc zajímavá škola.
Dodnes si tu spousta lidí myslí, že Kalifornie je rájem hippíků.
Teď už je to úplně jinak. Ještě když jsem byl mladík, bylo to místo obrovské svobody. Mohli jsme přijít a odejít, kdy jsme chtěli a ve škole se normálně kouřilo. Vážně! Dneska je to spíš policejní stát. U brány stojí stráže, které vás prohledají, když jdete dovnitř, protože se tam snaží dostat lidé se zbraněmi a někdy dochází i ke střelbě. Existují předpisy na oblečení, takže některé věci nesmíte nosit, aby nebyly vykládány jako symboly gangů. Je to něco úplně jiného než předtím.
Jak vlastně vypadaly lekce u Satrianiho. Čím to je, že se jako učitel tolik proslavil?
Většinou jsme začali nějakou teorií, například jsme probrali harmonickou mollovou stupnici. Tady je stupnice a tady jsou akordy, které z ní vycházejí. Poslechli jsme si příklady jejího užití ve skladbách. Potom jsem stupnici týden cvičil a na další hodině jsme zkoumali způsoby, jak ji používat v improvizaci. Zahrál nějaké akordové schéma a mým úkolem bylo přes to improvizovat. Tak jsme pokračovali, jenom to pokaždé bylo o něco složitější a komplexnější. Měnily se akordy a metra. Dokud jste to zvládali, bylo to fajn. Když už jste nestačili, lekce končila a museli jste jít domů cvičit, jinak velice lehko ztratil trpělivost.
Jaká cvičení jste dostávali? Byla to klasická hudba, jazz, nebo jeho vlastní materiály?
Bylo to od všeho něco, teda kromě klasické hudby. Hodně prstová cvičení, legáta, arpeggia, různé techniky. Osobně jsem ale s technikou samotnou nikdy moc problémy neměl. Ostatní žáci toho dostávali mnohem víc. U mě to bylo spíš myšlení nežli dril. Dal mi například melodickou mollovou stupnici a měl jsem ji hrát jako blues. To není obvyklá situace, ale já se s ní musel vypořádat, tak aby to nakonec znělo dobře. Byla to výzva, se kterou jsem se nějakým způsobem musel vyrovnat. S dobrou technikou si můžete dovolit ohýbat pravidla a hledat neobvyklé cesty. To byly, myslím, jeho hlavní myšlenky. Vždy to jde zahrát lépe nebo alespoň jinak.
Pracujete ještě dnes na své technice nebo znalosti teorie?
Ne, nikdy! Pořád hraji a teorii používám k aranžování. Nepotřebuji přemýšlet, kam jaký akord patří, prostě to vím. Když zpívám harmonie přes složité akordy, vím, co tam bude pasovat. Bruce Lee tvrdil, že celý život tvrdě cvičíte a učíte se, abyste to nakonec mohli všechno zapomenout, protože se to stane vaší přirozeností.
Jste také vlastníkem nahrávacího studia. Abych se přiznal, začínám být skeptický vůči domácímu nahrávání, protože bez vnějšího tlaku se všechno tak nějak hrozně táhne.
Co vy si o tom myslíte?
Pokud jde o dobrou živou kapelu rozhodně preferuji nějaké klasické kvalitní studio. Domácí nahrávání beru spíš jako pomoc při skládání. Můžu hrát do pěti do rána, dat si jointa a hrát věci, které bych si jinak hrát nedovolil a o kterých nakonec zjistím, že znějí docela dobře.
Jaké nástroje používáte?
Moje současná kytara je německý Duesenberg. Kytara je něco mezi Gretschem a Les Paulem. Je to ručně vyrobená lubovka s dlouhou menzurou. Opravdu nádherný nástroj s plným zvukem. Je dost těžké na ni hrát sóla, ale pokud jde o rytmus, je nezastavitelná. Ve studiu používám řadu různých zesilovačů. Na živo je to zase pokaždé něco jiného, protože jen nerad tahám zesilovač v tramvaji. Pořád hledám takový aparát, který by se mi líbil a který bych mohl používat na živo. Rád bych používal half stack Marshall, ale to je prostě příliš velké pro cestování městem. Mám také akustiku Martin D-16, poloakustickou basu Kay z roku 1954, jeden starý mexický Telecaster a starodávný akustický Gibson Hummingbird, akustiku Yamaha, nějaké synťáky a pár dalších věcí. Hlavní nástroj je ale ten Duesenberg. Pořád hledám něco na sóla, ale zatím jsem to pravé nenašel.
Co si myslíte o simulacích aparátu.
Mám je rád. Používám často plug-in SansAmp. Nijak mi k srdci nepřirostl populární POD, ale technologicky je to vynikající nápad a bude to jedině lepší. Kdybych mohl používat SansAmp živě, bylo by to skvělé. Na živo to nějak nefunguje, nevím proč. V Pro Tools je to perfektní.
Používáte i nějaké podlahové efekty?
Mám Dunlop Rotovibe, což je taková simulace Leslie a jednoduchý Boss overdrive OD-1. To je vše. Méně je více.
Co byste poradil kytaristům, kteří usilují o zlepšení?
Hrajte na bicí. Kytaristé většinou mají problém s rytmem. Soustředí se na sóla, ale často spěchají. Můžete znát všechny akordy, ale bez rytmu to nejde, protože když nejste muzikální, nikdy to nebude šlapat. I takový sólista jako Eddie Van Halen měl fantastický rytmus.
