Poslední lednový páteční večer se v pražském music baru Futurum odehrál koncert britské prog-rockové kapely The Pineapple Thief. Skupina hrající od roku 1999 vydala v uplynulém roce již jedenácté album s názvem Your Wilderness a s novými skladbami proloženými výběrem starších kousků se vydala na turné. Hudební projev kapely je i přes deklarovaný žánr relativně umírněný, alespoň co se technické náročnosti skladeb týče, a tak jsme se stali místo kytarové gymnastiky svědky příjemného a hezky jednoduchécho rockového koncertu s nádechem typicky britské melancholie - to vše ve výborném hudebním provedení.
S bubeníkem Gavinem Harrisonem, který má na kontě spolupráci se jmény jako Iggy Pop, Eros Ramazzotti, King Crimson, Porcupine Tree či Richard Barbieri, jsme si před koncertem popovídali spíše o duchovní složce muziky než o jeho nejnovějším hardwaru nebo aktuálním setupu činelů. Gavin hovořil o estetice, designu, inspiraci a kreativním myšlení a vysvětloval svůj přístup k tvorbě partů a úloze bubeníka. A také o tom, že všechno je (prý) v hlavě.
Jak začala tvá spolupráce s kapelou The Pineapple Thief?
Začalo to přibližně před rokem tím, že mě Bruce Soord (zakladatel kapely The Pineapple Thief) kontaktoval. Máme spolu nahrávací společnost a klukům právě chyběl bubeník. Pineapple Thief je pro mě v první řadě nová zkušenost a s novými zkušenostmi přicházejí nové příležitosti. Zároveň to přináší něco nového mně jako jednotlivci, protože každý nový umělecký vztah mě nutí hrát novým způsobem. A to mám rád, protože jsem ze sebe často znuděný. (smích) Myslím, že každý vztah, který člověk má, je jiný. Vztah je věcí konverzace. Materiál, který Bruce, John nebo Steve skládá, na mě působí jinak, než je tomu v případě spolupráce se Stevenem Wilsonem, Robertem Frippem nebo kýmkoli jiným. Jednoduše, něco se v tomto složení děje. A to “něco“ nepřichází vždy a s každým.
Jak bys definoval slovo talent? Řekl bys o sobě, že si spíše talentovaný muzikant, nebo že je tvůj úspěch výsledkem tvrdé práce?
Nevěřím na talent ve smyslu daru od Boha. Už jako dítě jsem byl odhodlán, zajímal jsem se o muziku skrze svého otce a myslím, že jsem jako kluk měl kreativní mysl. Kreativní mysl znamená, že někdy je třeba objevit kreativní řešení. Měl jsem množství učitelů, ale naprostou většinu toho, co vím, jsem se naučil sám. Vše záleží na tom, jak chytrý je člověk v hledání řešení problémů. Některé věci, které mi učitelé ukázali, jsem nezahrál hned, avšak když jsem přišel domů, snažil jsem se najít nějaký jiný způsob, kterým bych toho mohl dosáhnout. Právě toto hledání různých způsobů považuji za důležité.
Zajímalo by mě, jestli tě hudebně inspirují i jiné formy umění, které stojí mimo hudbu, například výtvarné umění a podobně.
Rozhodně. Dokonce mohu říci, že nacházím více inspirace ve věcech, které stojí mimo hudbu. Mám rád architekturu, design... Kreativní proces v těchto oblastech je hodně podobný procesu hudební tvorby. Když člověk přijde do obchodu s hodinkami, uvidí tisíc kusů náramkových hodinek, ale pouze některé z nich ho osloví. Neví síce proč, ale je to tak. Všech tisíc kusů hodinek plní stejný účel a každé z nich mají unikátní design. Stejně existuje tisíc různých způsobů, jakými je možné zahrát jednu skladbu. Člověk se jen musí rozhodnout, co z toho všeho bude považovat nové, zajímavé, inovativní a designové, a následně to aplikuje do hudby. Následně si začneš uvědomovat, že v kreativním procesu nezáleží na tom, jestli dizajnuješ most, auto, zda navrhuješ oblečení nebo skládáš píseň. Tvůrčí proces je ve všech případech stejný, výsledek se už odvíjí od konkrétní a individuální osobnosti, která tento produkt vytvořila.
Věnuješ se i jiným druhům tvůrčí činnosti kromě bicích ve svém volném čase? Vím, že kromě bicích hraješ na baskytaru.
Ano, hraji na baskytaru, na kytaru i na klávesy, na vše samozřejmě velmi špatně a pouze pro zábavu. (smích) Moje nejoblíbenější činnost je ležení na gauči a sledování televize.
Nevěřím! Určitě cvičíš několik hodin denně...
Cvičím jen tolik, kolik cítím, že potřebuji. Cvičím téměř denně, ale někdy jen deset minut. Jiné dny naopak trávím za bicími šest hodin. Skutečně nejsem disciplinovaný v takovém smyslu, že bych si řekl: Dobře, je právě deset hodin, jdu cvičit hodinu, nyní budu cvičit toto, a tamto budu pak cvičit další hodinu. Takový systém jsem i zkoušel, ale nefungovalo to. Lepší výsledky přicházely ve chvílích, kdy jsem se zbavil věcí, které rozptylují pozornost, a dokázal jsem myslet jen na bicí. To znamená, že mi pomáhá vědomě si vyčlenit si čas pouze na hudbu a na nic jiného. V té chvíli si musím vypnout telefon a odpojit internet... Často se stává, že člověk stráví opravdu neužitečně dvě hodiny díváním se na videa na YouTube nebo mailováním, přičemž za ten čas by se mohl plně koncentrovat na bicí a efektivně trénovat.
Pocítil jsi někdy ve svém hudebním životě vyhoření?
Vyhoření... představuji si pod tím ten stav mysli, kdy cítíš, že jsi dosáhl jistého bodu a nemůžeš se pohnout dál. Kreativní činnost je vždy svým způsobem náhodná, ale člověk vždy cítí, když něco v rámci tohoto procesu začne růst, rozvíjet se, když umělec z tohoto procesu dokáže vytvořit něco uceleného. Jeden den vymyslíš výborný rytmus a další den nepřijde vůbec nic. Tehdy to znamená, že jsi málo trénoval kreativní myšlení.
Jak se dá trénovat kreativní myšlení?
Pomáhá mít otevřenou mysl, vnímat svět kolem sebe. Více se dívat se na architektonická díla, zajímat se o design a nastavit si v hlavě kreativní rámec. Případně se můžeš podívat na film, na něco zajímavého v televizi, inspirativní umí být například i dobrá konverzace s přítelem. To vše sice skončí, ale v tobě zároveň něco zůstává, přemýšlíš o tom, co jsi viděl a slyšel, zůstává ti to v hlavě. A pak si sedneš za bicí a najednou se něco, jakoby magicky, začne odehrávat. Samozřejmě, stává se i to, že se neděje nic. Tehdy prostě přestanu hrát a jdu dělat něco jiného.
Máš v tomhle období nahrávky nebo alba nějakých svých blíbených interpretů,?
Neposlouchám moc nové hudby. V životě člověka je období, dejme tomu od patnácti do dvaceti let, kdy se vytváří hudební vkus. Hudba, kterou poslouchá člověk v tomto období, výrazně ovlivní hudební směřování po zbytek života, takže hudba, která se ke mně dostala v této éře, byla pro mě velmi důležitá. Není to o počtu nahrávek, člověk může čerpat skutečně obrovské množství inspirace pouze z jedné nahrávky, tedy pokud ji poslouchá s otevřenými ušima.
O jaké nahrávky šlo? Pracuješ s nimi dosud?
Poslouchal jsem hodně jazzu, amerického funku. Stále je poslouchám, užívám si všechny hudební momenty, snažím se napodobit feeling, který z těchto skladeb jde. Člověk stráví ve svém dospělém životě spoustu času snahami napodobit své dětství. A momenty čisté radosti, které zažívá člověk, dokud je dítě, na ty nikdy nezapomene. Do konce života se snaží je obnovovat, znovu je nějakým způsobem vytvářet. Pro mě je bubnování mimo jiné znovuvytváření těchto momentů.
Máš preferované žánry, které tě baví více než ostatní?
Škatulkování podle žánrů je nebezpečnou zkratkou vedoucí ke zbytečnému ignorování zajímavých umělců. Protože pokud někdo řekne: Dobře, jsem prog-rockový bubeník, někdo jiný může říct: Aha, progresivní rock? Nesnáším ho. Tímto způsobem tě někdo dokáže velmi jednoduše umístit do krabičky. Pro mě muzika není v krabičkách, zda je to death metal, bigbandový jazz nebo reaggae, pro mě je to všechno jedno a totéž. Ukládání věcí do takovýchto krabiček je skutečně špatný způsob, jakým by si měl umělec organizovat svou mysl.
Existuje nějaká otázka, na kterou bys rád odpovědel, ale ještě ti ji nikdy nikdo nepoložil?
Ano. Kde jsou mé peníze?! (smích) Možná že je to otázka na mé potřeby. Mám rád, když můžu být o samotě, když mám čas přemýšlet a soustředit se. Snažím se vyhýbat se věcem, které mě rozptylují - dokážu se totiž velmi jednoduše nechat vyvést z koncentrace věcmi, které se dějí kolem mě. Pokud mám zapnutý televizor a Facebook a přátelé mě do toho bombardují zprávami, to je hotová noční můra. Toužím po schopnosti jednoduché pozornosti. Když jsem byl dítě, nedalo se dělat nic jiného, mohl jsem jenom jezdit na kole nebo hrát na bubny. Neměl jsem xbox, playstation, internet, vlastně ani televizor nebyl samozřejmostí. Potřebuji samotu na to, abych se dokázal dostat do kontaktu se sebou samým. Prožil jsem v životě období, kdy jsem cvičil v jedné místnosti v suterénu. Majitel mě do ní vpustil se slovy, že mě může vpustit dovnitř v 9.30 ráno, ale musí zamknout dveře a vrátí se až v 17.30. Tehdy jsem měl celý den na to, abych cvičil. Žádný telefon, žádný internet, to byla skutečná a totální samota. A bylo to úžasné, protože k tomu, abys hrál, se potřebuješ nejprve dostat do své mysli.
Kolik ti tehdy bylo let?
Dvacet sedm. Škoda že jsem to nezažil o něco dříve. Pokud nepracuji jinde, pak jsou bicí moje práce. Měl bych s nimi tedy strávit určitý čas a být disciplinovaný ve způsobu, jakým trénuji - tak jsem to vnímal tehdy. Dnes už se tolik nezaměřuju na disciplínu, trénuji více kreativitu. Nesoustředím se na to, abych byl nejrychlejší na světě nebo měl tu nejlepší techniku, to pro mě zkrátka není zajímavé. To je něco jako snažit se mít tu největší krabici s nářadím na světě. Co bys s ní dělala? Dnes se mi zdá, jako by někteří muzikanti sbírali šroubováky do své krabice s nářadím, snaží se získat všechny šroubováky, které jsou na světě dostupné - samozřejmě mluvíme v metaforách - a pak, pokud je získají, ukazují je lidem, co procházejí kolem. Chlapík otevře svou krabici, zatímco lidé nad ní stojí a říkají si: Hele, on má ty nejlepší šroubováky na světě! To je sice skvělé, ale co s nimi jejich majitel vlastně udělá? S velkou pravděpodobností dokáže člověk vyrobit fantastické věci pouze s jediným šroubovákem, není nutné vlastnit všech deset tisíc. Nakonec si myslím, že člověk vlastně ani nepotřebuje nástroje k tomu, aby udělal něco kreativního a zajímavého. Některé skutečně výborné nápady nejsou vůbec záležitostí techniky.
Představ si, že bys byl kytarista. Kterému z kytaristů by ses chtěl podobat?
Proboha! (smích) Ne, myslím, že pokud bych hrál na kytaru, jediné, o co bych se snažil, je hrát tak, abych zněl jako já. Když je hudebník mladý, imituje, snaží se podobat se svým idolům, snaží se je napodobit. Ale to nejsi ty, to jsou oni. Být originální není až tak těžké, stačí se jen vzdát snahy podobat se někomu druhému. Stejně ani ty nejsi jako nikdo jiný, nikdo nevypadá stejně jako ty. Člověk pouze musí objevit, co je v něm to jedinečné, co se chce dostat ven. Pokud bych si usmyslel, že chci hrát na kytaru přesně jako Jeff Beck, zněl bych nanejvýš jako špatná verze Jeffa Becka. Po celý svůj život. Nakonec přijde moment, kdy si člověk řekne: Aha, tohle ale není moje osobnost. Myslím si, že v žití svého vlastního života jsem nakonec nejlepší já sám ze všech lidí na světě, v dobrém či zlém. Nikdo nemůže být mnou tak dobře jako já sám. Takže, tvá osobnost je tady, stačí v ni pouze uvěřit, uvěřit v schopnost dělat, co máš rád, aniž bys zněl jako někdo jiný.
Zajímalo by mě, co cítíš nebo na co myslíš, když hraješ.
Poslouchám hudbu. Nemám před sebou vizuální obraz. Naopak, snažím se, aby se v hlavě nedělo nic a to je na tom celém nejtěžší. Pokouším se dostat se do bílé místnosti. Pokud jsi v místnosti s bílými stěnami, stropem a podlahou, tehdy je tu nic a z tohoto místa se nejlépe začíná. Pokud již začínáš s obrazem, který se týká něčeho jiného, například oblíbeného bubeníka, nebo se slovy jako: Já chci udělat něco jako...,, tehdy skutečně nezačínáš od nuly. Já osobně preferuji začínat od nuly, to je pro mě více inspirativní.
Jak slyšíš zvuk bubnů? Mohl bys je přirovnat k nějaké struktuře, textuře?
To závisí na skladbě. Někdy jde „jen“ o držení pulsu, jindy o melodii, někdy myslím na to, že hraji klavírní part, při některých skladbách si představuji, že hraji na saxofon - vše, co mohu udělat pro to, abych se dostal ze sevření těch malých krabiček. Krabičkový způsob myšlení je, že hraní na bicí je „bum-tsa-bum-tsa“, a od toho je se třeba osvobodit.
Takže někdy se cítíš, jako kdybys hrál na zcela jiný nástroj, a přitom jsedíšza bicími?
Ano! Představ si, že bys mi řekla: Jdi a zahraj na bicí, jako kdybys hrál part napsaný pro klarinet. Na klarinet jsem však nikdy nehrál. V první řadě bych se snažil dostat se na dobré místo ve své mysli, protože bych potřeboval nemyslet na rytmus jako na dominantu. Musel bych se soustředit na melodii a snažil bych se představit si, jaké by to bylo hrát na klarinet. Předpokládám, že by se stalo něco skutečně zajímavého, že bych zahrál něco, co nikdy předtím. A to bych byl rád, protože se nerad opakuji.
Povídali jsme se hodně o mysli, ale zajímalo by mě, jak vnímáš při hře tělo. Před pár měsíci jsme si povídali s Mattem Halpernem z Periphery, který zdůrazňoval důležitost pohybů těla během hry na bicí.
Nesoustředím se příliš na to, co dělá moje tělo, když hraju. Vlastně se nerad dívám na bicí jako na nástroj, který je třeba ovládnout fyzicky.
Takže cesta vede z mysli přímo do výsledného zvuku tvých bicích?
Ano, doufám! Samozřejmě, že potřebuji své tělo na to, abych dokázal zahrát to, co chci. Ale vědomě příliš nepřemýšlím nad tím, co moje tělo dělá. Samozřejmě, snažím se být uvolněný, a ne strnulý, protože když si navenek ztuhlý, nejspíš tak budeš i znít. Snažím se o úplné uvolnění. Ale to, co rozhoduje o tom, zda budeš uvolněný, je i tak nakonec mysl. Pokud vycházíš na pódium a v hlavě máš chaos, budeš hrát špatně.
Kdy jsi v sobě tenhle designérský přístup k bubnování objevil?Už v dětství. Je to součást mé bubenické osobnosti. Vždycky jsem se snažil hrát promyšlené party, nikdy mě příliš neoslovovalo takové to pudové, animální bubnování, nic mi to neříká. Při poslechu jiných bubeníků se vždy soustředím na myšlenkovou, nikoliv technickou stránku věci a největší radost mi udělají jednoduché a neotřelé nápady, u kterých lituji jen toho, že jsem na ně nepřišel sám. S designem je to stejné, občas narazíš na něco velmi krásného a jednoduchého a nechápeš, že tě to samotnou nenapadlo. Pochopitelně je důležité i provedení, ale samotná myšlenka je podstatnější. Vypracovaná technika bez nápadů je forma bez obsahu, to už je lepší mít dobré nápady a nepříliš pokročilou techniku. A v ideálním případě samozřejmě oboje.
Za možnost mluvit s Gavinem děkujeme pořadatelské agentuře Obscure Promotion a velmi se těšíme na další z řady výborných kapel, které do Čech a na Slovensko přiveze!
Gavin jako designér: Záběr Gavina Harrisona přesahuje designování bubenických partů. Jeho dlouholetá záliba v bigbandovém jazzu jej vedla k natočení desky Cheating the Polygraph, která obsahuje písně kapely Porcupine Tree přearanžované bigbandových verzí. „Byl to můj dlouholetý sen. Ta deska mě stála hodně peněz a úsilí a podobný projekt už neplánuji, ale jsem s ní velmi spokojený. Seznam věcí, které chci v životě stihnout, je zase o položku kratší.“A věřte, že navzdory slovům o zbytečných šroubovácích, je zde Gavinova sbírka nářadí mimořádně rozsáhlá a nabroušená!
