A nebyla to kapela ledajaká. Na Fender Rhodes a klavír v ní bylo možné zaslechnout Francka Avitabila, v jehož hudebním vyjadřování byl evidentní vliv Michela Petruccianiho, Keithe Jarreta ale i Chicka Corey. Jeho hudební kvality výborně dokládají četná ocenění, jež obdržel. Namátkou: Victoire de la Musique (francouzská Grammy) Meilleur Espoir v roce 2004, o rok dříve Talent Jazz & Electro de l'Adami, Talent Midem & Nomination Django d'Or Européen v roce 2000... Basovou linku vytvářel po boku obou muzikantů Gildas Bocleé. Nechyběl ani dechový nástroj, jímž byla tentokrát poněkud netradičně křídlovka. Na tu hrál Alex Tassel, který také obsluhoval laptop se samply a smyčkami.
Setkal jsem se s názory, že na koncertě bylo vše podřízeno bicím. Kdepak! Jak už jsem řekl: Katché je výrazně doprovodným hráčem. V jeho stylu se snoubí africká rytmičnost a francouzská kultivovanost a nějaké bezúčelné exhibici nemůže být řeči. Vždyť první polovina koncertu měla až zádumčivě meditativní charakter a některé okamžiky připomínaly Bártovu Illustratosphere v čistě instrumentální podobě. Hudební role byly mezi jednotlivé muzikanty rozděleny rovnoměrně a (přestože autorem většiny skladeb byl Katché) ostatní hudebníci měli dostatek prostoru. Celý koncert byl velice klidný, vše bylo odehráno s nadhledem, přesvědčivě a naplno. Katchého groovy výborně doplňovaly basovou linku i předtočené smyčky, dovolující vnést do repertoáru trochu "tanečna" i trochu "afriky", aniž by byla narušena identita kapely a celistvost repertoáru.
Povedlo se mi zdržet Katchého od balení nástroje a položit mu pár otázek. Mluvil velice kultivovaně a (i když byl evidentně hodně unaven a měl problémy se zády)snažil se vyjít mi maximálně vstříc.
Ačkoliv je zvykem potlačit v recenzích autorovu osobnost, neubráním se konstatování, že jsem prožil velmi příjemný večer.
Jak se to přihodí, že člověk začne hrát na bicí?
Začal jsem hrát na symfonické bicí nástroje - vlastně, začínal jsem na klavír, když mi bylo sedm. Teprve potom přišly symfonické bicí, které jsem studoval na konzervatoři v Paříži. Postupně jsem přesedlal na bicí soupravu, pouštěl si nahrávky, k nimž jsem hrál vlastní doprovody a uvědomil jsem si, že to je to, co chci dělat. Začal jsem se věnovat funku, jazzu, soulu... Díky konzervatoři jsem byl dobrý listař, takže jsem se postupně uplatňoval jako nájemný hráč a odjel pár turné s různými francouzskými umělci.
Kde jste potkal Petera Gabriela?
Bylo to v roce 1986, Tony Levin mě Peterovi, který hledal bubeníka, doporučil. Natočili jsme desku a vydali se na turné pro Amnesty International, kde jsem potkal Stinga a mnoho dalších zajímavých lidí.
Vyznačovala se něčím vaše spolupráce se Stingem?
Těžko říct, známe se dlouho, teď už to bude sedmnáct let, stal se mým přítelem. Dost dlouho jsem s ním nemohl vyjet na turné, neboť mým hlavním "zaměstnavatelem" byl Peter a termín jeho turné většinou kolidoval s termínem turné Stinga. Sting to respektoval i přesto, že mi už na koncertě pro Amnesty International řekl: "Manu, chystám se ukrást tě Petru Gabrielovi."
Ale na turné Brand New Day jste už hrál...
Ano. Natočili jsme desku a Sting se zeptal: "Manu, jsi volný?" a já odpověděl, že ano. V oblasti hudebního vyjadřování jsme si se Stingem velice blízcí, takže spolupráce byla bezproblémová a velmi dobře jsme si rozuměli.
U Stinga i Gabriela jste působil jako sideman. Hrajete dnes, kdy jste zde s vlastní kapelou, jinak, než tomu bylo po jejich boku?
Sting mi poprvé ve studiu řekl: "Chci, abys ty byl ty. Hraj, jak to cítíš," a je fakt, že jsme vše natáčeli velice lehce. Dva tři pokusy a bylo to.
Pojedete se Stingem na letošní turné, vrátíte se v listopadu do Čech?
Bohužel. Natočil jsem desku, ale teď mám jiný projekt.
Spolupracoval jste i s klavírním virtuosem Michelem Petruccianim...
Ano, bylo to na jednom francouzském jazzovém festivalu. Někdo mě tenkrát požádal, abych si na ten festival něco připravil. Když jsem se zeptal, jak to přesně myslí, odpověděl: "Prostě dejte dohromady lidi, se kterými si chcete zahrát." Ohromně mě to potěšilo a tak vznikla formace ve složení basa, klavír, saxofon, akordeon a bicí. Za klavír usedl Petrucciani a na saxofon hrál Ian Garbarek. Hráli jsme jen jednou a nikdy jsme to nenatočili. A pak jsem hrál nějaké koncerty s Michelem a Marcusem Millerem. Hodně jsme se sblížili. A pamatuji si, že díky Petruccianimu jsem začal dělat hudbu, kterou jsme zde dnes odehráli. Tehdy řekl: "Ano, rád se na tom s tebou budu podílet," a já jsem cítil, že je to obrovské privilegium, hrát s někým takovým, jako je Michel. Desku, kterou jsme natočili s mojí kapelou, bych rád věnoval Petruccianimu.
Můžete mi říct něco o nástroji, který používáte?
Samozřejmě. Používám Yamahy s dubovými korpusy. Na dubu se mi líbí, že "stárne", zvuk se časem mění, což je velký rozdíl oproti řadě Beech Custom. Před časem jsem se vrátil k mělčím tom tomům. Často hraji kombinaci blána-ráfek (rim shot) i na kotlích a zvuk, který mělčí dubové korpusy při tomto způsobu hry vydávají, mi působí velkou radost.
A co virbl? Dnes jste nepoužil svůj signovaný model...
Ne. Na turné jsem musel vzít tolik věcí, že bych svůj virbl už nepobral. A svůj signovaný virbl v Evropě nemám. Jinak ho ale používám všude: ve studiu, na všech svých nahrávkách, koncertech. Můj model je mosazný, hloubka pět a půl palce. Krása.
A co desítka tom tom, který jste používal u Stinga?
Občas ho používám, teď ale zastávám názor, že méně je více.
Co byste doporučil začínajícím bubeníkům?
Pracovat, cvičit hodně s metronomem. Dnes se hodně používají smyčky. A když umíte hrát s metronomem, můžete zapomenout na "držení se smyček", nemusíte tolik myslet na tempo, je to automatické a vy máte možnost zabývat se výrazem. Vše se musí nacvičit precizně v pomalém tempu. Rychlá tempa pak nejsou problém. A musíte si věřit. Nechat si ukázat cestu, ale nekopírovat. Každý je unikátní.
Co právě posloucháte?
Teď je to deska You must believe in spring. Všichni bychom měli věřit v jaro (úsměv).
Kde berete inspiraci?
Nemohu vám poskytnout seznam bubeníků, kteří mě inspirují, byl by příliš dlouhý. Zajímavé je, že mě vždy inspirovali spíš sólisté nebo zpěváci. Miles, Coltrane, Monk... Tony Hathaway, Stevie Wonder... Hudba mě inspiruje víc než famózní technicky. Hudba je život, zkušenost. Můžete být technicky nejlepší na světě, ale myslím, že jde spíš o to znát nějaké rytmické vzorce, inspirovat se hudbou, něco vytvořit a potěšit lidi před vámi.
Co cítíte, když hrajete?
Kdybych to uměl popsat, byl bych spisovatelem. Protože to neumím, jsem bubeníkem.
Trubka: Boss ME-50
Basa: Aparát Hartke HA 5000
Klavír: místní rozladěný "lucerňácký", Fender Rhodes
Bicí: Yamaha Oak Custom, 12", 13", 16", 22", blány Remo Ambassador Coated, virbl Yamaha Paul Leim signature model, činely Zildjian: 13" New Beat Hi-Hat Avedis, Crashe K 16", 18", China 14" Trash, 21" Avedis Rock ride, 6" a 8" Avedis Splash
