Nestává se zase tak často, aby se někdo ze světové hudební špičky usadil na čas v naší vlasti a rozhodl se tady natočit svou desku. Baskytarista Fernando Saunders ovšem ano, a tak jsme se dostali i k rozhovoru s ním.
Fernando Saunders patří k elitním světovým basistům. Vyrůstal v Detroitu, kde sbíral první hudební zkušenosti, ale záhy se přesunul do New Yorku, kde bydlí dodnes. Tam se dostával k prvním zajímavým angažmá, z nichž hlavně to u Jana Hammera bylo hodně důležité. Prosadil se i u takových umělců, jako jsou Lou Reed, Marianne Faithfull, John McLaughlin...
Natočil tři autorské desky a v současnosti pracuje v Ostravě na čtvrté. Pozval si k natáčení i několik světových muzikantů – měli by mu tam zpívat Lou Reed a Suzanne Vega, objeví se tam Jan Hammer, bubeník JT Lewis (Sting, Tina Turner...), klávesista Derek Nakamoto (Will Smith) – a přirozeně si pozval i několik českých umělců, bendžistu Luboše Malinu a zpěvačky Katku García a Evu Borskou.
Jak jste se dostal k hudbě a jak jste začal hrát na baskytaru?
Vyrůstal jsem v muzikální rodině. Každou neděli jsem zpíval v kostele ve sboru. Pocházím z Detroitu, kde sídlí společnost Motown. Takže jsem žil i ve městě s hudební tradicí.
Také jsem se hudbu učil na škole. Ve škole, kterou jsem navštěvoval od pěti do osmnácti let, byl hudební program. Měl jsem tři hodiny hudby denně a dvě hodiny týdně jsem chodil do zpěvu.
U nás v rodině umí skoro každý zpívat a můj strýc, který se jmenoval William Hambric, byl velmi slavný. Když byl naživu, slíbil mi, že mi daruje kytaru. A když zemřel, to mi bylo dvanáct, tak za něj jeho slib splnila moje matka.
Úplně první nástroj, na který jsem se učil, byla trumpeta, na kterou jsem hrál od sedmi let. Hrál jsem i na další dechové nástroje, ale i třeba na violoncello. Pak jsem od rodičů dostal tu kytaru, ale z nějakého důvodu se mi kytara zdála příliš jednoduchá. O dva roky později jsem proto dostal baskytaru. Cítil jsem, že baskytara má hudbě co nabídnout.
Hrajete i na další nástroje, můžete říci, na které a co na nich máte rád?
Hraji na bezpražcovou baskytaru. Dává mi obrovský pocit svobody, nejsem omezen pražci, mohu se svobodně vyjadřovat. A hodí se do všech typů hudby. Hraji hodně stylů hudby, takže potřebuji nástroj, který mohu používat kdykoliv a kdekoliv. Pražcovou baskytaru používám, když chci jasnější zvuk.
Dalším nástrojem jsou bicí. Mám ve svém domácím studiu elektronické bicí. Používám pady Roland SPD–20 a trigger na kopák. Bicí mi v mnohém pomáhají psát písničky a vyjádřit pocit. Myslím si, že všichni basisti by měli alespoň částečně rozumět bicím. Udělá to z nich lepší basisty.
V dnešní době se basisti snaží hrát bicí na baskytary tím, že slapují. Tenhle styl je samozřejmě úžasný a hodí se do mnoha stylů, ale z basové hry se vytratila melodie. Proto jsem se rozhodl jít na svém novém CD zpět ke kořenům hry na baskytaru. Takže klasická prstová technika a melodické basové linky.
Také hraji na kontrabas. Mám vlastní signature od firmy Kydd. Miluji tenhle nástroj. Mohu ho používat jako cello, akustickou basu, hrát na něj smyčcem. Používám ho v mnoha projektech a plánuji ho víc používat na pódiu.
Je to pětistrunná basa s menzurou 76,2 cm a má úžasný, hodně akusticky znějící zvuk, ať už hraji prsty nebo smyčcem. Je naladěná o oktávu výš než standardní pětistrunná basa. Pořád je tam dost basů, ale umožňuje mi hrát i takové ty sladké tóny violoncella. Bruce Kaminsky, konstruktér z firmy Kydd, o ní řekl, že je ideální pro baskytaristy pro svůj basově-cellový zvuk a je skvělá na turné.
Dále hraji na kytaru. Mám Fender Stratocaster z roku 1962 a akustickou kytaru Yamaha, kde mám nataženy nylonové struny. Miluji kytary a většinu písniček jsem pro kytary napsal.
Ten Fender má opravdu unikátní zvuk. Je konkrétní, ale teplý. Sedí mi naprosto bezvadně do ruky. Konečně dával ho dohromady pro mě Jeff Beck, když jsme spolu hráli v Jeff Beck/Jan Hammer Group.
A pak hraji samozřejmě na klávesy, které dobarvují celkový zvuk písniček. Mám rád jednoduchý zvuk piana. Všichni víme, jak jsou dnes klávesy důležité.
Hrát v kapele Jeff Becka a Jana Hammera, to musela být velká výzva, hrát s takovými muzikanty. Jaká byla cesta do takové kapely a co jste se od nich naučil?
Moje úplně první angažmá bylo v kapele Hamiltona Bohannona. Byl to kapelník v Motown na několika deskách. V době, kdy mi bylo šestnáct a stále ještě jsem chodil do školy, tak na jeho deskách hrál i Ray Parker jr., který později napsal skladbu Ghostbusters. Pak jsem odešel do New Yorku, kde jsem měl šanci hrát s velikánem Larry Youngem. Byl to skvělý hráč na varhany. Hrál třeba s Tony Williamsem.
Díky Larry Youngovi jsem se seznámil s Janem Hammerem. S ním jsem hrál necelý rok, když za ním přišel Jeff Beck a zeptal se ho, zda by nechtěl dát dohromady kapelu, která se pak jmenovala Jeff Beck and Jan Hammer Group, a já byl jejím členem. V této době jsem také hrál s Johnem McLaughlinem.
Hrát s Jeffem a Janem byla výzva, ale pro mě je výzva jakýkoliv projekt, kterého se účastním. Do všeho jdu naplno, i před tím, když jsem hrál s těmi nejlepšími v Detroitu i když jsem měl vlastní kapelu Bone Meal. Ale ano, hrát s Janem a Jeffem pro mě byla pocta. Bylo to, jako bych chodil do školy, ale zároveň to byla obrovská zábava.
Na jakých projektech pracujete v současné době? Můžete nám o nich něco říci?
V současnosti se plně soustředím na vlastní sólový projekt. Jsem tady v Čechách a natáčím novou desku. Chtěl jsem být v jiném prostředí. A přirozeně se natáčení zúčastní i několik českých umělců. Například Luboš Malina, který hraje stejně úžasně na bendžo jako na flétnu. Také plánuji spolupráci s houslistou z Čechomoru Karlem Holasem. Bude tam také duet, ve kterém budeme zpívat s Lou Reedem. Na něčem bude hrát i Jan Hammer.
Natáčel jsem zpěv a baskytary na nové CD Kipa Hanrahan, kde hrál i Horacio “El Negro” Hernandez na bicí. Je to mix latiny, jazzu a soulu. Občas tam jsou v jedné skladbě dva basisti nebo dva bubeníci. A samozřejmě konga, piano, housle nebo saxofon. Na tom-hle projektu pracuji vždycky jednou do roka.
Občas se sejdeme s Jackem Brucem a zahrajeme a zazpíváme si se dvěma basami. To je hodně povedený projekt, hodně se tam naučím.
Odehráli jsme také jeden koncert v Praze pro Václava Havla. Hráli jsme s Lou Reedem na speciálním koncertu 14. listopadu. Bylo to k 20. výročí sametové revoluce. Vystupovali tam i Renee Fleming, Suzanne Vega a Joan Baez, Pražská komorní filharmonie dirigovaná Jiřím Bělohlávkem.
Produkuji také dvě zpěvačky, které žijí ve Švýcarsku, Marii Bocard a Emilii Periat. Obě mají nádherný hlas. Moje hlavní práce na tomto projektu je mixování.
Občas dělám on-line nahrávání. Umělec mi pošle wave soubor přes internet, já tam udělám nějaké dohrávky, jako basu, zpěv nebo bicí, prostě to, co on potřebuje, a pak mu tu nahrávku zase pošlu zpátky. Takhle jsem natočil spoustu věcí pro umělce jménem P.H. Fred, kde hrál i Steve Hunter na kytaru. Zní to podobně jako Bob Dylan. Je to zábava, dělat takový projekt.
Napsal jsem písničku se saxofonistou Clivem Stevenem pro své nové CD. V létě jsem hodně hrál se svojí kapelou. Také mám nový klip k písničce All for You (viz DVD Muzikus), kde nejsou žádné basy ani bicí. Je to živá nahrávka z Islandu, kde zpívám a hraji na akustickou kytaru s nylonovými strunami a nádherně v něm hraje na klavír Eythor Gunnarsson z kapely Mezzoforte. Ta písnička je jinak z mého posledního CD I Will Break Your Fall.
Ale teď se soustředím jen na práci na svém novém CD, které bych rád vydal někdy na jaře, asi v květnu.
Kdysi jsem četl, že hraní s mnoha různými umělci není příliš dobré. Že když pracujete na jednom projektu, je to mnohem lepší pro ten projekt, protože se soustředíte jen na jednu věc. Co si myslíte o tomto názoru?
Myslím si, že je důležité hrát s mnoha muzikanty a různé styly. V době, kdy jsem začínal v Detroitu hrát, to byla cesta, jak se naučit hrát různé styly. Hráli jsme jazz, rock, blues...
Když jsem jako teenager vyrůstal, poslouchal jsem rádio, ve kterém hráli všechny styly. Ne jenom jazz nebo jen jeden styl. Takže když chceš být muzikantem, měl bys být připraven na všechno.
Pro mě je jednoduché jít z jednoho projektu do druhého. Strašně bych se nudil, kdybych měl dělat jen jeden styl hudby. Může to být maličko schizofrenní. Ale miluji hudbu a rád zkouším rozdílné věci. Navíc si nemyslím, že v jedné chvíli je problém dělat na vícero projektech. Záleží to spíš na muzikantech. Někdy dělám ráno na jednom projektu a večer na dalším. Když děláš na třech čtyřech projektech zároveň, můžeš přinášet do všech projektů něco nového.
Záleží to na tom, jaký jsi druh muzikanta. V mém případě je to tak, že miluji všechny druhy hudby a snažím se je dělat.
Kdysi jste řekl, že hraní s Lou Reedem vás inspirovalo. V jakém smyslu?
Lou Reed mě inspiroval v mnoha směrech jako zpěvák i jako muzikant. Dával mi velkou svobodu, abych ve hře vyjadřoval sám sebe, ale velice mě inspiroval jako textař.
Ale inspirovali mě i další muzikanti, jako Marianne Faithful, Jeff Beck, Jan Hammer. Všichni tihle lidé mě hodně ovlivnili na mé hudební cestě.
U Lou Reeda to bylo i jednoduchostí jeho hudby. Je to velmi jednoduchá, nekomplikovaná hudba. Ale je v ní obrovská síla. Lou je hodně emocionální, a vybírá si proto i podobné muzikanty. Lou mě naučil to poslední, co jsem v muzice potřeboval. Od dob, kdy jsem hrál s Janem Hammerem a Jeffem Beckem, Lou byl ten poslední důležitý kousek.
Jakou hudbu v současnosti posloucháte?
Poslouchám prakticky tu samou hudbu, kterou poslouchám už roky. Poslouchám i novou hudbu, mám rád pop, hip hop, mám rád i klasickou hudbu.
Důvod, proč jsem v České republice, je ten, že mám opravdu rád folklórní hudbu. Mám rád to, co česká hudba nabízí – se všemi nástroji jako bendžo, housle, akordeon... Tuhle hudbu poslouchám poslední dobou. Nemohu říci nějakého konkrétního umělce. Ale tohle je to, co poslouchám v poslední době.
Jinak poslouchám všechny styly hudby. Ale když nahrávám desku, což se právě děje, snažím se tolik neposlouchat. Nechci, aby mě v práci něco vyrušovalo a ovlivňovalo mě to.
Co mi přijde srandovní je to, že jsem se vrátil ke svojí staré sbírce hudby – Joni Mitchell, Bobby McFerrin, Jimi Hendrix, Led Zeppelin...
Opravdu poslouchám všechno, nemohu jmenovat jednoho umělce. Trochu mi přijde smutné, když poslouchám rádio a všechno mi přijde stejné. Nejde odlišit jednoho umělce od druhého.
Jednu věc musím ale zmínit. V současnosti žiji v Ostravě, v České republice, takže poslouchám spoustu české hudby. Poslouchám vaši folklórní hudbu. Líbí se mi to a jsem rád, že se tím nechávám inspirovat.
Můžete nám něco říct o svém vybavení a proč jste si vybral právě tohle?
Nejčastěji hraji na bezpražcovou baskytaru. Důvod je ten, že mi dává větší svobodu se vyjádřit. Navíc mám pětistrunnou, protože miluji zvuk spodní struny H. Tuhle basu mohu používat v rocku, v jazzu, do všech stylů. Pražcová basa má také krásný zvuk, ale není tak všestranná. Občas si na natáčení donesu pražcovou basu a lidé mi říkají, ať si raději vezmu bezpražec. Na bezpražcové base je totiž krásné to, že hrajete opravdu to, kde máte prsty. Další je Fender Stratocaster z roku 1962 a pro mě je tento nástroj velice všestranný. Co se týče aparátů, mám rád Aguilar. Má hodně čistý a tvrdý tón.
Pak mám ještě bicí, v New Yorku mám Gretsche, ty mám hodně rád. A elektronické bicí Roland. Jsou fajn, protože jsou skladné. Mohu s nimi jednodušeji cestovat. Mám je rád taky proto, že mohu zkoušet spoustu různých elektronických zvuků.
Jaký je rozdíl mezi vaším studiovým a koncertním vybavením?
Tak zaprvé je studiové vybavení menší. Naživo toho mám daleko víc. Za druhé jsou tam nějaké rozdíly, jako například Avalon DI. Jsou příliš citlivé, takže je používám spíše ve studiu a naživo beru něco, co je vhodnější pro cestování. Co se týče nástrojů, tak naživo i ve studiu používám ty samé.
Ve studiu používám vlastní mix, zatímco naživo je to práce zvukaře. Ve studiu také používám jiné kompresory. A ve studiu je vybavení jednodušší i kvůli tomu, že nepotřebuji mít zapojené čtyři nástroje v tutéž chvíli. Naživo potřebuji dva zesilovače a footwsitche, abych mohl přecházet od jednoho nástroje ke druhému. Naživo je to prostě komplikovanější.
V současné době jste ve studiu a nahráváte desku. Mohl byste popsat svůj den ve studiu? A mohl byste nám říci něco ke své práci a přístupu k hudbě ve studiu?
Být ve studiu je obdobné, jako být doma. Zvlášť když natáčím svůj vlastní projekt. Jako bych měl každý den Vánoce nebo „happy new year“. Bavil jsem se o tom s Lou Reedem a ten říkal, že natáčení je jako advent. To je čas pro kreativitu, atmosféra je plná kouzla. Někdy to sdílíš i s ostatními lidmi, když natáčíte společně.
Díky tomu, že hraji na víc nástrojů, jsem schopen natáčet sám. Můžeš udělat nahrávku přesně jak chceš. To je to, co miluji na práci ve studiu. Neříkám, že nerad koncertuji. Naopak, miluji koncerty, ale ve studiu vznikají nové věci.
Můj den ve studiu není nějak naplánovaný, je to jen o přítomnosti. Pracuji na jedné věci, pak mám náladu na jinou. Někdy se mi nechce dělat hudbu vůbec, a o deset minut později už zase na něčem dělám. To je luxus toho, že máš studio u sebe doma. Udělal jsem si malé studio tady v Ostravě, takže mám podobné podmínky i tady. Ve studiu se cítím nejlépe, je to pro mě velmi uklidňující.
Práce ve studiu je vlastně čekání na osvícení. Až k tobě něco z temnoty přijde. Takhle to funguje v celém životě. Do práce promítám vše, co vidím. Bolest, utrpení, fantazii, přání, lidi, které potkám. Něco, co uvidím v televizi. Je pravda, že televizi nemám v lásce, ale občas se podívám. A hodně čtu, myslím, že čtení je hodně přínosné pro psaní hudby. Co se týče přístupu k práci ve studiu, jsem hodně disciplinovaný, ale ve chvíli, kdy to začne být únavné, raději přestanu. Dám si pauzu a hraji třeba až další den. Snažím se také být kreativní a otevřený k vnějším podnětům. Studio je vlastně místo, kde se můžeš vyjádřit. Alespoň si to myslím.
Ve studiu také pracuji velice tvrdě a neberu to na lehkou váhu. Vstávám poměrně brzy posedmé už jsem ve studiu. Neplánuji to, ale prostě to tak je.
Navíc se v hudbě zpětně promítají moje ostatní záliby. Rád jezdím na kole, cvičím jógu nebo bojová umění. Rád se procházím a pozoruji svět kolem sebe.
Cvičíte ještě?
Jsem hodně zaměstnaný člověk, takže nemám tolik času na cvičení. Ale asi cvičím víc než obyčejný člověk. Najdu si tak dvě tři hodiny denně. Ale už necvičím tolik, jako jsem cvičíval. Je to i díky tomu, že hodně hraji. To je jako bych cvičil. Ať už hraji ve studiu nebo na koncertě, tím že hraji rozdílné věci, tak jako muzikant rostu. Určitě už necvičím techniku, protože jsem ji cvičil tolik, že už cvičit nepotřebuji (smích). Zhruba jednou až dvakrát týdně si ale sednu a cvičím nějaká cvičení, ale jen základní věci. Občas také musím cvičit party, které si vymyslím.
Diskografie (výběr)
sólo: Cashmere Dreams (1989), The Spin (1993), I Will Break Your Fall (2006)
Larry Young: Fuel (1975)
Jan Hammer: Oh Yeah? (1976), Melodies (1977)
Jeff Beck: Jeff Beck and Jan Hammer’s Group (1977)
John McLaughlin: Electric Guitarist (1979)
Marianne Faithfull: A child’s Adventure (1983), Strange Weather (1987), Blazing Away (1990)
Lou Reed: Blue Mask (1982), Legendary Hearts (1983), Live in Italy (1984), New Sensations (1984), Mistrial (1986), Night with Lou Reed (1991), Set the Twilight Reeling (1996), Ecstasy (2000), Raven (2003), Animal Serenade (2004)
