Letos v květnu je tomu přesně 60 let, kdy byl uveden do sériové výroby nový model elektrické kytary Clarence Lea Fendera, slavný a vizionářský Stratocaster. Jeho obliba v průběhu let přechází z generace na generaci a pro tisíce lidí na celém světě se Strat stal kultovní záležitostí. Je to kytara, o které se kytaristé shodně vyjadřují jako o nástroji, který mimořádně citlivě reaguje na způsob a styl hraní, a nepochybně proto byl a je užíván velikány, jako jsou Jimi Hendrix, Eric Clapton, Jeff Beck, SRV, David Gilmour a další. Od padesátých let, kdy se objevil na krku Buddyho Hollyho, Cliffa Gallupa a například Hanka Marvina, je Fender Stratocaster významnou součástí hudební historie.
Zrození
Ke vzniku nového modelu elektrické kytary Fender vedly čistě pragmatické důvody. Šéf obchodního oddělení Don Randall prý musel čelit častým pošklebkům prodejců, týkajících se jednoduchosti a vzhledu jejich dosavadního produktu - kytary Fender Telecaster. Poznámky přirovnávající Tele k pádlu, lopatě na sníh apod. zaznívaly i ze strany konkurenčních firem. Nutno podotknout, že v té době byl Telecaster již značně oblíben u některých country kytaristů (Jimmy Bryant, Bill Carrson), ale příliš rozšířený ještě nebyl. Navíc Gibson, Rickenbacker a další známé firmy zabývající se dlouhodobě výrobou kytar, kladly důraz na luxusní vzhled (perletí vykládané krky, ozdobné lemování těl i krků, tzv. binding) nebo na atraktivní materiály...
Nazrál tedy čas vymyslet něco nového, nástroj vyšší třídy. Leo Fender, jak už bylo jeho zvykem, konzultoval průběžně všechny nápady se spřátelenými kytaristy, a stejně jako u Telecastera, technická řešení podřizoval potřebě sériové výroby. V té době byl blízkým spolupracovníkem Lea Fendera kytarista a projektant Freddie Tavares. Tvar těla nového modelu vycházel z basové kytary Precision Bass, velmi převratné a úspěšné akvizice z předchozích dvou let. (Tzv. „druhý roh“ v horní polovině těla tenkrát vznikl kvůli vyvážení nástroje, aby baskytara nepadala krkem dolů.) Proporce těla „se dvěma rohy“ přizpůsobil Leo menzuře kytary, uchycení krku řešil čtyřmi šrouby jako u Telete a tvar Strata byl na světě. V této chvíli nechali Leo a Freddie nový koncept připomínkovat ostatními.
Jeden ze zásadnějších byl nápad Billa Carsona, countryového kytaristy, týkající se pohodlnosti při hraní. Údajně tento kovboj chtěl, aby nová kytara sedla na tělo jak „padnoucí countryová košile“, a tak šli k pásové brusce a srazili horní vnitřní hranu přiléhající k žebrům kytaristy a hranu pod pravou jeho rukou. Pokračovali tak dlouho, až byl Carson spokojen. Tuto novinku pojmenovala žena George Fullertona, dalšího významného Fenderova spolupracovníka a místního známého kytaristy, body-shape, tedy „tvarování těla“. Carsonovi je údajně přičítána i větší hlavice krku a tzv. tremolo, jak to viděl u kytary Paula Bigsbyho, vyrobené pro Merle Travise. (Terminologická záměna tremolo/vibrato se táhne z piety dodnes a je brána jako roztomilá odlišnost Fendera.) Carson taky prý vyžadoval větší počet snímačů než jen dva. Přesněji chtěl čtyři až pět, ale jasnozřivý Leo tenhle jeho nápad usměrnil na tři. Léta prokázala, že tři snímače jsou podstatně efektivnější než vyšší počet. I v tomto řešení prokázal Leo svou technickou intuici.
Kvůli jednoduchosti zkompletování kytary a snadnějšímu servisu pak podobně jako u Telecastera zvolil osazení snímačů i další elektroniky (potenciometry, přepínač, kondenzátory) na plastovou desku (pickguard, nebo chcete-li „slinták“), která se dá na nástroj snadno přišroubovat nebo opět z těla nástroje demontovat. Jack plate, samice pro připojení konektorem jack k zesilovači, šikmo zapuštěná do přední desky kytary (velmi originální řešení), byla dílem George Fullertona, jenž chtěl prý kytaristům usnadnit hledání „dírky“. :-) Mimochodem, jeho táta Fred Fullerton též pracoval v továrně Fender Musical Instruments, vyřezával těla kytar na stolní pile. Nejen on, ale i další aktéři jsou vidět v pěkném dokumentu z roku 1957 (www.youtube.com/watch?v=nswcAPvH0P8).
Problémem se tehdy stalo tremolo. Řešení, které původně zvolil Leo Fender, připomínalo vibrato Bigsby, otočný struník a válečkové prahy na kobylce, které zmenšovaly tření. Jenomže se ukázalo, že tenhle systém díky své malé hmotnosti sebral kytaře velkou část zvuku. Podle Billa Carsona prý najednou hrála jak bendžo. To už měl ale Leo zakoupenou výrobní linku za pět tisíc dolarů! Stroje holt musel vyhodit a spolu s Freddiem Tavaresem zasedli ke stolu a začali vymýšlet z gruntu nový systém tremola. Postupně došli až k řešení, které je skvěle využíváno dodnes (synchronized tremolo) a v květnu 1954 byla zahájena sériová výroba kytary Fender Stratocaster.
Počátek kultu
Elegantní tvar a moderní vzhled Stratocastera okamžitě přitahoval pozornost, ale opravdový boom nastal poté, kdy se roku 1957 ve sledované televizní show Eda Sullivana objevil Buddy Holly a pěkně to tam rozbalil na svého Sunburst Strata. Záhy se Stratocastery objevují v dalších populárních kapelách jako Gene Vincent and The Blue Caps (skvělý kytarista Cliff Gallup), The Beach Boys, Dick Dale and The Del Tones, pořizuje si ho James Burton, a jiní. Zvláštní kapitolou je Británie, kde se první Strat objevil v roce 1959. Byl to červený Stratocaster, kterého si pořídil Hank Marvin ze Shadows, a tato kytara se stala předmětem touhy tehdy dospívajících budoucích ikon tzv. „britské invaze“ (Jimmy Page, Jeff Beck, Eric Clapton, Ritchie Blackmore, David Gilmour atd. Mark Knopfler vzpomíná, že jeho první vytoužený Stratocaster musel být červený, stejný, jako měli Shadows.) V roce 1966 pak nastalo londýnské zjevení Jimiho Hendrixe a Strata chtěl už úplně každý!
Během prvních deseti let se výrobní linky firmy Fender Musical Instruments ve Fullertonu v Kalifornii mohly strhnout, aby uspokojily poptávku po Stratech i Telecasterech a firma se logicky dostala před těžké rozhodnutí, co dál. Zaměstnanci, kteří tvořili jakousi velkou rodinu a byli patřičně hrdí na své výrobky, nechtěli nic měnit, ale vedení podniku cítilo, že nemá sílu a prostředky na nutné rozšíření fabriky a že bez silného investora se neobejdou. Tak posléze roku 1965 došlo k prodeji Fender Musical Instruments velké newyorkské společnosti CBS za pěkných třináct milionů dolarů.
Čelem k masám
Prvních pár let po prodeji vše ještě vypadalo slibně, ale pak se naplno začal projevovat tlak nového vedení na snižování nákladů a maximalizaci zisku, a to s sebou nevyhnutelně neslo postupné snižování kvality nástrojů. Proto také firmu opouštějí osobnosti, které ji stvořily. Forrest White, jenž vedl výrobu zesilovačů od počátku firmy, odchází v roku 1967 mimo jiné v reakci na snahy nahrazovat lampy polovodiči. Roku 1969 rezignoval Don Randall a založil si vlastní firmu, kde ho neškolili žádní kravaťáci, rok na to dal sbohem George Fullerton a nakonec se vzdal místa poradce i samotný Leo Fender. Na kytaře se objevily nové prvky, větší hlava krku, nové umístění „táhla“ krku, tzv. bullet, obě tyto změny nebyly špatnou cestou, zato tříšroubové uchycení krku s nastavitelným sklonem, (které původně vymyslel Leo pro akustické kytary, ale s umístěním na kytary elektrické nesouhlasil), změna tloušťky drátu v cívkách snímačů, lité kameny místo lisované oceli v kobylce, nedbalý výběr dřev bez sledování hmotnosti jako kriteria a navíc chybné naprogramování nových strojů na vyřezávání těl v roce 1972, měnící tvarování, vedly ke zhoršení kvality nástrojů a postupně i k úpadku dobré pověsti značky.
Přes to všechno se kytary vzhledem k hudební konjunktuře sedmdesátých let nadále dobře prodávaly a některé kusy z těchto „horších“ let hrají skvěle. Začátkem osmdesátých let se vedení firmy CBS tváří tvář nepopiratelně vyšší kvalitě kopií z Japonska a sháňce po starých kytarách z 50. a 60.let, chytlo za nos a horečně začalo hledat cestu k původní úrovni kvality. V roce 1981 byl jmenován nový manažerský tým pod vedením Billa Schultze, který se své úlohy zhostil jaksepatří a i přes přiškrcení investičních prostředků ze strany CBS postupně prosadil radikální kroky jako zastavení výroby a stažení všech výrobků ze skladů a od svých prodejců a jejich opětné prohnání upravenými výrobními linkami. Byl to první krok, následovaly však další, jako rozjetí reedic starých modelů, inovace v podobě nových snímačů Lace Sensor, přiblížení klasického tremola modernějšímu systému Floyd Rose, zamykací ladicí mechaniky, aktivní elektronika a hlavně založení ruční dílny Custom Shop, která zároveň sloužila jako vývojové pracoviště. Zde začala výroba Signature modelů a asi tam také došlo k znovunalezení kouzla kytar Fender. Dlužno ještě dodat, že mezitím se CBS rozhodlo Fender prodat a Bill Schultz s dalšími třinácti zaměstnanci se složili a s pomocí investora malých butiků z Chicaga Fender Musical Instruments koupili! Otevřeli novou továrnu v Coroně a zahájili současnou éru značky Fender.
Nejoblíbenější kytara na světě
Fender Stratocaster dál boduje, díky kytarovým titánům, jako byli a jsou zejména Stevie Ray Vaughan, Eric Clapton, Mark Knopfler, Eric Johnson, Yngwie Malmsteen, Trevor Rabin, Buddy Guy, Robert Cray, atd., i v letech osmdesátých a též následující dekády přinášejí stále nové hudební talenty spjaté se Straty. Mezi jinými například současná megahvězda John Mayer, John Frusciante, Texasani Doyle Bramhall II, Charlie Sexton, Chris Duarte a Henry Garza i nový talent Blake Mills, ti všichni též neodmyslitelně patří ke kytaře Fender Stratocaster. Obchodní politika Billa Schultze a spol. tohoto fenoménu využívá od devadesátých let dodnes.
V ruční dílně Custom Shop se vyrábějí Signature modely, což jsou kopie kytar takovýchto gigantů, nebo klony nástrojů z nejvíce ceněných let. I sériově se ve velkém neustále produkují v takzvaných reissue seriích nástroje více či méně podobné kouskům z deklarovaných ročníků.
Ale nesmíme opomenout i neustálou snahu firmy o technické inovace. Ať už to bylo hledání nových technologií u snímačů (Lace Sensor, Noiseless), aktivní elektronika u některých modelů (Clapton Signature) nebo třeba zamykací mechaniky, válečkové nulté pražce a nebo i nové typy laků (Satin, apod.).
V letošním jubilejním roce přišel Fender kromě tradičních výročních 1954 Anniversary Stratocasterů (mimochodem skvělých) i s poněkud zásadnějšími novinkami: American Deluxe Strat Plus a Fishman Tripleplay Strat HSS. První zmíněný Strat má v zadní spodní části těla vyjímatelnou elektronickou kartu, na které jsou naprogramované různé straťácké zvukové barvy. Kytara pak hraje jako několik různých Stratocasterů (s odlišnými snímači, tónovými clonami apod.). Karty s dalšími zvuky je pak možné dokupovat. Druhý ze dvojice nováčků je Strat s MIDI snímačem a standardními snímači Noiseless Vintage, který po připojení k počítači nebo expanderu funguje též jako MIDI nástroj. Propojení MIDI snímače a počítače je bezdrátové, což zachovává komfort při hraní. Zvukové banky jsou dnes značně bohaté, tak se s tím dá jistě blbnout do aleluja.
Hlavním tahounem ale určitě stále zůstává klasický model Stratocastera. Díky ergonomickému tvaru se na něj dobře hraje, drží ladění, je to nástroj mimořádně citlivý na styl hraní kytaristy a nechá tak vyniknout jeho osobnost. Přitom žánrově je to kytara hodně universální. Používá se ve všech hudebních stylech, počínaje country, blues a jazzem přes rock‘n’roll a alternative až k heavy metalu. Spousta kytaristů, nebo třeba amatérských kytarových nadšenců i sběratelů na celém světě, dnes preferuje Fender Stratocaster a bere ho jako kultovní předmět. Strat se stal vpravdě nejvyhledávanější elektrickou kytarou na světě. I moje maličkost podlehla tomu kouzlu. Když jsem získal kdysi svého prvního Strata, byl to japonský ’83 Fender Squier Stratocaster černé barvy s javorovým krkem, uložil jsem ho tenkrát vedle sebe do postele a spal sním. Obešlo se to naštěstí bez poluce, ale vznikl vztah na celý život. :-)
www:
