"Já nedokážu jednoduše sednout a napsat píseň. Vždycky říkám, že tomu musí předcházet nažívání. Musím žít, nažívat, přemýšlet o věcech, a potom jsem schopna o nich psát. Tím pádem dokážu udělat tak tři čtyři písničky za rok, protože, popravdě řečeno, kolik velikých věcí nebo příběhů, o kterých by se písnička dala napsat, člověk za rok zažije?" popisuje písničkářka a folková šansoniérka Eva Henychová vznik svých intimních, vesměs velmi osobních písniček. Právě přirozenost její osobní výpovědi je asi příčinou, proč doslova geometrickou řadou narůstá počet souznějících posluchačů, kteří si je berou za své. Bez úporného tlaku médií, bez podpory velkých firem a agentur Eva Henychová měsíc co měsíc kříží se svojí kytarou celou republiku a stránky jejího kalendáře, hustě popsané termíny koncertů a recitálů, by jí mohla závidět nejedna hvězda hýčkaná všemocnými pažemi hudebního průmyslu. Počet prodaných výlisků dvou alb, která Eva Henychová v posledních šesti letech vlastním nákladem vydala, už překročil osm tisíc kusů, aniž by se desky musely objevit v nějakých distribučních sítích či obchodních řetězcích. Diváci si je jednoduše a prostě odnášejí domů z koncertů. Tohle všechno dohromady svědčí o skutečnosti, že písničkářka Eva Henychová rozhodně nemusí trpět nočními můrami uměle vypěstovaných hvězd, tedy těch, které svá nažívání vyměnily za marketingové studie posluchačského vkusu. V případě Evy Henychové je všechno jinak.
Dětská herečka z města filmu
Zlínská rodačka Eva Henychová v podstatě zůstává věrná Moravě, přesněji řečeno zvláštnímu a malebnému prostředí Slovácka, Valašska a Hané. S výjimkou osmi roků v Praze strávila dětská a středoškolská léta na Moravě, aby se tam posléze opět vrátila a z malé vísky v těsném sousedství Luhačovic vyrážela na přečetná vystoupení doslova ve všech koutech České republiky. S moravskými kořeny jsou spjaty i začátky jejího zpívání a vztahu k muzice vůbec.
"Maminka pochází ze Slovácka, z rodiny, kde všichni hodně a hlavně nádherně zpívali. To platí i o mámě, která, než začala kouřit, měla navíc nádherný hlas. Zpívala se mnou od dětství, takže úplný prazáklad mám jednoznačně od ní. Já osobně jsem si vlastně nikdy v životě nezvykla poslouchat muziku. Až do mých patnácti let jsme neměli doma ani žádný kazeťák, já byla tím pádem jakoukoliv muzikou netknutá, a když už to tak bylo, nezvykla jsem si poslouchat hudbu ani potom. Tu a tam se o to snažím, ale spíš ze studijních důvodů. Pokud se pamatuji, první kazeta, která se mi kdy dostala do ruky, byla kazeta Wabiho Daňka, která se mi moc líbila a všechny písničky jsem se naučila nazpaměť. Možná i to, že jsem neměla příležitost poslouchat písničky, mě přivedlo k tomu, že jsem si je začala brzy sama psát. Když jsem se potřebovala uklidnit, sdělit, vybrečet, nepustila jsem si písničky, jak to v tomhle věku bývá, ale vzala do ruky kytaru a začala si na ni brnkat."
Už od první třídy začala Eva Henychová ve Zlíně navštěvovat LŠU a právě prostřednictvím hudební školy se dobrala ke své první dětské herecké zkušenosti. Zkušenosti první, nicméně prozatím poslední.
"Do hudebky ve Zlíně přišla z Prahy pozvánka na konkurs, který se konal v Brně. Chtěli děti z Moravy, s moravským přízvukem, měli přesné představy o tom, jak mají být staré, co mají znát, na jaký nástroj mají umět hrát. Ačkoliv nikdy z naší rodiny neměl s herectvím vůbec nic společného, zkusila jsem to, jela jsem do Brna a konkurs vyhrála. A tak jsem jako jedenáctiletá hrála v televizním seriálu My holky z městečka. Od té doby se mi žádná šance zahrát si někde ve filmu nenaskytla. Nemůžu říct, že bych se vzdala filmu, protože mě muzika baví víc, prostě jsem zatím neměla další příležitost. Je to zvláštní svět, ve kterém jsem se ocitla jenom jako malé dítě, a pak už ne."
Je naprosto logické a zákonité, že budoucí zpěvačka a písničkářka pocházející ze Zlína se dříve nebo později musí více či méně potkat s folklórem. Opak by byl stejně pošetilý jako představa Francouze, který nikdy neochutnal koňak, či Švéda, který nikdy neviděl sníh. Eva Henychová se s valašským folklórem setkala už v dětském kroužku, v letech dospívání si zazpívala jako sólistka cimbálovky Juráš a mihla se i v řadách kapely Kašava. Ale i přesto měl být folklór jenom jednou z nezbytných zastávek na její cestě k vlastní muzice, k vlastní výpovědi.
Krok za krokem
"Byla to vlastně také shoda a náhod. V roce 1991, to mi bylo šestnáct, se jedna moje kamarádka podílela na pořádání oblastního kola Porty ve Zlíně. Věděla, že si píšu nějaké vlastní písničky, a že jsem s nimi nikde nevystupovala. Takže mě přemluvila, přihlásila, já jsem Portu ve Zlíně vyhrála, vyhrála jsem pak i v Brně, jela do Plzně a tam jsem vyhrála taky. Myslím, že jsem byla asi nejmladší držitelka Porty vůbec. Zvláštní na tom bylo, že tahle předkola Porty byla vlastně moje úplně první veřejná vystoupení. Samozřejmě jsem předtím vystupovala s folklórem, byla jsem zvyklá zpívat na veřejnosti, ale ne svoje vlastní písničky. To se stalo až tady. To, že jsem měla Portu, ovšem samo o sobě žádný průlom neznamenalo. Daleko důležitější bylo, že jsem se tam seznámila s lidmi, kteří pro mě hodně znamenali a hrozně moc mi pomohli. Jedním z nich byl třeba Zdeněk Vřešťál, který mě občas brával jako hosta na vystoupení kapely Nerez. Ale fakt je, že v šestnácti letech člověk přece jenom moc neví, co se sebou, a já jsem nebyla ani naplno rozhodnutá, jestli muziku chci dělat, nebo ne. To všechno přišlo až později, průběžně."
Mezitím Eva Henychová odmaturovala na zlínském gymnáziu a přestěhovala se do Prahy, kde rok pracovala v mateřské školce pro nevidomé děti. Pak ale přece jenom zvítězilo volání muziky, které se zhmotnilo ve studiu na Konzervatoři Jaroslava Ježka.
"Šla jsem tam studovat z velice prozaických důvodů, prostě proto, že jsem se chtěla učit zpívat, ale nechtěla jsem zpívat operu. Věděla jsem, že tohle je to správné místo, a také se mi to potvrdilo. Kromě zpěvu jsem ovšem dělala i kytaru."
V roce 1996 se Eva Henychová rozhodla posbírat a shromáždit své dosavadní písničky a zaznamenat je na kazetě vydané vlastním nákladem.
"Byl to takový velice skautský počin. Sesbírala jsem všechny peníze, pomohli mi kamarádi, kteří se složili, a já udělala kazetu z písniček, které vznikly za posledních pět šest let. O tuhle kazetu začal být postupem času docela zájem, později jsme z ní udělali i kompakt, a dneska je jí jenom po koncertech prodáno už víc než pět tisíc kusů. V téže době, kdy jsem kazetu dělala, jsem se rozhodla, že bych přece jenom chtěla zkusit trochu víc hrát. Začala jsem jezdit na různé festivaly a zjišťovala, že všichni na mě za těch pět let od Porty už zapomněli. Ale hned první z těch festivalů, Zahrádku písničkářů, jsem zase vyhrála a dařilo se i na těch dalších. Během jednoho roku jsem jich objela asi dvacet a důležité bylo, že se to ujalo. Zpočátku jsem si musela všechno sama dotovat, ale pořadatelé mě většinou pozvali i příště, to už mi zaplatili dopravu, a zase příště, to jsem třeba dostala už i malý honorář. Tehdy mi začal pomáhat můj nynější manžel. Přišel s nápadem, že v místech, kde jsem třeba hrála na festivalu a kde se to líbilo, bych mohla zkusit i svůj vlastní recitál. Tak jsme to začali zkoušet. Poprvé přišlo třeba dvacet lidí, podruhé už víc a intenzivní prací se krok za krokem situace zlepšovala a dostávala do současné fáze. Do fáze, kdy už pro mě nejsou až tak podstatné festivaly, ale těžiště se přesunulo právě na recitály. Je jich tak pětadvacet do měsíce, někdy chodí padesát, někdy sto lidí, a funguje to."
K prvnímu albu Svítání z roku 1996 přispěla v roce 2000 deska druhá, Za stěnou z papíru. I ona se těší nemalé přízni věrných posluchačů a posluchaček Evy Henychové, což podtrženo četností jejích koncertních vystoupení, podsouvá otázku, proč folková šansoniérka stojí přece jenom stále stranou mocných médií či mamutích hudebních vydavatelství neustále lkajících nad nedostatkem nových tváří a původních talentů.
"Je to zvláštní, ale možná proto, že jsem orientována přece jenom trochu nekomerčně nebo nějak mimo hlavní proud, mají pocit, že to nikoho nezajímá. Je to podivný začarovaný kruh. Když někdo nabídne moje písničky do komerčního rádia, omlátí mu je o hlavu a řeknou mu, že je nikdo nebude poslouchat, že takové věci lidi nechtějí slyšet. Přitom popové hvězdy mají často takové problémy s prodejem desek a s návštěvností koncertů. Když je přestanou tlačit do médií, okamžitě jde tohle všechno dolů. V mém případě funguje všechno tak nějak samo od sebe, jenom kvůli lidem, bez tlaku a zásahů. A připadá mi, že takových lidí neustále přibývá a že není rozumné je podceňovat."
Za zdmi i hranicemi
Porovnáním počtu dnů v měsíci a zápisů v koncertním kalendáři Evy Henychové zjistíme, že drtivá většina jejího současného života se odehrává na cestách. Večerní recitály mnohdy prolnou v neplánovaná a naprosto neformální posezení s těmi, kdo přišli. I tady lze nacházet inspiraci k dalším nápadům, dalším písničkám, i tady může být skryto další zrnko nažívání. Ovšem Evu Henychovou na jejích koncertních cestách republikou provází i jedna přiznaná vášeň.
"Mám hrozně ráda plavání a musím se přiznat, že znám snad všechny plavecké stadiony a kryté bazény ve všech městech, kde jsem kdy hrála. Mám vypsané provozní a otevírací doby a papír s nimi vozím všude s sebou."
Zpět ale k muzice. Nejsou to jenom jeviště tuzemských klubů, malých divadel či velkých folkových festivalů, kde zněly a znějí tóny písniček Evy Henychové. Narazíte na ně i na místech ne tak docela obvyklých a tradičních. A to nejen u nás, ale i za hranicemi. V posledních měsících se například Eva Henychová vydala několikrát koncertovat za českými komunitami do zemí bývalé Jugoslávie, ale také do Moldávie a na Ukrajinu.
"Začalo to tím, že náš kamarád, evangelický kněz, který byl kaplanem u naší jednotky SFOR v Bosně, dostal nápad, že bych mohla do Bosny přijet zahrát pro české vojáky. Vzali jsme s mým mužem našeho favorita, naložili kytaru a rozjeli se do Bosny. Ale Vaška napadlo, že když už tam jedeme, mohli bychom se zastavit i v Chorvatsku, kde žijí české menšiny. Je to podnikavý člověk, tak se s nimi spojil a zařídil strašně hezké koncerty v Daruvaru a Záhřebu. Nebyly to koncerty, které by měly nějaký finanční přínos, ale přinesly mi spoustu fantastických zážitků. To samé platí o Moldávii a Ukrajině. Tam jsem se dostala prostřednictvím lidí, kteří tam za krajany jezdí. Odehrála jsem jeden koncert v Moldávii a čtyři na Ukrajině. S výjimkou dvou, které byly v ukrajinských městech Simferopolu a Oděse, a kde to bylo pochopitelně jiné, jsem hrála v malých vesničkách pro úžasně hodné prosté lidi, kteří většinou nikdy v životě na žádném koncertě nebyli. Přišli ze stáje a od krav, umyli si ruce a šli na koncert. Brala jsem si s sebou spoustu nejrůznějších zpěvníčků, protože jsem si myslela, že bude zájem především o lidovky. Ale ono to tak vůbec nebylo. Tihle lidé je vlastně neznají. Když od nás jejich předci odjížděli, což bylo někdy před sto, sto padesáti lety, většina písniček, které my dneska považujeme za lidovky, ještě neexistovala, a pokud existovala, nestačila zlidovět. Takže na lidovky nakonec víceméně nedošlo, hrála jsem své písničky, jenom třeba na vesnicích jsem se snažila vybírat ty s jednodušším textem, srozumitelnější, méně šansonovité. Bylo to pro mě zajímavé zjištění. Úžasné okamžiky jsem zažila v Oděse, kde se koncert konal v knihovně, přišli na něj samozřejmě trošku jiní lidé než na vesnicích, ale nádherné bylo, že se pak sesedli okolo mě, chtěli další a další písničky, plakali a vůbec mě nechtěli pustit."
Na poněkud netradičních a nezvyklých místech lze ovšem Evu Henychovou potkat i v našich končinách. Na svém kontě má koncertní vystoupení už v pěti věznicích České republiky.
"To se zrodilo také přirozeným způsobem. Spousta mých koncertů vzniká tak, že za mnou na vystoupení chodí lidé, dohodnou se se mnou a sami zorganizují nějaký další koncert. A takhle mě jednou oslovil člověk, který pracuje jako dozorce ve věznici v Plzni na Borech, že by se pokusil zařídit tam pro vězně můj koncert. Podařilo se to, a tak začala tahle vystoupení přibývat. Zpočátku jsem z toho měla strach, prostředí věznic rozhodně není povzbudivé, ale zvláštní je, že právě tyhle koncerty patří k těm nejfantastičtějším, které zažívám. Nedělala jsem si iluze, že by vězně moc zajímaly. Ale fakt je, že ti, kteří tam přijdou, přijdou proto, že si to sami vybrali, protože jdou na koncert dobrovolně. Jsou neobyčejně pozorní a soustředění. Každé publikum jako by vždycky a všude vytvořilo dohromady jednu osobu, jednoho člověka, který je nějaký. Má nějaký charakter, je naprosto nezaměnitelný, a proto je každý koncert úplně jiný. Publikum dohromady utvoří určitou naprosto specifickou atmosféru. A tak to je i ve věznicích. Přestože hraju pro zloděje a vrahy, ta atmosféra je velice zvláštní. Bytost, kterou společně vytvoří, jako by byla plná bolesti, lásky a touhy po něčem hezkém, čeho se jim nedostalo. Totiž, představa, že ve věznicích jsou zavřeni výhradně zlí lidé, je velmi primitivní a zkreslená. Skutečně jednoznačně zlých lidí je tu malé procento, stejně tak jako ve světě okolo nás. Spíš jsou to lidé, kteří se do něčeho zamotali, do něčeho spadli, kteří nedostali jako my šanci pro život. Jak soudit člověka, kterého třeba od samého začátku nikdo nechce, nikdo o něj nestojí, jde z kojeňáku do děcáku, do pasťáku, táhne se to s ním celý život. Za to, co udělal, musí být odsouzen a potrestán, to je v pořádku. Ale dělat lidské soudy, takového člověka odmítnout a odvrhnout? To přece tak jednoduše nejde. Je to všechno mnohem složitější."
Je víc než patrné, že koncertní cesty Evy Henychové rozhodně nejsou jen, obrazně řečeno, jednosměrné. Není to jenom ona, kdo přichází se svými písničkami, se svými folkovými šansony, aby se s ostatními podělila o své pocity, pohledy, názory a zážitky. Se stejnou otevřeností vnímá, naslouchá, promýšlí. A to všechno také mimo jiné proto, aby rok co rok obohatila svůj repertoár o tři čtyři nové písničky, písničky, které nevymaloval hrot tužky od osnov notového papíru, které nevznikly jenom proto, aby byly, ale staly se naopak přirozeným výsledkem zpěvaččina nažívání.
