Richard Bona patří bezpochyby mezi nejzajímavější široce přijímané jazzmany současnosti. O jeho pozici mnohé vypovídá už to, že Lucerna Music Bar byl na podzimní vystoupení snad nejnašlapanější, co jsem kdy na AghaRTA Prague Jazz Festivalu viděl.
Protože samotný Bona byl již vyslýchán v jednom z předchozích čísel Muzikusu, zaměřil jsem pozornost na jeho stálého spolupracovníka, Etienna Stadwijka. Tento velmi nadaný a univerzální hráč pochází z jihoamerického Surinamu. Od počátku devadesátých let se věnuje nahrávání a aranžování v Americe, obzvláště pak kolem Nového Yorku. Kromě působení v kapele Richarda Bony ho mohl tuzemský posluchač zaregistrovat ještě třeba na nahrávkách vynikajících Groove Collective.
Etienna Stadwijka jsem přepadl těsně před večeří. Očekával jsem tedy, že se rozhovor odehraje v lepším případě ve spěchu, v případě horším bude vyhladovělým muzikantem v půli přerušen. Nicméně opak se ukázal být pravdou. Etienne se nejspíš někde potají stihl nasvačit, a tak se rozhovor odvíjel ve velmi příjemné, neuspěchané atmosféře.
Jaké byly vaše hudební začátky?
Na piáno jsem začal hrát, když mi bylo nanejvýš pět nebo šest let. Můj o dva roky starší bratr začal brát hodiny, a když hrál on, tak já jsem musel také. S hudbou jsem ale v kontaktu od narození. Hrál jsem už když my byly dva roky. Na všemožné nástroje jsme hráli i jako děti ve školce. Piáno přišlo až později.
Jak jste se pak vlastně dostal do Spojených států?
Nejdřív jsem odjel hlavně za studiem do školy Berklee v Bostonu. To bylo kdysi dávno, tak v osmdesátém čtvrtém. Tam jsem strávil asi pět let. Tři roky trvala studia a asi dva roky jsem tam hrál. Potom jsem se přestěhoval do New Yorku.
Kdo nejvíc ovlivnil vaši hru na nástroj?
Bohužel nemůžu říct, kdo mě ovlivnil nejvíc. Vážně poslouchám úplně všechno. Od skupiny ABBA až po Franka Zappu. Samozřejmě poslouchám hodně jazz, Chicka Coreu, Herbieho Hancocka... Mám hodně rád Stevieho Wondera. Snažím se zmapovat co nejvíc stylů, sjíždím hodně latinu, raggae, africkou a brazilskou hudbu. Sám hraji v tolika různorodých projektech... Je vážně těžké vybrat nějaký konkrétní vzor. Už když jsem vyrůstal, hrál jsem všechny možné styly a dodnes mě to velmi zajímá. Každý z nich je součástí toho, co hraji a jak to hraji.
Všiml jsem si, že hrajete hlavně v kapelách, kde udržujete rytmus a groove. Nechybí vám nějaké sólové vybití?
Až budu cítit potřebu hrát nějaká sóla, tak si založím vlastní projekt. Když hraji pro ostatní lidi, snažím se hrát takovým způsobem, aby jim to co nejvíc vyhovovalo, aby mohli hrát a zpívat tak, jak si to představují. Když si u toho můžu tu a tam zahrát sólo, tak je to fajn, ale rozhodně to pro mě není nijak důležité. Hlavní je podpořit ostatní. Vážně nemusím sólovat v každé písničce, stačí i jednou za večer.
Co si myslíte, že je nejdůležitější, aby takový groove zněl dobře?
Určitě je to perfektní rytmus. Pak také dokonalá synchronizace s lidmi, se kterými hrajete. Osobně se potřebuji nejvíc napojit na hru bubeníka a získat s ním stejný rytmický feeling. Potom už se vše nějak propojí. Abych hrál dobrý groove, potřebuji cítit bicí víc než jakýkoli jiný nástroj.
S Richardem Bonou ovšem hrajete i velmi zvláštní rytmy a polyrytmy.
Do jisté míry ano, ale osobně bych si přál, abychom takových věcí hráli více.
Takže jste neměl problém s působením v jeho kapele?
To je jeden z důvodů, proč si přeji hrát víc takových rytmicky složitějších věcí. Bonův přístup k rytmu a groovu vychází z toho, jak ho chápou v Kamerunu a i v jiných částech Afriky. Tento přístup se výrazně liší od jiných částí světa. Toto rytmické chápání do sebe můžete dostat, jenom když takovou hudbu hodně hrajete a posloucháte. Proto jsem s tím měl na začátku trochu problémy, dalo mi práci se s tím sžít, ale už se to lepší.
Máte velké zkušenosti i s latinskoamerickou hudbou. Jaký tu cítíte vliv africké hudby?
Latinská Amerika je velmi široký pojem. Je tu hrozně moc rytmů. To samé platí pro Afriku. Určitě jsou zde styly, jako je afrokubánská či afrobrazilská hudba, kde existuje přímé spojení s africkou kulturou a africkou tradicí. I tady však záleží na tom, z jaké části Afriky vliv přišel a s čím se setkal. To spojení je každopádně v celé latinskoamerické a karibské oblast velmi silné. V zásadě je ale všechno rytmus, který se všude řídí stejnými pravidly. Zkrátka groove. Když to má groove, tak není důležité, z jaké oblasti rytmus pochází.
Na Berklee jste vystudoval aranžování...
Jak to proboha víte?
Z vašeho webu. Dostanete se ještě někdy k aranžování?
Aha! Bohužel, moc se k tomu nedostávám. Abych řekl pravdu, moc mi to schází. Je to věc, kterou si vážně moc užívám: aranžování a psaní partů pro různé nástroje. Mám to ale velmi složité, obzvláště proto, že tak často hraji. Je těžké najít si projekt, kde bych se mohl plně uplatnit jako aranžér. Naštěstí při hraní myslím jako aranžér. Mám tyto činnosti propojené a ve většině projektů se tak trochu věnuji i aranžování a produkci. Potřeboval bych toho ale mít víc, dělám to opravdu pro radost. Snad se k tomu dostanu příští rok.
Jak jste na tom s nástroji, na co dnes budete hrát?
Večer budu hrát na Roland XP30, což jsou moje nejoblíbenější klávesy. Je to vážně naprosto úžasný nástroj. Pak tu mám Roland XP50 a další Roland RD700, což je velký nástroj na piánové zvuky. Potom tu mám Korg X5, ale po tomto turné ho vyměním. Asi za X50, což je lehčí a novější model, který má i mnohem lepší zvuk. Uvažuji také o Rolandu Fantom. V současnosti mě ale nejvíc bere ta XP30.
Máte ještě nějaké jiné nástroje?
Ovšem, tady záleží na tom, o jaké hraní se jedná. Mám například krásný starý Rhodes suitcase i s aparátem. Vlastním i Wurlitzer či Clavinet D7. Mám i jeden opravdu starý analog Korg MS20. Takový, u kterého se přehazují kabely při změně nastavení. Je to podobné Moogu a pochází přibližně ze stejné doby. Není polyfonický a moc ho ani nepoužívám. Nejspíš si ho ale nechám do konce života, protože k němu mám vztah.
Proč žádný z těchto nástrojů nepoužíváte?
No, jsou hrozně těžké a pro hraní i příliš specifické. Fender Rhodes zní naprosto skvěle, ale zato pořád stejně. Na vystoupení, jako je to dnešní, potřebuji mít opravdu širokou paletu zvuků.
Můžete porovnat zvuk vašeho Fendera s jeho rolandovskou simulací?
Hmm... Je to čím dál lepší. Myslím si, že nástroje Roland napodobují Fender opravdu věrně. Když je používám, spousta lidí si myslí, že používám opravdového Fendera. Někdy můžu lidi doopravdy oblafnout. Jednou věcí, která je na nástroji Fender Rhodes velmi specifická, je to, že když do klapek opravdu silně uhodíte, ozve se zvuk, který zkrátka nejde nasamplovat. Takové drobnosti mě občas přinutí vzít ten dvousetkilový nástroj na koncert, protože je to přesně to, co právě potřebuji.
Povězte mi nakonec něco o tom, jak cvičíte.
Tak to by myslím stačilo, rozhovor právě skončil!!! Pardon, jen žertuji. (Etienne Stadwijk spiklenecky šeptá). Vůbec teď necvičím. Vážně se ale snažím co nejvíc cvičit při hraní. Naštěstí teď koncertuji skoro každý den a hraji různé druhy hudby. Každý večer se snažím hrát lépe, než jsem hrál předtím. Hlavně když hraji stejnou věc, snažím se zlepšovat, hledat nové přístupy a výzvy. Je to už opravdu dlouho, co jsem si doma jen tak sedl a hrál pro sebe. Jinak když zrovna nekoncertuji, tak většinou zkouším s nějakou kapelou nebo se učím nové skladby na další vystoupení, nahrávám ve studiu... Vím, že bych měl cvičit. Snad si najdu čas.
